Leonid Iljič Brežněv: Porovnání verzí

| od = [[14.  listopad]]u  [[1964]]

| do = [[10.  listopad]]u  [[1982]]

| od2 = [[7. květen|8.  května]]  [[1960]]

| do2 = [[15. červenec|15.  července]]  [[1964]]

| od3 = [[16. červen|16.  června]]  [[1977]]

| do3 = [[10.  listopad]]u  [[1982]]

| datum narození = [[19. prosinec|19.  prosince]]  [[1906]]

'''Leonid Iljič Brežněv''' ([[ruština|rusky]]: Леонид Ильич Брежнев, [[ukrajinština|ukrajinsky]]: Леонід Ілліч Брежнєв; [[19. prosinec|19.  prosince]]  [[1906]], [[Kamjanske|Kamenskoje (Каменское)]], [[Ruské impérium]] – [[10.  listopad]]u  [[1982]], [[Moskva]]) byl sovětským politikem, nejvyšším představitelem [[Sovětský svaz|Sovětského svazu]] (SSSR) v období let 1964–1982.

Brežněv vykonával od roku 1947 funkci prvního tajemníka ÚV KS v  [[Ukrajina|ukrajinské]] [[Dněpropetrovská oblast|Dněpropetrovské oblasti]], od roku 1950 v  [[Moldavská SSR|Moldávii]] a od roku 1955 v  [[Kazachstán|Kazachstánu]]. Jeho kariéra v  [[Komunistická strana Sovětského svazu|Komunistické straně Sovětského svazu]] (KSSS) jej v  roce [[1960]] přivedla do funkce předsedy [[Nejvyšší sovět Sovětského svazu|Nejvyššího sovětu]], nominální [[Hlava státu|hlavy státu]]. Po vnitrostranickém puči proti [[Nikita Sergejevič Chruščov|Nikitovi Chruščovovi]] se Brežněv v roce 1964 stal skutečným vůdcem Sovětského svazu, generálním tajemníkem [[Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu|Ústředního výboru KSSS]]. Působil téměř tři desítky let na vrcholných pozicích mocenské pyramidy Sovětského svazu a tzv. satelitních států a téměř dvě desetiletí byl jejím nejvyšším představitelem.

Kritici poznamenávají, že v  době Brežněvovy vlády byl v  SSSR nastolen tzv. „[[neostalinismus]]“ a došlo k  dalšímu stupňování zbrojních závodů se Západem, hlavně se [[Spojené státy americké|Spojenými státy americkými]]. Přičítají mu zodpovědnost za [[Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa|invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa]] v  roce [[1968]] a za sovětskou intervenci v  [[Afghánistán]]u od roku [[1979]]. V  mezinárodní politice však v  období [[Studená válka|studené války]] uplatňoval politiku tzv. [[détente]] – uvolňování napětí mezi SSSR a USA.

