Jízdní vojsko starověku: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
Malá editace - slovosled, drobné stylistické úpravy, shoda podmětu s pŕísudkem značky: editace z mobilu editace z mobilního webu |
Systém referencí, odkazy, typografie, zmenšení obrázků |
||
Řádek 4:
== Primitivní jízdní vojsko ==
Zatímco se na koních jezdilo do bitev již od nejranějšího období, prvními nám známými jízdními vojenskými silami byly válečné vozy. K prvnímu ověřenému použití válečných vozů došlo v [[Mezopotámie|Mezopotámii]], kde [[sumer]]ské vyobrazení z roku okolo [[2500 př. n. l.]] znázorňuje válečníky jezdící na bojových vozech. Byla to těžká vozidla s dlouhým úzkým trupem a vysokými předními boky. Vozataj seděl před bojovníkem, který vrhal [[oštěp]]y umístěné v [[toulec|toulcích]] připevněných k bokům vozu. Čtyři pevná kotoučová kola byla vyrobena ze tří částí spojených dohromady. K pravděpodobně pevným osám byla kola připevněna dlouhými válci, takže se kola mohla otáčet nezávisle na sobě. Vzhledem k tomu, že se přední osa nemohla otáčet, existovalo při otáčení ve vysoké rychlosti patrně značné nebezpečí převrhnutí. Používaly se však také dvoukolové prostředky, které měly lepší manévrovací schopnost než vozy čtyřkolové. Ty však byly schopny pojmout pouze jednoho muže, a proto byly patrně používány především pro předávání zpráv a dopravu [[důstojník]]ů.<ref name="anglim"
[[Soubor:Standard of Ur - War.jpg|náhled|vlevo|Sumerský válečný panel]]
Bojové vozy byly taženy čtyřspřežím buď oslů, nebo kříženců oslů s [[Onager (osel)|onagery]]; koně byli v té době na [[Blízký východ|Blízkém Východě]] téměř neznámí. Otěže procházely kovovými kroužky na taženém oji a pokračovaly ke kroužkům v nose zvířat. Zatažení za otěže umožňovalo jezdci spřežení zastavit, ale k řízení směru bylo nutné používat buď slovních povelů, nebo bodce či [[bič]]e. Jho bylo umístěno pouze přes dvě vnitřní zvířata. Vnější dvě zvířata byla připevněna šíjovými řemeny, takže jejich tažná síla byla malá. Vzhledem k tomu, že tato zvířata táhla menší zátěž, bylo možné je snáze donutit k rychlejšímu tempu, čímž se povzbuzovala i vnitřní zvířata, která se snažila jim přizpůsobit. Zkoušky prokázaly, že takový povoz může dosahovat rychlosti 15-20 km/h.<ref name="anglim"/>▼
▲Bojové vozy byly taženy čtyřspřežím buď oslů, nebo kříženců oslů s [[Onager (osel)|onagery]]; koně byli v té době na [[Blízký východ|Blízkém Východě]] téměř neznámí. Otěže procházely kovovými kroužky na taženém oji a pokračovaly ke kroužkům v nose zvířat. Zatažení za otěže umožňovalo jezdci spřežení zastavit, ale k řízení směru bylo nutné používat buď slovních povelů, nebo bodce či [[bič]]e. Jho bylo umístěno pouze přes dvě vnitřní zvířata. Vnější dvě zvířata byla připevněna šíjovými řemeny, takže jejich tažná síla byla malá. Vzhledem k tomu, že tato zvířata táhla menší zátěž, bylo možné je snáze donutit k rychlejšímu tempu, čímž se povzbuzovala i vnitřní zvířata, která se snažila jim přizpůsobit. Zkoušky prokázaly, že takový povoz může dosahovat rychlosti
Vozy vlastnil [[stát]], jenž je bojovníkům vydával před cestou do bitvy, po které musely být opět vráceny. Sumerský městský stát [[Umma]] měl k dispozici jednotku složenou ze 60 vozů a další města měla přibližně srovnatelné síly. Vozy byly v mnoha případech obsazovány členy královské rodiny. Avšak tyto vozy byly v celku pomalé a nemotorné, takže se od jejich používání upustilo. Vůz, který bylo možné použít, musel byl lehčí, s větším počtem tažných zvířat a lepšími řídícími vlastnostmi. Takovéto vozy se začaly používat někdy kolem sedmnáctého století př. n. l.. Tyto vozy byly rychlé, lehké a unesly dva [[muž]]e. Bojový vůz se v té době stal válečnou zbraní, která začala dominovat bojovým prostředkům v pozdní době bronzové.<ref>{{Citace monografie | jméno=Vojtěch | příjmení=Zamarovský | titul= Za tajemstvím říše Chetitů|vydavatel=Perfekt a. s. | místo= Praha | rok=2006 | jazyk = |strany= 147, 146 |}}</ref>▼
