Ludvík Svoboda: Porovnání verzí

 

== Život ==

=== Mládí ===

Narodil se v [[Hroznatín]]ě, okres Velké Meziříčí, dnes okres Třebíč na [[Českomoravská vrchovina|Českomoravské vysočině]], do staré selské rodiny Jana (1862–1896) a Františky, roz. Chalupové (*&nbsp;1868). Otec mu zemřel, když byl Ludvíkovi sotva jeden rok (9.&nbsp;prosince 1896), podle matriky na následky kopnutí „koňskou nohou do břicha“. Matka se v roce 1898 podruhé vdala za Františka Nejedlého (1862–1913). Ludvík tak vyrůstal se starším bratrem a sestrou z&nbsp;prvního manželství a třemi sourozenci z druhého manželství matky. Po absolvování měšťanské školy navštěvoval Zemskou zemědělskou školu ve [[Velké Meziříčí|Velkém Meziříčí]], kde získal agronomické vzdělání, které si doplnil praxí ve vinařství v [[Rakousko|Rakousku]]. V roce 1915 byli oba bratři Josef i Ludvík odvedeni do [[Rakousko-uherská armáda|rakousko-uherské armády]], Ludvík jako domobranec k pěšímu [[pluk]]u č.&nbsp;81. Starší sestra Marie byla již vdaná. Matka se třemi mladšími sourozenci zůstala po smrti svého druhého manžela na statku hospodařit sama.<ref name="LScest1">{{Citace monografie

}}</ref><ref name="Klu">{{Citace monografie | příjmení = Klusáková-Svobodová | jméno = Zoe | odkaz na autora = Zoe Svobodová-Klusáková | titul = Ludvík Svoboda – Životopis | url = http://www.ludviksvoboda.cz/cz/zivotopis-podrobneji | vydavatel = Kroměříž | místo = Kroměříž | rok = 2005a | počet stran = 47 | isbn = 80-239-4706-0 | kapitola = Mládí | strany = 4 | poznámka = [dále jen Klusáková-Svobodová 2005a]}}</ref>

 

=== První světová válka ===

V roce 1915 byl starší bratr Josef poslán na [[srbsko]]u frontu, mladší Ludvík na [[rusko]]u. Ještě téhož roku 18.&nbsp;září přešel u [[Ternopil|Tarnopolu]] do zajetí. V Rusku nejdříve vstoupil do hasičského sboru města [[Kyjev]]a, kde absolvoval odborný výcvik. 5.&nbsp;srpna 1916 se přihlásil do [[Československé legie|československých legií]]. Bojoval ve slavných bitvách [[Bitva u Zborova|u Zborova]], [[Bitva u Bachmače|u Bachmače]] a zúčastnil se bojů o [[Transsibiřská magistrála|Sibiřskou magistrálu]] proti bolševické [[Rudá armáda|Rudé armádě]].<ref>{{Citace elektronického periodika

V době své služby na Podkarpatské Rusi absolvoval L. Svoboda řadu kurzů ke zvýšení kvalifikace: střelecký kurz v Milovicích (1927), stáž u&nbsp;dělostřeleckého pluku č.&nbsp;12 v [[Užhorod]]ě (1928), stáž u leteckého pluku v [[Piešťany|Piešťanech]] (1931). Naučil se [[maďarština|maďarsky]] a&nbsp;složil zkoušku z maďarského jazyka a literatury na [[Univerzita Komenského v Bratislavě|Univerzitě Komenského v&nbsp;Bratislavě]]. Vzhledem k&nbsp;nedostatku pedagogů – důstojníků znalých maďarštiny, byl Svoboda pověřen její výukou na [[Vojenská akademie v Hranicích|Vojenské akademii v Hranicích]] v letech 1931–1934.

 

 

V Kroměříži si Svobodovi v roce 1933 postavili dům, který jim po záboru pohraničí umožnil poskytnout azyl dvěma rodinám vyhnaným z pohraničí. Na domě byla v&nbsp;roce 1976 umístěna [[Kroměřížské pamětní desky|pamětní deska]].

 