Brežněv se narodil ve městě [[Kamjanske]], tehdy úředně Kamenskoje (Каменское), u &nbsp;[[Dněpropetrovsk]]u na území dnešní [[Ukrajina|Ukrajiny]]. Jeho dědeček Jakov, otec Ilja i matka Natalja Děnisovna Mazalovová se přestěhovali ze zemědělské vesnice [[Brežněvo]], která leží v &nbsp;[[Kurská oblast|Kurské oblasti]] v &nbsp;[[Rusko|Rusku]], kvůli práci v&nbsp;ocelárně do Kamenskoje v&nbsp;[[Dněpropetrovská oblast|Dněpropetrovské oblasti]], což byla tehdy [[Jekatěrinoslavská gubernie]] [[Ruské impérium|Ruského impéria]]. Ačkoli byl tedy po rodičích etnický [[Rusové|Rus]], narodil se a vyrostl na Ukrajině a většina dokumentů uvádí jeho národnost jako [[Ukrajinci|ukrajinskou]],<ref>{{Citace elektronické monografie | titul = Наградной лист на заместителя начальника Политуправления Черноморской Группы войск Северо-Кавказского фронта полковника Брежнева Леонида Ильича на награждение приказом Северо-Кавказского фронта № 53/н от 16 марта 1943 года орденом «Красная Звезда». | url = http://liders.rusarchives.ru/brezhnev/docs/nagradnoi-list-na-zamestitelya-nachalnika-politupravleniya-chernomorskoi-gruppy-voisk-severo-ka | vydavatel = liders.rusarchives.ru}}</ref><ref>{{Citace elektronické monografie | titul = Учетно-послужная карта на Л.И. Брежнева из картотеки учета политсостава Советской Армии. {{!}} Брежнев. К 110-летию со дня рождения. | url = http://liders.rusarchives.ru/brezhnev/docs/uchetno-posluzhnaya-karta-na-li-brezhneva-iz-kartoteki-ucheta-politsostava-sovetskoi-armii | vydavatel = liders.rusarchives.ru}}</ref><ref>{{Citace elektronické monografie | titul = Учетные карточки награжденного на Леонида Ильича Брежнева. {{!}} Брежнев. К 110-летию со дня рождения. | url = http://liders.rusarchives.ru/brezhnev/docs/uchetnye-kartochki-nagrazhdennogo-na-leonida-ilicha-brezhneva | vydavatel = liders.rusarchives.ru}}</ref><ref>{{Citace elektronické monografie | titul = Аттестационный лист Л.И. Брежнева на присвоение очередного воинского звания. 6 сентября 1944 г. {{!}} Брежнев. К 110-летию со дня рождения. | url = http://liders.rusarchives.ru/brezhnev/docs/attestatsionnyi-list-li-brezhneva-na-prisvoenie-ocherednogo-voinskogo-zvaniya-6-sentyabrya-1944 | vydavatel = liders.rusarchives.ru}}</ref><ref>{{Citace elektronické monografie | titul = Анкета Л.И. Брежнева, делегата III съезда КП(б) Молдавии с правом решающего голоса. 1 марта 1951 г. {{!}} Брежнев. К 110-летию со дня рождения. | url = http://liders.rusarchives.ru/brezhnev/docs/anketa-li-brezhneva-delegata-iii-sezda-kpb-moldavii-s-pravom-reshayushchego-golosa-1-marta-1951 | vydavatel = liders.rusarchives.ru}}</ref> jako např. jeho [[cestovní pas]] z roku 1947,<ref>{{Citace elektronické monografie | titul = Памяти великого украинца днепропетровца Леонида Брежнева | url = https://news.pn/en/politics/91188 | vydavatel = Преступности НЕТ | datum_vydání = 2013-11-11}}</ref> některé jiné jako např. průvodní list k &nbsp;Řádu vlastenecké války zase jako [[Rusové|ruskou]].<ref>{{Citace elektronické monografie | titul = Наградной лист на начальника политотдела 18-й армии полковника Брежнева Леонида Ильича на награждение Указом ПВС СССР от 18 сентября 1943 года орденом «Отечественная война» I степени. | url = http://liders.rusarchives.ru/brezhnev/docs/nagradnoi-list-na-nachalnika-politotdela-18-i-armii-polkovnika-brezhneva-leonida-ilicha-na-nagr | vydavatel = liders.rusarchives.ru}}</ref><ref>{{Citace elektronické monografie | titul = Приписная книжка допризывника Л.И. Брежнева. 5 октября 1928 г. | url = http://liders.rusarchives.ru/brezhnev/docs/pripisnaya-knizhka-doprizyvnika-li-brezhneva-5-oktyabrya-1928-g.html | vydavatel = liders.rusarchives.ru}}</ref>

