Rudá armáda: Porovnání verzí

Označení ''rudá'' vzniklo z ruského výrazu ''krasnyj'' (= ''rudý''), což mělo symbolizovat krev pracující třídy prolitou v boji proti kapitalismu a víru v rovnost a bratrství všech lidí (v českém překladu se proto vojáci nazývali jak '''rudoarmějcirudoarmejci''', tak i '''krasnoarmějcikrasnoarmejci''') a zároveň se vyhrazovalo jako protipól [[bělogvardějci|Bílé gardy]] (krasnogvardějci proti bělogvardějcům). Po skončení druhé světové války bylo rozhodnuto o změně názvu a 25. února 1946 byla Rudá armáda oficiálně přejmenována na [[Sovětská armáda|Sovětskou armádu]] (rusky Советская Армия (СА)/''Sovjetskaja Armija'').

[[23. srpen|23. srpna]] [[1939]] byl v [[Moskva|Moskvě]] podepsán [[Pakt Ribbentrop-Molotov]], jenž stvrzoval dohodu o neútočení mezi [[Nacistické Německo|Třetí říší]] a [[Sovětský svaz|Sovětským svazem]]. V tajném dodatku se oba státy dohodly na rozdělení Polska tak, že SSSR napadne [[Druhá Polská republika|Polsko]] z východu. Velitelem operace byl jmenován [[Semjon Konstantinovič Timošenko|Semjon Timošenko]]. Celkem bylo sovětské velení připraveno nasadit k [[Sovětská invaze do Polska|invazi]] 750 000 vojáků s 3 000 tanky a obrněnými vozidly<ref name="Jorgenser37">Jörgenser a Mann, str. 37.</ref><ref name="Porter23">Porter, str. 23.</ref> Ráno [[17. září]] překročila Rudá armáda za nedobře koordinovaného postupu a bez vyhlášení války polské hranice. Hranici, dlouhou 14001 400 km, drželo kolem 30 000 polských obránců pod vedením generála [[Wilhelma Orlika-Rückemanna]]. Polský odpor byl snadno překonán díky obrovské početní převaze Rudé armády a navíc se Polsko už dva týdny zoufale bránilo proti německé invazi ze západu. Během této kampaně se opět projevili nedostatky ze španělské občanské války. Stalinisté nebrali v úvahu naléhání [[Stavka|Stavky]], která upozorňovala na do očí bijící rozdíl v efektivitě velení a koordinaci jednotek mezi Wehrmachtem a Rudou armádou. V listopadu započala reorganizace, při které byly rozpuštěny čtyři tankové sbory.<ref name="Porter23">Porter, str. 23.</ref>

Stalin měl ambice obnovit území carského Ruska, které zahrnovalo nejen Polsko, ale i [[Baltské státy|Pobaltí]], [[Finsko]] a rumunská území [[Besarábie]] a [[Bukovina (země)|severní Bukoviny]]. Jako první přišlo na řadu Finsko. Rudá armáda s 600 000 vojáky, 1 000 tanky a 1 000 letadly vtrhla do hustých lesů a močálů Finska, kde očekávala rychlé a slavné vítězství.<ref name="Jorgenser38">Jörgenser a Mann, str. 38.</ref><ref name="Porter25">Porter, str. 25.</ref> Velení bylo svěřeno generálu [[Kirill Afanasjevič Mereckov|Kirillu Mereckovovi]]. Ačkoliv finské jednotky měly nedostatek protitankových zbraní a postrádaly moderní tankové a letecké síly, zakládaly si na ryzí morálce, železné disciplíně, [[Entuziasmus|entuziasmu]] a znalosti terénu, který byl nevyhovující pro masové útoky obrněné techniky. Časně ráno 30. listopadu započaly sovětské útoky v oblasti [[Karélie]] a [[Karelská šíje|Karelské šíje]] na [[Mannerheimova linie|Mannerheimovu linii]].{{#tag:ref|Systém finských opevnění, vybudovaný ve 20. a 30. letech napříč Karelskou šíjí proti expanzi SSSR. Jméno dostala po maršálu [[Carl Gustaf Emil Mannerheim|Mannerheimovi]], který navrhl a později řídil její výstavbu|group="Pozn."}} Po počátečním postupu byli Sověti zastaveni a utrpěli těžké ztráty. Finové obratně využívali slabiny a nedostatky rudoarmějcůrudoarmejců, kdy tankové jednotky nalákali do pasti, zatarasili jim cestu pomocí přírodních překážek a následně je zničili náložemi a zápalnými lahvemi (které pojmenovali [[Molotovův koktejl|Molotovovy koktejly]]). Důležitou roli sehráli [[Odstřelovač|odstřelovači]], kteří ze svých dobře maskovaných úkrytů likvidovali pěchotu Rudé armády z velké vzdálenosti. RudoarmějciRudoarmejci často vyráželi do útoku bez průzkumu a s nedostatečnou palebnou podporou, takže byli vydáni na milost a nemilost finské kulometné a protitankové palbě. Faktem zůstává, že zima 1939-1940 byla jednou z nejstudenějších ve [[20. století|20.století]].