V době [[internace]] pobývala „Čs. vojenská skupiny východní“ postupně v následujících místech: [[Kamenec Podolský]], [[Olchovce]], [[Jarmolince]], [[Oranky]] a&nbsp;[[Spaso-Jevfimijův klášter]] v&nbsp;[[Suzdal]]u. Na území SSSR nebylo v&nbsp;té době československé diplomatické zastoupení a&nbsp;[[podplukovník]] Ludvík Svoboda vedl po dva roky (až do přepadení Sovětského svazu Německem) [[Diplomacie|diplomatická]] jednání se sovětskými orgány, aby mohla být tato vojenská skupina udržena v celku, aby byla materiálně podporována a aby větší část důstojníků a poddůstojníků této skupiny mohla být přepravena do zemí, které bojovaly proti Německu – tedy do [[Francie]], po jejím pádu do [[Spojené království|Velké Británie]] a&nbsp;později na [[Střední východ]]. Celkem bylo vypraveno za pomoci Sovětů 12&nbsp;transportů se 662&nbsp;muži, 12&nbsp;ženami a&nbsp;6&nbsp;dětmi.<ref name="LS2008" /> V&nbsp;té době čs. politické vedení v [[Emigrace|emigraci]] v&nbsp;čele s&nbsp;[[exil]]ovým prezidentem [[Edvard Beneš|Edvardem Benešem]] nebylo československými předmnichovskými spojenci – tedy právě Francií a Velkou Británií – ještě uznáváno. Do té doby neprohlásili [[Mnichovská dohoda|mnichovskou dohodu]] a hranice [[Protektorát Čechy a Morava|Protektorátu Čechy a Morava]] za neplatné. Českoslovenští letci museli ve Francii až do jejího napadení Německem sloužit ve francouzské [[Francouzská cizinecká legie|Cizinecké legii]], jejich vojenské hodnosti však jim byly sníženy nebo neuznány.<ref>Šmoldas, Zdeněk, Českoslovenští letci v boji proti fašismu, Naše Vojsko, Praha, 1987.</ref><ref>Loucký, František, Mnozí nedoletěli, Naše Vojsko, Praha, 1989.</ref>

 

Měsíc po [[Operace Barbarossa|napadení SSSR Německem]] byla československými politickými představiteli 18.&nbsp;července 1941 podepsána dohoda se Sovětským svazem o obnově diplomatických styků a vzájemné spolupráci ve válce proti Německu. Dohoda umožňovala organizovat v Sovětském svazu samostatnou československou vojenskou jednotku. Pplk. Ludvík Svoboda se významně podílel na přípravě této vojenské dohody a rovněž na sjednání podmínek pro spolupráci sovětských a&nbsp;československých zpravodajských služeb. Na československé straně byl spojovacím důstojníkem (tehdejší hodnost) [[plukovník]] [[Heliodor Píka]]. Kvůli tomu Svoboda několikrát odjel ze SSSR do tureckého [[Istanbul]]u.<ref>(Svoboda, 1992)</ref> V [[Moskva|Moskvě]] byla již na jaře 1941 ustanovena tajná čs. vojenská mise, jejímž velitelem byl plk. Heliodor Píka a jeho zástupcem byl pplk. Ludvík Svoboda.

 

}}</ref><ref name="rfr2">http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/0801-76-89.pdf</ref>

 

Dne 4.&nbsp;dubna 1945 jmenoval prezident [[Edvard Beneš]] tzv. [[První vláda Zdeňka Fierlingera|Košickou vládu]]. Ludvík Svoboda byl jmenován jako nestraník [[Ministr národní obrany Československa|ministrem národní obrany]] a velením armádního sboru pověřil generála Klapálka. Klapálek spolu s dalšími několika generály a řadou mladších důstojníků přišli na vyžádání z [[Spojené království|Anglie]]. Tito důstojníci posílili velitelský sbor jednotky. Někteří přišli již k brigádě před [[Bitva o Kyjev|Kyjevem]], někteří až ke sboru a zúčastnili se osvobození Slovenska a východní Moravy.<ref>Klapálek Karel, Ozvěny bojů, Naše vojsko, Praha 1966</ref><ref>Kyjev Dukla Praha, sborník, Naše vojsko, 1975</ref><ref>(Ressel, 1978)</ref>

 

 

=== Prezidentské období ===

{{Podrobně|Pražské jaro 1968}}

Dne 30.&nbsp;března 1968 během [[Pražské jaro 1968|Pražského jara]] byl Ludvík Svoboda po abdikaci [[Antonín Novotný|Antonína Novotného]] zvolen prezidentem republiky. Stalo se tak na návrh nového vedoucího tajemníka ÚV KSČ [[Alexander Dubček|Alexandra Dubčeka]], který se opíral o návrh [[Svaz protifašistických bojovníků|Svazu protifašistických bojovníků]].<ref>{{Citace monografie

| příjmení = Císař

Dne 17.&nbsp;srpna se prezident dozvěděl od [[Velvyslanec|velvyslance]] SSSR, že on jako zástupce sovětského vedení v minulých dnech předal Alexandru Dubčekovi důležitý dopis k&nbsp;projednání kolektivem předsednictva ÚV KSČ a že na něj nedostal odpověď. Sám ho s obsahem dopisu seznámil. Obsah dopisu zněl jako „závažné varování, které vyžaduje okamžitou reakci, i když ho prezident nepochopil jako poslední varování před vstupem vojsk, ale spíše, jako úvod k&nbsp;nové politické konfrontaci.“<ref>(Klusáková-Svobodová, 2005b, s. 177–178)</ref> Dopis nebyl až do zasedání předsednictva 20.&nbsp;srpna 1968 projednán.

