Wikipedie

Starověká římská pěchota: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
MatSuBot (diskuse | příspěvky)
Roboti
146 837 editací
m Úprava rozcestníku za pomoci robota: Katapult - změna odkazu/ů na Katapult (stroj); kosmetické úpravy
Řádek 1:
[[Soubor:Wells 0706 054.jpg|thumbnáhled|upright=1.2|Moderní rekonstrukce římských legionářů s plátovou zbrojí (''lorica segmentata'')]]
'''Starověká římská pěchota''' byla nejmocnější vojenská síla své doby a byla hlavní bojovou složkou [[Římské vojsko|římské armády]]. [[Římská legie|Legie]] římských pěšáků porážely nepřátele od [[Británie (provincie)|Británie]] až po [[Mezopotámie|Mezopotámii]]. Než se stala římská [[pěchota]] takto výkonnou, musela projít celou řadou reforem. Ze začátku své existence byl [[Starověký Řím|Řím]] silně ovlivněn [[Keltové|keltskou]] kulturou a římští vojáci podle toho bojovali a byli tak i vyzbrojeni. V raném období republiky bojovali římští pěšáci ve [[falanga|falangách]] těžkooděnců. Až ve [[4. století př. n. l.|čtvrtém století př. n. l.]] byly zavedeny [[Římská legie|legie]] a [[manipul]]y.<ref name="anglim41">{{Citace monografie | jméno=Simon | příjmení=Anglim | titul= Bojové techniky starověkého světa|vydavatel=Deus | místo= Praha | rok=2006 | jazyk = |strany= 41}}</ref> Velkým reformátorem vojska byl [[Gaius Marius]]. Ten udělal z legií profesionální armády, jejichž vojáci sloužili ve vojsku podstatnou část života. Na těchto reformách bylo pozitivní, že římský pěšák neměl konkurenci, negativní to, že se římští vojáci stále více upínali ke svému [[velitel]]i než k zákonům republiky a [[Římský senát|senátu]]. To byl také jeden z důvodů proč padla [[republika]] a vzniklo [[císařství]]. Římští pěšáci byli výborně vyzbrojeni a jejich tvrdý výcvik byl pověstný. Výsledkem bylo, že v pozdním období republiky a raném období císařství disponoval Řím nejlepším vojskem [[starověk]]u. V období pozdního císařství nastal úpadek říše a s ním i úpadek římské pěchoty. Do římského vojska byli čím dál více verbováni [[Barbar|barbaři]], a to znamenalo konec klasické římské pěchoty.
 
Řádek 14:
 
=== Reformy a výzbroj římského pěšáka ===
[[Soubor:Roman_gladius-transparent.png|thumbnáhled|rightvpravo|150px|[[Gladius]]]]
Římská [[pěchota]] prošla dalšími změnami a reformami během druhé [[punské války]] (tyto změny, ale nějak zvlášť podobu římské armády nezměnily). Příčinou těchto změn byl nedostatek vhodných [[voják]]ů, kteří by bránili Řím.<ref name="anglim43"/> Po katastrofální [[bitva u Kann|porážce u Kann]] ([[216 př. n. l.]]) byli do římského vojska povoláváni k vojsku rolníci a dokonce i otroci. Od roku [[392 př. n. l.]] dostávali pěšáci pravidelný plat, což byl první krok k profesionální armádě<ref name="anglim43">Anglim, str 43.</ref>. Římská pěchota byla stále složena z [[domobrana|milice]], i když už měla řadu prvků profesionální armády. Od každého odvedence se očekávalo, že si opatří vlastní [[zbroj]] a že bude sloužit po dobu 16 let (v době války až 20). Hlavní taktickou formací té doby byla [[římská legie|legie]]. Legie čítala 4200 až 5000 mužů.<ref name="anglim43"/> Byla rozdělena do [[centurie|centurii]] po 80–100 mužích a dvě centurie tvořily jeden [[manipul]].<ref name="anglim43"/> Většina pěšáků tvořila takzvanou těžkou pěchotu. V římské armádě sloužili i příslušníci lehkých jednotek a jízdy, ale bylo jich tak málo, že byli považováni za zbytečné (nedostatek jízdy a lehké pěchoty se plně projevil v bitvě u Kann).<ref name="anglim43"/> Každý římský pěšák používal k ochraně štít [[scutum]] a byl vybaven párem [[oštěp]]ů zvaných [[pilum]].