▲Vozy vlastnil [[stát]], jenž je bojovníkům vydával před cestou do bitvy, po které musely být opět vráceny. Sumerský městský stát [[Umma]] měl k dispozici jednotku složenou ze 60 vozů a další města měla přibližně srovnatelné síly. Vozy byly v mnoha případech obsazovány členy královské rodiny. Avšak tyto vozy byly v celku pomalé a nemotorné, takže se od jejich používání upustilo. Vůz, který bylo možné použít, musel byl lehčí, s větším počtem tažných zvířat a lepšími řídícími vlastnostmi. Takovéto vozy se začaly používat někdy kolem sedmnáctého století
=== Bojové vozy Nové říše ===
Povaha a použití bojových vozů na Blízkém východě je nejlépe patrná z pozůstatků [[Nová říše|Nové říše]] v [[Egypt]]ě, které zahrnují celé bojové vozy umístěné v hrobech. Vozy měly lehkou konstrukci, přičemž pro každý díl byl pečlivě volen zvláštní druh dřeva zpracovaný do požadovaného tvaru. Kola se čtyřmi, později šesti paprsky byla usazena na nábojích nápravy dlouhé více než dva
[[Soubor:Ramses_IIs_seger_%C3%B6ver_Chetafolket_och_stormningen_av_Dapur,_Nordisk_familjebok.png|náhled|vlevo|Válečný vůz v pozdní době bronzové]] Dřevěný rám probíhal podél přední části a po stranách vozu, zatímco zadní strana byla volná z důvodů snadnějšího nastupování. Výsledkem byl pevný ale lehký povoz vážící pouze 34 [[kilogram]]ů.<ref> === Vybavení válečného vozu ===
Vybavení válečného vozu bylo to nejlepší jaké v té době bylo. [[Luk]], patřící bojovníkovi na válečném voze, byl mohutnou lepenou zbraní, o několik století starší než bojový
[[Soubor:Hittite_Chariot.jpg|náhled|Reliéf zobrazující válečný vůz [[Chetité|Chetitů]]]]
Brnění, kompozitní luk, válečný vůz a koně, to všechno představovalo značné vynaložení jmění, lidských sil, zkušenosti a úsilí, potřebné k zajištění a udržení těchto zbraní. Většinu těchto výdajů musel hradit [[panovník]]. Pokud jde o koně, kteří nebyli většinou vyšší než velcí poníci, byl jejich výcvik zahájen již během prvního roku jejich života. Od čtyř do devíti let z nich byla vhodná zvířata k tažení válečného vozu. Tito koně byli velice vytrvalí a při denních pochodech dokázali překonat vzdálenost až 60
== Vzestup jízdy ==
S pádem říše Chetitů a oslabení [[Egypt]]a kolem roku [[1200 př. n. l.]] začalo období nákladných jednotek válečných vozů ustupovat nové formě jednotek využívající koní - [[jízda|jízdě]]. Tento proces však trval celá staletí. Nejranější zobrazení asyrského jezdce pochází z doby panování krále [[Aššurnasirpal II.|Aššurnasirpala II.]] ([[883 př. n. l.|883]]-[[859 př. n. l.]]). V této době se prakticky jednalo o skupinu bojovníků z válečného vozu jedoucích ale na koni. [[Lučištník]] střílel z luku, zatímco jeho společník držel opratě obou koní a [[štít]]. Muži seděli na hřbetě zvířat, bez sedla, bosi a přidržovali se zdviženými koleny. Jezdci neměli žádné brnění kromě přilby. Muži na [[Blízký východ|Blízkém Východě]], ať již se jednalo o posly nebo zvědy, jezdili během doby bronzové na koních tím způsobem, že seděli na zadní části hřbetu nebo zadku se zdviženými koleny, jako by jezdili na oslu nebo mule. Tento způsob není vhodný pro rychlou jízdu a kromě toho může dojít k zranění ledvin zvířete.<ref
