Francesco Petrarca: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
+3 |
rozšíření života a díla, přidány reference značka: možné subjektivní formulace |
||
Řádek 1:
{{Infobox - spisovatel}}
'''Francesco Petrarca''' ([[20. červenec|20. července]] [[1304]] – [[18. červenec|18.]]/[[19. červenec|19. července]] [[1374]]) byl [[Itálie|italský]] spisovatel a básník
| příjmení = Bondanella
| jméno = Julian Conaway
| příjmení2 = Musa
| jméno2 = Mark
| titul = The Italian Renaissance Reader
| vydavatel = Meridian
| místo = New York
| rok = 1987
| počet stran = 416
| isbn = 978-0-452-01013-0
| strany = 1
}}</ref> Tvořil v latině i v italštině a jeho nejproslulejším dílem je italsky psaný ''[[Zpěvník (Petrarca)|Zpěvník]]'', popisující v 366 básních zejména [[platonická láska|platonickou lásku]] k idealizované [[Laura de Noves|Lauře]].<ref name="took94-97">{{Citace sborníku
| příjmení = Took
| jméno = John
| titul = The Trecento – Petrarch
| příjmení sestavitele = Brand
| jméno sestavitele = Peter
| příjmení sestavitele2 = Pertile
| jméno sestavitele2 = Lino
| sborník = The Cambridge History of Italian Literature
| vydavatel = Cambridge University Press
| místo = Cambridge
| rok vydání = 1996
| isbn = 978-0-521-43492-8
| strany = 94–97
| počet stran = 673
}}</ref> Petrarcova latinská tvorba zahrnuje smyšlený dialog básníka se svatým Augustinem známý jako ''Mé tajemství'', filosofický traktát ''O lécích proti štěstí a neštěstí'' nebo polemické spisy proti lékařům či [[aristotelismus|aristotelikům]].<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Cecchini
| jméno = Enzo
| titul = 14. století
| příjmení sestavitele = Leonardi
| jméno sestavitele = Claudio
| sborník = Středověká latinská literatura (6.-15. století)
| vydavatel = Academia
| místo = Praha
| rok vydání = 2014
| isbn = 978-80-200-2387-2
| strany = 432–436
| počet stran = 502
}}</ref> Svým dílem navazoval jak na [[Publius Vergilius Maro|Vergilia]], [[Publius Ovidius Naso|Ovidia]], [[Marcus Tullius Cicero|Cicerona]], [[Seneca|Senecu]], [[svatý Augustin|svatého Augustina]] a další antické autory, tak na pozdně středověkého [[Dante Alighieri|Danta Alighieriho]].<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Kirkham
| jméno = Victoria
| titul = A Life's Work
| příjmení sestavitele = Kirkham
| jméno sestavitele = Victoria
| příjmení sestavitele2 = Maggi
| jméno sestavitele2 = Armando
| sborník = Petrarch: A Critical Guide to the Complete Works
| vydavatel = University of Chicago Press
| místo = Chicago
| rok vydání = 2009a
| isbn = 978-0-226-43743-9
| strany = 1–6
| počet stran = 568
}}</ref>
Také Petrarcův život je předmětem zájmu, zejména jeho kontakty s jinými učenci a spisovateli své doby, obsáhlá [[korespondence]], politická a diplomatická činnost a také vztah k přírodě. Sám Petrarca se ke svému životu vracel ve svých básních, vzpomínkových textech a úvahách a následné vnímání své osoby svým stylizovaným autoportrétem značně ovlivnil.<ref name="cecchini423">Cecchini (2014), s. 423.</ref> Vzhledem ke své zálibě v cestování bývá někdy Petrarca označován za prvního [[turistika|turistu]]. Obzvláštní pozornost je věnována jeho popisu výstupu na [[Mont Ventoux]], Petrarca tuto horu pravděpodobně skutečně zlezl v dubnu 1336. Podle dobových pramenů však byly výlety na vrchol hory v Petrarcově době běžnou záležitostí, a jeho důležitost tedy spočívá spíše ve skutečnosti, že o své cestě a prožitku podal literární zprávu.<ref name="spicka307-312">{{Citace monografie
| příjmení = Špička
| jméno = Jiří
| titul = Petrarca v Provence: Údolí, město, hora
| vydavatel = Univerzita Palackého v Olomouci
| místo = Olomouc
| rok = 2014
| počet stran = 376
| strany = 307–312
| isbn = 978-80-244-4390-4
}}</ref>
== Život ==
=== Mládí a studia ===
[[Soubor:Arezzo-Casa di Francesco Petrarca.JPG|náhled|Petrarcův rodný dům v [[Arezzo|Arezzu]]]]
Francesco Petrarca se narodil roku 1304 v [[Toskánsko|toskánském]] městě [[Arezzo]]. Jeho otec, [[Florencie|florentský]] právník Ser Pietro (Petracco) di Parenzo (1267–1326) byl ze svého rodného města vypovězen z politických příčin, jelikož patřil k [[bílí guelfové|bílým guelfům]], odpůrcům [[papež]]ské moci, zatímco Florencii ovládali [[černí guelfové]].<ref name="took89">Took (1996), s. 89.</ref> Tato situace značně ovlivnila pozdější básníkovo smýšlení, ve sbírce ''Dopisy přátelům'' (''Epistolae Familiares'', 1366) například v jednom dopise zdůrazňuje, že byl počat v exilu a zrozen v exilu. Petrarcovo dětství bylo pak poznamenáno častým stěhováním a také během celého svého života básník později pobýval v mnoha různých italských městech, nikdy však ve Florencii, kterou nazýval patria (vlast). Svým životem „vyhnance“ Petrarca poněkud připomíná [[Dante Alighieri|Danta]], ale vzhledem k tomu, že byl na rozdíl od jmenovaného dobře materiálně zajištěn a ve Florencii nikdy delší dobu nepobýval, jednalo se možná spíše o pózu.<ref>{{Citace periodika