<ref name="anglim43"/> Scutum bylo vyrobeno z vrstveného [[dřevo|dřeva]], bylo pokryto látkou či kůží a bylo nejspíše keltského původu. Štít se držel za jednoduchou rukojeť umístěnou za středovou puklicí. Scutum se o hodně víc hodilo k boji s mečem a k vrhání oštěpem než řecký štít [[hoplon]].<ref name="anglim43"/> Velkou většinou pěšáků bylo využíváno [[kroužkové brnění]] a příležitostně [[zbroj|pancíř]]. Helmy byly stále kopiemi keltských a řeckých kusů. Nejpoužívanější bylo helma [[montefortino]], která byla vylepšenou verzí keltské [[helmice]]. Pila byla dvojího druhu - silná a slabá. Když se protivník přiblížil, všichni legionáři vrhli svá pila a vyrazili do útoku (velice účinná taktika). Každé pilum bylo vybaveno zpětnými háčky, aby si protivník nemohl oštěp vytáhnout z těla či štítu.<ref name="anglim43"/> Pokud oštěp zasáhl protivníka, byl většinou vyřazen z boje. Pokud zasáhl štít, jeho tíha byla taková, že byl nepoužitelný. Hlavní zbraní legionářů byl však stále meč [[gladius]]. Během druhé punské války byl používán takzvaný gladius hispaniensis, který vyráběli zbrojíři v [[Hispánie|Hispánii]]. Tento meč byl z vynikajícího železa (v Hispánii se těžilo nejlepší železo v Evropě) a jeho ostří bylo nevídané. Tento meč se používal hlavně k bodání (což bylo daleko účinnější než sekání). Délka tohoto meče byla přibližně 50 [[centimetr]]ů.<ref name="anglim43"/>
 
=== Spojenecké kontingenty a žoldnéři ===
[[Římané]] byli mistři v získávání spojenců. Každý národ nebo kmen, který porazili donutili k uzavření spojenectví (některá města a kmeny vstupovaly do tohoto spojenectví z vlastní vůle) <ref name="penrose26">{{Citace monografie | jméno=Jane | příjmení=Penrose | titul= Řím a jeho nepřátelé|vydavatel=Miroslav Sobotka | místo= Praha | rok=2007 | jazyk = |strany= 26 |}}</ref>. Takovéto spojenectví bylo výhodné pro obě strany. Spojenci byli chráněni římskou armádou a na jejich území byly zřizovány římské vojenské posádky.<ref name="Penrose26">Penrose, str 26.</ref> Pro [[Starověký Řím|Řím]] představovali spojenci nekonečnou studnici lidských [[zdroj]]ů. Od spojenců se očekávalo, že poskytnou vojáky do jednotek organizovaných na římských hranicích, které podporovaly římské legie v boji. Zajímavé bylo, že si spojenci nemuseli hradit stravu ani zbraně, všechno toto obstarával Řím.<ref name="Penrose26"/> Po určité době se tato [[spojenectví]] stávala opravdu silná. [[Hannibal]] si byl skoro jistý, že Římem ujařmené národy se vzbouří jakmile Římany několikrát porazí.[[Soubor:Traj col battle 5.jpg|thumbnáhled|leftvlevo|200px|Římští spojenci v boji.]] Když byli Římané drtivě poražení u Kann očekávala Hannibal, že proběhne obrovská vzpoura proti Římu, ale nestalo se tak. K Hannibalovi se přidalo jen několik měst, která byla ihned poražena a Hannibal byl stejně daleko jako na začátku. To dokazuje pevnost římského spojeneckého systému. Po různě dlouhé věrné službě dostávala spojenecká města nový typ římského [[občanství]].<ref name="Penrose26"/> Toto občanství se nazývalo [[sine suffragio]] (občanství bez volebního práva)<ref name="penrose27">Penrose, str 27.</ref>. Nositel tohoto občanství měl omezená práva, musel platit [[daně]], nastupoval na vojenskou službu, ale nemohl se podílet na římském politickém životě.<ref name="penrose27"/> Řím také často zabíral půdu poražených protivníků. Na této půdě se poté usadili chudí římští [[Zemědělec|rolníci]], kteří předtím nepodléhali vojenské povinnosti. Poté co zbohatli už podléhali vojenské povinnosti. Když vypukla válka, do všech spojeneckých měst byli posíláni [[legát]]i, aby zjistili kolik mužů to či ono město poskytne. V roce [[218 př. n. l.]] počet spojeneckých vojáků činil 250&nbsp;000 pěšáků a 26&nbsp;000 jezdců.