Členem VKS (b) – Všesvazové komunistické strany (bolševiků) [[Komunistická strana Sovětského svazu|KSSS]] se Brežněv stal roku [[1931]]. Jako řadový komsomolec a komunista se účastnil na přelomu dvacátých a třicátých let [[kolektivizace]] venkova. Patřil mezi stranické funkcionáře, jejichž kariéra započala v &nbsp;dobách [[Josif Vissarionovič Stalin|Stalin]]ova teroru – tzv. ''generace roku 1937''. Většinu svého mládí prožil na Ukrajině v &nbsp;Dněpropetrovské oblasti. Prošel systémem večerního vzdělávání, které mu otevřelo cestu k &nbsp;rychlému vzestupu. Vlna velkého teroru 1937/1938 ho vynesla do stranických funkcí. Brežněv se stal oblastním tajemníkem, který zodpovídal za ideologický sektor a sektor obranného průmyslu. Ukrajinskou KS tehdy řídil [[Nikita Sergejevič Chruščov]], se kterým pak byla Brežněvova kariéra v &nbsp;následujícím čtvrtstoletí spojena.

Během [[Východní fronta (druhá světová válka)|Velké vlastenecké války]] byl činný v &nbsp;[[Rudá armáda|Rudé armádě]], kde působil na pozici [[Politický komisař|politického komisaře]], ve které dosáhl na hodnost [[generálmajor]]a. Účastnil se řady bojů, např. v&nbsp;[[Malá země|Malé zemi]] u&nbsp;[[Novorossijsk]]a, osvobození [[Krymský poloostrov|Krymského poloostrova]] a&nbsp;dalších operací, především jako politruk 18. armády, která se od září 1944 podílela na osvobozování [[Československo|Československa]]. Dne 26.&nbsp;listopadu 1944 se zúčastnil jako host prvního sjezdu národních výborů [[Zakarpatská Ukrajina|Zakarpatské Ukrajiny]], kde byl přijat manifest požadující připojení oblasti k&nbsp;[[Ukrajinská sovětská socialistická republika|sovětské Ukrajině]].<ref>{{Citace monografie | příjmení1 = Rychlík | jméno1 = Jan | příjmení2 = Rychlíková | jméno2 = Magdaléna | titul = Podkarpatská Rus v dějinách Československa 1918–1946 | vydavatel = Vyšehrad | rok = 2016 | kapitola = Anexe Podkarpatské Rusi | strany = 202 | isbn = 978-80-7429-556-0}}</ref>

Po válce znovu odešel do stranického aparátu a řídil obnovu hospodářství a života ve válkou zničené záporožské a dněpropetrovské oblasti. V &nbsp;roce [[1950]] byl převeden do [[Moldávie]], kde dva roky působil v &nbsp;nejvyšší funkci prvního tajemníka republikové komunistické strany. Na [[XIX. sjezd KSSS|XIX. sjezdu KSSS]] byl zvolen tajemníkem ÚV a kandidátem prezídia ÚV a tak se zařadil mezi poslední favority [[Josif Vissarionovič Stalin|J. V. Stalina]] (od nějž si údajně vysloužil přezdívku „krásný Moldavan“).

Roku [[1952]] se stal členem [[Ústřední výbor KSSS|Ústředního výboru KSSS]]. Již předtím vykonával funkci prvního tajemníka ÚV KS [[Moldavská SSR|Moldávie]]. Na [[XIX. sjezd KSSS|XIX.&nbsp;sjezdu KSSS]] v&nbsp;roce 1952]se stal tajemníkem ÚV a kandidátem prezidia ÚV. Po Stalinově smrti byl z &nbsp;funkcí odvolán a přesunut do Hlavní politické správy Rudé armády a námořnictva. Kariéru mu zachránil mocenský vzestup [[Nikita Sergejevič Chruščov|N. &nbsp;S. &nbsp;Chruščova]]. V &nbsp;letech 1954–1956 vykonával funkci prvního tajemníka ÚV KS [[Kazašská SSR|Kazachstánu]] a vedl kampaň na [[zúrodnění celin]]. Na [[XX. sjezd KSSS|XX.&nbsp;sjezdu KSSS]] byl opět zvolen tajemníkem ÚV [[Komunistická strana Sovětského svazu|KSSS]] a stal se [[kandidát]]em [[Politbyro|politbyra]] ÚV KSSS. Poté zodpovídal za resort zbrojního průmyslu a kosmonautiky. O &nbsp;rok později, po porážce tzv. protistranické [[Vjačeslav Molotov|Molotovovy]] [[frakce]] a dalších byl již plnoprávným členem politbyra. O &nbsp;čtyři roky později, roku [[1960]], byl zvolen resp. jmenován předsedou [[Prezidium|prezidia]] [[Nejvyšší sovět SSSR|Nejvyššího sovětu SSSR]].