Během vlády krále [[Salmanassar III.|Salmanassara III.]] ([[858 př. n. l.|858]]
▲Během vlády krále [[Salmanassar III.|Salmanassara III.]] ([[858 př. n. l.|858]]-[[824 př. n. l.]]), byli někteří koně vybaveni velkým jezdecký suknem. Za panování [[Tiglatpilesar III.|Tiglat - Pilesara III.]] ([[744př. n. l.|744]]-[[727 př. n. l.]]), jezdili jezdci stále ve dvojicích a seděli na koních bez sedla a naboso. Posed byl však přirozenější a jezdec seděl těsně za kohoutkem koně. Jezdci také používali hrudní články a [[kopí]], což každému muži umožňovalo držet své vlastní otěže levou rukou. V době vlády krále [[Aššurbanipal]]a ([[648 př. n. l.|684]]-[[631 př. n. l.|631? př. n. l.]]) se začali objevovat lučištníci na koních vyzbrojeni kopími, kteří byli obuti a měli na sobě [[kamaše]]. Tito jezdci ovládali koně jednou otěží se smyčkou zatíženou střapcem, což umožňovalo jezdci pustit otěže, střílet z luku a kůň přitom stále cítil, že je ovládán. [[Kůň]] byl v té době chráněn těžkým látkovým přehozem.<ref>{{Citace monografie | jméno=Simon | příjmení=Anglim | titul= Bojové techniky starověkého světa|vydavatel=Deus | místo= Praha | rok=2006 | jazyk = |strany= 80,126 |}}</ref>
== Skythové ==
[[Skythové]] byli kočovnými stepními lukostřelci. Nejsou známi jako první, protože před nimi zde byli ještě [[Kimmeriové]], kteří stáli za první invazí stepních kočovných [[kmen (sociologie)|kmenů]] na Blízký Východ v osmém století př. n. l. Kimmeriové přešli [[Kavkaz]] a rozvrátili říše celé [[Anatolie]], než se je podařilo zničit. Soudě podle nálezů jejich charakteristických udidel a postrojů, se další Kimmeriové patrně rozptýlili do Evropy podél [[Dunaj]]e do [[Švýcarsko|Švýcarska]], jižní [[Francie]] a dokonce i do [[Britské ostrovy|Británie]]. Národem, který je zlikvidoval v oblasti severního Pontu byli Skythové, kteří je následovali do oblastí [[Střední Východ|Středního Východu]], kde hráli významnou roli při zničení Asyrské říše. Skythští králové a šlechta jsou zobrazováni v bohatě zdobeném šupinovém brnění s bronzovými nebo ocelovými přilbami, často [[Starověké Řecko|řeckého]] původu, nebo řeckými vzory ovlivněnými. Jejich hřebci byli v kohoutku vysocí 144–150 centimetrů.<ref
[[Soubor:PazyrikHorseman.JPG|náhled|vlevo|Skythský jezdec]]▼
▲[[Soubor:PazyrikHorseman.JPG|náhled|vlevo|upright|Skythský jezdec]]
Skythové používali svoji verzi kompozitního luku, který se stal populární ve východním Středomoří a na Blízkém Východě. Luk měl dvojitě tvarované tělo se zakřivenými konci a byl pouze 75–100 centimetrů dlouhý. Luk byl mimořádně tuhý a jeho napnutí vyžadovalo značnou sílu a zručnost. Hroty [[šíp]]ů byly bronzové a obvykle měly tři břity. Některé byly také opatřeny ostny a mnohé z nich byly otrávené. Luk byl umístěn v pouzdru, které jej chránilo proti vlhkosti působící nepříznivě na klih a také deformující [[dřevo]], ze kterého byl luk vyroben. V toulci nazývaném gorytos mohlo být uloženo až 75 šípů. Vedle luků byli skythští jezdci dále vyzbrojeni rovnými [[meč]]i, válečnými sekerami, [[kopí]]mi s hrotem ve tvaru listu, kopími dlouhými 3 metry nebo delšími a šipkami – jak jsou nazývány házecí [[oštěp]]y – s hroty opatřenými ostny. Někteří Skythové používali štít, který byl obvykle dřevěný s koženým potahem. Štít mohl být přehozen na jezdcova záda, takže obě ruce zůstaly volné pro obsluhu luku.<ref>{{Citace monografie | jméno=Simon | příjmení=Anglim | titul= Bojové techniky starověkého světa|vydavatel=Deus | místo= Praha | rok=2006 | jazyk = |strany= 80,126 |}}</ref>▼
