Fašismus: Porovnání verzí

=== Počátky fašismu v Itálii ===

Když v srpnu 1914 vypukly boje, [[Benito Mussolini]], šéfredaktor novin [[Italská socialistická strana|Italské socialistické strany]], zprvu v souladu s linií strany válku odmítal. Zanedlouho se však přidal ke skupině levicových nacionalistů, zvané ''{{cizojazyčně|it|Fasci Rivoluzionari d'Azione Internazionalista}}'' (česky ''Revoluční svaz intervenční akce''),<ref>Paxton, s. 8–9</ref> podněcující vstup Itálie do války v naději, že se podaří vysvobodit Italy žijící pod cizí nadvládou. Ztratil členství ve straně a stal se nepřítelem socialismu. Na schůzi v [[Milán]]u byl vyloučen ze strany pro politické a morální selhání. Na své kritiky tehdy zvolal: "Myslíte, že se mě můžete zbavit, ale uvidíte, že se vrátím. Jsem a zůstanu socialistou a moje názory se nikdy nezmění. Mám je v krvi." Pokračoval však vlastní cestou.<ref name="jmuravchik"/> Po válce, v níž byl zraněn, pak Mussolini pokračoval v agitaci a 23. března 1919 v Miláně v čele asi stovky bývalých elitních vojáků ({{cizojazyčně|it|[[arditi]]}}), nacionalistických syndikalistů a protiměšťáckých intelektuálů [[futurismus|futuristů]] vyhlásil „válku socialismu ... neboť se protiví nacionalismu“<ref name="paxton9" /> a ustavil organizaci {{cizojazyčně|it|[[Fasci di combattimento]]}} (česky přibližně „Bojová bratrstva“), budoucí [[Národní fašistická strana|fašistickou stranu]] {{cizojazyčně|it|''Partito Nazionale Fascista''}}, PNF. Slovo {{cizojazyčně|it|fasci}}, italsky „svazky“, jež dalo fašismu název, zdůrazňuje solidaritu spolubojovníků a odkazuje také na [[Starověký Řím|starořímský]] odznak moci zvaný [[fasces]], svazky jilmových prutů s vyčnívající vetknutou sekyrou, jež [[liktor|liktoři]] v průvodu nosili před vysokými úředníky.<ref>Paxton, s. 8</ref> Za účasti vůdčího ducha futuristů, básníka [[Filippo Tommaso Marinetti|Marinettiho]], fašisté již 15. dubna přepadli kanceláře socialistických novin ''[[Avanti!]]'', jež Mussolini řídil do roku 1914, a zničili jejich zařízení; jejich první násilná akce přinesla čtyři mrtvé a 39 zraněných.<ref>Paxton, s. 11</ref>

Ve volbách 16. listopadu 1919 ovšem fašisté zcela propadli<ref>Paxton, s. 65</ref> a neúspěchem skončil i dobrodružný pokus jiné skupiny italských nacionalistů, vedených básníkem [[Gabriele d'Annunzio|Gabrielem d'Annunziem]], zmocnit se sporného území [[Rijeka|Rijeky]]. Vyhlásili zde 8. září 1920 samostatný stát, nikým neuznanou [[Carnarská republika|Carnarskou republiku]], která brzy nato skončila po útoku italského námořnictva. Pozdější fašismus se ovšem mohl inspirovat teatrálním politickým stylem „commandanteho“ d'Annunzia i ''[[Carnarská ústava|Carnarskou ústavou]]''<ref>O'Sullivan, s. 199–214</ref> čili ''Ústavou Fiume'', prvním ústavním dokumentem fašistického typu, jejímiž spoluautory byli d'Annunzio a [[Alceste De Ambris]].<ref>Paxton, s. 70–71</ref>

 

 

== Fungování režimů ==

Po získání moci oba velké fašistické režimy dokázaly na řadu let udržet moc a získat si podporu nemalé části obyvatelstva. Nedá se však říci, že byly zcela stabilní. Pro oba bylo charakteristické stálé napětí mezi dvěma paralelními mocenskými strukturami: militantním fašistickým stranickým aparátem a státními orgány, jež byly obvykle obsazené konzervativně smýšlejícími úředníky. Kromě toho v mocenské bilanci hrály roli další dva faktory, jednak sám diktátor a jednak [[občanská společnost]], tvořená například podnikateli, spolky či církvemi.<ref>Paxton s. 146</ref> Každá z těchto čtyř sil potřebovala ostatní tři a i když jejich mocenská rovnováha dopadala v různých situacích různě, nikdy žádná z nich zcela neztratila vliv na chod státu. Fašistický režim se tak dá chápat jako „polykracie“, vláda několika mocenských center, jež spolu neustále soupeří o moc ([[Martin Broszat]]).<ref>Paxton s. 146–158</ref> Toto smíšené uspořádání plné napětí pak vysvětluje, že pravé fašistické režimy nebyly ustálené<ref>Paxton s. 142</ref> a směřovaly k radikalizaci, jež byla předzvěstí jejich zániku.<ref>Paxton s. 175—184</ref>