Články Konfederace a trvalé unie: Porovnání verzí

| název = Články Konfederace a trvalé unie

| obrázek = Articles page1.jpg

| popisek = První strana originálního dokumentu Článků Konfederace

| datum vzniku = 15. listopadu 1777

| datum ratifikace = 1. března 1781

| umístění = [[Úřad národních archivů a záznamů|Úřad národních archivů a záznamů]]

| autoři = Delegáti [[Kontinentální kongres|Kontinentálního kongresu]]

| signatáři =

| účel = První ústava Spojených států amerických

V platnost vstoupilo nové uspořádání v březnu 1781, ale ve svév podstatě byl pouze legalizován současný stav a uspořádání.  Kongres upořádaný z článků konfederace se pyšnil mnoha povinnostmi, za to však měl jen minimum skutečných pravomocí. Mezi jeho pravomoci patřily otázky zahraničních vztahů, války a míru. Řešil rovněž potyčky a spory mezi jednotlivými státy, určoval ražbu mincí, zajišťoval poštovní službu, zodpovídal za indiánské otázky a také za západní území. To vše bylo v kontrastu s tím, že neměl jak donutit státy ani jednotlivce k plnění jeho rozhodnutí či nařízení. Nemohl rovněž nařizovat jakékoliv daně a byl závislý pouze na dobrovolných odvodech, které však mohli státy jakkoliv zanedbávat, protože neexistovali žádné sankce.

Po dlouhotrvajících bojích s původním britským parlamentem Američané vůbec netoužili o silné ústřední vládě. Reálně tak měl nový kongres ještě menší moc než kdysi parlament. Neměl příležitost jakkoliv regulovat ani mezistátní a zahraniční obchod. Pro mnohé důležité zákony bylo nutné schválení zvláštní většinou. Mnohá opatření (válka, korzárství, smlouvy, ražba mincí, finance, armáda a loďstvo) muselo schválit minimálně devět států. Jakékoliv dodatky k samotným Článkům Konfederace musely jednohlasně schválit všechny státy. Konfederace postrádala výkonnou i soudní moc. Hlavou vlády byl pouze každoročně volený prezident Kongresu. Neexistovaly ani žádné federální soudy.

Toto slabé vládní uspořádání však bylo svým způsobem výhodné pro nově vznikající stát. Odložilo jakékoliv bratrovražedné spory o dělbu moci na pozdější čas.

Tento článek se zabývá především svobodou obyvatel každého státu „''s výjimkou nuzáků, tuláků a prchajících před zákonem.“'' Zaručuje svobodu pohybu a ochraňuje jejich majetek (a to i proti daním nebo clům ze strany zúčastněných států). Rovněž ale říká, že soudní systémy v jednotlivých státech se budou vzájemně uznávat a v podstatě definuje způsob vydávání zločinců mezi státy.

Určuje způsob fungování Kongresu a jmenování jeho delegátů z jednotlivých států včetně jejich zastoupení (min. dvě, max. osm osob). Omezuje funkční období delegátů a také jejich fungování ve státní správě. Zavádí shromáždění států a také shromáždění Kongresu (kde má každý stát pouze jeden hlas). Na závěr stanovuje imunitu jednotlivých členů Kongresu, ale také ji omezuje – zvláště v oblastech vlastizrady a hrdelních zločinů, či porušení míru.

Definuje způsob, jakým jednotlivé státy přistupují k diplomacii, respektive k zahraniční politice. Výslovně zakazuje jakékoliv dary a funkční požitky ze zahraničí a také šlechtické tituly. Omezuje uzavírání úmluv dvou či více států bez svolení Spojených států shromážděných v Kongresu. Také zakazuje stanovení jakýchkoliv poplatků nebo cel vůči cizím státům, které by mohli být v rozporu se smlouvami, které uzavřeli Spojené státy. Tento článek také omezuje válečné loďstvo v době míru (pouze nezbytně nutné k obraně tohoto státu a obchodu). Totéž platí pro ozbrojené sbory. Definuje, že každý stát bude udržovat funkční domobranu s dostatečnou výzbrojí a výstrojí. V závěru omezuje jakékoliv válečné akce bez souhlasu Spojených států a v podstatě říká, že nemůže samostatně v těchto věcech rozhodovat. Jakékoliv vyhlášení války a s tím spojená omezení nebo nařízení může provést pouze samotný Kongres.

Zabývá se způsobem jmenování hodností v pozemních silách společné obrany.

Určuje úhradu válečných nákladů a dalších výdajů související se společnou obranou Spojených států. Vše je hrazeno společnou pokladnou, která je naplňována jednotlivými státy v úměře hodnoty všech pozemků každého státu.

Tento článek se opět vrací k pravomocím a jejich upřesnění obsažených ve článku VI., které podrobněji definuje. Stanovují Kongres jako poslední odvolací místo všech sporů, které mohou být mezi dvěma či více státy ve věcech: hranice, soudní příslušnost nebo jiných. Stanovuje postup, jak se k tomuto posledním odvolacímu místu spor dostane. Velmi podrobně určuje způsob volby zástupců jednotlivých sporných stran a jejich soudců, včetně jejich přísah a slibů. Určuje také výhradní pravomoc Spojeným státům regulovat slitinu a hodnotu mincí, ražených jejich vlastním orgánem nebo orgány jednotlivých států. Dává také Kongresu výlučnou pravomoc stanovit pevnou míru vah a měr, regulovat obchod a zabývat se veškerými záležitostmi s Indiány. Rovněž zakládat a řídit poštovní úřady po celých Spojených státech (včetně ceny poštovních služeb k pokrytí výdajů tohoto úřadu). Uděluje také Kongresu pravomoc jmenování důstojníků pozemních a námořních sil a pověřovat je úkoly. Vytváří také pravidla pro jejich kontrolu a řízení operací. Závěrem také stanovuje, jakým způsobem bude Kongres jednat a odročovat svá jednání.