Jomkipurská válka: Porovnání verzí

[[Soubor:Damaged BMP-1.jpg|náhled|BMP-1 získané Izraelci]]

[[Soubor:Israeli M48 tank captured by Egypt.jpg|náhled|Egyptem zabraný izraelský tank [[M48 Patton]]]]

Izrael se v Jomkipurské válce paradoxně stal obětí svého snadného vítězství v Šestidenní válce. V izraelské veřejnosti jednoznačné vítězství v minulé válce ještě více utvrdilo přesvědčení o arabské nemohoucnosti a neschopnosti vést efektivně válku. Toto přesvědčení, mnohdy přecházející až v pohrdání, prostoupilo nejen celou společnost, ale i IOS, včetně nejvyššího velení a vojenské zpravodajské služby Aman. To vedlo k tomu, že i zřejmé známky hrozícího arabského útoku byly ignorovány či odmítány jen na základě přesvědčení o vlastní vojenské nadřazenosti. Další strategickou chybou byl špatný výklad jednotlivých egyptských kroků, které samy o sobě neznamenaly přípravy na válku, ale při jejich spojení a navíc při existenci podobných kroků i v Sýrii se měly stát varováním nejvyšší naléhavosti.<ref>Herzog, str. 78</ref>

 

Po zahájení samotné války se projevily další negativní tendence, které působily Izraeli potíže. Vzhledem k tomu, že někteří z izraelských velitelů byli zároveň vnitropoliticky angažovaní, docházelo k řadě případů, kdy tito velitelé obcházeli své nadřízené a komunikovali přímo s ústředím. Zatímco na syrské frontě se během krátké doby podařilo situaci stabilizovat zejména díky dobrým osobním vztahům jednotlivých velitelů, na sinajské frontě se vinou takřka averzí mezi některými izraelskými velícími důstojníky situace zhoršovala. Izraelská doktrína tankové války se zhroutila. Představa, že tankové jednotky mohou útočit bez přímé podpory pěchoty, se ukázala jako jedna z nejnebezpečnějších koncepcí používaných v izraelské armádě.<ref name="rfr7" /> Izraelská pěchota, pokud byla nasazena, byla vybavena nevyhovujícími zbraněmi, které zaostávaly za sovětskou výzbrojí (vybavenost protitankovými prostředky u izraelské pěchoty byla tristní).<ref>Herzog, str. 343</ref>

 

 

Později došlo k přehodnocení některých závěrů vyvozených z bojů; popřena byla tiskem původně zveličená úspěšnost PTRK (protitankového raketového kompletu) [[9K11 Maljutka|9M14M Maljutka]] (AT-3 SAGGER). Odtajněné rozbory totiž ukázaly, že plnou polovinu zásahů izraelských tanků způsobila tanková střelba, z velké části ze 115mm kanónu tanků [[T-62]]. Na druhém místě byly [[Reaktivní granát|RPG]], díky velmi členitému terénu a velmi krátkým vzdálenostem bojů. Maljutky byly až na 3. místě, což bylo způsobeno členitostí terénu, nutností letu alespoň 300 m pro zachycení optikou a obrovským množstvím zvířeného kouře a prachu. Rozbory bojů, zejména v oblasti tankových vojsk, vedly ke vzniku izraelského tanku [[Merkava]].

}}</ref>

 

Na egyptské a syrské straně byla dominantním faktorem počátečních úspěchů pečlivá příprava na válku. Vzrostl důraz na výcvik vojáků a jejich odborné znalosti. Egyptští vojenští analytici pečlivě vyhodnocovali veškeré dostupné záznamy o izraelské taktice boje a tomu přizpůsobovali i plánování války. Proti silnému izraelskému letectvu postavili protiletecké rakety, proti izraelským tankovým jednotkám pěchotu vybavenou protitankovými střelami. Pečlivě a zevrubně byl naplánován i přechod přes Suezský průplav (tato vyloďovací operace byla později hodnocena jako nejlepší od vylodění Spojenců v Normandii). Mnoho energie bylo věnováno i klamným manévrům a utajení, díky nimž byl Izrael do poslední chvíle na pochybách o hrozbě války (egyptskému velení se podařilo utajit zahájení války i před vlastní armádou, a to včetně vysokých velitelů). Přes počáteční úspěchy (Egypt úspěšně přešel Suezský průliv a paralyzoval Bar Levovu linii a syrské jednotky zatlačily izraelské obránce až skoro ke Galilejskému jezeru) ale celý útok vyzněl do ztracena. Egypťané sice precizně naplánovali přechod Suezského průplavu, ale plány na další postup k průsmykům Mitla a Gidi byly připraveny jen rámcově, navíc po překročení Suezského průplavu a vybudování předmostí se egyptské jednotky již významně nepokoušely o další postup.<ref>Herzog, str. 298</ref> Egypt navíc své operace plánoval dogmaticky pod vlivem sovětské vojenské doktríny, která byla izraelským velitelům známá, a proto se na jednotlivé kroky předem připravili.<ref>Herzog, str. 260</ref>