Roudnice nad Labem (zámek): Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m →Lobkovicové: Oprava |
Půta Švihovský z Rýzmberka |
||
Řádek 32:
Konrád z Vechty se potýkal se značnými finančními problémy, a proto postupně zastavoval církevní majetek. Roku 1431 nakonec zastavil za 4000 kop [[Pražský groš|pražských grošů]] [[Jan Smiřický|Janu Smiřickému ze Smiřic]] i roudnické panství, a sám se přestěhoval na [[Helfenburk u Úštěka|Helfenburk]]. Konrád ještě téhož roku zemřel a Jan Smiřický vzápětí získal i Helfenburk, [[Bezděz (hrad)|Bezděz]] a [[Mělník (zámek)|Mělník]]. Získaný majetek mu roku 1436 potvrdil císař [[Zikmund Lucemburský]]. V roce 1439 Jan Smiřický prohrál vojenský střet s Jindřichem z Vartenberka.<ref name="a406"/> Ve stejném roce byla vypálena i velká část města a při požáru vyhořela také velká věž na hradě.<ref>Sedláček (2000), s. 181</ref> Později byl Jan Smiřický členem jedenáctičlenné rady [[Jiří z Poděbrad|Jiřího z Poděbrad]], ve které došlo na počátku vlády krále [[Ladislav Pohrobek|Ladislava Pohrobka]] k rozepřím. Za svou činnost byl proto zajat a pro zradu odsouzen k trestu smrti stětím, který byl vykonán 7. září 1453. Ještě předtím sepsal závěť, ve které jmenoval svého švagra [[Zdeněk Konopišťský ze Šternberka|Zdeňka Konopišťského ze Šternberka]] jako poručníka svých dětí. Součástí závěti byl kromě jiného také odkaz ve výši sta kop grošů po roudnického purkrabího Petříka ze Semil a Račiněvsi a patnáct kop grošů pro podpurkrabího Mikuláše z Vliněvsi.<ref>Sedláček (2000), s. 182</ref>
Zdeněk ze Šternberka jmenoval roudnickým purkrabím Václava z Valtířova, po něm roku 1460 Jana z Řešic a v roce 1464 Vítka z Mladé. Přestože měl panství odevzdat Jindřichovi z Rožmberka, neučinil tak. V roce 1466 se na roudnickém hradě konal sněm pánů, kteří se postavili proti králi Jiřímu z Poděbrad. K dohodě s králem nedošlo, a královské vojsko následující rok oblehlo všech šest hradů v držení Zdeňka ze Šternberka včetně Roudnice, kterou dobylo jako první. Purkrabím se poté stal roku 1468 Zikmund z Blatna a o tři roky hrad získal do zástavy Ješek Svojanovský z Boskovic.<ref name="s183">Sedláček (2000), s. 183</ref> Po Ješkově smrti panství přešlo na jeho syny Jana a Jindřicha, kteří je prodali [[Půta Švihovský z Rýzmberka|Půtovi Švihovskému z Rýzmberka]].<ref name="a406"/> Jeho synové nejprve vlastnili Roudnici společně, ale později se jediným majitelem stal Vilém, který snad panství okolo roku 1513 zastavil Burianu Trčkovi z Lípy.<ref name="s183"/> Od roku 1522 se jako pán na Roudnici opět uvádí Vilém Švihovský, který jím zůstal do roku 1524. Zástavu od něj převzal Václav Haugvic z Biskupic, ale město požádalo krále [[Ferdinand I. Habsburský|Ferdinanda I.]], aby mu roudnické panství svěřil do správy. Král městu vyhověl, ale kvůli špatnému hospodaření a velkému požáru, který roku 1534 zničil polovinu domů, požádalo město o nového správce, kterým se roku 1540 stal Karel Dubanský z Duban, který nechal zanedbaný hrad opravit.<ref>Sedláček (2000), s. 184</ref>
Karel Dubanský zemřel již roku 1542. Panství po něm zdědil syn Oldřich, ale v roce 1544 zástavu se svolením krále vyplatil [[hrabě]] Jan Kryštof z Tarnova. I on pokračoval v nutných opravách, ale zároveň nechal vystavět [[Renesanční architektura|renesanční]] východní křídlo s [[Arkáda (architektura)|arkádami]]. Za stavební úpravy Jan Kryštof v letech 1550–1556 utratil téměř šest tisíc kop grošů. Když v roce 1567 zemřel, zdědila majetek jeho sestra Žofie se svým manželem Konstantinem, knížetem ostrožským.<ref name="a406"/> V roce 1570 panství převzal jejich syn Januš, ale císař [[Maxmilián II. Habsburský|Maxmilián II.]] hrad nabídl do plného vlastnictví [[Vilém z Rožmberka|Vilémovi z Rožmberka]]. Vilém Roudnici převzal roku 1577 a jako centrum výnosného panství nechal hrad opravit a rozšířit. Přestože ležel daleko od jiných rožmberských panství, zajížděl na něj Vilém z Rožmberka každoročně a zval na něj četné hosty k politickým i přátelským návštěvám.<ref name="a407">Anděl (1984), s. 407</ref> Svůj pokoj měl na hradě i [[Jakub Krčín]], který řídil hospodářské a stavební úpravy ve městě.<ref name="a408">Anděl (1984), s. 408</ref>
| |||