Jízdní vojsko starověku: Porovnání verzí

V pozdní [[doba kamenná|době kamenné]] začaly národy [[Evropa|Evropy]] a [[Asie]] domestikovat zvířata vhodná pro jízdu nebo tažení povozů. Muži jezdili na koních v oblasti severního [[Pontus|Pontu]] již kolem roku [[4000 př. n. l.|4000 př. n. l.]]. Zhruba ve stejné době byli v [[Egypt]]ě a [[jihovýchodní Asie|jihovýchodní Asii]] domestikování osli, spolu s baktrijskými velbloudy a v údolí [[Indus|Indu]] byli ochočováni indičtí sloni (v letech [[2500 př. n. l.|2500]] až [[1750 př. n. l.|1750 př. n. l.]]). Z těchto zvířat byli po počátečním období osli používáni téměř výhradně pro dopravu břemen a i velbloudi našli v bitvách pouze omezené využití. Dvěma nejdůležitějšími druhy zvířat používanými vojenskými silami ve starověku byli sloni, zastávající významné bitevní role, a koně. Koně, kteří byli nejdříve používáni k tažení [[Válečný vůz|válečných vozů]] a později k jízdejízdě, nejvíce ovlivnili válčení starověku. Největšími jezdeckými národy byli [[Skythové]], [[Peršané]], [[Řekové]], [[Iberové]] a [[Galové]]. Tyto národy vzbuzovali svými jezdeckými silami respekt i obdiv. V tomto období se také objevili předcůdcipředchůdci středověkých rytířů, [[Katafrakt|katafrakté]]. Pokud jde o slony, ti byli opravdu hrozivou zbraní, i když měli řadu nedostatků.

Bojové vozy byly taženy čtyřspřežím buď oslů, nebo kříženců oslů s&nbsp;[[onagerOnager (osel)|onagery]]y; koně byli v&nbsp;té době na [[Blízký východ|Blízkém Východě]] téměř neznámí. Otěže procházely kovovými kroužky na taženém oji a pokračovaly ke kroužkům v&nbsp;nose zvířat. Zatažení za otěže umožňovalo jezdci spřežení zastavit, ale k&nbsp;řízení směru bylo nutné používat buď slovních povelů, nebo bodce či [[bič]]e. Jho bylo umístěno pouze přes dvě vnitřní zvířata. Vnější dvě zvířata byla připevněna šíjovými řemeny, takže jejich tažná síla byla malá. Vzhledem k&nbsp;tomu, že tato zvířata táhla menší zátěž, bylo možné je snáze donutit k&nbsp;rychlejšímu tempu, čímž se povzbuzovala i&nbsp;vnitřní zvířata, která se snažila jim přizpůsobit. Zkoušky prokázaly, že takový povoz může dosahovat rychlosti 15-20 km/h.<ref name="anglim"/>

Povaha a použití bojových vozů na Blízkém východě je nejlépe patrná z&nbsp;pozůstatků [[Nová říše|Nové říše]] v&nbsp;[[Egypt]]ě, které zahrnují celé bojové vozy umístěné v&nbsp;hrobech. Vozy měly lehkou konstrukci, přičemž pro každý díl byl pečlivě volen zvláštní druh dřeva zpracovaný do požadovaného tvaru. Kola se čtyřmi, později šesti paprsky byla usazena na nábojích nápravy dlouhé více než dva [[metr]]y. Osa byla umístěna v&nbsp;zadní části vozu, čímž byla zvýšena stabilita. Na vyobrazeních je někdy znázorněna osa umístěná pod vozem. Tuto úpravu však zřejmě prováděli [[malíř]]i, aby ušetřili prostor. Podlaha vozu byla vyrobena z&nbsp;propletených kožených pásků s&nbsp;cílem dosažení minimální váhy<ref>{{Citace monografie | jméno=Simon | příjmení=Anglim | titul= Bojové techniky starověkého světa|vydavatel=Deus | místo= Praha | rok=2006 | jazyk = |strany= 80,126 |}}</ref>.[[Soubor:Ramses_IIs_seger_%C3%B6ver_Chetafolket_och_stormningen_av_Dapur,_Nordisk_familjebok.png|náhled|vlevo|Válečný vůz v&nbsp;pozdní době bronzové]] Dřevěný rám probíhal podél přední části a po stranách vozu, zatímco zadní strana byla volná z&nbsp;důvodů snadnějšího nastupování. Výsledkem byl pevný ale lehký povoz vážící pouze 34 [[kilogram]]ů.<ref>{{Citace monografie | jméno=Simon | příjmení=Anglim | titul= Bojové techniky starověkého světa|vydavatel=Deus | místo= Praha | rok=2006 | jazyk = |strany= 80,81,126 |}}</ref> Uzvednout tento [[vůz]] byl schopen jeden muž a dva jej mohli snadno přenášet přes terénní překážky, přes které nešlo přejet. Při zkouškách, které proběhly v&nbsp;současnosti, dokázal pár poníků táhnout repliku válečného vozu rychlostí až 38 km/h.<ref>{{Citace monografie | jméno=Simon | příjmení=Anglim | titul= Bojové techniky starověkého světa|vydavatel=Deus | místo= Praha | rok=2006 | jazyk = |strany= 80,81,82,126 |}}</ref> Vzhledem ke dvoukolové konstrukci bylo možné bojový vůz snadno otáčet, ale jeho široká klec byla přitom schopna pojmout dva vojáky -– vozataje a válečníka. Bojovník měl otěže omotány kolem těla po způsobu postrojů, takže měl obě ruce volné pro použití [[luk]]u. V&nbsp;opačném případě by se musel přidržet rukojeti pokaždé, kdy by válečný vůz najel na terénní nerovnost. Pokud nebyl právě v&nbsp;boji, držel vozataj otěže oběma rukama. Vedle štítu používali egyptští a asijští vozatajové ještě přilby a dlouhé pláště ze šupinového [[brnění]]. Tyto pláště byly tvořeny několika stovkami přesahujících šupinek 2 mm silných, které byly našity na plátěný oděv. Otevřené boky válečného vozu mohly být navíc kryty závěsy ze šupinkového brnění, případně kůží pokrytou kovem. Koně byli chráněni těžkými látkovými zachycovači, nebo méně častěji šupinkovým brněním.

