Maiorianus: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
JAnDbot (diskuse | příspěvky)
m Robot: přidáno {{Autoritní data}}; kosmetické úpravy
MatSuBot (diskuse | příspěvky)
m Úprava rozcestníku za pomoci robota: Novela - změna odkazu/ů na novela (literatura)
Řádek 66:
==== Vztah k senátorské aristokracii ====
 
Maiorianus vyjevil svůj postoj k [[Římský senát|senátorům]] ve své první [[Novelanovela (literatura)|novele]], představující spíše jakousi nástupní proklamaci, než skutečnou právní normu. V ní přislíbil, že se nikdo nemusí obávat udání ze strany žalobců ani trpět křivým obviněním, ledaže je sám jejich původcem.<ref>''„De ortu imperii divi Maioriani Augusti“, Novella Maioriani 1.''</ref> Senátoři se v důsledku soustavného poklesu svého vlivu na chod státu stále více omezovali na posílení své ekonomické moci na místní úrovni. Přitom zvyšovali svoji osobní autoritu a koncentrovali ve svých rukou obrovské finanční prostředky na úkor menších pozemkových vlastníků a příslušníků městských rad. V rozporu se zájmy státu zneužívali k vlastnímu prospěchu funkce ve správě říše. Přitom se běžně vyhýbali daňové povinnosti či dokonce zpronevěřovali daně, jejichž výběrem byli pověřeni.<ref>''Novella Maioriani 2.4.''</ref> Senátorská [[aristokracie]] nepokládala za prospěšné a nezbytné mít v čele státu energického císaře reprezentujícího silnou ústřední vládu. Bez její pomoci mohl však císař jen stěží zajistit fungování civilní administrativy říše. Na vykonavatele úřadů směl nanejvýš apelovat, aby se ve veřejných funkcích zdrželi podvodů.<ref>''„De bonis caducis sive proscriptorum“, Novella Maioriani 5.''</ref>
 
Maiorianus přistupoval s mimořádnou obezřetností k výběru osob zastávajících posty ve správě říše. Jeho předchůdce pozbyl vládu, jelikož příliš protežoval galské senátory před italskými. Civilní úřady proto rozděloval rovnoměrně mezi Italy, stojící na jeho straně od samého počátku jeho vlády, a Galy, jejichž přízeň si postupně získal.<ref>Cameron, Ward-Perkins, Whitby (2000), s. 24, 527; Halsall (2007), s. 261.</ref> Tato politika nápadně vyniká při srovnání původu vysokých státních hodnostářů, zvláště [[Římský konzul|konzulů]]. V prvním roce svého panování si v souladu s tradicí vyhradil konzulát pro sebe. Pro následující rok jmenoval konzulem svého mocného generála Ricimera. Poté, v roce 460, se rozhodl pro galského senátora Magna, po němž nastoupil Ital Severinus. Magnus působil také jako [[pretoriánský prefekt]] Galie, zatímco jeho italským kolegou byl Caecina Decius Basilius, patron galského básníka Sidonia Apollinara.<ref>Heather (2007), s. 454.</ref>