Bohumín: Porovnání verzí

První známý [[Šlechta|šlechtický]] rod, který vlastnil [[Bohumínské panství|Bohumínsko]], byl prastarý rod Baruthů. Za nepříliš dlouhou dobu přechází Bohumínsko do držby rodu Rašiců. Podle listiny z roku [[1373]] byl Bohumín již poddanským městečkem pod pravomocí panské vrchnosti. Zmínka je zde i o hradě. [[Bohumínské panství]] se stalo roku 1407 předmětem sporu mezi ratibořským knížetem Janem a [[Těšínské knížectví|těšínskými]] knížaty. Obě dvě strany si nárokovaly vlastnictví Bohumínska. Smlouva z roku 1407 rozhodla ve prospěch [[Jan II. Opavský|Jana Ratibořského]]. Počátkem 15. století přešlo panství z rukou zemských vévodů do vlastnictví různých šlechtických rodů. V letech 1409 až 1423 drželi panství páni z Tvorkova. Poté byl majetek prodán Janu Bělíkovi z Kornic a jeho potomkům. Kornicové vlastnili panství delší dobu a jejich majetek se nacházel i ve [[Opolské knížectví|knížectví opolském]]. Během této doby se majetek rodu Korniců rozšířil o Zabelkow, Odru, Lhotu a [[Pudlov]]. Roku 1451 se stává majitelem Bohumínska (Bohunyna) [[Jan Tovačovský z Cimburka]], který je prodává roku 1473 [[Jan z Vrbna|Janovi z Vrbna]]. V roce 1482 přechází panství do rukou Jana Buřeje z Klvova, který však záhy umírá roku 1485.

Roku 1603 Jiří Fridrich zemřel jako bezdětný a majetek se ocitl v rukou [[Jáchym Fridrich Braniborský|Jáchyma Fridricha]], [[Braniborsko|braniborského]] [[kurfiřt]]a. Ten v roce 1606 předal majetek svému druhorozenému synovi [[Jan Jiří Krnovský|Janu Jiřímu]], který byl od roku 1592 [[Štrasburk|štrasburským]] [[biskup]]em. Smlouvu o změně v držení [[Krnovské knížectví|Krnovska]], [[Bytomské knížectví|Bytomska]] a Bohumínska odmítl však císař [[Rudolf II.]] potvrdit. Majetko-právní spor trval až do [[Třicetiletá válka|třicetileté války]]. Jan Jiří, jakožto vůdce povstalců ve Slezsku, byl roku 1622 zbaven majetku a Bohumínsko připadlo bankéři a důlnímu podnikateli z [[Vídeň|Vídně]] Lazarovi Henckelovi von Donnersmarck. Po jeho smrti majetek přebral již dědičně jeho syn, který se roku 1636 stal svobodným říšským pánem. V roce 1661 byl povýšen mezi český hraběcí stav <!-- získal český inkolát? --> a svůj majetek rozdělil mezi své syny. Bohumínsko připadlo Eliášovi a jeho syn Eliáš Ondřej se roku 1691 přestěhoval do [[Oderberg (Braniborsko)|Oderbergu]]. Umírá roku 1700 v Bohumíně. Jeho syn Jan Arnošt zemřel roku 1743 bezdětný a dědictví se ujal Erdman Jindřich Vilém, jehož syn prodal rakouskou část bohumínského panství Karlu knížeti Lichnovskému. Brzy nato umřel a s ním i oderberská mužská linie rodu Henckel-Donnersmarck, za jejichž držitelství bylo roku 1697 bohumínské[[Bohumínské panství]] povýšeno [[Leopold I.|císařem Leopoldem]] na ''status minor'', tedy na nižší [[stavovské panství]]. Od roku [[1742]] bylo Bohumínsko na základě [[Berlínský mír|berlínského míru]] rozděleno na [[Rakouské císařství|rakouské]] a [[Pruské království|pruské]].

Pudlov a Šunychl byly až do roku 1848 jako poddanské vsi při bohumínském[[Bohumínské panství|Bohumínském panství]]. V roce 1850 byl Pudlov spojen s [[Vrbice (Bohumín)|Vrbicí]], která měla postavení [[osada|osady]]. Vrbice se již roku 1892 stala samostatnou obcí. V roce 1906 došlo ke sloučení Pudlova s Bohumínem a v r. 1924 byl zrušen název obce Šunychl a nahrazen názvem [[Nový Bohumín]]. Zároveň byla tato obec povýšena na [[město]]. Obec Bohumín byla rozdělena na dvě obce: Bohumín a Pudlov. Roku 1949 byl spojen [[Starý Bohumín|Bohumín]] s Novým Bohumínem, Pudlovem, [[Skřečoň|Skřečoní]], Vrbicí a Záblatím v jednu obec pod názvem Bohumín. Roku 1952 se oddělila Vrbice a v roce 1954 byl Bohumín rozdělen na pět městských částí: Bohumín I – město (později Starý Bohumín), Bohumín II – Nový Bohumín, Bohumín III – Pudlov, Bohumín IV – Skřečoň a Bohumín V – Záblatí. V roce 1956 přijalo město Bohumín název Starý Bohumín. Roku 1960 se tyto části opět osamostatnily jako správní obce. Od roku 1973 po spojení s Novým Bohumínem byl zaveden znovu název Bohumín.

Většina obyvatel se jako jinde v Českém Slezsku drtivěv drtivé většině hlásí k české národnosti. Město je však vzhledem ke složité historii etnicky velmi promíchané. Bohumín je rovněž znám pro svou [[Řecká menšina v Česku|řeckou menšinu]], která zde přišla během řecké občanské války. Žijí zde rovněž velmi početní [[Romové]], dále pak [[Poláci]] a [[Vietnamci]]. Obyvatelstvo zde bylo až do 19. století národnostně nevyhraněné. V 19. století se obyvatelé začali hlásit k německé, polské či české národnosti. [[Češi]] zde získali početní převahu až po vyhlášení ČSR. Před rokem 1945 se rovněž u nemalé části slovanského obyvatelstva vyskytoval fenomén tzv. šlonzáctví, což byli lidé, kteří se považovali za tzv. Šlonzáky, nehlásili se k žádné většinové národnosti, cítili se obecně jako Slezané, nepoužívali žádnou formu spisovného jazyka, nýbrž mluvili česko-polsko-německým nářečím „[[Těšínské nářečí|po naszymu]]“. Šlonzáctví, jakožto i toto specifické nářečí, však na území Bohumínska po roce 1945 ustupuje do pozadí. V Bohumíně se nyní mluví ostravským dialektem. Do [[Holokaust|holocaustu]] žilo v Bohumíně také asi šest set osob [[Židé v Česku|židovského vyznání]], stála zde i [[Synagoga v Bohumíně|synagoga]].