▲Skythové používali svoji verzi kompozitního luku, který se stal populární ve východním Středomoří a na Blízkém Východě. Luk měl dvojitě tvarované tělo se zakřivenými konci a byl pouze 75–100 centimetrů dlouhý. Luk byl mimořádně tuhý a jeho napnutí vyžadovalo značnou sílu a zručnost. Hroty [[šíp]]ů byly bronzové a obvykle měly tři břity. Některé byly také opatřeny ostny a mnohé z nich byly otrávené. Luk byl umístěn v pouzdru, které jej chránilo proti vlhkosti působící nepříznivě na klih a také deformující
=== Běžná taktika ===
[[Skythové]] byli bojovným [[národ]]em uvyklým k životu při ochraně vlastních stád a útokům na stáda jiných. Podrobný popis jejich bojové taktiky se nám nedochoval, ale soudě podle podobných národů, zahajovali pravděpodobně bitvy vzájemnou střelbou z [[luk]]ů na velkou vzdálenost. Poté se předstíranými útoky a ústupy snažili dostat protivníka do zranitelné pozice. Jakmile byly šípy vystříleny, zbývající bojovníci se k sobě přiblížili, vyměnili si salvy oštěpů a poté sváděli boje muže proti muži. V této fázi bitvy dominovala obrněná šlechta na větších koních. Pokud byl protivník silný, stáhli se Skythové do [[step]]i, nájezdníka zastrašovali a vybrali si vhodný moment k protiútoku. Tuto taktiku použili proti perskému králi [[Dareios I.|Dáreovi I.]], když zaútočil na Skythii v roce [[512 př. n. l.]]. Během jeho postupu se stahovali a poté začali útočit. Ve dne i v noci útočili na jeho předvoj a stále poráželi Dareiovu jízdu. Dareios se zachránil pouze díky pěchotě, která byla vyzbrojena kompozitními luky a dále tím, že jeho [[mula|muly]] a [[osel|osli]], plašili koně Skythů nezvyklými zvuky a vzhledem, protože se tato zvířata zatím nerozšířila tak daleko na sever. Dareios se musel nakonec ze Skythie stáhnout. Skythové později zničili [[Starověká Makedonie|makedonskou]] armádu, kterou proti nim vyslal [[Alexandr Veliký]], ačkoliv předtím byli na Balkáně Makedonci poraženi.<ref
Od konce čtvrtého století
== Perská jízda ==
Na Blízkém Východě a v [[Írán]]u následovali [[Achaimenovci|achaimenovští]] [[Peršané]] ([[560 př. n. l.|560]]
[[Soubor:Battle of Issus mosaic - Museo Archeologico Nazionale - Naples.jpg|náhled|[[Bitva u Gaugamel]]]] Lehce vybaveným perským kavaleristům se tak nepodařilo přiblížit se na krátkou vzdálenost. Athéňané vyslali své lučištníky a jeden z nich zasáhl koně velitele perské jízdy Masistia. Masistios spadl z koně a byl zabit.<ref>
== Řecká jízda ==
Pokud jde o Řeky, nikdo by na první pohled neočekával, že lid žijící na hornatých, mořem obklopených poloostrovech a ostrovech, by měl mít cokoliv společného s jízdou. Skutečně také velká většina [[městský stát|městských států]] nikdy nepoužívala jízdu. Dokonce ani velké městské státy jako [[Athény]] nebo [[Sparta]] nepoužívaly koně až do pátého století př. n. l.. V Řecku však byly oblasti, které byly pro chov koní vhodné, zvláště v [[Thessálie|Thessálii]], [[Bojótie (historické území)|Bojótii]] a na ostrově [[Euboia]]. Řecká aristokracie si navíc oblíbila jízdu na koních a jejich vlastnictví se považovalo za znak vyšší úrovně. Mnohá z koňských plemen byla vychována v Řecku<ref
[[Soubor:Amphora Louvre F12.jpg|náhled|vlevo|