V &nbsp;roce [[1957]], když došlo ke krizi uvnitř stranického vedení, byl Chruščov téměř odvolán ze své funkce prvního tajemníka ÚV, když se proti jeho politice postavila většina členů předsednictva ÚV ([[Vjačeslav Michajlovič Molotov|Molotov]], Kaganovič, [[Georgij Maximilianovič Malenkov|Malenkov]], Vorošilov, Bulganin, Pervuchin, Saburov, Šepilov). Brežněv se postavil na stranu svého patrona Chruščova a po boku dalších Chruščovových oblíbenců zaktivizoval plénum ÚV proti konzervativnímu stalinistickému křídlu. Po odsouzení protistranické skupiny (Molotova, Malenkova, Kaganoviče a Šepilova) se zařadil mezi skupinu nejmocnějších členů předsednictva KSSS druhé poloviny padesátých let (Chruščov, Kiričenko, [[Anastáz Ivanovič Mikojan|Mikojan]], Aristov, Brežněv, [[Michail Andrejevič Suslov|Suslov]], Furcevová a Kozlov).

Počátkem šedesátých let nahradil Brežněv starého K. &nbsp;J. &nbsp;Vorošilova na postu oficiální hlavy státu – stal se předsedou prezidia Nejvyššího sovětu SSSR. V &nbsp;této funkci sice načas opustil všemocný stranický aparát, ale zaujal velmi prestižní post, který naplňoval jeho [[ambice]]. Chruščovovy kádrové přesuny však vnášely pocit nejistoty i mezi členy nejvyššího vedení. Brežněva však nečekaně vynesly do pozice muže číslo dvě, když „korunní princ“ Frol Kozlov utrpěl mozkovou mrtvici po hádce s Chruščovem. Brežněvova [[kariéra]] však byla na hraně možností. Chruščov plánoval další přesuny a rozhodně nehodlal připustit Brežněvovo setrvání v &nbsp;centru politického života země. Nová elita KSSS ([[Nikita Sergejevič Chruščov|Chruščov]], Brežněv, [[Nikolaj Viktorovič Podgornyj|Podgornyj]], [[Anastáz Ivanovič Mikojan|Mikojan]], [[Alexej Nikolajevič Kosygin|Kosygin]], [[Michail Andrejevič Suslov|Suslov]], Šeljepin) však neumožňovala Chruščovovi prozatím Brežněva nahradit někým schopnějším.

[[Soubor:Bundesarchiv Bild 183-H0603-0036-001, Moskau, Ulbricht und Breshnew.jpg|thumb|Leonid Brežněv vítá předsedu státní rady [[Německá demokratická republika|NDR]] [[Walter Ulbricht|Waltera Ulbrichta]] v &nbsp;[[Moskva|Moskvě]], kolem roku [[1969]]]]

Brežněv využil příležitosti a přidal se na stranu nespokojených s &nbsp;Chruščovem. V &nbsp;centru spiknutí stála pětice členů předsednictva ÚV – L. &nbsp;I. &nbsp;Brežněv, [[Nikolaj Viktorovič Podgornyj|N. &nbsp;V. &nbsp;Podgornyj]], A. &nbsp;N. &nbsp;Šeljepin, G. &nbsp;I. &nbsp;Voronov a D. &nbsp;S. &nbsp;Poljanskij, kteří si zajistili podporu vojensko-průmyslového komplexu ([[Dmitrij Fjodorovič Ustinov|D. &nbsp;F. &nbsp;Ustinov]], [[Rodion Jakovlevič Malinovskij|R. &nbsp;J. &nbsp;Malinovskij]], [[Andrej Andrejevič Gromyko|A. &nbsp;A. &nbsp;Gromyko]], A. &nbsp;A. &nbsp;Jepišev), [[KGB]] (V. &nbsp;J. &nbsp;Semičasnyj) a konzervativních dogmatiků ([[Michail Andrejevič Suslov|M. &nbsp;A. &nbsp;Suslov]], B. &nbsp;N. &nbsp;Ponomarjov, Iljičev). Chruščov nazval Brežněva „úlisným hadem“.