| příjmení = Hooper
| jméno = Laurence E
| titul = Exile and Petrarch's Reinvention of Authorship
| periodikum = Renaissance Quarterly
| rok = 2016
| měsíc = November
| ročník = 69
| číslo = 4
| strany = 2017
| url = https://www.researchgate.net/publication/311178351_Exile_and_Petrarch%27s_Reinvention_of_Authorship
| issn = 0034-4338
}}</ref>
Petrarcova rodina žila nejprve v [[Pisa|Pise]], poté, od roku 1312, v [[Avignon]]u a posléze v [[Provence|provensálském]] městě [[Carpentras]]. V Carpentrasu mladý Petrarca studoval společně se svým bratrem Gherardem [[rétorika|rétoriku]] a [[gramatika|gramatiku]] u [[Convenevole da Prato|Convenevoleho da Prato]].<ref name="cecchini423" /> Od roku 1316 pak studoval práva v [[Montpellier]]u a následně, od roku 1322, na [[Boloňská univerzita|univerzitě v Bologni]]. Po otcově smrti v roce 1326 se Petrarca práv zanechal a vrátil se zpátky do Avignonu.<ref name="took89" /> Po otci, který pracoval jako notář na papežském dvoře a měl značnou zálibu v latinských klasicích, zdědil Petrarca vzácný vergiliovský [[kodex]], do nějž později zapisoval některé výrazné události svého života (setkání s Laurou v roce 1327, krádež a znovuzískání řečeného rukopisu v roce 1338, Lauřinu smrt v roce 1348, smrt syna Giovanniho a také úmrtí patrona Giovanniho Colonny a různých přátel). Předpokládá se, že ve 20. letech 14. století začal Petrarca psát básně. První dochovaný text, [[panegyrik]] na zesnulou matku Elettu rozenou Caniganiovou, umístil badatel Ernest Hatch Wilkins již do roku 1318 nebo 1319, většina moderních vědců se však domnívá, že báseň je o několik let mladší.<ref>Kirkham (2009a), s. 5.</ref>
Návrat do Avignonu byl pro jeho pozdější život klíčový, neboť právě v avignonském [[kostel svaté Kláry (Avignon)|kostele svaté Kláry]] se na [[Velký pátek]] 6. dubna 1327 poprvé spatřil svou osudovou lásku [[Laura de Noves|Lauru de Sade]], rozenou de Noves.<ref>Took (1996), s. 89–90.</ref> Své pocity při setkání vyjádřil ve třetím sonetu svého ''Zpěvníku'':
{{Cizojazyčný citát|originál = Sonetto III<br />
Era il giorno ch’al sol si scoloraro<br />
per la pietà del suo factore i rai,<br />
quando i’ fui preso, et non me ne guardai,<br />
ché i be’ vostr’occhi, donna, mi legaro.<ref>{{wikizdroje2|jazyk=it|dílo=Canzoniere (Rerum vulgarium fragmenta)/Era il giorno ch'al sol si scoloraro}}</ref>
|jazyk= it
|překlad = Sonet III<br />
Byl den, v němž i tvář slunce zatměla se,<br />
v soustrasti nad svým Tvůrcem trpícím<br />
kdy jsem byl vydán, aniž jsem si všim,<br />
všanc ohňům vašich očí, vaší kráse.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Petrarca
| jméno = Francesco
| titul = Sto sonetů Lauře
| vydavatel = Vyšehrad
| místo = Praha
| rok = 201
| počet stran = 135
| strany = 3
| isbn = 978-80-7429-522-5
}}</ref> |autor=Petrarca |zdroj= ''Canzoniere'', sonet III, překlad [[Václav Renč]]|width= |size= }}
V roce 1330 bratrům došly finanční prostředky pro otci, Francesco Petrarca proto přijal nižší svěcení a vstoupil do služeb kardinála [[Giovanni Colonna|Giovanniho Colonny]] jako [[kaplan]]. S rodinou Colonnů, zejména s kardinálovým bratrem Giomem, ho pojilo dlouholeté přátelství a kromě zajištěného místa získal básník přístup ke kodexům latinských autorů, jež mu Colonnové obstarávali.<ref name="cecchini423" /> Nedlouhé poté začal cestovat po Evropě. V [[Lutych]]u objevil v roce 1333 ztracenou [[Marcus Tullius Cicero|Ciceronovu]] řeč ''[[Pro Archia poeta]]'' a tato událost se stala druhým významným impulzem ovlivňující Petrarcův pohled na život.<ref>Took (1996), s. 89–90.</ref> Třetí formující událostí v Petrarcově mládí se stal zisk opisu [[svatý Augustin|Augustinových]] [[Vyznání (svatý Augustin)|Význání]] darem od augustiniánského mnicha Dionigiho da Borgo San Sepolcro. Knihu nosil Petrarca až do konce života s sebou a přikládal jí velký význam.<ref name="cecchini423" />
[[Soubor:DPMontVentoux11.jpg|náhled|left|Pohled na [[Mont Ventoux]], kam Petrarca pravděpodobně vystoupal v roce 1336]]
V prosinci roku [[1334]] byl zvolen nový papež, [[Benedikt XII.]].<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Bishop
| jméno = Morris
| titul = Petrarch and His World
| vydavatel = Indiana University Press
| místo = Bloomington, Indiana
| rok = 1963
| počet stran = 135
| strany = 399
}}</ref> Jako jeden ze svých prvních kroků udělil Petrarcovi v lednu následujícího roku udělení [[kanonikát]]u při [[katedrála v Lombez|katedrále v Lombez]]. Petrarca svůj [[kanovník|kanovnický]] úřad nevykonával na místě, [[beneficium]] mu však zajišťovalo příjem a držel si je až do roku 1355.<ref name="kirkhamxvi">{{Citace sborníku
| příjmení = Kirkham
| jméno = Victoria
| titul = Chronology of Petrarch's Life and Works
| příjmení sestavitele = Kirkham
