Slovanská mytologie: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
revert, inoformace na nevhodném místě a bez kontextu značka: vrácení zpět |
přepracování části bohové |
||
Řádek 33:
V Povesti vremenných let zní mýtus následovně tak, že podstatou stvoření světa je součinnost Boha a Satana, kteří se na počátku oba vznášeli nad nekonečným praoceánem. Podle jedné z verzí vytvoří Satan zemi ze své vlastní vůle, podle jiné na příkaz Boha. Je toho schopen jako jediný, protože andělé jsou příliš lehcí. Vyzvednutí země z vody se mu podaří až napotřetí, když ji vyzvedává ve jménu Božím. Kromě hrsti písku v rukou pro Boha skryje další v ústech. Když však začne písek růst, vykašlává ho, a tak vznikají pustiny, hory, skály a bažiny. Bůh tvoří roviny a úrodná pole.
Mýtus o stvoření světa prostřednictvím dvou demiurgů se ke Slovanům dostal ze severní Eurasie, nejspíš prostřednictvím [[Ugrofinové|ugrofinských]] či [[turkické národy|turkotatarských]] národů.<ref name="rfr1">
| příjmení = Téra
| jméno = Michal
| titul = Perun: Bůh hromovládce
| vydavatel = Pabel Mervart
| místo = Červený Kostelec
| rok = 2009
| strany = 234
| isbn = 978-80-86818-82-5
| poznámka = [Dále jen Téra]
}}</ref> Podle jiných teorií jde o mýtus [[dualismus (náboženství)|dualistický]], ovlivněný [[íránské národy|íránským]] prostředním. Existují i další mýty o stvoření, jako například [[Slovinsko|slovinský]] o kosmickém vejci sneseném božským kohoutem, ze kterého se vylilo sedm řek, které zúrodnily zemi. Vznikl nejspíše pod vlivem [[orfismus (filosofie)|orfismu]]. Ve slovinském, [[Slovensko|slovenském]] a [[Podkarpatská Rus|podkarpatském]] prostředí existují také mýty o vzniku světa z ohně.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Váňa
| jméno = Zdeněk
| odkaz na autora = Zdeněk Váňa (archeolog)
| titul = Svět slovanských bohů a démonů
| vydavatel = Panorama
| místo = Praha
| rok = 1990
| strany = 55-56
| isbn = 80-7038-187-6
| poznámka = [Dále jen Váňa]
}}</ref>
=== Antropogonie ===
Řádek 57 ⟶ 78:
Ve slovanském prostředí lze nalézt celou řadu pověstí o počátcích kmenů či [[Dynastie|dynastií]], které vykazují rysy mýtu. Byly zaznamenány středověkými křesťanskými kronikáři, jejichž dílo bylo ovlivněno biblickými a antickými motivy, přesto se v nich objevuje řada prvků které vychází z předkřesťanských tradic. Ve své původní formě mohly mít podobu [[Epos|eposu]], jako například [[Slovo o pluku Igorově]], ruské [[Bylina (pověst)|byliny]] a jihoslovanské junácké písně.