<ref name="penrose27"/> Pokud jde o počet spojenců a římských vojáků v armádě činil tento poměr skoro vždy 1:1. Spojenečtí pěšáci byli skoro stejně vycvičeni, ale jejich výzbroj byla většinou o něco starší než výzbroj římských vojáků. Další důležitou složkou římské armády té doby byli [[žoldnéři]]. Žoldnéři byli většinou verbováni pro své specifické schopnosti (například Galové byli výborní jezdci. Žoldnéře také často posíláni jako dar. [[Hierón II.|Hierón II. Syrakuský]] během druhé punské války poslal Římanům na pomoc 1,000 [[lučištník]]ů a [[prakovník]]ů. Po skončení druhé punské války se staly [[žoldnéř]]ské jednotky nedílnou části římského vojska.<ref name="penrose27"/>
 
== Pěchota pozdní republiky ==
=== Profesionalizace římské pěchoty ===
Římská pěchota se od svého vzniku stále více profesionalizovala. Kolem roku [[100 př. n. l.]] se stala pěchota plně profesionální částí armády<ref name="hans125">{{Citace monografie | jméno=Hans - Christian | příjmení=Huf | titul= Nejmocnější říše světa|vydavatel=Alpress s. r. o. | místo= Frýdek Místek | rok=2007 | jazyk = |strany= 125 |}}</ref>. V této době se legie přeměnily ve stálé formace se shodným počtem mužů, které se staly předchůdci moderních [[divize|divizí]].<ref name="hans125"/> Legie se stále dělila na do tří řad, nazývaných hastati, principes a triarii, avšak, tyto části vojska se již nelišily výcvikem, výstrojí, společenským postavením či kvalitou zbraní. Všichni pěšáci používali dvě hlavní zbraně k boji, gladius a [[pilum]]. Tato organizace pěchoty se používala až do [[2. století př. n. l.|druhého století př. n. l.]]<ref name="hans125"/> Tyto důležité změny provedl jediný muž, [[Gaius Marius]]. Marius byl šestinásobným [[konzul]]em a byl velice zkušeným vojevůdcem. Svými reformami se zasadil o změnu římské politické kultury.[[Soubor:Légionnaire romain Ier siècle av JC.jpg|thumbnáhled|upright=0.9|Kresba římského legionáře z 1. století př. n. l.]] Každý římský vojevůdce po Mariovi si udělal z armády jistou základnu moci, na vojenských triumfech si budoval svoji politickou vážnost. Tohoto vzoru se řídili skoro všichni římští vojevůdci ([[Julius Caesar]] atd.), čímž se [[římská republika]], ve spojení s mnoha dalšími faktory změnila na římskou říši.<ref name="hans125"/> I když Gaius Marius provedl tyto důležité reformy, většina [[historik]]ů se shoduje na tom, že reformy tohoto období byly záležitostí evoluce a nikoli revoluce a že Marius udělal pouze jakýsi pomyslný krok (je zřejmé, že kdyby tyto reformy neudělal Marius, udělal by je nakonec někdo jiný). Pěchota v Mariově době byla stále založena na odvodu římských majetných [[Občanství|občanů]], kteří sloužili po dobu šesti let. Senát římské republiky schválil všeobecné odvody až v roce [[52 př. n. l.]]<ref name="hans125"/> Války ve druhém a třetím století př. n. l. velice změnily římskou brannou moc. Omezení vojenské služby bylo v dobách válek dočasně zrušeno, když bylo zapotřebí více vojáků. Velké množství válek té doby mělo za následek to, že většina římských pěšáků byla v podstatě vojáky z povolání. Když voják ukončil [[vojenská služba|vojenskou službu]], většinou se neměl kam vrátit. V tom případě se mohl za šest let dobrovolně zapsat do armády. Vojenská služba byla v té době velké lákadlo. [[Plat]] římského vojáka té doby činil plat průměrného občana Říma. Za věrnou [[služba|službu]] dostávali vojáci půdu a odměny. Také tu byla možnost povýšení, které přinášelo finanční odměny a získání společenské vážnosti. Mnoho vojevůdců té doby přijímalo do svých armád chudé obyvatelstvo, které nemělo žádný majetek, takže by jim byla vojenská služba znemožněna.<ref name="hans125"/>
 
