Sovětští váleční zajatci během druhé světové války: Porovnání verzí

 

Tvrdé zacházení se sovětskými zajatci bylo důsledkem [[Adolf Hitler|Hitlerem]] prosazované politiky namířené proti [[komunismus|bolševismu]] a snahy o získání [[Lebensraum|životního prostoru]] na úkor státních útvarů [[Východní Evropa|Východní Evropy]] a jejich obyvatel.

 

== Příčiny velkého množství zajatců ==

[[Operace Barbarossa|Nečekaný útok]] [[Nacistické Německo|Třetí říše]] na [[Sovětský svaz|SSSR]] a podmínky boje, při němž se vojáci [[Rudá armáda|Rudé armády]] ocitli bez kvalifikovaného velení, měl za následek to, že velké množství sovětských jednotek, poté co vyčerpaly své možnosti vedení úspěšné obrany, často po ztrátě spojení s velením, padlo do zajetí.

 

 

=== Sociálně-politické příčiny ===

 

== Chování nacistů k válečným zajatcům ==

Zacházení s válečnými zajatci se řídilo na evropských bojištích už delší dobu jistými standardními zvyky. Ve většině válečných konfliktů je válečným zajatcům poskytována strava, ubytování a lékařská péče v mezích možností strany, která je zajala. Takové jednání má jednoduchou logiku, která spočívá ve faktu, že se bude stejně ke svým zajatcům chovat velmi pravděpodobně i protivník. Nacisté se však na základě vlastních politických pohnutek rozhodli tuto zvyklost narušit.

 

Při [[Norimberský proces|Norimberském procesu]] obhajoba, jako svůj hlavní argument, použila to, že se Ženevské konvence údajně nevztahovaly na sovětské válečné zajatce, protože SSSR nebyl signatářem těchto smluv. Mezinárodní vojenský tribunál však tyto argumenty odmítl jako neopodstatněné, poukázal při tom na to, že principy mezinárodního práva musí být dodržovány za jakýchkoliv podmínek a cílem zajetí je pouze znemožnit zajatým osobám účast na další bojové činnosti. Vraždění bezbranných lidí nebo ubližování z pomstychtivosti není v souladu s vojenskými tradicemi.

 

 

Předseda Mezinárodního červeného kříže [[Marcel Junod]] už [[22. červen|22. června]] 1941 navrhl [[Sovětský svaz|SSSR]], [[Nacistické Německo|Německu]], [[Rumunsko|Rumunsku]] i [[Finsko|Finsku]], aby si státy prostřednictvím této organizace vyměňovaly seznamy raněných, zabitých a zajatých vojáků. Ve snaze zlepšit situaci svých zajatců, 27. června [[1941]] komisař zahraničních věcí [[Vjačeslav Michajlovič Molotov|V. M. Molotov]] telegrafoval předsedovi Mezinárodního červeného kříže o připravenosti SSSR uskutečnit jejím prostřednictvím výměnu seznamů zajatců a i o ochotě přijmout Haagské konvence o zákonech a zvycích vedení pozemní války. Otázku připojení se k Ženevské dohodě z roku 1929 však už sovětská vláda více neotevírala. Současně SSSR potvrdil usnesením Sovětu lidových komisařů z 1. července 1941 tzv. Vyhlášku o válečných zajatcích, která byla založena na těchto konvencích a zavazovala k dodržování mezinárodně platných norem vojenského práva. V dodatcích k vyhlášce byla vypuštěna nařízení [[NKVD]] „O způsobu držení zajatců v táborech NKVD“ z 7. srpna 1941 a „O stavu táborů válečných zajatců“ z 15. srpna 1941.

 

== Podmínky zajetí a úmrtnost ==

 

Poté co padli do zajetí (většinou v [[Běloruská sovětská socialistická republika|Bělorusku]], na [[Ukrajinská sovětská socialistická republika|Ukrajině]] a západním [[Rusko|Rusku]]), museli sovětští zajatci celé dny, většinou pěšky, putovat do sběrných táborů. Směli zastavit jen na rozkaz. Byli nuceni pít vodu z louží na cestě. Němci bránili místnímu obyvatelstvu zásobovat zajatce z vlastních zdrojů.<ref name="Ostfornt">Charles Winchester: Ostfornt / Hitler's War on Russia. Osprey Pbl., Oxford, 1998, s. 39 {{en}}</ref>. K udržování pořádku uvnitř táborů byli vybíráni dobrovolníci, zvláště z řad Ukrajinců a Tatarů. Židé, komisaři a komunisté byli po odhalení vysvlečeni do naha, postaveni do řady a zastřeleni.<ref>John Erickson, Ljubica Erickson: Hitler versus Stalin The Eastern Front in Photographs. London, Carlton Books 2001, s. 26 {{en}}</ref>. Wehrmacht se na východě často „neunavoval“ zajímáním těžce raněných nepřátel a popravoval je na místě. Některé německé jednotky zajatce nebraly vůbec, na některých místech jednoduše zajaté vojáky shromáždily a postřílely [[kulomet]]y.<ref name="Ostfornt"/>