[[Skythové]] byli kočovnými stepními lukostřelci. Nejsou známi jako první, protože před nimi zde byli ještě [[Kimmeriové]], kteří stáli za první invazí stepních kočovných [[kmen (sociologie)|kmenů]] na Blízký Východ v&nbsp;osmém století př. n. l. Kimmeriové přešli [[Kavkaz]] a rozvrátili říše celé [[Anatolie]], než se je podařilo zničit. Soudě podle nálezů jejich charakteristických udidel a postrojů, se další Kimmeriové patrně rozptýlili do Evropy podél [[Dunaj]]e do [[Švýcarsko|Švýcarska]], jižní [[Francie]] a dokonce i&nbsp;do [[Britské ostrovy|Británie]]. Národem, který je zlikvidoval v&nbsp;oblasti severního Pontu byli Skythové, kteří je následovali do oblastí [[Střední Východ|Středního Východu]], kde hráli významnou roli při zničení Asyrské říše. Skythští králové a šlechta jsou zobrazováni v&nbsp;bohatě zdobeném šupinovém brnění s&nbsp;bronzovými nebo ocelovými přilbami, často [[Starověké Řecko|řeckého]] původu, nebo řeckými vzory ovlivněnými. Jejich hřebci byli v&nbsp;kohoutku vysocí 144-150144–150 centimetrů.<ref>{{Citace monografie | jméno=Simon | příjmení=Anglim | titul= Bojové techniky starověkého světa|vydavatel=Deus | místo= Praha | rok=2006 | jazyk = |strany= 80,81,82,83,126 |}}</ref> Tito koně, obvykle bez brnění, byli relativně vzácní. Obvyklým jízdním zvířetem byl spíše poník, vysoký okolo 140 [[centimetr]]ů se silným krkem, hlavou a plecemi, ale s&nbsp;drobnou zadní částí a nohama.

Skythové používali svoji verzi kompozitního luku, který se stal populární ve východním Středomoří a na Blízkém Východě. Luk měl dvojitě tvarované tělo se zakřivenými konci a byl pouze 75-10075–100 centimetrů dlouhý. Luk byl mimořádně tuhý a jeho napnutí vyžadovalo značnou sílu a zručnost. Hroty [[šíp]]ů byly bronzové a obvykle měly tři břity. Některé byly také opatřeny ostny a mnohé z&nbsp;nich byly otrávené. Luk byl umístěn v&nbsp;pouzdru, které jej chránilo proti vlhkosti působící nepříznivě na klih a také deformující [[dřevo]], ze kterého byl luk vyroben. V&nbsp;toulci nazývaném gorytos mohlo být uloženo až 75 šípů. Vedle luků byli skythští jezdci dále vyzbrojeni rovnými [[meč]]i, válečnými sekerami, [[kopí]]mi s&nbsp;hrotem ve tvaru listu, kopími dlouhými 3 metry nebo delšími a šipkami -– jak jsou nazývány házecí [[oštěp]]y -– s&nbsp;hroty opatřenými ostny. Někteří Skythové používali štít, který byl obvykle dřevěný s&nbsp;koženým potahem. Štít mohl být přehozen na jezdcova záda, takže obě ruce zůstaly volné pro obsluhu luku.<ref>{{Citace monografie | jméno=Simon | příjmení=Anglim | titul= Bojové techniky starověkého světa|vydavatel=Deus | místo= Praha | rok=2006 | jazyk = |strany= 80,126 |}}</ref>