V bitvě bylo pro řeckou jízdu typické umístění na křídlech jejich převážně hoplítských armád. S výjimkou Thessalů neměl žádný řecký [[stát]] k dispozici více než 1000 jezdců. Obvykle však byly jednotky jízdy mnohem menší. Při takto malých počtech bylo obtížné dosáhnout významného účinku, ale ve více případech pomohla [[jízda]] překonat nepřátelské křídlo, nebo krýt ústup vlastních křídel. Jízda byla také velice účinná proti lehce vyzbrojené pěchotě. Dokonce mohla donutit nepřátelskou pěchotu, aby se nerozptylovala, čímž přispěla k omezení rozsahu škod, které by tyto jednotky byly schopny napáchat.<ref
▲V bitvě bylo pro řeckou jízdu typické umístění na křídlech jejich převážně hoplítských armád. S výjimkou Thessalů neměl žádný řecký [[stát]] k dispozici více než 1000 jezdců. Obvykle však byly jednotky jízdy mnohem menší. Při takto malých počtech bylo obtížné dosáhnout významného účinku, ale ve více případech pomohla [[jízda]] překonat nepřátelské křídlo, nebo krýt ústup vlastních křídel. Jízda byla také velice účinná proti lehce vyzbrojené pěchotě. Dokonce mohla donutit nepřátelskou pěchotu, aby se nerozptylovala, čímž přispěla k omezení rozsahu škod, které by tyto jednotky byly schopny napáchat.<ref>{{Citace monografie | jméno=Simon | příjmení=Anglim | titul= Bojové techniky starověkého světa|vydavatel=Deus | místo= Praha | rok=2006 | jazyk = |strany= 80,126 |}}</ref>
=== Reformy Filipa II. ===
Velké reformy týkající se jízdy provedl [[Filip II. Makedonský|Filip II.]] král [[Starověká Makedonie|Makedonie]], která se rozkládala severně od Thessálie. Obklíčen severními kmeny a pod tlakem Řeků byl Filip nucen provést reorganizaci armády svého lidu. Filip vytvořil jednotky těžké pěchoty vyzbrojené kopími zvané [[sarissa]], zorganizoval efektivní lehké jednotky z příslušníků kmene nebo námezdních vojáků a rozšířil svou šlechtickou jízdu o lehkou jízdu z [[Thrákie]] a Thessalie, kterou nazval druhové (hetairoi). Tyto jednotky byly vyzbrojeny kopím dlouhým 3 metry ukončeným hrotem ve tvaru listu, větší čepelí v zadní části a popruhem umístěným v těžišti. Filip také převzal nejrůznější formace jízdy, včetně čtvercové a obdélníkové formace Řeků a Peršanů, kosoúhlou formaci používanou lehkou jízdou z Thessalie a klínovou formaci používanou Skythy.<ref
S pomocí své armády porazil Filip všechny armády ve své oblasti. Když se připravoval k napadení perského území byl zavražděn. Jeho syn Alexandr III. známější jako [[Alexandr Veliký]] obrátil svou armádu na východ a v mohutných bitvách Peršany porazil. Tyto bitvy jsou pozoruhodné především koordinovaným využitím sil k poražení nepřítele s číselnou převahou, který však byl méně zkušeným protivníkem. Zajímavím příkladem je [[bitva u Gaugamel]].<ref
== Římská jízda ==
Římské vojenství se více spoléhalo na pěchotu než jízdu. Římská [[pěchota]] byla neporazitelná, ale jízda byla zprvu zastoupena v malém počtu a byla slabá. Slabost římské jízdy se plně projevila v [[bitva u Kann|bitvě u Kann]]. Až do prvního století
Římané vytvářeli mnoho typů jízdních jednotek včetně lehké jízdy Numiďanů a Dalmatinců; dalších jednotek lehké jízdy vybavených iberským [[štít]]em – caetra; [[kopiník]]ů, kteří používali obouruční sarmatské kopí; a na východě jízdních
Od pozdních časů republiky až ke konci raného císařství (100 př. n. l. – 200 n.l.) [[Římané]] věnovali značné úsilí účinnému využití svého jízdního vojska. Výcvik jezdce a koně byl dlouhý a náročný. Jezdci se dostalo jak pěšího tak jezdeckého výcviku, vzhledem k tomu, že byl často nucen bojovat jako pěšák. Jednotky umístěné v posádkách pořádaly třikrát do [[měsíc]]e pochody v délce 20 [[římská míle|římských mil]], během kterých bylo nacvičováno taktické rozvinutí, pronásledování, stahování a protiútoky ve všech možných typech terénu, aby si koně a jezdci zvykli bojovat jak na rovině tak v těžkém terénu. Jezdec uměl zacházet s mečem, kopím, oštěpem, lukem a [[prak]]em. Dokud si Římané zachovávali tento způsob výcviku, tak měli k dispozici impozantní a výkonnou jízdu.<ref