| jméno sestavitele = Victoria
| příjmení sestavitele2 = Maggi
| jméno sestavitele2 = Armando
| sborník = Petrarch: A Critical Guide to the Complete Works
| vydavatel = University of Chicago Press
| místo = Chicago
| rok vydání = 2009b
| isbn = 978-0-226-43743-9
| strany = xvi
| počet stran = 568
}}</ref> V letech 1335 a 1336 pak dvakrát vyzval papeže k návratu z [[Avignonské zajetí|avignonského zajetí]] do Říma. Město na konci roku 1336 sám navštívil a byl uchvácen monumentálními starověkými zříceninami.<ref>Cecchini (2014), s. 423–424.</ref> V témže roce navštívil Avignon sienský malíř [[Simone Martini]] a Petrarca ho požádal, aby vytvořil Lauřin portrét.<ref name="kirkhamxvi" />
Do roku 1336 se také datuje Petrarcův pravděpodobný výstup na horu [[Mont Ventoux]]. Autor svůj čin zachytil v dopise pro teologa Dionigiho da Borgo Sansepolcro, napsaném ovšem dlouhou dobu po návštěvy vrcholu, v roce 1352 či 1353.<ref>Cecchini (2014), s. 427.</ref> V něm popsal, jak se ho po dosažení vrcholu nejprve zmocnil úžas nad majestátem hory a přírodní scenérií. Pak se však zamyslel nad svým životem, otevřel svazek Augustinových ''Vyznání'' a přečetl si pasáž o tom, že se lidé diví horám, mořím, řekám a hvězdám, a sebe zanedbávají. Tento úryvek vedl Petrarcu podle jeho vlastního líčení k pochopení toho, jak nesmyslná bylo jeho šplhání na horu, vedené jalovou zvědavostí. Petrarca se tímto aktem náhodného čtení a následného osvícení připodobnil ke svému vzoru, svatému Augustinovi, na rozdíl od něj však neprošel jednoznačnou konverzí – místo toho zážitek vedl k filosofickému poznání a uvědomění, že „morální výška“ obrovské hory je pouhý loket. Petrarcův popis výstupu začal být znovu čten na přelomu 18. a 19. století a stal se tématem debat o vnímání přírodných krás. Petrarca byl dokonce označován za zakladatele turistiky, [[horolezectví]] či [[alpinismus|alpinismu]]. Někteří autoři, zejména [[Jacob Burckhardt]] a mnozí autoři rozvíjející jeho teze, vnímali Petrarcův „zbytečný“ výstup na horu jako revoluční čin prvního moderního člověka, toužícího v každém okamžiku po požitku z přírody. Jiní autoři, například [[Lynn Thorndike]], vyjádřili s tímto pojetím nesouhlas, neboť to, co podle nich považuje Burckhardt za moderní a typicky renesanční, bylo ve skutečnosti běžné v každé době. Dobové prameny skutečně ukazují, že Petracův čin a jeho motivace nebyly ojedinělé – pařížský filosof [[Jean Buridan]] zaznamenal, že na Mont Ventoux šplhalo ve 14. století každé léto mnoho lidí. Petrarcovo líčení výletu na vrchol však i tak zůstává mnohými filosofy vnímáno jako důležitý mezník kulturního vývoje, neboť básník byl schopen svou zvědavost, pocit ohromení a následnou introspekci literárně zachytit.<ref name="spicka307-312" />
=== Život ve Vauclause a Lauřina smrt ===
[[Soubor:La_Sorgue_shrouded_in_fog,_Fontaine-de-Vaucluse.JPG|náhled|[[Řeka Sorgue]] v údolí Vaucluse, kde Petrarca pobýval v letech 1336–1353]]
Po návratu do Francie se Petrarca přestěhoval do provensálského údolí [[Fontaine-de-Vaucluse|Vaucluse]] a pobyt v přírodě střídal s diplomatickými misemi a návštěvami různých italských měst. V roce 1337 se v Avignonu narodil básníkův syn Giovanni. Byl jedním ze dvou dětí, které měl s neznámou ženou, druhou byla dcera Francesca v roce 1343. Obě děti později legitimizoval.<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Bishop
| jméno = Morris
| titul = Petrarch
| příjmení sestavitele = Plumb
| jméno sestavitele = John Harold
| sborník = The Italian Renaissance
| vydavatel = American Heritage Publishing
| místo = New York
| rok vydání = 1961
| isbn = 978-0-618-12738-2
| strany = 165
| počet stran = 320
}}</ref> Na přelomu let 1338 a 1339 začal s prací na textu ''O slavných mužích'' (''De viris illustribus'') a na eposu ''Afrika'' (''Africa''). V něm se inspiroval [[Publius Vergilius Maro|vergiliovským]] a [[Livius|liviovským]] pojetím [[Scipio Africanus|Scipiona Africana]], římského hrdiny [[druhá punská válka|druhé punské války]].<ref name="took90">Took (1996), s. 90.</ref> 8. dubna 1341 byl v Římě v nápodobě antického zvyku korunován vavřínovým věncem, a získal tak titul [[poëta laureatus]]. Dva roky pak pobýval v [[Parma|Parmě]], poté v [[Neapol]]i a posléze opět v Parmě, odkud ale musel v roce 1345 vinou válečných operací uprchnout do Verony.<ref name="cecchini424">Cecchini (2014), s. 424.</ref> Když v Římě vypuklo v roce 1347 lidové povstání, které vyneslo na dva měsíce k moci [[Cola di Rienzo|Colu di Rienzo]], napsal pro nově zvoleného tribuna nejprve eklogu a dva povzbudivé dopisy, poté, po skončení Colova římského dobrodružství, dopis vyčítavý. I tak Petrarcova podpora uchvatitele narušila jeho přátelství s rodinou Colonnů. V roce 1348 zasáhla Evropu [[Černá smrt|morová epidemie]], které podlehla také Petrarcou obdivovaná Laura. Autor v té době pobýval v Parmě. V následujících letech opět střídal různá italská města a domov v Provence, krátce se zdržel i ve Florencii.<ref name="cecchini424" />
