Horní Slavkov: Porovnání verzí

I přesto jsou dnes známeznáma jména tří mužů, jejichž činy katapultovaly relativně bezvýznamné hornické městečko ve [[Slavkovský les|Slavkovském lese]] mezi přední města Českého království. Tím prvním byl Sebastian Pluh z Rabštejna, který se v roce 1495 stal vlastníkem [[Bečov nad Teplou|bečovského]] panství, a tím pádem i Horního Slavkova. Právě on, jeho syn Jan a Janův synovec Kašpar významnou měrou podporovali rozvoj hornictví.

Obrovské bohatství hornické aglomerace se odrazilo především v její architektuře, kdy jádro Horního Slavkova vyrostlo do podoby vznosného [[Renesanční architektura|renesančního]] městského centra. Prudký rozmach hornictví si navíc vynutil řadu unikátních technických staveb, mezi kterými dodnes udivuje 24 kilometrů dlouhý umělý kanál [[Dlouhá stoka]], který přiváděl vodu z rašelinišť v okolí dnešní Kladské.

V roce 1547 je ale bylo panství [[Pluhové z Rabštejna|Pluhům]] zkonfiskováno. JdeŠlo o přímý důsledek účasti Kašpara Pluha ve [[Šmalkaldská válka|Šmalkaldské válce]] na straně protestantských stavů. Po jejich porážce je Pluh donucen katolickým císařem [[Ferdinand I. Habsburský|Ferdinandem I.]] odejít do exilu a město přechází pod přímou správu koruny. To mu téhož roku vynese i titul Královské''královské horní město'' a s ním i další výhody. Stejně tak se rozrůstají majetky města, které kupuje okolní dvory i obce.

Koncem 16. století ale docházídošlo k poklesu těžby [[cín]]u. Město sice prosperujeprosperovalo díky těžbě [[Stříbro|stříbra]] dál, ale přicházípřišla [[třicetiletá válka]], kdy město střídavě obsazujíobsazovaly různé armády. Horní Slavkov musímusel platit kontribuce a následně také přijdepřišel v rámci konfiskací o všechen majetek. NásledujeNásledoval odchod řady báňských specialistů, kteří byli převážně protestantského vyznání.

Hlavní zdroj těžby – Hubský peň, byl postižen četnými závaly, zdůvodněný patrně i neodbornou těžbou a docházídocházelo také k nepokojům horníků – 1680. V roce 1713 postihl město velký požár.<ref>{{citace monografie|příjmení = Beran|jméno = Pavel|titul = 1000 let hornictví cínu ve Slavkovském lese|vydavatel = Okresní muzeum Sokolov|místo = Sokolov|rok = 1996|strany = | isbn = }}</ref> Obsazení města francouzskou armádou v roce 1742 i o rok později císařskými vojsky ekonomickou situaci zhoršilo ještě více. Na konci století byl pak zcela opuštěn Huberův peň, který byl hlavním ložiskem cínu v celém revíru, a chátraly desítky domů. Jako náhrada za hornictví se ve městě postupně rozvíjelo plátenictví, cínařství a následně v obci Háje (Rabensgrün) vznikla v roce 1789 také vůbec první porcelánka v zemi. Roku 1849 pak ve státě zanikla [[Patrimoniální správa|vrchnostenská správa]] a do čela města se poprvé dostalo volené zastupitelstvo v čele se starostou Josefem Reifem.

Postupně se zlepšujezlepšovalo dopravní spojení města výstavbou nové říšské silnice a následně i železniční trati. To pomohlo k dalšímu rozvoji výroby porcelánu, jehož nejvýznamnějším představitelem ve městě byla první porcelánová manufaktura Haas & Czjzek v Čechách, založena roku 1792. [[První světová válka]] Horní Slavkov přímo nepostihla, pokud nepočítámese půldruhénepočítá stovkypůldruhá stovka padlých z řad občanů, mrtvé ve městě v důsledku epidemie [[Španělská chřipka|španělské chřipky]] nebo konfiskace zvonů z místního kostela sv. Anny pro válečné účely.