V českém prostředí představuje zakladatelský mýtus příběh zaznamenaný [[Kosmas|Kosmou]] ve 12. století o příchodu bezejmenného lidu k hoře [[Říp]], který si zvolí po svém vůdci [[Praotec Čech|Čechovi]] jméno [[Češi|Čechové]]. Následuje vyprávění o soudci [[Krok (vojvoda)|Krokovi]] a jeho dcerách [[Kazi]], [[Teta (mytologie)|Tetce]] a [[Libuše (kněžna)|Libuši]], z nichž poslední jmenovaná zdědí po svém otci soudcovskou funkci a nakonec si bere za manželka oráče [[Přemysl Oráč|Přemysla]], s kterým zakládá [[Přemyslovci|přemyslovskou dynastii]]. Příběh o bezejmenné panně hadačce, která si bere Přemysla, už je však zaznamenán z [[Kristiánova legenda|Kristiánově legendě]] z konce 10. století. V Kosmově díle se objevuje ještě epizoda o [[Dívčí válka (pověst)|Dívčí válce]], [[Lucká válka|Lucké válce]] a [[Seznam mytických postav české historie|seznam legendárních přemyslovských knížat]]. Tyto pověsti byly dále přepracovávány a doplňovány v dalších dílech, především [[Dalimilova kronika|Dalimilově kronice]], [[Hájkova kronika|Hájkově kronice]] a [[Staré pověsti české|Starých pověstech českých]].<ref>
V Polsku existuje o počátcích polského národa a dynastie více verzí. Legendární praotec [[Kníže Lech|Lech]] se objevuje až v [[Kronika velkopolská|Kronice velkopolské]] z 13. a 14. století. Kronika [[Wincenty Kadłubek|Vincenta Kadlubka]] z 13. století vypráví o [[Krak (kníže)|Krakovi]], [[drakobijce|drakobijci]] zakladateli [[Krakov|Krakova]], jeho stejnojmenném synovi a dceři [[Wanda (krakovská)|Wandě]]. Až poté uvádí knížete [[Popel (mytologie)|Popela]], uváděného již [[Gallus Anonymus|Kronikou Galla Anonyma]] z 12. století, po jehož smrti nastoupil na trůn [[Siemomysł|Zemomysl]], syn oráče [[Piast|Piasta]] a zakladatel dynastie [[Piastovci|Piastovců]]. Přestože tyto příběhy obsahují některé mytické motivy, například oráče – zakladatel dynastie jako v českých pověstech, mají spíše podobu dvorské pověsti ovlivněné cizími prvky.<ref
Již ze 7. století je doložena ruská pověst o založení [[Kyjev|Kyjeva]] třemi bratry jménem Kyj, Šček a Choriv, společně s jejich sestrou Lybeď´.<ref>Váňa,
| příjmení = Puhvel
| jméno = Jaan
Řádek 110 ⟶ 111:
{{Viz též|Seznam slovanských bohů}}
Písemné záznamy o slovanské mytologii neuvádí jednotný [[panteon]], dá se mluvit minimálně o dvou okruzích, jednom ruském a druhém polabském. Někteří badatelé zcela odmítají existenci jednotného slovanského panteonu a mytologie, spíše se však předpokládá že jednotná archaická kultura u Slovanů existovala až do počátku 9. století.<ref>
| titul = Jiří Atweri, Slovanské pohanství dnes, Vlivy novopohanství na společnost i jednotlivce, Magisterská diplomová práce, 2007, s. 51
| url = http://is.muni.cz/th/74206/ff_m/Magisterska_diplomova_prace.pdf
Řádek 119 ⟶ 120:
U všech Slovanů je předpokládána víra v [[Perun]]a, boha hromu a blesku, obecně známý také nejspíš byl chtonický bůh [[Veles]] spojovaný se stády, bohatstvím a magií a [[Mokoš]], bohyně vody a země. Perun společně s Velesem však představovali hlavní božstvo. Ruské prameny pak uvádí nejvyššího boha-stvořitele [[Svarog]]a, boha slunce [[Dažbog]]a a několik dalších božstev s více či méně nejasnou funkcí. V pozici stvořitele podle některých teorií nahrazuje Svaroga [[Rod (mytologie)|Rod]].
U polabských Slovanů jsou známa jména především hlavních kmenových božstev, ačkoliv prameny zmiňují i další idoly, ovšem bez udání jména i funkce. Jejich jména spíše než [[teonymum|teonyma]] připomínají přízviska a tituly. A tak je možné, že pod více jmény lze najít jedno božstvo. Mezi nejznámější patří [[Svantovít]] ctěný [[Ránové|Rány]], [[Svarožic]] ctěný [[Rataři|Ratary]], [[Trihlav|Triglav]] ctěný [[Pomořané|Pomořany]] a [[Jarovít]] ctěný ve [[Wolgast]]u. Podle Helmondovy zprávy znali také pasivní nebeské božstvo, nejspíš totožné se Svarogem. Odmítnuta byla teorie, že bohové polabských kmenů jsou zbožštěná knížata a vojevůdci.<ref>
Uvádí se další slovanská božstva, jejichž existence je však většinou zpochybňována. Jedná se například o postavy uváděné v polských raně novověkých kronikách, které však podle některých názorů skutečně jsou reliktem archaické tradice. Dále se jedná o vymyšlené bohy uváděné v lužickosrbských kronikách jako je [[Flins]] a v kronikách českých jako [[Vesna]] nebo [[Devana]]. Některými badateli byly za božstva považovány svátky či při nich používané figury, jako je [[Jarilo]] nebo [[Kračun]]. Figury jarních slavností, jako je Jarilo, však skutečně původně byly zpodobněním vegetačního božstva a bývá připouštěna existence bohyň [[Lada (bohyně)|Lady]] a [[Morana|Morany]].
