Ústřední topení: Porovnání verzí

'''Ústřední vytápění''', hovorově '''ústřední topení''', je soustava [[vytápění]], která teplo z jednoho tepelného zdroje rozvádí po celé budově nebo její části. Pokud se tak vytápí jen jeden byt nebo patro budovy, mluví se o '''etážovém vytápění''', pokud se naopak z velkého a vzdáleného zdroje vytápí celá řada budov, mluví se o [[dálkové vytápění|dálkovém vytápění]]. Stavbou a údržbou systémů ústředního vytápění se zabývají [[topenář]]i.

 

Nejjednodušší systémy vytápění, kde se kouř od topeniště rozvádí kanály pod podlahy místností, znali už staří Římané ([[hypocaustum]]). Horkovzdušné vytápění, kde horký vzduch rozváděl přímo do místností, se používaly až do počátku 20. století, zejména ve veřejných budovách, obvykle doplněné o [[ventilátor]]y pro urychlení oběhu. Vzhledem k malé tepelné kapacitě vzduchu však mají velké tepelné ztráty, vyžadují prostorné, obvykle zděné šachty a proudící vzduch také stále víří prach. Jejich předností je ovšem to, že se vzduch v budově vyměňuje.

 

Od konce 19. století je postupně nahradily systémy parní a teplovodní. Parní systémy mají sice vyšší účinnost, horké radiátory jsou však nepříjemné a musely se chránit před dotekem. Dnes se přehřátá vodní pára používá jako médium přenosu tepla v dálkovém vytápění, v jednotlivých budovách se ve výměníku parou ohřívá voda, která se pak rozvádí po budově.

 

Novější systémy ústředního vytápění používají jako médium vodu o teplotě 50–80 °C a často slouží i jako zdroje teplé vody. Pro menší budovy se stavěly jako systémy se samovolným oběhem („samotížné“), které využívají rozdílu specifické hmotnosti mezi teplou a studenou vodou. Potřebují však trubky o velkém průměru, kotel musí být umístěn ve sklepě a rozvod musí být pečlivě navržen, aby cirkulace byla rovnoměrná. Od poloviny 20. století proto převládají systémy s nuceným oběhem pomocí elektrických čerpadel, které mohou mít podstatně užší trubky a rychlejší oběh.

 

 

== Etážové vytápění ==

 

* {{commonscat}}

 

[[Kategorie:Vytápění]]