Meziválečná [[Velká hospodářská krize|hospodářská krize]] na město dopadla velmi silně a to zde přispělo také k vzestupu fašistů. I přesto byl Horní Slavkov jedním z mála měst v regionu, kde v roce 1938 dobrovolně rukovali i někteří obyvatelé, především z řad sociálních demokratů, na obranu tehdejšího Československa před [[Adolf Hitler|Hitlerem]].

Po odstoupení pohraničí na základě [[Mnichovská dohoda|Mnichovské dohody]] a přičlenění města k [[Nacistické Německo|Třetí říši]] byla v Horním Slavkově pro potřeby válečného průmyslu obnovena v roce 1941 opět těžba [[wolfram]]u a cínu. Dne 7. května 1945 pak do města vstoupila I. pěší divize 5. armádního sboru americké armády. Situace bezprostředně po válce byla ve městě velmi složitá. Dílem byl příčinou [[Vysídlení Němců z Československa|nucený odsun]] většiny obyvatel města, dílem objev strategických zásob [[Uran (prvek)|uranu]]. Pracovní sílu z počátku doplňovali a nahrazovali váleční zajatci, později vězni z celkem čtyř vybudovaných vězeňských táborů. V 50. letech je práce vězňů postupně nahrazována brigádníky a lidmi přicházejícími v rámci náborů z jiných částí země. Vyvstávají problémy s jejich ubytováním, které se řeší nejprve narychlo vybudovaným dřevěným sídlištěm. To v letech 1951 až 1960 nahradí nové, které je unikátní ukázkou takzvaného [[Socialistický realismus|socialistického realismu]].

Situace se výrazně změnila teprve v 60. letech 20. století, kdy ve městě vznikajívznikly jako náhrada za utlumenou těžbu uranu nové strojírenské závody a také první projekty rozvoje města, které se snaží alespoň částečně řešit nápravu škod způsobených v předchozím desetiletí. Přibývá stálých obyvatel, i těch, kteří se ve městě již narodili. Vzniká nová infrastruktura, dětská hřiště…, ale vedle těchto pozitivních kroků také krok za krokem chátrají a následně jsou bourány historické domy nesmírné ceny ve staré části města.

V roce 1974 jebyla zřízena [[Chráněná krajinná oblast Slavkovský les]] a od 90. let jsou postupně podnikány jednotlivé kroky vedoucí k záchraně cenného historického jádra města. Území města zahrnuje i katastrální území již zaniklých obcí [[Bošířany]], [[Kfely (Horní Slavkov)|Kfely u Horního Slavkova]], [[Ležnice]], [[Ležnička]] a [[Třídomí]].

Zřejmě nejcennější památkou města Horní Slavkov je [[Gotická architektura|gotický]] pevnostní kostel sv. Jiří. Kostel je v historických pramenech připomínán již kolem roku 1380, ve starší literatuře se dokonce uvádí i rok 1242. Současná pozdně gotická jednolodní podoba stavby ale pochází až z přestavby v letech 1517 až 1520. Jejím iniciátorem stavby kostela byl, podle dobových kronik tehdejší majitel panství Jan Pluh z Rabštejna, o staviteli však není nic bližšího známo. Kroniky zmiňují pouze mistra Hanse s tovaryši. Tato stavba prošla ještě v 18. století další barokní úpravou, která však již nijak zásadně nezasahovala do základní hmoty stavby.

Kostel měl původně tři věže vybavené zesíleným zdivem. Spolu s masivní hřbitovní zdí nahrazoval městu ve válečných konfliktech chybějící městské hradby. Jedna z věží ale byla, kvůli nestabilitě podloží, opakovaně už od 16. století opravována. V roce 1739 pak ubourána a dnes její zbytky tvoří [[Sakristie|sakristii]].

Střílnami, utvářející typický vzhled hornoslavkovského kostela, byla ale stavba vybavena zřejmě až v pozdějších letech. V období vrcholného středověku totiž církevní předpisy bránily vybavování kostelů prvky aktivní obrany. Jejich instalace tak nejspíše souvisí s obdobím [[Husitské války|husitských válek]], kdy se zásadně změnilo nahlížení na posvátnost a nezadatelnost kostelních staveb.