== Katafrakté ==
{{Viz též|Katafrakt}}
[[Soubor:Knight-Iran.JPG|náhled|upright|Katafrakt [[sásánovci|sásánovské dynastie]]]]
Zatímco se ze západních jezdců stávali příslušníci římské jízdy, došlo v euroasijských stepích na Blízkém východě k dalšímu vývoji. [[Parthové]] a později [[Sasánovská říše|sasánovští Peršané]] začali chránit koně a jezdce masivním kovovým brněním. Řekové nazývali tyto jezdce katafrakty (κατάφρακτοι, katafraktoi, zcela krytí). Pozdější římský název zněl clibanarii (kamnáři), jako připomínka zkušenosti s nošením kompletního [[brnění]] v horkém pouštním dnu. Zbraní katafraktů bylo [[kopí]] dlouhé 3,5 metru, které Řekové nazývali kontos (bidlo). Kontos byl často držen oběma rukama, což byl styl Sarmatů, ale sasánovští Peršané později upevňovali svá kopí k sedlům, takže sílu nárazu zachycoval kůň. Těžce obrnění katafrakté mohli útočit na jízdní [[lučištník]]y dokonce i tehdy, pokud ještě nevystříleli všechny své šípy a mohli také útočit klusem proti předním řadám zformované pěchoty.<br />Informace o výstroji katafraktů máme k dispozici z mnoha zdrojů. Muži nosili kovové přilby z řetízky nebo šupinkami k ochraně krku a kovové obličejové masky s lidskými rysy<ref>{{Citace monografie | jméno=Simon | příjmení=Anglim | titul= Bojové techniky starověkého světa|vydavatel=Deus | místo= Praha | rok=2006 | jazyk = |strany= 80,126 |}}</ref>. Těla jezdců byla chráněna plátkovým nebo řetízkovým brněním, lamelárními destičkami nebo jejich kombinací, zatímco ruce a nohy byly chráněny článkovým brněním. Bronzové a železné šupinkové brnění nalezené v městě [[Dura]] - Európos, bylo konstruováno tak, aby chránilo [[Hřbet (zoologie)|hřbet]] a boky koně. Přednost byla dávána brnění bronzovému, neboť při pocení koně měly železné šupinky tendenci rezavět. V tomto brnění byl na zádech ponechán otvor pro sedlo, přičemž trojúhelníkové destičky chránily i koňský ocas. Kryty hrudníku a kryt krku nebyly nalezeny, ale vyrobené z destiček si je lehce dovedeme představit, přičemž pozdní koňská maska s chrániči očí byly vykopány na různých místech římského osídlení.<ref>{{Citace monografie | jméno=Simon | příjmení=Anglim | titul= Bojové techniky starověkého světa|vydavatel=Deus | místo= Praha | rok=2006 | jazyk = |strany= 80,126 |}}</ref>▼
▲Zatímco se ze západních jezdců stávali příslušníci římské jízdy, došlo v euroasijských stepích na Blízkém východě k dalšímu vývoji. [[Parthové]] a později [[Sasánovská říše|sasánovští Peršané]] začali chránit koně a jezdce masivním kovovým brněním. Řekové nazývali tyto jezdce katafrakty (κατάφρακτοι, katafraktoi, zcela krytí). Pozdější římský název zněl clibanarii (kamnáři), jako připomínka zkušenosti s nošením kompletního
Koně, kteří měli nosit tuto zátěž, museli být velcí a silní. Brnění katafraktů mohl nosit pouze dobře vykrmený [[kůň]] o výšce v kohoutku 152 centimetrů. Jak Sarmaté, tak achaimenovští Peršané chovali na konci prvního tisíciletí př. n. l. skutečně koně, kteří odpovídali tomuto popisu. Samotní Římané a později Byzantinci přijali katafrakty do své armády.<ref>{{Citace monografie | jméno=Jane | příjmení=Penrose | titul= Řím a jeho nepřátelé|vydavatel=Miroslav Sobotka | místo= Praha | rok=2007 | jazyk = |strany= 261 |}}</ref>▼
