Mantra: Porovnání verzí

V hinduismu existuje přesvědčení o totožnosti jména a toho, co je tím jménem označeno, proto opakování jména něčeho zpřítomňuje to označované -– „neomezená účinnost manter vyplývá z toho, že jsou (nebo se alespoň správným přednesem mohou stát) 'předměty', které představují“<ref>M. Eliade: Jóga, nesmrtelnost a svoboda. Argo 1999, str. 167.</ref>. Už v nejstarších indických spisech (Jadžurvéda) se objevuje mantra [[óm]] (psána většinou a-u-m), která je ztotožňována se všemi velkými bohy. Dlouhou dobu se mantry netěšily takové popularitě jako dnes a byly používány pouze při rituálech. Ovšem změna byť jediného písmene v mantře by způsobila smrt toho, kdo ji pronáší<ref>H. Preinhaelterová: Hinduista od zrození do zrození. Vyšehrad 1997, str. 100.</ref>. Impulzem k nárůstu popularity manter bylo rozšíření [[tantrismus|tantrismu]] (od zač. letopočtu), který poukazoval na to, že pomocí mantry lze dosáhnout spásy (která se nazývá [[mókša]]).

Většina hinduistických manter jsou úryvky z různých posvátných textů (většinou [[Védy]] nebo [[Upanišady]]). Některé vyloženě tantrické mantry ale nemusí dávat vůbec žádný smysl: ''hrím, hrám, hrúm, phat'' atd. (tzv. bídža, neboli semenné mantry) -– je zde hlavní zvuková hodnota. Dokonce existují i názory, podle kterých je mantra účinná i když ten, kdo ji opakuje, vůbec neví, co znamená<ref>Šrí Svámí Šivánanda: Mantra jóga. Fontána 2004, str. 23, 93 (i jinde).</ref>. Účelem většiny manter je dosáhnout vysvobození (mókšy) -– ''„Pronášením mantry, která vyjadřuje absolutního Boha, povznese adepta k ztotožnění se s ním, čímž se jeho vědomí stane samotnou mantrou.“''<ref>Śiva-sútra 23 (př. Rasa Ravi)</ref> Mimoto často slouží i k získání zdraví, odvrácení nepřátel apod. Podmínkou úspěchu je jen zopakovat mantru dostatečněkrát (většinou v řádu desetitisíců).

Systém čtyř prazvuků, pará, kořenné a nerozlišitelné, šabdabrahman, pašjantí, daleko vidící, samohlásky jako příčiny světa, madhjamá, souhlásky a tattvy, ideje a elementy seřazené do pětic skupin (varga), jako kalá, tanmátrá a bhúta (elementy), jakož vnější zvuky a projevená logika mysli (vaikharí, v prostoru se šířící, vi-khara), pochází z filosofie génia grammatiky 4. až 5. století [[Bhartrhari]]ho. Zároveň je to výstup hadí síly od nerozlišitelného zvuku anáhatanáda ke zvuku pojmů a manter, naopak vesmírná energie Brahmanu (paramášakti) sestupuje do člověka od temene hlavy po konec páteře a tak vnáší logiku nadvědomí (buddhismus: pradžňápáramitá a bódhi) nebo milost Brahmanu (Šivy, Višnua...Višnua…) do člověka. Znakem je šesticípá hvězda (jantra) sjednocení v lotosu srdce anáhata.

Zvláštní podobou manter je [[dháraní]] -– dosl. „nositelka“ (tento termín se ale většinou používá dost volně, takže může také splývat s termínem „mantra“). Jedná se o krátké formule magického vědění, které se skládají ze slabik se symbolickým významem. Mohou představovat jak jádro určité nauky, tak určitý stav vědomí, který se opakováním dháraní znovu navozuje. Všeobecně jsou kratší než mantry.<ref>{{Citace monografie

* óm mani päme hung -– Nejznámější buddhistická mantra bódhisattvy soucitu [[Avalókitéšvara|Avalókitéšvary]] (Čänräzig). Ne náhodou se nazývá mantrou soucitu. Zaměřuje se totiž právě na něj, ale tím je užitečná proti všem rušivým emocím, tedy stavům mysli přinášejícím utrpení (nevědomost, ulpívání, nenávist, pýcha, chtivost, závist a žárlivost). Většinou působí na mysl až po větším počtu opakování (v řádu desetitisíců), ale vždy je důležitá motivace. Jednotlivé slabiky mantry óm mani päme hung působí takto:

* Eliade, M.: Jóga, nesmrtelnost a svoboda. Argo, Praha 1999, 1. vydání, str. 165 -– 168, ISBN 80-7203-153-8.