Patrně v návaznosti na Ciceronovy dopisy ([[Titus Pomponius Atticus|Atticovi]], bratru [[Quintus Tullius Cicero|Quintovi]], [[Marcus Iunius Brutus|Brutovi]]), které nalezl ve veronské katedrální knihovně, se Petrarca v roce 1350 rozhodl uspořádat svou veřejnou i soukromou korespondenci. Rovněž začal uspořádávat své básně psané [[vernakulární jazyk|vernakulárním jazykem]], tedy italsky, a sice pod názvem ''Zlomky v jazyce lidovém'' (''Rerum vulgarium fragmenta'' či prostě ''Básně'', ''Rime'') a v této činnosti pak pokračoval až do konce života. V roce 1352 či 1353 dokončil Petrarca svou intelektuální a morální zpověď ''Mé tajemství'' (''Secretum meum''). V tomto období pracoval také na latinsky psaných dílech – ''Pamětihodných příbězích'' (''Rerum memorandarum libri''), ''Pastýřské písni'' (''Bucolicum Carmen''), ''O zbožném klidu'' (''De otio religioso'') či ''O samotářském životě'' (''De vita solitaria'').<ref name="took90" /> Od roku 1342 do roku 1355 pobíral příjem jako kanovník při [[Katedrála Nanebevzetí Panny Marie (Pisa)|katedrále v Pise]], beneficium obdržel od papeže [[Klement VI.|Klementa VI.]]<ref>Kirkham (2009b), s. xvii.</ref>
=== Život v Miláně, Benátkách a pozdní věk ===
[[Soubor:Petrarch by Bargilla.jpg|náhled|Freska zobrazující Petrarcu, přibližně z roku 1450, autorem je florentský malíř [[Andrea del Castagno]]]]
Petrarca definitivně opustil Vaucluse v roce 1353 a usadil se na osm let v [[Milán]]ě. Zde získal pozici na dvoře arcibiskupa [[Giovanni Visconti|Giovanniho Viscontiho]]. Petrarcovi florentští přátelé byli volbou autoritářsky vedeného Milána zaraženi, neboť odporovala jejich svobodomyslným ideálům. Básník se však obhajoval tvrzením, že si svou uměleckou samostatnost ubrání a že bude mít klide ke studiu, což se ukázalo být správným předpokladem. Z Milána Petrarca často vyjížděl za diplomatickým posláním, mimo jiné do Benátek, Mantovy, Paříže či Prahy (v roce 1356, poté, co se o dva roky dříve setkal s [[Karel IV.|Karlem IV.]]). V Miláně začal sestavovat své italsky psané ''Triumfy'' (''Trionfi''), jež se rovněž staly životním dílem, doplňovaným až do smrti.<ref name="took90" />
[[Soubor:Arqua Petrarca 25 (8189350422).jpg|left|thumb|Petrarcův dům v [[Arquà Petrarca|Arquà]]]]
V letech 1362 až 1367 žil Petrarca v Benátkách, kde ve svém domě v roce 1363 několik měsíců hostil Boccaccia. Z této pozdní fáze básníkova života pocházejí sbírky korespondence – ''Dopisy přátelům'' (''Familiares'') a ''Dopisy ze stáří'' (''Seniles''). Stal se také autorem rozsáhlého moralizujícího a filosofujícího spisu ''O lécích proti štěstí a neštěstí'' (''De remediis utriusque fortune'', 1354–1365) a též polemického textu ''O nevědomosti mé a mnoha dalších'' (''De sui ipsius et multorum ignorantia'', 1367), v němž se Petrarca ostře vymezil proti [[scholastika|scholastické]] a [[averroismus|averroistické]] tradici předcházejících století. V roce 1370 mu [[Francesco da Carrara]] daroval pozemek v městečku [[Arquà Petrarca|Arquà]], kde se básník v nově vystavěném domě usídlil a až do smrti žil.<ref>Took (1996), s. 90–91.</ref>
V posledních letech života se věnoval mimo jiné zahradničení, se kterým započal již ve Vaucluse, a do svého rukopisu [[Rutilius Taurus Aemilianus Palladius|Palladiova]] traktátu o zemědělství (''De re rustica'') si zapisoval potíže, s nimiž se potýkal, například uschnutí značné části vysazených ovocných stromů a vavřínů. Na pozvání papeže [[Urban V.|Urbana V.]] se vydal do Říma, cestou byl však ve [[Ferrara|Ferraře]] stižen mdlobami a slabostí, patrně srdeční, a musel být převezen do [[Padova|Padovy]], odkud se následně vrátil nazpátek do Arquà. V prosinci 1371 se v obavách před morem Petrarca na krátký čas uchýlil opět do Padovy, na dvůr svého obdivovatele [[Pandolfo II. Malatesta|Pandolfa II. Malatesty]]. V říjnu 1372, poté, co padovský venkov začala ohrožovat vojska [[Benátská republika|Benátské republiky]], musel Petrarca do Padovy v krátké době potřetí. Přesto však odmítl usídlit se ve městě natrvalo, byť Malatestovi věnoval jako výraz vděku nejnovější verzi souboru svých italských básní (Rerum vulgarum fragmenta). V reakci na činnost francouzského mnicha [[Jean de Hesdin|Jeana de Hesdin]] pak básník napsal svůj poslední polemický spis ''Invektiva proti tomu, kdo pohaněl Itálii'' (''Invectiva contra eum qui maledixit Italie''). Posledním Petrarcovým diplomatickým posláním se stala v září 1373 cesta do Benátek, kde se společně se svým synem Francescem Novellem účastnil mírových jednání po vítězství Benátské republiky nad Padovou.<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Špička
| jméno = Jiří
| titul = Petrarkův dům v Arquà jako literární svatyně?