Odpor Finů, minová pole, palebné léčky, tuhá zima a velké ztráty silně demoralizovaly vojáky Rudé armády. Na začátku roku [[1940]] [[Kliment Jefremovič Vorošilov|Vorošilov]] odvolal [[Kirill Afanasjevič Mereckov|Mereckova]] a&nbsp;velení převzal [[Semjon Konstantinovič Timošenko|Timošenko]]. Ten obnovil [[1. únor|1.&nbsp;února]] útok na Mannerheimovu linii a&nbsp;využil k tomu všechny dostupné zdroje, včetně letectva. Masivní útok po celé šíři [[Karelská šíje|Karelské šíje]] a&nbsp;vzdušná převaha sovětského letectva způsobily, že po čtrnácti dnech zuřivých bojů musely finské jednotky ustoupit. Finové sáhli k zoufalému kroku, když odstřelili stavidla a&nbsp;hráze průplavu [[Saimaa]], aby vzniklé záplavy zbrzdily nepřátelský postup a vlastní jednotky získaly čas k ústupu na západ. Zaplavená území a&nbsp;potíže se zásobováním zbrzdily další postup Rudé armády a nastala patová situace. [[12. březen|12. března]] [[1940]] ([[13. březen|13. března]] finského času) byl podepsán [[Moskevský mír]]. Finsko muselo SSSR odstoupit velkou část svého území (celkem 57&nbsp;000 km2 v&nbsp;oblasti [[Karélie]]), ale na druhou stranu uhájilo svou nezávislost. Ztráty Rudé armády činily 400&nbsp;000&nbsp;vojáků, 35003 500&nbsp;tanků a&nbsp;obrněných vozidel a&nbsp;600&nbsp;letadel. Finové přišli o&nbsp;71&nbsp;000&nbsp;vojáků, 16&nbsp;tanků a&nbsp;70&nbsp;letadel.

Rudá armáda byla složená především z příslušníků [[Slované|slovanských]] národů, žijících na území Sovětského svazu, tedy ve [[Východní Evropa|východní Evropě]], na [[Sibiř]]i, na [[Ruský Dálný východ|ruském Dálném východě]] a&nbsp;v&nbsp;jiných oblastech, což byli hlavně [[Rusové]], [[Ukrajinci]] a [[Bělorusové]]. Také muži slovanské národnosti, kteří byli nebo se po přepadení tehdejšího [[Polsko|Polska]] Německem a&nbsp;následně Sovětským svazem v&nbsp;roce 1939 stali občany SSSR ([[Poláci]], [[Češi]]<ref>"Sovětská elita Gardové jednotky Rudé armády. Vojska. Extra Publishing, 25. března, 2013. str. 17.</ref>, [[Srbové]] a další) museli sloužit jako vojáci Rudé armády. Rekruti neslovanských národností z oblastí [[střední Asie]], [[Kavkaz]]u i ruského Dálného východu příliš povoláváni nebyli.{{#tag:ref|Hlavním problémem byla jazyková bariéra.|group="Pozn."}} Po obrovských ztrátách na životech po přepadení SSSR nacistickým Německem v&nbsp;roce 1941 začali být masově povoláváni do armády i&nbsp;příslušníci neslovanských národů a&nbsp;etnických skupin. Byly vytvářeny i&nbsp;„národní“ divize a smíšené brigády, do kterých byli zařazováni [[Litevci]], [[Lotyši]], [[Estonci]], [[Gruzíni|Gruzínci]], [[Arméni]], [[Čečenci]], [[Mongolové]], [[Kalmykové]], [[Kazaši]], [[Tataři]], [[Azerové|Ázerbájdžánci]], [[Uzbeci]], [[Tádžikové]], [[Kyrgyzové]], [[Turkméni|Turkmeni]], [[Kyrgyzové]] či [[Baškirové]].{{#tag:ref|U mongolských, tatarských a turkických etnik vedla nomádská tradice k vytváření většinou jezdeckých divizí<ref name="Zaloga9">Zaloga, str. 9.</ref>|group="Pozn."}} Velitelé těchto divizí byli ovšem většinou ruské národnosti. U jednotek složených z pobaltských národů se nejednalo jen o vojenské, ale i politické a propagandistické důvody, aby mohla být ospravedlněna intervence do Pobaltí z&nbsp;roku [[1940]]. V Rudé armádě bojovalo přes 500&nbsp;000 sovětských [[Židé|Židů]].<ref>"[http://www.haaretz.com/jewish-world/jewish-world-features/jewish-veterans-of-soviet-red-army-suffering-in-solitude-1.519350 Jewish veterans of Soviet Red Army suffering in solitude]". ''[[Ha'arec|Haaretz]]''. 5. května 2013.</ref>

Základ Rudé armády jako ve všech armádách tvořila střelecká pěchota.{{#tag:ref|Jednalo se o odkaz na starou tradici z dob [[Ruské impérium|carského Ruska]], kde střelec představoval na rozdíl od pouhé pěchoty elitu.<ref name="Zaloga7">Zaloga, str. 7.</ref>|group="Pozn."}} Střelecké vojsko bylo největší bojovou složkou a představovalo 75 % pozemního vojska. Na začátku [[Druhá světová válka|druhé světové války]] tvořilo každou střeleckou divizi 14 000 vojáků, podporovaných 3 000 koňmi, 600 automobily, 44 těžkými děly, 150&nbsp;minomety a&nbsp;20&nbsp;tanky.{{#tag:ref|Počty se různí, většina autorů uvádí, že střeleckou divizi tvořilo na začátku války 14&nbsp;000 mužů, jiní že jich bylo až 19&nbsp;000. V praxi se tabulkové a skutečné počty lišily, často (zejména v roce 1942) záleželo na dislokaci nasazení divize, celkové bojové situaci a stavu zásob.<ref name="Zaloga7">Zaloga, str. 7.</ref><ref name="Charbonnier27">Charbonnier, str. 27.</ref>|group="Pozn."}}