=== Mariova armáda ===
Řádek 29:
''Až dosud byla část ratiště, která spočívala v kovové hlavici připevněna dvěma železnými hřeby. Nyní však [[Marius]] odstranil hřeby a nahradil je dřevěným kolíkem, který se snadno zlomil. Výsledkem pak bylo pilum, které po nárazu do štítu nepřítele nezůstalo rovné, ale jeho ratiště se ohnulo k zemi.<ref name="hans123"/>''
 
Cílem bylo nejspíš vyrobit oštěp, který byl po proniknutí do štítu nepoužitelný a znemožnit manipulaci štítu samotného. Za Mariova období se také začaly používat k boji [[kohorta|kohorty]].<ref name="hans123"/> Vzhledem k tomu že v římské pěchotě sloužilo čím dál více déle sloužících vojáků, byli vytvořeny velice pevné společenské vazby mezi vojáky. Každá legie té doby měla svého ochránce (jakýsi talisman), který byl zhmotněn v podobě [[standarta|standarty]] (korouhve) do podoby orla. [[Orel]] byl přímo posvátný symbol legie a jeho ztráta byla považována za národní katastrofu.<ref name="hans123"/> Podle popisu různých římských historiků se spíše než manipuly a legie používaly k boji kohorty. Kohorty byly v podstatě malé a polonezávislé jednotky, díky kterým se římské armády staly o hodně pružnější.<ref name="hans123"/> Kohorty se mohly libovolně přesouvat po bitevním poli jak bylo zapotřebí ([[Caesar]] u [[bitva u Farsalu|Farsalu]] záměrně natěsnal kohorty blízko sebe aby zvýšil celkovou útočnou sílu své pěchoty). Gladius už přestal být jedinou zbraní, kterou využívali římští pěšáci k boji zblízka, i když byl stále nejdůležitější zbraní římských pěšáků.<ref name="hans123"/> K tomuto účelu začalo být používáno pilum (jako bodné kopí). Pokud byla římská armáda atakována nepřátelskou jízdu, sevřeli se římští pěšáci do pevných šiků, kde používali svá pila jako kopí a jakmile nepřátelský útok ochabl, rozevřeli své řady a s meči v ruce vyrazili do útoku.<ref name="hans123"/> Po druhé punské válce se začali ve větší míře používat lučištníci a prakovníci. Tyto střelecké jednotky podporovaly vojáky v boji a bránily římské tábory. Každá legie byla také vybavena určitým množstvím [[katapultKatapult (stroj)|katapultů]]ů. Ty byly jednak používány při dobývání měst a jednak v bitvě jako střelecká podpora. Tato taktika se velice osvědčila v boji proti řeckým [[falanga|falangám]].<ref name="hans123"/>
 
=== Výcvik římské pěchoty ===
Římští [[rekrut]]i trénovali každý den po dobu čtyř měsíců.<ref name="hans128">Huff, str 128.</ref> Výcvik započal zkoušením vojenských pochodů. Od rekrutů se požadovalo, aby ušli 29 [[kilometr]]ů za pět hodin běžným krokem a 35 kilometrů za pět hodin zrychleným krokem se zavazadlem o váze 20,5 [[kilogram]]ů. Toto břemeno pouze sloužilo k tomu, aby si římský pěšák zvykl, že bude muset nést těžkou zbroj a mnoho dalších věcí (20,5 kilogramů byla malá váha ve srovnání s plnou výzbrojí a výstrojí těžkého římského pěšáka).<ref name="hans128"/> Při tomto výcviku se vždy dával velký pozor na dodržování kázně.<ref name="hans128"/> [[Centurion (voják)|Centurioni]] sledovali celistvost řad a jakmile se někdo opozdil, byl bit holí. Když se římským rekrutům podařilo zvládnout tento dril a naučili se pochodovat za zvuku trubek, museli se naučit různé manévry. Trénovalo se velké množství manévrů: dutý [[čtverec]], [[klín]], [[kruh]] a [[želva (formace)|testudo]] (želva - tato formace tvořila jakýsi čtverec, který byl ze všech stan chráněn štíty).<ref name="hans128"/> Vojákům se dostalo výcviku v překonávání překážek, ve změnách směru jednotky jak bylo zapotřebí a v osvobozování obklíčených jednotek.