Sexuální násilí: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
značka: přepnuto z Vizuálního editoru |
m narovnání přesměrování |
||
Řádek 3:
Podle definice [[Světová zdravotnická organizace|Světové zdravotnické organizace (WHO)]] spadá pod sexuální násilí ''„jakékoliv sexuální jednání zahrnující pokusy o dosažení sexuálního styku, nežádoucí sexuální poznámky a návrhy, činy směřující k obchodování s lidmi či jinak namířené proti sexualitě jedince, které využívají nátlak“'' <ref name="WHO" />.
Sexuální násilí je skrytým a závažným zdravotním i sociálním problémem a týká se nemalé části populace. Je považováno za jedno z nejčastějších a nejrozšířenějších případů porušení [[Lidská práva|lidských práv]] s nejvíce [[Psychické trauma|traumatizujícími]] následky pro oběti <ref>Lindsey (2001), s. 57–61</ref>. V [[
[[Soubor:Not yet please.svg|vpravo|435px|none|"Ještě ne, prosím!"]]
Řádek 31:
I po institucionalizaci manželství sloužila dcera v rodině především jako neproblematický způsob předání majetku a možnost navýšení společenského statusu otce rodiny. S hodnotou nevěsty bylo neodmyslitelně spjato i její [[panenství]]. Znásilnění nevěsty bylo tedy vnímáno jako forma znehodnocení majetku <ref>Linková, Marcela: Trans/formace: gender, věda a společnost. Praha. Sociologický ústav Akademie věd České republiky. 2007. ISBN 978-80-7330-118-7</ref>, nikoliv jako útok na její důstojnost, a rodina měla nárok požadovat po násilníkovi náhradu za ušlý zisk z [[panenství]]. V mnoha společnostech byla trestem za znásilnění povinnost násilníka si znásilněnou ženu vzít, neboť podobně jako v době před institucionalizací manželství by byla dívka po ztrátě [[panenství]] pro rodinu jinak ekonomicky nevyužitelná. Ve staré [[Babylonie|Babylónii]] či [[Asýrie|Asýrii]] mohl otec znásilněné rozhodnout o tzv. „odplatném znásilnění“, kdy byla odplatou znásilněna sestra násilníka. Tento postup je i na počátku 21. století praktikován v některých oblastech [[Jižní Amerika|Jižní Ameriky]] a [[Peru]]. <ref name="Kovář, 10" />
Obdobně [[Starý zákon|starozákonní]] pojetí vnímalo znásilnění jako urážku na cti rodiny a otci znásilněné musela být vyplacena „cena nevěsty“. Ta se ovšem neodvíjela od povahy činu, ale od socioekonomického statusu ženy, její rodiny a (nebo) násilníka. Žena ovšem musela předložit věrohodný důkaz o tom, že mohla znásilnění zabránit. Pokud se čin odehrál ve městě, kde měla možnost volat o pomoc a pomoci se jí nedostalo, předpokládalo se, že s činem souhlasila. Stala se tedy spoluviníkem a trestem pro ni i násilníka byla obvykle [[
=== Středověk ===
Řádek 51:
Přisuzování zvláštní vážnosti indiciím jako je místo činu, sexuální zkušenosti napadené i pachatele, panenství oběti apod. přetrvalo ve formě důkazního materiálu při trestním řízení až do 20. století, stejně jako stále přežíval Haleův názor, že ''„manžel nemůže být vinen ze znásilnění vlastní ženy“'', neboť ta se mu vstupem do manželství dobrovolně uvázala pro zbytek života i po sexuální stránce. Teprve ve 20. století byla připuštěna možnost, že ke znásilnění může dojít i v rámci manželství. Fiktivní premisa, že sex v manželství je legitimně vynutitelný i přes nesouhlas jedné ze stran, byla oficiálně odmítnuta až v druhé polovině 20. století. V [[Československo|Československu]] byl roku 1950 nahrazen termín ''„násilné smilstvo“'' slovem ''„znásilnění“''. <ref name="Kovář, 14" />
V druhé polovině 20. století došlo zejména v severoamerickém prostoru k dalším úpravám v definici znásilnění zejména v souvislosti s [[Rasová segregace|rasovou otázkou]], neboť do té doby byla jednou z indicií při posuzování naplnění skutkové podstaty trestného činu i etnická či rasová příslušnost poškozené strany. Již dříve v [[
== Oběti a pachatelé ==
| |||