V areálu přilehlého hřbitova pak lze najít i některé další památky, mezi něž patří [[Renesanční architektura|renesanční]] zvonice vybudovaná kolem roku 1540 nebo hroby významných obyvatel města. Z nich je zřejmě nejvýraznější hrobka Wenzela Haase a rodiny Lippertů, zakladatelů hornoslavkovské porcelánky. V horní části pak hřbitovu dominují tři pomníky, které výmluvně ilustrují novodobé dějiny města. První je věnován sovětským občanům, kteří ve městě zahynuli při otrockých pracích během druhé světové války. Druhý je kříž na památku politických vězňů, kteří byli v roce 1951 zastřeleni na útěku z jednoho ze zdejších komunistických [[Koncentrační tábor|lágrů]]. Třetí kříž je pak křížem porozumění a byl vztyčen v roce 1992 jako symbol narovnání česko-německých vztahů.

Z opačné strany ke hřbitovní zdi přiléhá [[Barokní architektura|barokní]] budova [[Děkanát a vikariát|děkanství]] postavená v letech 1755-1756 stavitelem J. Pöpperlem. Před ním pak stojí vzácná pozdně gotická zádušní svítilna, která původně stála na hřbitově a na současné místo byla přemístěna někdy kolem roku 1685. V sousední Kostelní ulici se nachází ještě dvě menší památky, nenápadná kaple Božího Těla, z roku 1736 významná především vnitřní výzdobou malíře Mathiase Mathiowicze a Trojiční sloup vybudovaný kolem roku 1685.

Kostel nacházející se u příjezdu do města ve směru od Lokte je na první pohled poměrně nenápadnou stavbou. Vznikl kolem roku 1500 spolu s výstavbou městského [[špitál]]u. Původní stavbu ale zničil požár v roce 1713. Jeho současná podoba pochází z roku 1728. Jednolodní kostel s nízkou věží je významný především svým interiérem. Vnitřní zaklenutí valenou klenbou vyzdobil významný regionální barokní malíř a purkmistr Horního Slavkova [[Eliáš Dollhopf]] (1703-1773). Stavební zajímavostí pak je propojení kostela ve výši prvního patra se sousední budovou bývalého [[špitál]]ušpitálu, dnes sloužící jako bytový dům. Kostel je přístupný v rámci pravidelných bohoslužeb, případně po dohodě s farností v [[Loket (okres Sokolov)|Lokti]].

Nejvýznamnější renesanční stavbou ve městě je takzvaný Pluhův dům. Tento původně panský dům majitelů města, šlechtického rodu [[Pluhové z Rabštejna|Pluhů z Rabštejna]], byl vybudován v letech 1510 až 1512. Stavba se zajímavá především tím, že se na zachovala celá řada dobových prvků, počínaje ostěními oken, přes klenby interiérů a honosný vstupní portál až k otevřené lodžii nebo některým prvkům vnitřní výzdoby. Po dlouhých letech nákladné rekonstrukce města Horní Slavkov se objekt stal zázemím pro výuku hudebního oboru Základní umělecké školy.

Podle nalezených zařízení na drcení obilí panuje i názor, že se nejednalo o rudní mlýn, nýbrž o [[Sladovna|sladovnu]].<ref name="Prokop">{{Citace monografie

Jako významné královské horní město měl Horní Slavkov, vedle mnoha dalších privilegií, také [[Hrdelní právo|právo hrdelní]]. A ačkoliv nikdy neměl vlastního kata, a musel si ho půjčovat z [[Cheb|Chebu]] nebo Jáchymova, [[Hrdelní právoJáchymov|Jáchymova]], hrdelního práva]] zdejší justice hojně využívala. Připomínkou této neveselé části historie je dodnes stojící městské popraviště ležící přibližně kilometr od historické části Horního Slavkova při silnici na Bošířany.