[[Soubor:Roman turtle formation on trajan column.jpg|thumbnáhled|205px|leftvlevo|Římská formace [[želva (formace)|testudo]]]] Rekrut se také naučil bojovat mimo své jednotky (tedy skoro nezávisle).<ref name="hans128"/> Výcvik se zbraněmi zahrnoval cvičení s [[meč]]i, oštěpy, [[kopí]]mi, luky a [[šíp]]y a [[štít]]y. Štít byl vyroben z vrbového [[proutí]] a výsledek byl takový, že byl štít dvakrát těžší než ve skutečnosti.<ref name="hans128"/> Meče byly dřevěné rapíry, rovněž dvojnásobné váhy. Rekrut se cvičil na dřevěném kůlu, který byl vražen do země. Na tento kůl si rekrut zkoušel různé útoky a byla hodnocena jeho schopnost vládnout mečem.<ref name="hans128"/> Meče měly být striktně používány k [[bodání]], nikoliv k sekání. Samotné bodnutí způsobilo velice závažné zranění a také při něm byla větší pravděpodobnost, že úder projde brněním nepřítele. Po tomto výcviku dostal rekrut lekce v plavání, lukostřelbě a v ježdění na koni, aby byl připraven na každou situaci.<ref name="hans128"/> Samotné používání meče římskými pěšáky mohlo mít příčinou v keltském vlivu. I když byl Řím již plně civilizovanou zemí, stále tu převládal kult boje muže proti muži, který v Řecku skoro vymizel. Jak už bylo řečeno nebyl žádný rozdíl ve výstroji a [[výcvik]]u římských hastati, principes a triarri. Samotní hastati a principes se vlastně spojili a vytvořili jednu část římské pěchoty.<ref name="hans128"/> Kdo se v římské armádě chtěl stát [[důstojník]]em, musel projít řadou cvičení, aby znal všechny postupy a při každé situaci věděl co dělat. Samotní Germáni a Galové (hlavní nepřátelé Římanů) také používali k boji meče, avšak římský dokonalý výcvik a disciplína rozhodl skoro každou velkou bitvu v jejich prospěch.<ref name="hans128"/>
 
== Pěchota raného císařství ==
=== Strategie římské říše a výzbroj pěchoty ===
[[Soubor:Roman soldier in lorica segmentata 1-cropped.jpg|thumbnáhled|Rekonstrukce římského vojáka z dob raného římského císařství]]
Mnoho římských [[císař]]ů poznalo, že vojenský [[úspěch]] je základem politické moci a zajišťuje popularitu u lidu. V období raného římského císařství byla používána strategie postupného opevňování hranic a občasných výbojů<ref name="anglim63">Anglim, str 63.</ref>. Občas tyto výboje přerostly až v dobyvačné války. Během období raného císařství byla dobyta [[Británie (provincie)|Británie]], [[Dácie]] a na krátkou dobu i [[Mezopotámie]]. Vzhledem k tomu, že Řím neměl skutečně velké soupeře, nepotřeboval ani velkou armádu.<ref name="anglim63"/> V roce [[31 př. n. l.]] měl císař [[Augustus]] k dispozici šedesát legií, ale jejich počet snížil na 28 legií. Pěchotu sloužící v těchto legiích tvořili už 100% profesionální pěšáci.<ref name="anglim63"/> Požadavek vlastnictví majetku či půdy byl zrušen a vojenská služba se značně prodloužila (20 let). Organizace pěchoty se od dob Mariových prakticky nezměnila. Pokud jde o velení centurií, to bylo tvořeno většinou velice zkušenými vojáky, kteří byli většinou voleni vlastními vojáky.<ref name="anglim63"/> Je jasné, že toto velení mělo u vojáků značný respekt a také bylo zvyklé na vojenské útrapy a na život vojáka. Funkce centurionů byla zastávána maximálně jeden rok. Vybavení pěchoty se podobalo vybavení pozdní republikánské pěchoty. Většina zbraní byla úplně stejná, jen prošla menšími úpravami. Pilum bylo odlehčeno, aby s ním pěšák mohl lépe manipulovat. Pila byla nejspíše stabilizována olověným závažím. Meč se jen trochu zkrátil, ale jeho [[hrot]] byl relativně delší, což svědčí o tom, že na něj bylo pohlíženo na čistě bodnou zbraň.<ref name="anglim63"/> Kroužkové brnění bylo stále používáno, ale ve větší míře se začalo používat [[plátové brnění]], které vynalezli samotní Římané.