| příjmení sestavitele = Koprda
| jméno sestavitele = Pavol
| sborník = Petrarca Nella Mitteleuropa / Petrarka v Strednej Európe
| vydavatel = Univerzita Konštantína Filozofa, Filozofická fakulta
| místo = Nitra
| rok vydání = 2004
| isbn = 978-80-8050-830-2
| strany = 63–65
| počet stran =
}}</ref>
=== Smrt a pohřeb ===
[[Soubor:La tomba di Francesco Petrarca ad Arquà Petrarca (PD).jpg|right|thumb|Petrarcova hrobka v [[Arquà Petrarca|Arquà]]]]
V lednu 1374, půl roku před smrtí, daroval Petrarca rukopis Augustinových Vyznání svému florenskému příteli [[Luigi Marsili|Luigi Marsilimu]]. Tento dar je vnímán jako pomyslné předání žezla humanismu, od toho okamžiku třímaného právě Florencií. Francesco Petrarca pak zemřel v noci z 18. na 19. července 1374. Neznámý autor připsal do jednoho z Petrarcových rukopisů poznámku o tom, že příčinou jeho smrti byla nemoc, při které básník upadal na několik hodin do mrákot. Podle autora glosy byla nemoc léčitelná, proto vyčetl Petracovi jeho pohrdání lékařství a odmítání léků – podle jeho tvrzení si Petrarca mohl sám za to, že zemřel „jako pes“, beze svědků a bez [[svátost nemocných|posledního pomazání]]. V městečku Arquà byl také pochován, a sice na náměstí před místním kostelíkem. Jeho hrobka byla vybudována podle vzoru krypty mýtického zakladatele Padovy, [[Anténóra|Antenóra]].<ref>Špička (2004), s. 65-67.</ref>
K raným redaktorům a opisovatelům Petrarcova díla patřil [[Lombardo della Seta]] z Padovy a františkán [[Tedaldo della Casa]] z Florencie. Ihned po smrti se začal vzmáhat obdiv k básníkově životu, viděnému jako ctnostný, příkladný a svatý. Kardinál [[Francesco Zabarella]] nazval Petrarcu božským pěvcem (divinus vates), básník byl předními osobnostmi kladen na roveň velkým antickým autorům a vznikaly básně k jeho uctění. Florentský kronikář [[Filippo Villani]] zpracoval Petrarcovu smrt [[legenda|hagiograficky]], když popsal, že básníkův duch, vypouštěný z úst, stoupal v podobě obláčku k nebesům jako vonné kadidlo. Také básníkův dům a hrobka v Arquà se záhy staly předmětem venerace a cílem poutníků, učenců a básníků. Již v 16. století nechal padovský šlechtic [[Pietro Paolo Valdezocco]] původně gotický příbytek renesančně rozšířit a vymalovat petrarcovskými motivy.<ref>Špička (2004), s. 68-71.</ref>
Přestože sám Petrarca chápal jako těžiště svého díla latinské práce, stal se pro budoucí čtenáře a autory známý především jako pisatel básní v italštině. Jeho ''Zpěvník'' se stal vzorem elegantní a vytříbené milostné poezie a celého směru označovaného jako [[petrarkismus]]. Mezi Petrarcou ovlivněné tvůrce patří velcí raněnovověcí autoři jako [[Geoffrey Chaucer]], [[Edmund Spenser]], [[John Donne]], [[John Milton]], [[William Shakespeare]], [[Pierre de Ronsard]] a četní další.<ref>Bondanella, Musa (1987), s. 2.</ref>
== Dílo ==
[[Soubor:Francesco Petrarca nello studio.JPG|náhled|Francesco Petrarca, anonymní dílo z poslední čtvrtiny 14. století]]
=== Italské básně ===
* ''[[Zpěvník (Petrarca)|Zpěvník]]'' (''Canzoniere''), někdy označovaný také jako ''Rime'' a samotným Petrarcou nazývaný ''Zlomky v jazyce lidovém vavřínem ověnčeného básníka Francesca Petrarcy'' (''Francisci Petrarche laureati poete Rerum vulgarium fragmenta'') je Petrarcovo nejproslulejší dílo. Pracoval na něm od poloviny 30. let 14. století až do smrti. V průběhu let básně doplňoval a měnil kompozici. Kniha obsahuje 366 básní – 317 [[sonet]]ů, 29 [[kancóna|kancón]], 9 [[sestina|sestin]], 7 [[balada|balad]] a 4 [[madrigal]]y. Velká většina se týká [[Laura de Noves|Laury]] a Petrarcovy lásky k ní. Sbírka se dělí na část za Lauřina života a po její smrti a zachycuje vývoj milostného citu od mladického poblouznění, přes uctívání a zbožňování, až k pocitu smíření a pokání v pozdním věku, kdy si subjekt již uvědomuje marnost své někdejší posedlosti a obrací svou duchovní lásku a uctívání k [[Panna Marie|panně Marii]]. Jsou ale jsou přítomny také politické básně jako text opěvující Itálii (CXXVIII, canzona ''Italia Mia'' – ''Má Itálie''), text komentující úpadek města Řím (LIII) nebo text adresovaný Colonnovi k příležitosti plánované [[křížové výpravy]] roce 1333 (XVIII).<ref name="took94-97" />
* ''Triumfy'' (''I trionfi''), druhá Petrarcova sbírka básní ve vernakulárním jazyce se obrací k otázkám morálky a svědomí. Báseň popisuje vizi, v níž subjekt spatřuje sérii [[triumf]]ů či triumfálních pochodů různých alegorických postav. Začíná se triumfem Lásky, k jejím obětem patří [[Dante Alighieri]], [[Cino da Pistoia]], [[Guittone d'Arezzo]] a další básníci [[dolce stil novo]]. Poté přicházejí vítězné marše Cudnosti, Smrti, Slávy, Času a Věčnosti, zatímco postava Petrarcy (podobně jako postava Danta v ''Božské komedii'') hovoří s osobami, které potkává. Také v ''Triumfech'' stojí v centru pozornosti cudná a čistá láska ztělesňovaná Laurou.<ref>Took (1996), s. 104–105.</ref>
=== Latinské básně a próza ===
* ''O slavných mužích'' (''De viris illustribus''), soubor životopisů významných osobností. Podle původního plánu z roku 1338 mělo obsahovat pouze [[Livius|Livia]], [[Marcus Tullius Cicero|Cicerona]], římské geografy a méně významné rétory. Později byl však záměr změněn na vytvoření kompletního biografického přehledu důležitých postav římského starověku (od [[Romulus a Remus|Romula]] patrně až k císaři [[Titus|Titovi]], později všech důležitých mýtických a biblických postavách, počínaje [[Adam]]em. Práci však Petrarca nikdy nedokončil.<ref>Cecchini (2014), s. 430–431.</ref> Na konci života se básník pokusil alespoň o stručnější shrnutí plánovaných životopisů – nejprve jako ''Epitome'', později jako ''Compendium''.<ref>Špička (2004), s. 64.</ref>