V &nbsp;říjnu [[1964]] byl Chruščov zbaven všech svých funkcí a [[starobní důchod|penzionován]]. Moc získalo kolektivní vedení členů předsednictva KSSS (Brežněv, Kosygin, Podgornyj, Suslov, Šeljepin, Poljanskij a Voronov). Prvním tajemníkem KSSS se stal L. &nbsp;I. &nbsp;Brežněv, řízení kabinetu převzal [[Alexej Nikolajevič Kosygin|A. &nbsp;N. &nbsp;Kosygin]] a o &nbsp;něco později se stal oficiální hlavou státu [[Nikolaj Viktorovič Podgornyj|N. V. Podgornyj]].

První tajemník KSSS Brežněv se vydal na cestu pozvolného upevňování svého postavení, které trvalo až do jeho [[smrt]]i. O &nbsp;jeho schopnostech neměl nikdo valné mínění. Vědělo se, že nemá žádný jasný politický program, dostatečné vzdělání a v &nbsp;ideologických, ekonomických či zahraničně-politických otázkách se vůbec neorientuje. Jeho dosavadní spoluspiklenci se stali jeho rivaly. Většina členů vedení i společnosti považovala Brežněvovo vůdcovství za dočasné řešení. První tajemník ale do svých rukou soustředil klíčový mocenský sektor – kontrolu kádrů a obsazování funkcí, který dokázal nečekaně využít pro své účely. Pozornost věnoval i [[KGB]], kam dosadil [[J. &nbsp;V. &nbsp;Andropov]]a se svými nohsledy S. &nbsp;K. &nbsp;Cvigunem a G. &nbsp;K. &nbsp;Cinevem, a vojensko-průmyslovému komplexu, jehož investičním požadavkům vycházel všemožně vstříc.

Hlavní strategií bylo vyhnout se otevřeným střetům, nevyzpytatelným a kontroverzním reformám a stranickým aparátníkům garantoval jejich setrvání ve funkcích (politika stability). Zcela rezignoval na kontrolu některých oblastí sovětské politiky. Ideologii převzal tajemník ÚV [[Michail Andrejevič Suslov]]. Řízení hospodářství bylo ponecháno v &nbsp;kompetenci rady ministrů v &nbsp;čele s &nbsp;[[Alexej Nikolajevič Kosygin|A. &nbsp;N. &nbsp;Kosyginem]]. Toho však střežil stranický aparát, který vytvořil k &nbsp;vládě paralelní struktury. Premiér byl postupně odsunut ze skutečného vedení vlády a stal se pouhým vykonavatelem rozhodnutí stranických aparátčíků. Hospodářství pomalu a jistě začalo ztrácet dech a [[stagnace|stagnovalo]]. Brežněv však prohlásil, že žádné změny nejsou třeba. Stačí, aby všichni pracovali lépe. Počátkem sedmdesátých let už bylo Brežněvovo postavení natolik pevné, že se mohl zbavit svých oponentů a kritiků. Odešli G. &nbsp;I. &nbsp;Voronov (dlouholetý premiér RSFSR), D. &nbsp;S. &nbsp;Poljanskij (místopředseda vlády zodpovídající za zemědělství), P. &nbsp;E. &nbsp;Šelest (první tajemník Ukrajiny), dřívější šéf [[KGB]] a Chruščovův favorit – A. &nbsp;N. &nbsp;Šeljepin, či předseda prezidia Nejvyššího sovětu SSSR [[Nikolaj Viktorovič Podgornyj|N. &nbsp;V. &nbsp;Podgornyj]].