<ref name="anglim63"/> Brnění které používali pěšáci se nazývalo lorica segmentata, bylo vyrobeno ze železných pásků spojených dohromady háčky, řemínky nebo pásky. Lorica segmentata chránila horní část těla a ramena. Při testech, které byly prováděné v současné době se ukázalo, že jde o velice silné a pružné brnění, nevýhodou bylo, že vyžadovalo častou údržbu a velikou zručnost.<ref name="anglim63"/> Štít scutum, který byl do té doby oválný byl nahrazen obdélníkovým kusem. Jako u starého scuta byl vyroben z vrstveného dřeva, potažen kůží a hrany tohoto štítu byly chráněny [[Kovy|kovem]]. V římské pěchotě byla přísná uniformita, což se ale netýkalo přileb. Nejvíce používanou přilbou byla přilba galského typu. Galská přilba byla vlastně zdokonalená přilba Montefortino, byla doplněna o chrániče krku a celkově byla zmenšena.<ref name="anglim63"/>
 
=== Pomocné sbory a válčení v období raného císařství ===
V období raného římského [[císařství]] bylo ve zvětšené míře používáno spojeneckých pomocných sborů ([[auxilia]]).<ref name="anglim65">Anglim, str 65.</ref>. Důvodů bylo hned několik. Když se neřímský občan přihlásil k vojsku a odsloužil si pětadvaceti let v armádě dostal [[římské občanství]] (toto občanství platilo i pro jeho potomky).<ref name="anglim65"/> I když [[Římané]] postupně udělovaly právo [[římské občanství|římských občanům]] svým věrným spojencům, byl to pomalý proces. Římští pěšáci byli sice hlavní údernou složkou římské armády, ale mnoho povinností museli plnit právě auxilia. Římští auxilia se ani tak nepoužívala v tvrdém boji jako spíše k různým podřadným úkolům.<ref name="anglim65"/> Práce v [[Kasárny|kasárnách]], vojenské průzkumy a podporování v bitvě (římská auxila byla většinou ceněna pro svou schopnost jezdit na koni) byly na bedrech pomocných sborů.<ref name="anglim65"/> Kohorty auxilií byly sestavovány z mužů, kteří žili v konkrétních částech římské říše (většinou se tím určilo i jejich působení v armádě). V pozdějších obdobích byla auxilia sestavována jinde a tyto jednotky tvořily jakýsi mix všech [[obyvatel]]ů římské říše. [[Soubor:Engineering corps traian s column river crossing.jpg|thumbnáhled|leftvlevo|200px|Římští auxilia]]Zaměření jednotek pomocných sborů nebylo všestranné nýbrž specifické. Existovaly jednotky [[lučištník]]ů, [[prakovník]]ů, jezdců a těžkých pěšáků.<ref name="anglim65"/> Vybavení těchto jednotek bylo většinou aspoň o generaci starší než vybavení římských jednotek (pěšáci pomocných sborů většinou používali kroužkové brnění místo účinnějšího brnění [[lorica segmentata]] atd.). Organizace auxilií byla úplně stejná jako organizace pravidelné římské armády.<br />Pokud jde o válčení v tomto období, většinou se jednalo o krátká tažení a velké bitvy byly vzácné.<ref name="anglim65"/> Taktika římské pěchoty zůstávala stejná (hlavně proto že byla pořád účinná). Zapříčiněno to bylo hlavně tím, že římská armáda neměla silného soupeře. V tomto období byli sami Římané agresoři a byli to oni kdo napadali cizí země a dobývali je. Tažení bylo většinou zapříčiněno nějakou vzpourou určitého [[národ]]a. Tyto vzpoury byly vždy potlačeny (i když ne vždy tak snadno). Římská pěchota se v tomto období spíše zdokonalovala v již zavedených postupech. Hlavně v obléhacích bojích se Římané stali opravdovými mistry.<ref name="anglim65"/> Pro toto období je také typické narůstající používání střelných zbraní. Byli zvětšovány počty lučištníků, prakovníků a různých obléhacích zbraní ([[balista]] atd.). Také byly hojně používány různé [[formace]], které byly účinné, ale bylo u nich zapotřebí velkého výcviku a disciplíny (což samo o sobě dokazuje vycvičenost římských pěšáků).<ref name="anglim65"/>
 