 

==== Srpen 1968 ====

{{Podrobně|Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa}}

Reformní proces byl přerušen neohlášeným vstupem vojsk Varšavské smlouvy na československé území v noci na 21.&nbsp;srpna 1968. V ranních hodinách 21.&nbsp;srpna došlo k zadržení československých vedoucích představitelů ústavních, státních a stranických – [[Alexander Dubček|A. Dubčeka]], [[Oldřich Černík|O. Černíka]], [[Josef Smrkovský|J. Smrkovského]], [[František Kriegel|F. Kriegela]], [[Josef Špaček (politik KSČ)|J. Špačka]] a [[Bohumil Šimon (politik KSČ)|B. Šimona]], sovětskými orgány a následoval jejich únos a internace v [[Sovětský svaz|SSSR]].

 

}}</ref>

 

==== Normalizace ====

Po přijetí [[moskevský protokol|moskevského protokolu]] byl L. Svoboda přesvědčen, že se mohou, i když ne v plné míře, realizovat představy ozdravění socializmu ve prospěch společnosti. K posílení pracovního kolektivu Kanceláře prezidenta L. Svoboda přizval jako své poradce proreformní odborníky z oblasti ekonomie, práva, mezinárodních vztahů i kultury, profesory Miroslava Kadlece, Miroslava Tučka, Karla Svobodu, pro kulturu Vladislava Stanovského a diplomata Miloše Parise.<ref name="rfr5">(Klusáková-Svobodová, 2005b, s. 197)</ref>

 

=== Poslední období života a státní pohřeb ===

Zbytek svého života žil Ludvík Svoboda se svou manželkou Irenou v Praze–[[Břevnov]]ě, v rodinné vilce, kterou Svobodovi vlastnili ještě před nástupem do prezidentské funkce. Zemřel 20.&nbsp;září 1979. Irena Svobodová ho následovala za deset měsíců 17.&nbsp;července 1980.

 

 

== Hodnocení Ludvíka Svobody ==

=== Předválečné hodnocení ===

Kloboučník, pplk., velitel dělostřeleckého pluku 12. (12. září 1928): „''Škpt. Ludvík Svoboda, pěšího pluku 36, byl přidělen na zkušené u dělostřeleckého pluku 12 od 21/6 do 31/8 1928, k velitelství oddílu 1/12. Prokázal zvýšený zájem a snahu. Své zkušené u dělostřelectva využil plně a správně k důkladnému seznámení se s činností této zbraně. Zvláště jeho pilnost a vytrvalost byla vzorná. Škpt. Svoboda je výborný důstojník, vyspělé čestné povahy, iniciativní, sebevědomý, přesný, velmi inteligentní, bezvadného a vzorného chování ve službě i mimo ní. Celkový výsledek služební činnosti velmi dobrý.''“<ref>http://www.ludviksvoboda.cz/images/phocagallery/thumbs/phoca_thumb_l_a4%20hodnoceni-03-delostrelectvo.jpg</ref>

 

== Zajímavosti ==

[[Zdeněk Vašíček]] vzpomíná: „Ludvík Svoboda /.../ v knize svých vzpomínek [''Cestami života'', 1. díl, 1971] se vyznává ze svého hlubokého zaujetí JLF [[[Josef Ludvík Fischer|J. L. Fischerem]]] v třicátých letech a podává na dobrých dvaceti stránkách obsah jeho ''‘Krize demokracie’''. Tento Prezident Dobrotivý samozřejmě o JLF nikdy ani snad neslyšel. Byl jsem to já, který jsem tehdy seznámil jednoho z [[Ghostwriter|ghostwriterů]] jeho pamětí, Oldřicha Janečka, s dílem JLF. Ten se rozhodl šířit jeho myšlenky všemi tehdy možnými prostředky, i tímto. Nedivme se proto, že paměti nebohého prezidenta byly záhy staženy z prodeje.“<ref>MUSIL, Jiří V., ed. aj. ''Josef Ludvík Fischer: 6.11.1894-16.2.1973: sborník příspěvků ze semináře k 105. výročí narození.'' 1. vyd. Olomouc: Vlastivědná společnost muzejní, 2001. 72 s. ISBN 80-238-7361-X. [Viz příspěvek Zdeňka Vašíčka „Aporetika jako koan", str. 35–36.]</ref><ref>O prezidentových pamětech viz např.: RICHTER, Karel. ''Zakázané paměti prezidenta''. In: Chlumecké listy : časopis chlumeckého regionu. Ročník 38, 2008, č. 7, str. 36–38.[http://www.chlumecnc.cz/VismoOnline_ActionScripts/File.ashx?id_org=5180&id_dokumenty=1452 – dostupné též online ]</ref>

 

== Odkazy ==

[[Kategorie:Nositelé Řádu Klementa Gottwalda]]

[[Kategorie:Nositelé Řádu grunwaldského kříže 1. třídy]]

[[Kategorie:Narození 25. listopadu]]

[[Kategorie:Narození 1895]]

[[Kategorie:Úmrtí 1979]]

[[Kategorie:Pohřbení v Kroměříži]]

[[Kategorie:Muži]]