 

Nacisté zvolili pro výstavbu shromažďovacích táborů pro sovětské zajatce nejjednodušší řešení, kterým bylo ponechat je na volném prostranství, obvykle několik hektarů velkém, pod širým nebem, obehnaném [[ostnatý drát|ostnatým drátem]] a několika [[strážní věž|strážními věžemi]]. Zde byli zajatci vystaveni všem vlivům počasí, horku, mrazům, sněhu a dešti, chybělo základní sanitární zařízení, panoval nedostatek vody a [[potravina|potravin]], které pro zajatce německá branná moc nikdy zvlášť nevyčlenila. V táborech se šířily [[infekční onemocnění|infekční choroby]], jako [[skvrnitý tyfus]]. Později, zejména pro vysokou úmrtnost, byli zajatci umisťováni do stájí a dřevěných baráků, ani tam však jejich podmínky nebyly o mnoho lepší. Ze sběrných táborů zajatci dále putovali pěšky, nebo po železnici do německých táborů, které se nacházely hlavně na území [[Polsko|Polska]] a Německa, ale i v dalších zemích. Jen do září 1941 byla v důsledku špatných podmínek v zajateckých a sběrných táborech úmrtnost vězňů 1 % denně.<ref name="MacKenzie, 1994"/>

 

Neplatily pro ně žádné zákony [[bezpečnost a ochrana zdraví při práci]], neměli nijak stanovený nárok na volno ani přesně stanovenou [[pracovní poměr|pracovní dobu]]. V jednom z příkazů, ředitel [[IG Farben|I.G. Farben]] připomínal, že zvýšenou efektivitu práce zajatců lze dosáhnout snížením přídělů stravy a tvrdými tresty za nižší výkony.

 

Tabulka níže ukazuje počty sovětských válečných zajatců nacházejících se v táborech [[Oberkommando der Wehrmacht|OKW]] a jejich využití jako pracovní síly pro německou ekonomiku v letech 1942 až 1945<ref name="soldat-5-13-08">[http://www.soldat.ru/doc/casualties/book/chapter5_13_08.html Plennyje i propavšije bez vesti] přístup: 2008-08-28, k 2015-03-29 nefunkční {{ru}}</ref>

|align="center"|-

|align="center"|-

|}

;Poznámka

| 100

|}

Pro udržení fyzického stavu potřebného pro práci dostával zajatec po dobu 6 týdnů: do 100&nbsp;gramů umělého [[med]]u týdně, do 50&nbsp;g [[treskovití|tresky]] týdně, do 3500&nbsp;g [[Lilek brambor|brambor]] týdně. Tento dodatečný příděl bylo možno čerpat jen 6 týdnů. Zajatci někdy navíc dostávali příděly na základě národnosti. [[Ukrajinci]] například v některých táborech dostávali o 100&nbsp;g více chleba než Rusové.<ref>Jiří F. Šiška: ''Rudé hvězdy válečného nebe.'' Votobia, Olomouc, 1998, s. 42</ref>.

 

 

== Po válce ==

Po skončení války byla část zajatců, kteří se vrátili domů, nucena nést odpovědnost a byla potrestána vlastní zemí za to, že padla do zajetí. Podle údajů, které shromáždil historik G. F. Krivošejev na základě zpřístupněných dokumentů [[NKVD]]: z 1&nbsp;836&nbsp;562 vojáků, navrátivších se ze zajetí bylo 233&nbsp;400 odsouzeno za spolupráci s nepřítelem a odpykávalo trest v systému [[Gulag|GULAG]].<ref name="soldat-5-13-08"/> Jiní, zejména západní historici tvrdí, že obviněni byli prakticky všichni bývalí váleční zajatci.<ref>{{cite web

| datepublished =

}} {{en}}</ref>

 

 

== Současné názory na počty zajatců ==

=== Ruská hodnocení ===

 

* Podle údajů [[Ministerstvo obrany Ruské federace|Ministerstva obrany RF]], z roku 2005, bylo během Velké vlastenecké války zajato 4&nbsp;559&nbsp;000 sovětských vojáků.<ref name="RG-soldati">{{cite web | author = Leonid Radzichovskij | datepublished = 8. mája 2007 | url = http://www.rg.ru/printable/2007/05/08/soldati.html | title = Neizvestnije soldaty | publisher = Rassijskaja gazeta č. 4359 | accessdate = 29.8.2008}} {{ru}}</ref>

 

 

 

Tato čísla však u osob neobeznámených se sovětskými a německými původními dokumenty dodnes vyvolávají mnohé pochybnosti.

{{Portály|Druhá světová válka|Lidé|Německo|Rusko}}

[[Kategorie:Sověti]]

[[Kategorie:Váleční zajatci]]