Mikuláš I. Pavlovič: Porovnání verzí

NikolajMikuláš byl po dobu vlády svého staršího bratra [[Alexandr I. Pavlovič|Alexandra I.]] zcela vzdálen od záležitostí vedení státu. V letech [[1814]]–[[1815]] podnikl velkou ("kavalírskou") cestu po mnoha evropských zemích. Poté, co se [[13. červen|13. června]] [[1817]] oženil s [[Šarlota Pruská (1798–1860)|Charlotte von Preußen]] (1798–1860, přijala ruské jméno ''Alexandra Fjodorovna''), starší dcerou [[Seznam pruských králů|pruského krále]] [[Fridrich Vilém III.|Fridricha Viléma III.]], žil se svou rodinou v Aničkinovském paláci v [[Petrohrad]]ě. Jeho oficiální rolí byla služba u armády, kde působil jako vrchní inspektor.

Když Alexandr I. [[1. prosinec|1. prosince]] [[1825]] zemřel, aniž by zanechal potomků, byl NikolajMikuláš zcela nečekaně konfrontován s nutností převzít vládu, neboť jeho starší bratr Konstantin Pavlovič se již v roce [[1823]] pro [[Morganatické manželství|nerovnorodý sňatek]] zřekl následnictví trůnu. Dne [[24. prosinec|24. prosince]] převzal NikolajMikuláš formálně vládu a [[26. září]] [[1826]] byl v [[Moskva|Moskvě]] [[korunovace|korunován]] ruským carem a imperátorem.

Několik let připravované vojenské spiknutí [[Děkabristé|Děkabristů]], které vypuklo [[26. prosinec|26. prosince]] [[1825]], NikolajMikuláš rázně potlačil. Začal ihned po převzetí moci s budováním autoritářského režimu, když si zprvu ponechal ministry svého bratra. Přitom se opíral o rozsáhlou [[byrokracie|byrokracii]] a velkou armádu, [[Pravoslaví|ortodoxní církev]] a otevřeně podporovaný ruský [[nacionalismus]]. Civilní správa stála pod vojenským dohledem. Osobní štáb carových poradců sestával výlučně z vysokých důstojníků.

V roce [[1826]] se NikolajMikuláš rozhodl zamítnout zrušení [[nevolnictví]].

Přes tyto masivní represe nebo také kvůli nim začala se za NikolajeMikuláše formovat různá opoziční hnutí.

V prvních letech NikolajovyMikulášovy vlády se zahraniční politika Ruska obracela především k Asii a k [[Osmanská říše|Osmanské říši]], kde Rusko podporovalo křesťanské národy na Balkáně. [[Rusko-perská válka]] v letech [[1826]]–[[1828]] přinesla Turkmančajskou smlouvou ([[22. únor]]a [[1828]]) významné územní zisky na Kavkaze. V roce 1828 začala rusko-turecká válka, která rovněž znamenala získání dalších území a jiných výhod – východní pobřeží [[Černé moře|Černého moře]], volnou dopravu po [[Dunaj]]i, Černém moři a [[Středozemní moře|Středozemním moři]] a jako důsledek i vznik [[Řecké království|Řeckého království]].

Pouhé dva roky po MikulášovMikulášově korunovaci polským králem, propuklo v roce [[1831]] v [[Kongresové Polsko|Polsku]] tzv. ''[[Listopadové povstání]]'', které trvalo ničivých devět měsíců bojů než bylo Mikulášem potlačeno. Polský parlament ([[sejm]]) zbavil Mikuláše polské koruny a po potlačení povstání nechal Mikuláš "trvale začlenit" polské království do Ruska. Díky tomu byl také jediným ruským carem, který byl korunován králem Polska.

Rostoucí vliv Ruska v [[Orient]]u se obzvláště silně ukázal, když se [[sultán]] [[Mahmut II.]] [[Smlouva z Hünkâr-İskelesi|smlouvou z Hünkâr Iskelesi]] v roce [[1833]] NikolajoviMikulášovi de facto podrobil a vyprosil si od něho pomoc proti rebelujícím [[egypt]]ským [[paša|pašům]]. V Evropě byl NikolajMikuláš považován za záštitu stávajících monarchistických pořádků a v roce [[1833]] opět oživil [[Svatá aliance|Svatou alianci]]. Rakouskému císaři [[František Josef I.|Františku Josefovi I.]] pomohl v roce 1849 potlačit [[Maďarská revoluce 1848–1849|maďarskou revoluci]].

Různé spolky s téměř všemi evropskými státy se ovšem neukázaly přínosné, když se NikolajMikuláš v roce [[1853]] pokoušel podrobit si balkánské provincie Turecka a vynutit si přístup do Středozemního moře. [[Spojené království|Británie]] a [[Francie]] se proti němu postavily v [[Krymská válka|Krymské válce]]; Rusko zůstalo ve svém boji proti Turecku osamoceno a válka se nakonec zvrátila v konflikt mezi evropskými mocnostmi – Ruskem na jedné a Francií a Británií na druhé straně. Ještě před koncem bojů Mikuláš I. [[2. březen|2. března]] [[1855]] zemřel.