Řádek 125 ⟶ 126:
Mnozí badatelé také předpokládají u Slovanů [[henoteismus]] zaměřený na Peruna chápaného jako nejvyšší božstvo. To by pak znamenalo že se v kultu přiblížili sousedním ugrofinským a turkotatarským národům. Ve skutečnosti Perunovi zcela určitě konkuroval Veles.
===
Slovanská mytologie byla zkoumána z hlediska [[Trojfunkční hypotéza|trojfunkční hypotézy]] [[Georges Dumézil|George Dumézila]] která byla formulována v polovině 20. století. Ta předpokládá u [[Indoevropané|Indoevropanů]] „univerzální klasifikační systém“ sestávající se ze tří funkcí: svrchovanosti, války a plodnosti, který se odráží jak v sociální tak náboženské sféře. Funkce svrchovanosti v tomto konceptu zahrnuje náboženství, vládu, magii a právo. Aplikace této hypotézy na slovanskou kulturu je však problematizována její odlišnou sociální strukturou. Výše zmíněné funkce v Dumézilově konceptu odpovídají složkám kněží, válečníků a zemědělců vyjádřenou například indickými [[Varna (hinduismus)|varnami]] [[bráhmana|bráhmanů]], [[Kšatrija|kšatrijů]] a [[Vaišja|vaišjů]], zatímco u Slovanů, ale také u Germánů, zpravidla figurovala trojice šlechta-svobodní zemědělci-otroci. S výjimkou Polabských Slovanů, u kterých je doložena kněžská vrstva, tak první dvě funkce ve slovanské společnosti splývaly. Ojedinělým dokladem klasické trojné koncepce je pouze ruská píseň ''Golubinaja kniga'', v které je přisuzován různým společenským vrstvám původ z různých částí prvního člověka Adama, carům z hlavy, knížatům-[[bojar]]ům z ostatků a rolníkům z kolene, což navíc vykazuje silnou podobnost s rgvédským podáním o vzniku lidstva z Puruši. Přestože se jedná o folklórní dílo vzniklé v křesťanské prostředí a doložené až v 19. století může se jednat o dědictví společných indoevropských kořenů.<ref>{{Citace kvalifikační práce
| příjmení = Dynda
| jméno = Jiří
| instituce = Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta
Ústav filosofie a religionistiky
| odkaz na instituci = Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
| titul = Archaické slovanské náboženství z pohledu komparativní mytologie Georgese Dumézila
| url = https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/97010/?lang=en
| typ práce = Bakalářská práce
| vedoucí = Dalibor Antalík
| odkaz na vedoucího =
| místo = Praha
| rok = 2012
| počet stran =
| strany = 19-22
| citace = 2018-06-13
| poznámka = [Dále jen Dynda (2012)]
}}</ref>
Kromě odlišností v sociální struktuře je však aplikace trojfunkční hypotézy ztížena nedostatkem pramenů o slovanské mytologii. Funkce božstev je zpravidla předmětem spekulací, v případě bohů Polabských Slovanů zase dochází ke kumulaci mnoha různých funkcí, například Svantovít nese rysy božstva svrchovanosti, války a částečně i plodnosti. S ohledem na nedostatek pramenů se slovanskou mytologií ve svých pracích, až na výjimky, nezabýval ani Georges Dumézil. Upozornil však na nápadnou shodu mezi „staršími bohatýry“ ruských bylin: [[Volch Vseslajevič|Volchem Vseslajevičem]], [[Svjatogor|Svjatogorem Kolyvaniče]] a [[Mikula Seljanovič|Mikuly Seljanoviče]] s třemi indoevropskými funkcemi. S ohledem výše zmíněné problémy zpochybnili vhodnost aplikace trojfunkční hypotézy na slovanskou mytologii badatelé jako [[Zdeněk Váňa (archeolog)|Zdeněk Váňa]] nebo [[Naďa Profantová|Naďa]] a Martin Profantovi. Váňa také spíše než na trojnou koncepci usuzuje na dvojnou, přičemž jedna funkce první by slučovala válku se suverenitou a byla by reprezentována Perunem, zatímco druhá funkce by slučovala magií s plodností a byla by reprezentována Velesem.<ref>Dynda (2015), s. 14, 15.</ref><ref>Váňa, s. 262-263.</ref><ref>{{Citace monografie