=== Pretoriánská garda ===
Řádek 47:
== Pěchota pozdního císařství ==
=== Vývoj pěchoty ===
[[Soubor:Constantine arch troops.jpg|thumbnáhled|leftvlevo|upright=0.85|Římští vojáci znázornění na [[Konstantinův oblouk|Konstantinově oblouku]]]]Od konce druhého [[století]] se na římskou říši začala valit až příliš velká řada nepřátel<ref name="hroch20">Anglim, str 68.</ref>. Z východní Evropy to byly kmeny [[Germán]]ů a poté vojsko [[Hunové|Hunů]]. Z východu to byla zase silná [[Sasánovská říše]], která se ukázala jako rovnocenný nepřítel říši Římské<ref name="hroch20">Anglim, str 68.</ref>. Tyto vnější útoky, kombinované z vnitřními nepokoji nakonec vedly k pádů Římské říše na západě. Úpadek Římské říše byl spojen s úpadkem pěchoty. Římská armáda nebyla schopna odrazit nepřátele a byla několikrát drtivě poražena. Mnoho římských vojevůdců a císařů volalo k návratů ke starým hodnotám jako bylo římské náboženství a římské vojenství<ref name="hroch20">Anglim, str 68.</ref>. Nejznámějším spisovatelem, který volal k návratu tradičního římského vojenství byl [[Flavius Vegetius Renatus|Publius Flavius Renatus Vegetius]], který sepsal dílo De Re Militari. Významnost tohoto díla byla pro římskou říši mizivá (římské vojenství nadále upadalo), ale Vegetiovo dílo bylo nejpoužívanějším vojenským dílem celého [[středověk]]u a raného [[novověk]]u<ref name="hroch20">Anglim, str 68.</ref>. Vpády barbarů byli ze začátku malé a vždy se je podařilo rychle odrazit a zničit. Po těchto vpádech většinou následoval římský nájezdy, aby byly dotyčné kmeny či národy potrestány za svou troufalost<ref name="hroch20">Anglim, str 68.</ref>. Postupem času tyto nájezdy zesílily a barbaři se při nich více než na ničení a rabování zaměřili na osidlování území. Mnoho římských císařů se pokoušelo tuto situaci zlepšit<ref name="hroch20">Anglim, str 68.</ref>. [[Marcus Aurelius]] mnohokrát napadl [[Germánie|Germánii]] a snažil se tamní Germány přimět k tomu, aby se vzdali nájezdů na římské území. Císař [[Septimius Severus]] vytvořil síť mobilních záloh, které měly zastavit barbarské vpády již v zárodku. [[Dioklecián]] provedl velice zásadní reformy v oboru vojenství. Rozšířil odvody (služba v armádě byla od té doby povinná) a tím zvětšil armádu na 500 000 mužů<ref name="hroch20">Anglim, str 68.</ref>. [[Konstantin Veliký]] vytvořil síť pohraničních posádek ([[limitanei]]), které měly řešit malé vpády barbarů. Pokud se jednalo o větší vpád měly tyto jednotky obsazovat opevněná města či pevnosti. [[Comitatenses]] byly mobilní jednotky, které se měly co nejdřív shromáždit a porazit barbarské armády<ref name="hroch20">Anglim, str 68.</ref>. Nejradikálnější změnou byla zcela jistě [[Dioklecián]]ova reforma. Služba v armádě byla od té doby značně nepopulární a existují záznamy o tom, jak si římští občané radši způsobovali zranění (usekávali si [[prst]]y i celá [[zápěstí]]) než aby nastoupili do armády<ref name="hroch20">Anglim, str 68.</ref>. Důsledkem takových změn byl úpadek kvality římské pěchoty. Pěšáci té doby již nebyli takový jací byli jejich předchůdci. Vytratila ze veškerá disciplína a vlastenectví římských pěšáků bylo dávnou minulostí. To se ukázalo jako osudové v mnoha bitvách. Časté byly útěky z bitevního pole a mnoho římských pěšáků zběhlo k nepříteli. Většina pěšáků té doby byla tvořena z obyvatel [[Galie]] a Germánie. Kvůli tomu se z římské pěchoty vytratila uniformita. Legie jako pravidelná formace začala ztrácet svůj význam a počet římských pěšáků v legii byl proměnlivý<ref name="hroch20">Anglim, str 68.</ref>.
