Expresionismus (literatura): Porovnání verzí

Německo je zemí, v níž literární expresionismus vznikl a dosáhl největšího rozšíření a úspěchů. Název byl v německém kontextu původně vytvořen pro malíře vystavující v roce 1911 v Berlíně na výstavě Berlínská secese] a vymezující se proti [[impresionismus|impresionismu]], ještě téhož roku byl však pojem [[Kurt Hiller|Kurtem Hillerem]] použit pro literární tvorbu. Rychlý rozvoj expresionistické literární tvorby je spjat s literárními časopisy, zejména pak časopisem ''[[Die Sturm]]'' (''Bouře''), publikovaným [[Herwarth Walden|Herwarthem Waldenem]] od roku 1910, a ''[[Die Aktion]]'' (''Akce''), vydávaným [[Franz Pfempfert|Franzem Pfempfertem]] od roku 1911. Obzvláště zpočátku se literární expresionisté ostře vymezovali proti ostatním dobovým proudům: [[secese (literatura)|secesi]], [[symbolismus (literatura)|symbolismu]], [[neoklasicismus (literatura)|neoklasicismu]], [[naturalismus (literatura)|naturalismu]] a hnutí [[Heimatkunst]] (umění domoviny). Významnými teoretiky, kteří trvali na originalitě a zesměšňovali konzervativní a měšťáckou literaturu, byli [[Rudolf Kurtz]] a [[Reinhard Sorge]].<ref name="kaes190-191">Kaes (2007), s. 190–191.</ref> Německou expresionistickou literární tvorbu lze rozdělit do tří fází: na raný expresionismus (1909–1914), kdy se teoretický základ i užívaný styl teprve formovaly, vrcholnou fázi (1914–1918), během níž expresionismu reflektoval estetickou a politickou krizi za probíhající [[první světová válka|první světové války]], a konečně pozdní fázi (1918–1925), kdy se směr vyrovnával se značnými politickými a společenskými změnami poválečného Německa.<ref name="nieragden212" />

 

 

V Berlíně byli nejvýraznější expresionističtí básníci sdruženi ve skupině [[Nový klub]], založené v březnu 1909. Své básně četli na prknech [[Neopatetický kabaret|Neopatetického kabaretu]] mezi lety 1910 a 1912.<ref name="kundera10">Kundera (1967), s. 10.</ref> Silnými motivy německého expresionismu byl pocit dezorientace, odcizení a zvěcnění subjektu v moderním velkoměstě. Tyto pocity se často pojily s [[apokalypsa|apokalyptickými]] vidinami konce světa, což nejcharakterističtěji vyjádřila báseň „Světaskon“ („Weltende“, také překládáno jako „Světazmar“), kterou [[Jakob van Hoddis]] uveřejnil v Pinhusově antologii ''Soumrak lidstva'' (1911). Tato báseň značně ovlivnila veškerou expresionistickou lyriku následujících let. K dalším výrazným osobnostem expresionistického básnictví se řadil [[Georg Heym]], spojující ve svých básních technické prostředí velkoměsta s temnými božskými či démonickými entitami a velkolepými obrazy zkázy.<ref>Kaes (2007), s. 198–202.</ref> K přívržencům klubu patřili rovněž [[Ernst Blass]], [[Erich Unger]], [[Alfred Lichtenstein]] a volně také [[Else Lasker-Schülerová]].<ref name="kundera10" /> Lasker-Schülerová silně čerpala z židovských a exotických staroorientálních motivů a její dílo je označováno za starobylé a moderní zároveň.<ref>Kundera (1967), s. 12.</ref>