| příjmení = Profantová
| jméno = Naďa
| odkaz na autora = Naďa Profantová
| příjmení2 = Profant
| jméno2 = Martin
| odkaz na autora2 = Profant
| titul = Encyklopedie slovanských bohů a mýtů
| vydavatel = Libri
| místo = Praha
| rok = 2004
| strany = 32-33
| isbn = 80-7277-219-8
}}</ref>
U Slovanů nelze také nalézt trojici božstev zastupující všechny funkce za které jsou považována římská [[archaická triáda]]: [[Jupiter (mytologie)|Jupiter]], [[Mars (mytologie)|Mars]], [[Quirinus]] nebo božstva ctěná v pruské [[Romuva|Romuvě]]: [[Patollo]], [[Perkunas|Perkun]], [[Potrimpo]]. Nelze tak interpretovat trojici [[Rujevít]], [[Porevít]] a [[Porenut]] ctěnou v rujánské Korenici, nejasný je také význam zmínky o ctění severské trojice [[Ódin]], [[Thór]] a [[Freya]] [[Lutici]]. Existují také pokusy v rámci trojfunkční hypotézy interpretovat [[zbručský idol]] a boha [[Trihlav|Trihlava]].<ref>Dynda (2015), s. 28-33.</ref>
==== Rozdělení funkcí ====
Mezi prvními badateli kteří se pokusili aplikovat trojfunkční hypotézu na slovanskou mytologii figuroval především [[Vladimír Toporov]] a [[Vjačeslav Vševolodovič Ivanov|Vjačeslav Ivanov]]. Ti jako božstvo první funkce chápou [[Stribog]]a, kterého na základě jedné z etymologií vykládají jako „boha otců, boha předků“. Jako božstvo druhé funkce pak identifikovali [[Perun]]a, jako božstvo třetí funkce [[Veles]]e, přičemž tyto dvě postavy považují za vzájemně nepřátelské na základě své hypotézy [[základní mýtus|základního mýtu]].<ref>Dynda (2015), s. 48,52.</ref>
[[Aleksander Gieysztor]] ve své aplikaci hypotézy počítal i s vnitřní dualismem první funkce, za božstvo [[Varuna|varunovského]] pólu označil Velese a za [[Mitra (hinduismus)|mitrovské]] Peruna, včetně jeho hypostazí, kterými podle jeho názoru jsou [[Svantovít]] a [[Jarovít]]. Válečnickou druhou funkci pod něj reprezentovali sluneční božstva [[Svarog]], [[Dažbog]] a [[Svarožič]], zatímco funkci třetí [[Mokoš]], [[Rod (mytologie)|Rod]] a případní slovanští blíženci – [[Lel a Polel]].<ref>Dynda (2015), s. 52.</ref>
Gieysztorovým závěrům se podobá názor Michala Téry, který však Peruna považuje za božstvo druhé funkce, zatímco otázku duality druhé funkce nechává nerozřešenou. S Perunovým zařazením k druhé funkci souhlasí i Martin Golema, který vidí dualitu první funce reprezentovanou Svarogem a Velesem ve východoslovanském prostředí a [[Černoboh]]em a [[Prove]]m v polabském prostředí.<ref>Dynda, s. 52-53.</ref><ref>Téra, s. 318.</ref>
=== Prototeismus ===
Polský historik [[Henryk Łowmiański]] v roce 1979 formuloval hypotézu že Slované znali pouze jedinou výraznou božskou postavou – [[Nebeské božstvo|boha nebes]], a existoval u nich tedy prototeismus či [[pramonoteismus]]. Ten byl podle něj u západních Slovanů nazýván Svarog, zatímco u východních Perun - v důsledku akcentu na jeho hromovládné atributy. Až v důsledků kontaktů s křesťanstvím mělo dojít k individualizaci hypostazí nebeského boha a také deifikaci původně démonických bytostí. Tuto hypotézu zakládá na pasáži z díla ''Válka s Góty'' [[Prokopios z Kaisareie|Prokopia z Kaisareie]] pocházejícího přibližně z roku 560 ve které se o Slovanech a [[Antové|Antech]] uvádí následující:<ref>Téra, s. 66.</ref>