 
=== Výzbroj a bojová taktika římské pěchoty ===
[[Soubor:Roman soldier end of third century northern province - cropped.jpg|thumbnáhled|upright=0.95|Rekonstrukce legionáře z konce 3. století]][[Výzbroj]] a bojová technika římské pěchoty se od dob raného císařství velice změnila<ref name="hroch19">Anglim, str 69.</ref>. Došlo k velkému úpadku a zjednodušení bojové taktiky. Důvod byl v tom, že k římské pěchotě byli čím dál více přijímáni barbaři. Tito vojáci nebyli vystrojeni ani vycvičeni jako dřívější římský pěšák (nebylo dost kvalifikovaných [[učitel]]ů a peněz na drahou výzbroj se nedostávalo)<ref name="hroch19">Anglim, str 69.</ref>. To mělo za následek tzv. barbarizaci římského [[vojenství]]. Tradiční římské zbraně jako [[gladius]], [[pilum]] a scutum vymizely<ref name="hroch19">Anglim, str 69.</ref>. [[Barbaři]] si při službě v římské pěchotě ponechávali své národní zbraně. Hlavní zbraní pěšáka byl dlouhý meč [[spatha]]. Dříve byl meč spatha používán převážně jako zbraň jezdců, ale postupem času ho začala používat i pěchota. Spatha byl dlouhý 70,5 centimetrů (gladius pouze 50 centimetrů). Meč měl pouze krátký hrot což naznačuje, že byl používán k sekání (tedy tradičnímu stylu boje barbarů). Bodný útok byl zavržen (bodný útok se museli pěšáci naučit, sekání nikoliv), což považuje Vegetius za politování hodné<ref name="hroch19">Anglim, str 69.</ref>. Místo oštěpu pilum se začal používat jiný typ oštěpu, tzv. [[spiculum]]. Spiculum byl oštěp, který používali barbaři a byl méně účinnější než římské pilum. Mnoho pěšáků té doby zanechalo nošení brnění a dokonce i přileb (opět je zde vidět vliv barbarů). To se ukázalo osudné v boji s jízdními lučištníky [[Hunové|Hunů]]. Přilba byl vyrobena ze dvou polovin, které se k sobě připojily<ref name="hroch19">Anglim, str 69.</ref>. Byla tedy uzpůsobena k masové výrobě, ale postrádala kvalitu. Místo brnění se římský pěšák plně spoléhal na svůj štít. Ten byl většinou oválný, vyroben z vrstveného dřeva a pokryt surovou kůží<ref name="hroch19">Anglim, str 69.</ref>. [[Manipul]]ového (též šachovnicového) válečnictví se již nepoužívalo. Vojáci nebyli dostatečně vycvičeni, aby dokázali vytvořit dokonalý manipul a ještě další římské formace. Místo manipulu byla v bitvě vytvořena pouze linie pěchoty (nejspíše perská linie sparabara)<ref name="hroch19">Anglim, str 69.</ref>. Střelecká síla pěchoty byla velice zvětšena, patrně proto, aby bylo zabráněno přímému útoku nepřítele. Střelecká síla pěchoty rozhodla mnoho bitev, vzhledem k tomu, že nebyl skoro žádný rozdíl mezi římským a germánským pěšákem. Bojová formace byla též změněna<ref name="hroch19">Anglim, str 69.</ref>. V prvních řadách byli umístěni muži těžké pěchoty. Příslušníci těžké pěchoty byli většinou vyzbrojeni mečem spatha a oštěpem spiculum. Také se ve většině případech jednalo o starší a zkušené vojáky. Ve druhé řadě byli lučištníci příslušníci lehké a střední pěchoty. Měli lehčí zbroj a také lehčí oštěp zvaný [[vericulum]]<ref name="hroch19">Anglim, str 69.</ref>. Ve třetí a čtvrté řadě byli umístěni [[kopiník|kopiníci]], lučištníci, prakovníci. Když započala bitvy, vystoupili tito vojáci kupředu, vypálili své střely na útočícího nepřítele a stáhli se zpět. V posledních řadách stáli další příslušníci střeleckých jednotek a římské [[artilerie]]. Už nebyla používána [[balista]], ale jednodušší (méně přesný) [[onager (zbraň)|onager]], neboli divoký osel. Jednalo se o jednoramenný [[katapult]], jehož zpětný ráz byl přirovnáván ke kopnutí osla (odtud název)<ref name="hroch19">Anglim, str 69.</ref>. Pokud římská pěchota útočila (což byl vzácný pohled), byla používána formace klínu. Při této formaci vytvořili pěšáci jakýsi trojúhelník. Všechny tyto změny měly za následek pád Římské říše a konec starověké římské pěchoty<ref name="hroch19">Anglim, str 69.</ref>.
* {{Commonscat|Roman legions}}
 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/wiki/Starověká_římská_pěchota“