Ve zdejší krajině se zrodila vůbec první porcelánka na českém území. Tajemství čínské výroby [[Porcelán|porcelánu]] nedalo Evropanům dlouho spát a pokusů o jeho napodobení byla celá řada. Snahy najít cestu k domácí výrobě tohoto exkluzivního zboží se nevyhnuly ani českým zemím. Vůbec první historicky doložený úspěšný pokus o výrobu porcelánu uv nástomto kraji pochází z vesničky Háje, původně zvané Rabensgrün, ležící čtyři kilometry jižně od Horního Slavkova. Na svědomí ho měl zdejší povozník Franz Anton Habertitzl, který ve vsi zahájil první pokusy s výrobou porcelánu již v roce 1789. Kvůli finanční nákladnosti výroby ale založil následně družstvo, ve kterém měli podíl také okolní statkáři. Když ale Habertitzl v roce 1792 zemřel, družstvo se pokouší místo primitivní výroby v Hájích založit novou porcelánku v Bečově. Nepodařilo se mu ale uspět s žádostí o udělení zemského privilegia a tak se někdy kolem roku 1793 rozpadá a s ním definitivně končí i výroba v Hájích. Nicméně z produkce této firmy se nezachovaly žádné artefakty, takže o její výrobě dnes nelze uvést nic bližšího.

Za první skutečnou porcelánku tak je považována až [[manufaktura]] v Horním Slavkově, která vznikla v roce 1792 z iniciativy důlmistra císařských dolů na [[stříbro]] a cín na penzi Johanna Georga Pauluse, nicméně z počátku i jeho žádost o privilegium na výrobu porcelánu dvorní komerční rada ve Vídni zamítla. Střep byl totiž nekvalitní a více než porcelán připomínal kameninu.

Město Horní Slavkov leží přímo v centru [[Chráněná krajinná oblast Slavkovský les|Chráněné krajinné oblasti Slavkovský les]]. Ta byla založena v roce 1974 a patří mezi nejhodnotnější krajinné celky uv násČesku. Pro širší veřejnost přitom zůstává poněkud ve stínu své slavnější sousedky, Šumavy, ale rozhodně neprávem. Z hlediska přírodních krás toho [[Slavkovský les]] může nabídnout skutečně velmi mnoho. Počínaje jedinečným skalním masivem Svatošských skal, přes vrcholová rašeliniště nebo květnaté orchidejové louky až po lokality s výskytem endemitických rostlin, které nenajdete na žádném jiném místě u nás.

Komfort návštěvníků oblasti výrazně zvyšuje i rozsáhlá síť cyklistických a turistických stezek, která se v oblasti v posledních letech velmi dynamicky rozvíjela. Samotné město Horní Slavkov je pak pro cyklistky i pěší návštěvníky [[Slavkovský les|Slavkovského lesa]] ideálním výchozím místem, které umožňuje výlety doslova všemi směry.

Za svoji současnou, a tolik obdivovanou podobu, přitom oblast, poněkud paradoxně, vděčí především člověku. Ten vrcholové partie původních lesů v 16. století doslova zdevastoval natolik, že je z velké části proměnil doslova v holiny. Příčinou byla obrovská poptávka po dřevu jak ze strany dolů v Horním Slavkově, [[Krásno|Krásně]] a okolí, tak jeho spotřeba pro výstavbu a otop. Masivní kácení porostů bylo proto předmětem opakovaných sporů středověké vrchnosti s těžaři a vynutilo si dokonce i vznik speciálních výnosů. Stálo však také na počátku přeměny původních bučin v nižších polohách a vyšších doubrav na hospodářské lesy současného typu s převládajícími smrkovými monokulturami.

Rozvoj hornictví měl ale i další vlivy na krajinotvorbu. Velmi výrazné byly změny hydrologických poměrů celé oblasti. Pro potřeby dolů se totiž z vrcholových [[Rašeliniště|rašelinišť]] začala svádět voda pomocí umělých kanálů do nižších poloh, kde se nacházely buď samotné doly, nebo rudné mlýny, stoupy a další technologie k úpravě nerostného bohatství. Voda totiž byla jedinou efektivní hnací silou pro tyto výrobní celky. Zároveň v okolí Horního Slavkova a [[Krásno|Krásna]] vznikla celá řada umělých rybníků různé velikosti, které zadržovaly vodu opět ke stejnému účelu.