▲Koně, kteří měli nosit tuto zátěž, museli být velcí a silní. Brnění katafraktů mohl nosit pouze dobře vykrmený [[kůň]] o výšce v kohoutku 152 centimetrů. Jak Sarmaté, tak achaimenovští Peršané chovali na konci prvního tisíciletí
== Válečný slon ==
{{Podrobně|Válečný slon}}
Koně nebyli jedinými zvířaty, která byla použita ve starověku k boji. K boji byly využity oba existující druhy slonů a to jak [[slon]] africký, tak indický (slon savanní nebyl používán k boji). Slon indický je oproti slonu africkému lesnímu větší a na chobotu má jenom jeden prst. Indičtí a afričtí sloni mohou být na rozdíl od větších slonů savanních zkroceni, cvičeni a použiti k válce.<ref
[[Soubor:Schlacht bei Zama Gemälde H P Motte.jpg|náhled|vlevo|[[Bitva u Zamy]]]] Využití slonů k boji se do čtvrtého století === Nedostatky slonů ===
I přes všechnu potenciální účinnost měli sloni také vážné nedostatky. Stres ze zajetí a především krutý výcvik nezbytný k tomu, aby se v podstatě mírumilovné [[zvíře]] přivyklo zvukům bitvy a byla povzbuzena jeho zvířecí zuřivost, nutná k zabití nepřítele, snižovala průměrný věk těchto zvířat. To na druhé straně znamenalo, že váleční sloni představovali plýtvání prostředky, protože během deseti let umírala z přirozených příčin pětina z jejich stáda.<ref
== Velbloudi ve starověkém válečnictví ==
[[Soubor:07._Camel_Profile,_near_Silverton,_NSW,_07.07.2007.jpg|náhled|
Dvouhrbí baktrijští [[velbloud]]i byli nejdříve využíváni především jako zvířata pro dopravu nákladů Íránci a národy ve Střední Asii, ačkoliv achaimenovští Peršané příležitostně používali baktrijské velbloudy k boji. Jednohrbý arabský velbloud, neboli [[dromedár]] byl ve válečnictví používán častěji. Jako bojové zvíře má velbloud několik potenciálně významných předností. Vzhledem k tomu, že jeho vývoj probíhal v pouštních oblastech, má pouze málo přirozených nepřátel a vzhledem k tomu je méně plachý než [[kůň]]. Ačkoliv je znám svou mrzutostí, při správném výcviku a zacházení je dostatečně poslušný. Má lepší výdrž než kůň a může spásat prakticky jakoukoliv trávu, [[list]]y nebo větvičky.<ref
== Odkazy ==
=== Reference ===
<references
<ref name="a80-126">Anglim (2006), s. 80–83, 126.</ref>
<ref name="anglim">{{Citace monografie
| jméno = Simon
| příjmení = Anglim
| titul = Bojové techniky starověkého světa
| vydavatel = Deus
| místo = Praha
| rok = 2006
| strany = 80, 126
| poznámka = Dále jen Anglim (2006)
}}</ref>
<ref name="hrych">{{Citace monografie
| jméno = Ervín
| příjmení = Hrych
| titul = Velká kniha vládců starověku
| vydavatel = Regia
| místo = Praha
| rok = 2002
| jazyk =
| strany = 500
| }}</ref>
<ref name="huf">{{Citace monografie
| jméno = Hans-Christian
| příjmení = Huf
| titul = Nejmocnější říše světa
| vydavatel = Alpress
| místo = Frýdek Místek
| rok = 2007
| jazyk =
| strany = 205
| }}</ref>
<ref name="penrose">{{Citace monografie
| jméno = Jane
| příjmení = Penrose
| titul = Řím a jeho nepřátelé
| vydavatel = Miroslav Sobotka
| místo = Praha
| rok = 2007
| jazyk =
| strany = 261
| }}</ref>
<ref name="weir">{{Citace monografie
| jméno = Wiliam
| příjmení = Weir
| titul = Zbraně které změnily svět
| vydavatel = Alpress
| místo = Frýdek-Místek
| rok = 2007
| strany = 47
| }}</ref>
<ref name="zamarovsky">{{Citace monografie
| jméno = Vojtěch
| příjmení = Zamarovský
| titul = Za tajemstvím říše Chetitů
| vydavatel = Perfekt
| místo = Praha
| rok = 2006
| jazyk =
| strany = 147, 146
| }}</ref>
</references>
=== Literatura ===
|