{{Citát|Domnívají se, že jeden z [jejich] bohů (theós)<ref group="pozn.">takto zní pasáž podle jednoho z rukopisů, podle druhého lze číst „Domnívají se že je jediný bůh...“</ref> je tvůrce blesku a je sám jediným pánem všech věcí, a obětují mu býky a jiné zvířecí oběti. Neznají osud, a ani nepřiznávají, že by měl nějaký vliv na lidi. Když se pak blíží jejich smrt – buď že onemocní, anebo jdou do války -, slibují bohu, že mu ihned přinesou děkovnou oběť, jestliže přežijí; a když vyváznou, obětují mu co slíbili, a předpokládají, že touto obětí vykoupili svou záchranu. Uctívají řeky, vodní [[Víla|víly]] (''nymfai'') a různá další božstva (''[[Daimón|daimonia]]''), obětují jim všem a z těch obětí vyvozují věštby.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Dynda
| jméno = Jiří
| titul = Slovanské pohanství ve středověkých latinských pramenech
| vydavatel = Scriptorium
| místo = Dolní Břežany
| rok = 2017
| strany = 25
| isbn = 978-80-88013-52-5
}}</ref>}}
Łowmiańského hypotéza je tak založena pouze na jedné z rukopisných variant, zatímco druhá by spíše poukazovala na kultický [[henoteismus]] známý z polabského prostředí. Je také v rozporu s rozvinutým polyteismem jiných indoevropských náboženstvích, jejichž podoba je lépe doložena dobovými prameny, který vede k předpokladu že již Praindoevropané měli bohatou mytologii a věřili ve více božstev. Prokopios, jehož znalost slovanského náboženství byla nejspíše jenom povrchní a setkal se jen s úzkou částí slovanské společnosti – účastníky válečných výprav, mohl také použít ''[[Interpretatio christiana|interpretatio christiana]]'' či ''[[interpretatio graeca]]'' – nabízí se ovlivnění postavou [[Zeus|Dia]]. Je taktéž možné že Slované které potkal akcentovali kult nebeského boha s válečnickou funkcí.<ref>Téra, s. 66.</ref>
====
Mírnější verzi hypotézy o prototeismu představuje názor že Slované byly henoteisty, tedy uctívali jedno božstvo jako nejvyšší, ale zároveň znali a uctívali i jiné bohy. Napovídá tomu například tvrzením [[Helmold z Bosau|Helmolda z Bosau]] o Polabských Slovanech v jeho díle ''Kronika Slovanů'' z konce 12. století, která prezentuje božstvo typu ''[[deus otiousus]]'':
{{Citát|Mají tedy mnohotvárné božské bytosti, jimž přisuzují pole a lesy, smutky a rozkoše, nepopírají však, že je jeden bůh na nebesích, který poroučí ostatním, je nad jiné mocný a stará se jen o věci nadpozemské. Ostatní bohové, kteří vzešli z jeho krve vykonávají úkoly, které jim jsou přiděleny. Jeden každý z nich je tím vznešenější, čím blíže stojí bohu bohů.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Helmold z Bosau
| odkaz na autora = Helmold
| titul = Kronika Slovanů
| vydavatel = Argo
| místo = Praha
| rok = 2012
| strany = 150
| poznámky = [Dále jen Helmold (2012)]
| isbn = 978-80-257-0786-9}}</ref>}}
V podobném duchu byl jako ''deus deorum'' „bůh bohů“ označován Svantovít a jako ''summus deus'' „nejvyšší bůh“ zase Trihlav.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Niederle
| jméno = Lubor
| odkaz na autora = Lubor Niederle
| titul = Slovanské starožitnosti
| vydavatel = Bursík & Kohout
| místo = Praha
| rok = 1916
| strany = 150
| poznámka= Díl II., svazek I.
}}</ref>
== Odkazy ==
=== Poznámky ===
<references group="pozn." />
=== Reference ===
<references />
| |||