Výsledkem toho všeho byla v období mezi 16. stoletím a současností tvorba zcela nové krajiny, která do značné míry již neodpovídá té původní, předkolonizační. Na druhé straně ale tato obnova neprobíhala pouze cíleně lidskou činností, ale také přirozenou cestou. Díky tomu se v oblasti historické těžby rud vytvořilo množství zcela unikátních [[Biotop|biotopů]]. Například těžební pole pod horou [[Krudum]] se proměnily v bažiny, v nichž se daří masožravým rostlinám. Ale nebyly potřeba ani staletí vývoje. Pouhých několik let stačilo k tomu, aby se bývalé odkaliště dolu Stannum se proměnilo v rozsáhlé hnízdiště [[břehule říční]], a obdobně dynamické procesy probíhají i na dalších místech.

Hodnotu takto unikátně proměněné krajiny si ale lidé dlouho neuvědomovali. Vůbec první podnět k jejích ochraně tak přišel až v roce 1948 z iniciativy pracovníka památkové péče RNDr. Jaroslava Gottharda. Ačkoliv následovaly různé předběžné administrativní kroky směřující k ochraně [[Slavkovský les|Slavkovského lesa]], zásadní se stala až takzvaná "petice pěti pečetí" kdy společně lázeňská města Jáchymov, Františkovy Lázně, Karlovy Vary, Lázně Kynžvart a Mariánské lázně společně požádaly o zřízení [[Chráněná krajinná oblast Slavkovský les|Chráněné krajinné oblasti Slavkovský les]]. Ta byla fakticky vyhlášena 3. května 1974.

Celková plocha [[Chráněná krajinná oblast Slavkovský les|CHKO Slavkovský les]] v současnosti činí přibližně 610 kilometrů čtverečních. Rozkládá se v rozmezí nadmořských výšek od 374 metrů vymezených údolím řeky Ohře u Karlových Varů až po nejvyšší bod oblasti, 983 metrů vysokou horu Lesný nad obcí Podlesí. Oblast zahrnuje celkem 27 maloplošných zvláště chráněných území a do působnosti jeho správy spadá také péče o národní přírodní rezervaci [[Soos]], [[Velké jeřábí jezero]] i [[Velký močál]], národní přírodní památku [[Komorní hůrka]], [[Železná hůrka|Železnou hůrku]] a [[Lužní potok (národní přírodní památka)|Lužní potok]], které se nacházejí v bezprostřední blízkosti [[Chráněná krajinná oblast Slavkovský les|CHKO]].

V padesátých letech [[20. století]] se nedaleko Horního Slavkova nacházely [[Těžba uranu|uranové doly]], které sloužily také jako [[Nápravně pracovní tábory při československých uranových dolech|pracovní tábory]] pro vězně [[Komunistický režim v Československu|komunistického režimu]]. V noci ze 14. na 15. října 1951 došlo nedaleko Horního Slavkova k hromadnému útěku z komunistických táborů v Československu. (Mylně je tento útěk vydáván za největší útěk z „uranového pekla“, ten však podle dostupných informací byl proveden dne 29. listopadu 1952 z šachty Kamenná na Příbramsku – útěku se účastnilo 20 odsouzených.) Jedenácti vězňům se podařilo uprchnout z šachty č. 14 tábora číslo XII. Útěk se skupině nezdařil, druhý den byla většina uprchlých vězňů chycena či zastřelena u vsi [[Stanovice (okres Karlovy Vary)|Stanovice]]. Z obklíčení se podařilo uniknout jen Františku Čermákovi, který byl později zastřelen při přechodu státních hranic u [[Malacky|Malacek]], a Miroslavu Hasilovi, který se dostal až do [[Dolní Bojanovice|Dolních Bojanovic]], kde byl později prozrazen Státní bezpečnosti. Není jasné, zda se zastřelil sám, nebo ho zastřelil příslušník [[Státní bezpečnost|StB]]. Z jedenácti útěkářů přežili do dnešních dnů jen [[Karel Kukal]] a [[Zdeněk Štich]], ostatní byli buď zastřeleni na útěku či odsouzeni k [[trest smrti|trestu smrti]]. K trestu nejvyššímu byli odsouzeni Boris Volek a Ladislav Plšek.<ref > {{citace monografie|příjmení = Tomíček|jméno = Rudolf|titul = Těžba uranu v Horním Slavkově|vydavatel = Okresní muzeum Sokolov|místo = Sokolov|rok = 2000|strany = | isbn = 8023867334 }}</ref>