Brežněv se obklopil svými [[loajalita|loajálními]] spolupracovníky z &nbsp;[[Dněpropetrovsk]]a, [[Moldávie]] či [[Kazachstán]]u. Moc v &nbsp;zemi získala tzv. dněpropetrovská, moldavská mafie. Vůdcem sovětské komunistické strany zůstal Brežněv až do své smrti v &nbsp;listopadu 1982. Po jeho boku stáli věrní spolupracovníci: [[Michail Andrejevič Suslov|M. &nbsp;A. &nbsp;Suslov]], [[Andrej Pavlovič Kirilenko|A. &nbsp;P. &nbsp;Kirilenko]], [[Nikolaj Tichonov|N. &nbsp;A. &nbsp;Tichonov]], [[Konstantin Ustinovič Černěnko|K. &nbsp;U. &nbsp;Černěnko]], [[J. &nbsp;V. &nbsp;Andropov]], [[Dmitrij Fjodorovič Ustinov|D. &nbsp;F. &nbsp;Ustinov]] a [[Andrej Andrejevič Gromyko|A. &nbsp;A. &nbsp;Gromyko]].

[[Soubor:Leonid Brezhnev and Richard Nixon talks in 1973.png|thumb|left|Brežněv zachycený v &nbsp;roce [[1973]] při diskuzi s &nbsp;[[Richard Nixon|Nixonem]]]]

[[Soubor:Ford - Brezhnev 1974.jpg|thumb|left|Brežněv v &nbsp;roce 1974 během setkání s &nbsp;prezidentem USA, [[Gerald Ford|Geraldem Fordem]]]]

Sedmdesátá léta 20. století byla obdobím relativní stability sovětského impéria. Západní svět se zaměřil na své ekonomické problémy a tak politika [[détente]] (uvolňování napětí – oteplování vztahů) dostala zelenou. Sovětská [[zahraniční politika]] byla směřována na udržení vlády ve středovýchodní Evropě a tiché rozšiřování impéria ve třetím světě. [[Brežněvova doktrína]] spočívala v &nbsp;kolektivní odpovědnosti států [[Varšavská smlouva|Varšavské smlouvy]] za udržení komunistických režimů a dovolovala sovětům zasáhnout v &nbsp;případě ohrožení jednoty bloku. Zásah proti [[Pražské jaro 1968|pražskému jaru]] v &nbsp;srpnu [[1968]] byl jasnou proklamací sovětské ochoty bránit celistvost východního bloku, ačkoli samotný Brežněv byl zpočátku proti vojenské intervenci. Velkým problémem Brežněvova vedení byla roztržka s [[Čína|Čínou]], kterou se o proti očekávání nepodařilo překonat a která vedla k &nbsp;lokálnímu dálněvýchodnímu vojenskému incidentu na řece [[Ussuri]].

Vztah se Západem se stal pro Brežněva osobní záležitostí. Snažil se o &nbsp;mírovou koexistenci s &nbsp;„imperialistickým táborem“. Mezi Východem a Západem se vytvořila atmosféra uvolňování napětí, která byla založena na vojenské paritě. Sám generální tajemník aktivně podporoval ekonomickou spolupráci a politiku [[odzbrojení]], byť sovětský vojenský arzenál neustále narůstal. Sovětský svaz využíval svých devizových zdrojů plynoucích z &nbsp;vývozu [[Minerál|nerostného]] bohatství a tím řešil své hospodářské problémy. Nakupoval [[Obilniny|obilí]] a také moderní technologie a tím mohl na čas zajistit svým [[Občanství|občanům]] relativní spotřební blahobyt. Největší pohromou pro sovětský systém se stalo rozhodnutí o &nbsp;[[Sovětská válka v Afghánistánu|vpádu do Afghánistánu]] na konci roku [[1979]]. To už bylo Brežněvovo vedoucí postavení uměle prodlužovanou fikcí.

