Sociologie výchovy: Porovnání verzí

[[Jan Průcha|Průcha]] (2000)<ref>Průcha, J. (2009). ''Přehled pedagogiky: úvod do studia oboru.'' (3., aktualiz. vyd., 271 s.) Praha: Portál.</ref> uvádí následující:

'''„''Sociologie výchovy''' je disciplína [[sociologie]], která se zabývá sociálními aspekty [[Výchova|výchovy]] ve společnosti a její úlohou v procesech společenské reprodukce. Pojednává o místě a funkci výchovy ve společnosti, v dané kultuře, o vztazích mezi výchovou a sociální strukturou a sociální mobilitou; o vztazích objektů a subjektů výchovy (rodičů a dětí, učitelů a žáků aj.); o struktuře a funkci výchovných institucí, o podmínkách a sociálních důsledcích jejich činnosti. ''

'''''[[Sociologie vzdělávání]]''' se zabývá sociálními aspekty vzdělávání a učení; je součástí sociologie výchovy.“'' Jak uvádí Průcha (2000), definice se mezi sebou odlišují, jelikož každá z nich přináší dílčí pohled na předmět sociologie výchovy. Pokud tyto definice ale spojíme, získáme ucelený přehled a představu o předmětu sociologie výchovy. Sociologie výchovy patří mezi speciální disciplínu sociologie. Pedagogové ji považují za interdisciplinární oblast, která hraničí mezi oborem [[Pedagogika|pedagogiky]] a [[sociologie]].

Tuto disciplínu vhodně popisují hlavní témata a problémy, které jsou předmětem jejích současných teorií a výzkumů. Otázka rovnosti vzdělávacích příležitostí je jedním z nejčastějších témat sociologie výchovy. S touto problematikou souvisí i teorie a výzkum, která se zabývá se jazykovou a sociální podmíněností vzdělání. Dalším aktuálním problémem je otázka [[Vzdělanostní mobilita|vzdělanostní mobility]], od které se odvíjí i otázka zabývající se postoji k vzdělávání v návaznosti na sociální rozdíly. Při řešení těchto otázek se přihlíží k problematickým vztahům [[Rodina|rodiny]], [[Škola|školy]] a komunity. Hodně pozornosti je věnováno také otázce angažovanosti rodičů a míře, se kterou se rodiče podílí na spolupráci se školou.

Jak uvádí [[Karel Galla|Galla]] (1986)<ref>Galla, K. (1986). ''Sociologie výchovy: její vývoj a problémy.'' (1. vyd., 194 s.) Praha: Státní pedagogické nakladatelství.</ref>: „''výchovná činnost byla vždy zároveň i činností více či méně sociální a bez sociálních a filozofických aspektů se neobešlaneobešla“'' (s. 59)''.'' Doplňuje jej [[Milada Rabušicová|Rabušicová]] (1991) a upozorňuje na to, že výchova se začala institucionalizovat až na počátku 20. století, [[pedagogika]] jako vědní disciplína je disciplínou mladou, což platí i pro sociologii výchovy. Jmenuje také hlavní představitele sociologie výchovy.

Jedním z předchůdců české sociologie výchovy je [[Gustav Adolf Lindner]], první profesor pedagogiky na pražské univerzitě. Při pohledu na výchovu a pedagogiky uplatňoval sociologické aspekty. Dalším významným předchůdcem je Innocenc[[Inocenc Arnošt Bláha]]. Jeho publikace ''Sociologie dětství'' přispěla k rozvoji sociologie výchovy. Mezi další české představitele patří [[Emanuel Chalupný]] a Karel Galla.

Sociologie výchovy je multiparadigmatická věda. Sociologové vycházejí z určité teoretické pozice a přiklánějí se k určitému [[Paradigma|paradigmatu]] ovlivňující je při jejich činnosti. Např. některé fakta zvýrazňují více, jiné opomíjí. Rabušicová (1991) <ref>Rabušicová, M. (1991). ''K sociologii výchovy, vzdělání a školy.'' (1. vyd., 123 s.) Brno: rektorát Masarykovy Univerzity.

</ref> jmenuje tři hlavní metodologické orientace -– přístup [[Strukturální funkcionalismus|funkcionalistický]], konfliktní a [[Interakcionismus|interakcionistický]]. Funkcionalisté vnímají společnost jako živý organismus, jehož každá část plní určitou funkci a tak přispívá k přežití organismu. Pokud se tento příklad přenesemepřenese na společnost -: škola je takovou součástí organismu a aktivně se podílí na chodu celé společnosti. Představitel funkcionalismu [[Talcott Parsons]] pohlížel na společnost jako na síť vzájemně propojených vztahů. Každá část přispívá k udržování systému jako celku. Funkcionalisté pokládají důraz na [[Konsenzus|konsensus]] a stabilitu společnosti, oproti tomu představitele konfliktního přístupu se domnívají, že sociální svět je v neustálém konfliktu. Vše vysvětlují principem konfliktem mezi soupeřícími skupinami. Funkcionalisté i sociologové konfliktu pozorují společnost na makroúrovni. Interakcionisté věnují pozornost každodenním interakcím, skrze které chápou společnost jako celek.