* ''Afrika'' (''Africa''), latinsky psaný [[epos]], jehož hlavní postavou je [[Scipio Africanus]]. Dílo bylo z velké části napsáno mezi v letech 1338/1339 a 1341, autor je však doplňoval vylepšeními a novými epizodami až do smrti. Rozděleno je do 9 knih, přičemž druhá a čtvrtá zůstaly nedokočené a pouze fragmentární. Struktura básně je nevyrovnaná a těkavá, epické pasáže se střídají s lyrickými a introspektivními pasážemi, nejčastěji o pomíjivosti slávy, hodnocenými jako nejpůsobivější části díla. Epos obsahuje mimo jiné příběh lásky kartaginské aristokratky [[Sofonisbé]] a numidského krále [[Massinissa|Massinissy]], příběh oběti [[Hannibal]]ova bratra [[Magón]]a, scénu jednání Scipiona a Hannibala nebo dlouhý rozhovor Scipiona s básníkem [[Quintus Ennius|Quintem Enniem]].<ref>Cecchini (2014), s. 429–430.</ref>
* ''Pastýřská píseň'' (''Bucolicum Carmen''), soubor 12 [[ekloga|eklog]] napsaných po vzoru [[Vergilius|Vergilia]], ale doplněných složitou a hutnou alegorickou strukturou, jíž se od antického vzoru snaží odlišit.<ref name="cecchini429">Cecchini (2014), s. 429.</ref>
* ''Kajícné žalmy'' (''Psalmi penitentiales''), sbírka náboženské poezie, kterou básník sestavil pravděpodobně v roce 1348, kdy v Evropě řádila [[Černá smrt]].<ref name="ascoli86">{{Citace sborníku
| příjmení = Ascoli
| jméno = Albert Russell
| příjmení2 = Falkeid
| jméno2 = Unn
| titul = Petrarch's works: Latin
| příjmení sestavitele = Ascoli
| jméno sestavitele = Albert Russell
| příjmení sestavitele2 = Falkeid
| jméno sestavitele2 = Unn
| sborník = The Cambridge Companion to Petrarch
| vydavatel = Cambridge University Press
| místo = Cambridge
| rok vydání = 2015
| isbn = 978-1-107-00614-0
| strany = 86
| počet stran = 266
}}</ref>
* ''Pamětihodné příběhy'' (''Rerum memorandarum libri''), sbírka [[exemplum|exempel]] ilustrujících čtyři hlavní ctnosti. Kompozice vychází z [[Valerius Maximus|Valeria Maxima]] a [[Marcus Tullius Cicero|Ciceronovy]] příručky ''[[De Inventione]]''. Petrarca se práci věnoval v letech 1343 až 1345, ale zanechal ji nedokončenou.<ref>Cecchini (2014), s. 431.</ref>
* ''Griselda'', latinské přepracování poslední novely z [[Giovanni Boccaccio|Boccacicova]] ''[[Dekameron]]u''.<ref>Špička (2004), s. 65.</ref>
=== Polemické texty ===
* ''O nevědomosti mé a mnoha dalších'' (''De sui ipsius et multorum ignorantia''), polemický spis zaměřený proti čtyřem Petrarcovým benátských přátelům vyznávajícím [[aristotelismus]]. Básník jim vyčítá, že řeckého filosofa [[Aristotelés|Aristotela]], byť se jedná o velkou osobnost, kladou ve všem na první místo a uctívají ho, jako by byl neomylný. Petrarca také brojí proti údajně zbytečnému encyklopedismu a pseudovědě, přičemž za důležitější považuje uvědomění si hranic lidského poznání, autentickou filosofii a křesťanskou víru. Za klíčové učitele si Petrarca volí [[Marcus Tullius Cicero|Cicerona]], [[Seneca|Senecu]], [[Platón]]a, [[Církevní otcové|církevní otce]] a [[Ježíš Kristus|Ježíše Krista]].<ref>Cecchini (2014), s. 435–436.</ref>
* ''Invektiva proti tomu, kdo pohaněl Itálii'' (''Invectiva contra eum qui maledixit Italie''), výpad proti [[Jean de Hesdin|Jeanu de Hesdin]], poté, co se tento francouzský teolog pokoušel odradit papeže od návratu z Avignonu do Říma.<ref>Špička (2004), s. 64–65.</ref>
* ''Invektiva proti jistému vysoce postavenému muži'' (''Invectiva contra quendam magni status hominem''), výpad proti kardinálovi [[Jean de Caraman|Jeanu de Caraman]]. Petrarca jej napsal na svou obranu poté, co tento prelát označil Petrarcu za hloupého a servilního k tyranským milánským [[Viscontiové|Viscontiům]]. Básník se hájí tím, že hloupý možná je, ale že ctnost je důležitější. Také tvrdí, že přestože žije na milánském dvoře, dokázal si na rozdíl od úplatného kardinála udržet svou svobodu, jelikož ho nezajímá moc a politika. Kompletní název textu zní ''Invektiva proti jistému vysoce postavenému, ale nevzdělanému a bezectnému muži'' (''Invectiva contra quendam magni status hominem sed nullius scientie aut virtutis'').<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Marsh
| jméno = David
| titul = Petrarch's adversaries: The ''Invectives''
| příjmení sestavitele = Ascoli
| jméno sestavitele = Albert Russell
| příjmení sestavitele2 = Falkeid
| jméno sestavitele2 = Unn
| sborník = The Cambridge Companion to Petrarch
| vydavatel = Cambridge University Press
| místo = Cambridge
| rok vydání = 2015
| isbn = 978-1-107-00614-0
| strany = 170–171
| počet stran = 266
}}</ref>
* ''Invektivy proti lékaři'' (''Invective contra medicum quendam''), původně dvě stati z let 1352 a 1353, později spojené a nově uspořádané. Text útočí na dobovou medicínu a její limitované možnosti, ale především na snahy prostřednictvím lékařského umění vydělat peníze. Staví se proti požadavku lékařů nadřadit „užitečnou“ medicínu nad [[sedm svobodných umění]]. Petrarca humanisticky argumentuje, že duchovní zkoumání je důležitější než materiální, což činí nejdůležitější obor z poezie.<ref>Cecchini (2014), s. 434–435.</ref>