V &nbsp;zemi bujela [[šedá ekonomika]], která stále více nahrazovala nevýkonný systém [[centrální plánování|centrálního plánování]]. Okrádání státu se stalo nezbytností pro zvyšování [[životní úroveň|životní úrovně]] obyvatel. Vedle toho se i [[korupce]] stala přirozenou součástí života. Stranická [[nomenklatura (politika)|nomenklatura]] se cítila být neohrožená a zmocňovala se společenského [[bohatství]] na úkor [[stát]]u i vlastních [[Občanství|občanů]]. Stabilita kádrů způsobila, že se průměrný věk vedoucích představitelů režimu zvyšoval. Většina funkcionářů se narodila v &nbsp;letech [[1900]]–[[1920]] a vstoupila do politického života v éře [[stalinismus|stalinismu]]. Sovětskou společnost začala ovládat [[gerontokracie]].

Vrcholem Brežněvovy éry se staly [[Letní olympijské hry 1980]] v &nbsp;[[Moskva|Moskvě]]. Olympiáda však byla citelně poznamenána [[bojkot]]em západních sportovců kvůli [[Sovětská válka v Afghánistánu|sovětské invazi do Afghánistánu]]. To už byl zřejmý pozvolný úpadek režimu. Stárnoucí vedení země nebylo schopno řešit nahromaděné problémy. Započala [[epocha]] honosných [[pohřeb|pohřbů]]. V &nbsp;roce [[1980]] zemřel dlouholetý premiér N. &nbsp;A. &nbsp;Kosygin. V lednu 1982 zesnul i Brežněvův hlavní [[ideolog]] [[Michail Andrejevič Suslov]].

Na konci jeho života v &nbsp;Sovětském svazu znovu propukl nezřízený [[kult osobnosti]] generálního tajemníka. Brežněv propadl vlastní glorifikaci a shromažďování všemožných vyznamenání a funkcí. Sám sebe jmenoval v &nbsp;roce [[1979]] [[Maršál Sovětského svazu|maršálem SSSR]] a znovu se nechal zvolit do funkce předsedy prezidia Nejvyššího sovětu SSSR (1977–1982).

V &nbsp;polovině 70. let se začal rapidně zhoršovat Brežněvův zdravotní stav. Fakticky přestal být způsobilý pracovat, většina členů vedení však o &nbsp;jeho odchodu do [[starobní důchod|důchodu]] nechtěla ani slyšet. Jeho umírněný styl práce jim vyhovoval, dostali volnost a [[důvěra|důvěru]]. Brežněvova vnitrostranická [[doktrína]] byla založena na co nejmenších pohybech ve funkcích, stabilitě, která měla dát funkcionářům klid na práci.<ref>{{Citace elektronického periodika|příjmení=Brežněv|jméno=Iljič Leonid|titul=Hovoří o &nbsp;nové Ústavě SSSR (1977)|periodikum=Hlasy slavných|vydavatel=Archiv ČRo|url=http://www.rozhlas.cz/archiv/osobnosti/_zprava/breznev-leonid-iljic--1393835|datum vydání=|datum přístupu=4.2.2017}}</ref>

Dne [[7. &nbsp;listopad]]u &nbsp;[[1982]] se Brežněv naposledy zúčastnil [[vojenská přehlídka|vojenské přehlídky]] na tribuně [[Leninovo mauzoleum|Leninova mauzolea]] na moskevském [[Rudé náměstí|Rudém náměstí]]. Zemřel o &nbsp;tři dny později, [[10. &nbsp;listopad]]u &nbsp;1982. Mezi starci v &nbsp;[[politbyro|politbyru]] začala hra o &nbsp;nástupnictví a záchranu upadajícího systému. O &nbsp;dva dny později se konalo plenární zasedání ÚV KSSS, na kterém byl na návrh [[Konstantin Ustinovič Černěnko|K. &nbsp;U. &nbsp;Černěnka]] zvolen jednomyslně novým generální tajemníkem [[Jurij Vladimirovič Andropov]]. Sovětský svaz nakonec přečkal Leonida Iljiče Brežněva o pouhých devět let.