Římané vytvářeli mnoho typů jízdních jednotek včetně lehké jízdy Numiďanů a Dalmatinců; dalších jednotek lehké jízdy vybavených iberským [[štít]]em -– caetra; [[kopiník]]ů, kteří používali obouruční sarmatské kopí; a na východě jízdních [[lučištník]]ů a kopiníků s&nbsp;úplným brněním. Na počátku [[Starověký Řím|Římské říše]] byli vojáci standardně vyzbrojeni oštěpem, oboustranným kopím a štítem. Tímto stylem výstroje byly sledovány galské vzory - a jezdec byl zajisté také často Gal. Jezdec byl vybaven kroužkovým brněním, přilbou, jezdeckým dlouhým [[meč]]em [[spatha]] dlouhým 64 - 90 centimetrů a silným štítem. Byla také zavedena ohlávka (nový typ koňského postroje), podkova a zakřivené sedlo. Spolu s&nbsp;využíváním sedla začali římští jezdci používat kožené jezdecké kalhoty, jezdecké boty a ostruhy.<ref>{{Citace monografie | jméno=Ervín | příjmení=Hrych | titul= Velká kniha vládců starověku|vydavatel=Regia | místo= Praha | rok=2002 | jazyk = |strany= 500 |}}</ref>

Od pozdních časů republiky až ke konci raného císařství (100 př. n. l.- – 200 n.l.) [[Římané]] věnovali značné úsilí účinnému využití svého jízdního vojska. Výcvik jezdce a koně byl dlouhý a náročný. Jezdci se dostalo jak pěšího tak jezdeckého výcviku, vzhledem k&nbsp;tomu, že byl často nucen bojovat jako pěšák. Jednotky umístěné v&nbsp;posádkách pořádaly třikrát do [[měsíc]]e pochody v&nbsp;délce 20 [[římská míle|římských mil]], během kterých bylo nacvičováno taktické rozvinutí, pronásledování, stahování a protiútoky ve všech možných typech terénu, aby si koně a jezdci zvykli bojovat jak na rovině tak v&nbsp;těžkém terénu. Jezdec uměl zacházet s&nbsp;mečem, kopím, oštěpem, lukem a [[prak]]em. Dokud si Římané zachovávali tento způsob výcviku, tak měli k&nbsp;dispozici impozantní a výkonnou jízdu<ref>{{Citace monografie | jméno=Simon | příjmení=Anglim | titul= Bojové techniky starověkého světa|vydavatel=Deus | místo= Praha | rok=2006 | jazyk = |strany= 80,126 |}}</ref>.

Zatímco se ze západních jezdců stávali příslušníci římské jízdy, došlo v&nbsp;euroasijských stepích na Blízkém východě k&nbsp;dalšímu vývoji. [[Parthové]] a později [[Sasánovská říše|sasánovští Peršané]] začali chránit koně a jezdce masivním kovovým brněním. Řekové nazývali tyto jezdce katafrakty (κατάφρακτοι, katafraktoi, zcela krytí). Pozdější římský název zněl clibanarii (kamnáři), jako připomínka zkušenosti s&nbsp;nošením kompletního [[brnění]] v&nbsp;horkém pouštním dnu. Zbraní katafraktů bylo [[kopí]] dlouhé 3,5 metru, které Řekové nazývali kontos (bidlo). Kontos byl často držen oběma rukama, což byl styl Sarmatů, ale sasánovští Peršané později upevňovali svá kopí k&nbsp;sedlům, takže sílu nárazu zachycoval kůň. Těžce obrnění katafrakté mohli útočit na jízdní [[lučištník]]y dokonce i&nbsp;tehdy, pokud ještě nevystříleli všechny své šípy a mohli také útočit klusem proti předním řadám zformované pěchoty.<br />Informace o&nbsp;výstroji katafraktů máme k&nbsp;dispozici z&nbsp;mnoha zdrojů. Muži nosili kovové přilby z&nbsp;řetízky nebo šupinkami k&nbsp;ochraně krku a kovové obličejové masky s&nbsp;lidskými rysy<ref>{{Citace monografie | jméno=Simon | příjmení=Anglim | titul= Bojové techniky starověkého světa|vydavatel=Deus | místo= Praha | rok=2006 | jazyk = |strany= 80,126 |}}</ref>. Těla jezdců byla chráněna plátkovým nebo řetízkovým brněním, lamelárními destičkami nebo jejich kombinací, zatímco ruce a nohy byly chráněny článkovým brněním. Bronzové a železné šupinkové brnění nalezené v&nbsp;městě [[Dura]] - Európos, bylo konstruováno tak, aby chránilo [[Hřbet (zoologie)|hřbet]] a boky koně. Přednost byla dávána brnění bronzovému, neboť při pocení koně měly železné šupinky tendenci rezavět. V&nbsp;tomto brnění byl na zádech ponechán otvor pro sedlo, přičemž trojúhelníkové destičky chránily i&nbsp;koňský ocas. Kryty hrudníku a kryt krku nebyly nalezeny, ale vyrobené z&nbsp;destiček si je lehce dovedeme představit, přičemž pozdní koňská maska s&nbsp;chrániči očí byly vykopány na různých místech římského osídlení.<ref>{{Citace monografie | jméno=Simon | příjmení=Anglim | titul= Bojové techniky starověkého světa|vydavatel=Deus | místo= Praha | rok=2006 | jazyk = |strany= 80,126 |}}</ref>