=== Filosofické a jiné texty ===
[[Soubor:Petrarch-ranks-of-man-remediis-milan-braidense-ad-xiii-30-f1-c1400.jpg|thumb|Miniatura v milánském rukopise textu ''O lécích proti štěstí a neštěstí'' (''De remediis utriusque fortune''), pocházejícím přibližně z roku 1400]]
* ''O samotářském životě'' (''De vita solitaria''), traktát chválící venkovskou samotu, neboť umožňuje duchovní koncentraci, intektuální činnost a mravný život. Je tedy podle Petrarcy vhodná zejména pro intelektuály a spisovatele – jako příklad uvádí četné významné osobnosti, jež žily v ústraní. Práce pochází z let z let 1346–1347.<ref>Cecchini (2014), s. 433–434.</ref>
* ''O zbožném klidu'' (''De otio religioso''), práce, kterou Petrarca napsal po návštěvě [[kartouza|kartouzy]] v [[Montrieux]], kam se roku 1343 uchýlil básníkův mladší bratr Gherardo. Dílo bylo napsáno ve stejné době jako ''O samotářském životě'', méně však vychází z Petrarcových osobních zážitků a dosáhlo menšího úspěchu.<ref name="cecchini434">Cecchini (2014), s. 434.</ref>
* ''Mé tajemství'' (''Secretum meum''), plným názvem ''O tajném střetu mých myšlenek'' (''De secreto conflictu curarum mearum''). Dialog inspirovaný texty [[Marcus Tullius Cicero|Ciceronovými]], [[Boëthius|Boëthiovými]], [[Seneca|Senecovými]] a díly dalších antických autorů. Pod dohledem Pravdy setkává postava Petrarcy (reprezentující mladého Petrarcu) s postavou svatého Augustina (reprezentující vyzrálejšího Petrarcu). Debatují spolu na prostoru tří knih (tří dnů). Církevní otec básníkovi vytýká, že podléhá pozemským statkům. Petrarca se sice brání odkazem na přirozenou lidskou slabost, ale nakonec musí uznat, že jeho problémem je slabá vůle, a zejména skutečnost, že nebojuje proti svým hříchům jako pýcha, lakota, chtíč a v první řadě závist. Nakonec vytýká Augustin Petrarcovi jeho touho po slávě a zbožňování smrtelné ženy Laury. Autor se obviněním brání a tvrdí, že literární tvorba i láska jsou prostředkem k pozvednutí duše, přesto musí před argumenty svého protivníka kapitulovat. Touží po duchovním očištění a doufá, že ho v budoucnu dosáhne.<ref>Cecchini (2014), s. 432–433.</ref>
* ''O lécích proti štěstí a neštěstí'' (''De remediis utriusque fortune''), nejdelší a nejobtížnější Petrarcův traktát zkoumající různé životní situace prostřednictvím 122 rozhovorů mezi Rozumem, Nadějí a Štěstí a prostřednictvím 131 dialogů mezi Rozumem, Bázní a Bolestí různé životní situace. V konečné podobě bylo dílo vydáno v roce 1366.<ref>Cecchini (2014), s. 435.</ref>
* ''Stručný průvodce na cestu z Janova do Jeruzaléma a Svaté země'' (''Itinerarium breve de Janua usque ad Ierusalem et Terram Sanctam''), vlivný cestopisný text, který Petrarca dokázal sestavit, aniž by kdy [[Blízký Východ]] navštívil.<ref name="ascoli86" />
=== Korespondence ===
* ''Listy přátelům'' (''Rerum familiarum libri XXIV''), sbírka 24 knih zahrnující 150 dopisů „přátelům“, mezi něž patří také velké osobnosti minulosti. Existuje několik verzí textu a je možné sledovat, jak se její části proměňovaly od přepisů skutečně odeslaných dopisů k rétoricky a umělecky propracovaným textům vytvářejícím stylizovaný Petrarcův autoportrét. Pozdější verze obsahují také zcela fiktivní psaní. Dopisy se dotýkají velkého množství témat, přítomna je politika, etika, náboženství, vzdělání, opěvování literatury a výpady proti dobovému lékařství a astrologii, ale také portréty osob a zážitky z cest, včetně známého výstupu na Mont Ventreux a kratší veselé a žertovné texy. Sbírka je dedikována [[Ludwig van Kempen|Ludwigu van Kempen]].<ref>Cecchini (2014), s. 426–428.</ref>
* ''Dopisy ze stáří'' (''Rerum senilium libri''), sbírka 17 knih dopisů, tematicky a stylově podobná ''Listům přátelům'', dochoval se také nedokončený základ 18. knihy (Posteritati) obsahující osobnostní autoportrét a začátek životopisu. Dílo je dedikováno [[Francesco Nelli|Francescu Nellimu]].<ref name="cecchini428">Cecchini (2014), s. 428.</ref>
* ''Listy ve verších'' (''Epystole''), tři knihy veršovaných dopisů, původně jen raná milostná poezie, později byly připojeny i další texty psané v [[hexametr]]u. Věnováno [[Barbato da Sulmona|Barbatovi da Sulmona]].<ref name="cecchini429" /> Do této sbírky je zařazena mimo jiné též první Petrarcova báseň, ''Krátký panegyrik na zesnulou matku'' (''Breve panegyricum defuncte matri''). Básník idealizoval svou matku jako světici, přičemž se inspiroval způsobem, kterým [[svatý Augustin]] psal o své matce [[svatá Monika|svaté Monice]] ve [[Vyznání (svatý Augustin)|Vyznání]]. Již zde uplatnil však i citace dalších významných klasických autorů – [[Publius Vergilius Maro|Vergilia]], [[Aurelius Prudentius Clemens|Prudentia]], [[Publius Ovidius Naso|Ovidia]], [[Sextus Propertius|Propertia]], [[Gaius Valerius Catullus|Catulla]], [[Claudius Claudianus|Claudiana]], [[Seneca|Senecu]], [[Marcus Annaeus Lucanus|Lucana]], [[Publius Papinius Statius|Statia]] a dalších.<ref>Kirkham (2009a), s. 5–6.</ref>
* ''Kniha bez názvu'' (''Sine nomine''), sbírka 19 kritických dopisů namířených proti avignonské [[papežská kurie|papežské kurii]].<ref name="cecchini428" />
* ''Rozptýlené listy'' (''Disperse''), dopisy nezařazené do ostatních souborů, také pod názvem ''Varia''.<ref>Cecchini (2014), s. 428–429.</ref>
== Česká vydání ==
*''Tři kanzóny'', [[Jaroslav Vrchlický]], Praha 1900, přeložil Jaroslav Vrchlický.
*''Francesco Petrarka o knihách'', [[Otto František Babler|Otto F. Babler]], Olomouc 1927. Citáty, bibliofilský vánoční výtisk.
*''Vzývání: výbor z lyriky'', Jaroslav Podroužek, Praha 1944, přeložil [[Pavel Eisner]] (pseudonym Emil Janovský), ilustrace [[Marie Želibská]].
*''Sto sonetů Lauře''. [[Státní nakladatelství krásné literatury a umění]], Praha 1965, přeložil [[Václav Renč]].
*''Kanzóny pro Lauru'', [[Mladá fronta]], Praha 1969, přeložil Václav Renč, kresby [[Sylvie Vodáková]].
*''Listy velkým i malým tohoto světa: výbor z korespondence'', [[Odeon (nakladatelství)|Odeon]], Praha 1974, vybral [[Jaroslav Pokorný (překladatel)|Jaroslav Pokorný]], přeložil [[Antonín Rausch]].
*''Zpěvník: výbor z poezie'', [[Československý spisovatel]], Praha 1979, přeložil Jaroslav Pokorný.
*''Mé tajemství: o tajném střetu mých myšlenek / Secretum meum: de secreto conflictu curarum mearum'', [[OIKOYMENH]], Praha 2004, přeložil [[Richard Psík]].
*''Výstup na Mont Ventoux'', [[Vyšehrad (nakladatelství)|Vyšehrad]], Praha 2014, přeložil [[Jan Janoušek]].
*''Sto sonetů Lauře''. Vyšehrad, Praha 2015, přeložil Václav Renč.
Překlady Petrarcových textů obsahují také tyto publikace:
*[[František Ladislav Čelakovský|Čelakovský, František Ladislav]] (ed.): ''Spisů básnických knihy šestery'', [[Kronberger a Řivnáč]], Praha 1847.
*Vrchlický, Jaroslav (ed.): ''Z niv poezie národní i umělé'', [[Jan Otto]], Praha 1900.
*Mikuškovičová, Jiřina (ed.): ''Italská renesanční lyrika: Literární pásmo'', Krajská knihovna, České Budějovice 1959.
*[[Josef Prokop (literární vědec)|Prokop, Josef]] (ed.): ''Imitace imitace: antologie renesanční poezie: Petrarca, Bembo, Ronsard, Du Bellay, Desportes, Garcilaso a další.'' Protis, Praha 2007.
*[[Jiří Špička|Špička, Jiří]]: ''Petrarca: homo politicus: politika v životě a díle Franceska Petrarky''. [[Argo (nakladatelství)|Argo]], Praha 2010.
*Špička, Jiří: ''Petrarca v Provence: údolí, město, hora'', [[Univerzita Palackého v Olomouci]], Olomouc 2014.
== Odkazy ==
=== Reference ===
<references/>
=== Literatura ===
==== Česká ====
* Eisner, Pavel: ''Milenec Petrarca'', Ústav italské kultury, Praha 1949. 31 s.
* Špička, Jiří: ''Petrarca: homo politicus: politika v životě a díle Franceska Petrarky'', Argo, Praha 2010. 332 s. ISBN 978-80-257-0172-0.
* Špička, Jiří: ''Petrarca v Provence: údolí, město, hora'', Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 2014. 366 stran. ISBN 978-80-244-4390-4.
==== Cizojazyčná ====
* Barański, Zygmunt G., Cachey, Theodore J. (eds.): ''Petrarch & Dante: Anti-Dantism, Metaphysics, Tradition'', University of Notre Dame Press, Notre Dame, Indiana. 414 s. ISBN 978-0-268-02211-2.
* de Nolhac, Pierre: ''Petrarch and the Ancient World, Humanists Library, Boston 1907.
* Geyer Paul, Thorwarth, Kerstin (eds.): ''Petrarca und die Herausbildung des modernen Subjekts'', Vandenhoeck & Ruprecht, Göttingen 2009. 259 s. ISBN 978-3-89971-639-9.
* Jerrold, Maud F.: ''Franceso Petrarca. Poet and Humanist, J.M. Dent, London 1909.
* Kirkham, Victoria, Maggi, Armando (eds.): ''Petrarch: A Critical Guide to the Complete Works'', University of Chicago Press, Chicago 2009. 568 s. ISBN 978-0-226-43743-9.
* Lee, Alexander: ''Petrarch and St. Augustine: classical scholarship, Christian theology, and the origins of the Renaissance in Italy'', Leiden: Brill, 2012. 382 s. ISBN 978-90-04-22403-2.
* Mann, Nicholas. Petrarch, Oxford University Press, Oxford 1984. 121 s. ISBN 978-0-19-287609-6.
* Speck, Reiner, Neumann, Florian (eds.): ''Francesco Petrarca 1304-1374: Werk und Wirkung im Spiegel der Biblioteca Petrarchesca'', DuMont, Köln 2004. 493 s. ISBN 3-8321-7478-8.
* Trinkaus, Charles Edward: ''The Poet as Philosopher: Petrarch and the formation of Renaissance consciousness'', Yale University Press, New Haven 1979. 147 s. ISBN 0-300-02327-8.
* Wilkins, Ernest Hatch: The Life of Petrarch, University of Chicago Press, Chicago 1961. 275 s.
=== Související články ===
* [[Seznam italských spisovatelů]]
=== Externí odkazy ===
* {{Otto|heslo=Petrarca}}
* {{Commonscat|Francesco Petrarca}}
Řádek 63 ⟶ 360:
[[Kategorie:Narození 1304]]
[[Kategorie:Úmrtí 18. července]]
[[Kategorie:Úmrtí 19. července]]
[[Kategorie:Úmrtí 1374]]
[[Kategorie:Muži]]
| |||