Vyhlazovací tábor Belzec: Porovnání verzí

[[Soubor:Poland Belzec - extermination camp mausoleum.jpg|thumbnáhled|250px|Pomník a muzeum]]

'''Belzec''' byl první z [[nacismus|nacistických]] [[Vyhlazovací tábor|vyhlazovacích táborů]] vytvořených za účelem naplnění [[Operace Reinhard|Aktion Reinhard]]. Tábor se začal budovat v listopadu 1941 v okupovaném [[Polsko|Polsku]] nedaleko vesnice [[Bełżec]], ležící při železniční trati [[Lublin]]-[[Lvov]]. Toto území bylo v té době součástí [[Generální gouvernement|Generálního gouvernementu]]. Právě v tomto táboře měla být otestována technologie zabíjení, která se předtím využívala v institucích programu Euthanasie.

Tábor byl svou rozlohou malý, zhruba 270 x 270 m. Celý tábor byl obehnán ostnatým drátem s důmyslným maskováním vytvořeným z větví. Dělil se na dvě části. První část tábora byla určena pro personál a židovské vězně určené pro práci v táboře, kteří byli vybráni z příchozích transportů. Druhá část tábora byla pouze likvidační a tvořily jí plynové komory, hromadné hroby a jámy na spalování mrtvol. První testy funkčnosti plynových komor byly uskutečněny v únoru 1942 za použití oxidu uhelnatého. Ten vyráběl naftový motor o výkonu 250 koňských sil. Po shledání, že vše funguje tak jak má, se v březnu 1943 vyhlazovací plán rozběhl na plné obrátky. V první fázi měl Belzec 3 funkční plynové komory.

V táboře bylo za krátkou dobu jeho provozu (od března 1942 do prosince 1942) zavražděno asi 435 000 [[Židé|Židů]] v plynových komorách.<ref>K tomuto číslu došli moderní badatelé na základě telegramu operačního vedoucího ''Aktion Reinhard'' Hermanna Höfleho, který zachytily britské tajné služby a jehož význam byl objeven teprve nedávno. Telegram udává, že do konce roku 1942 bylo v Belzci zavražděno 434 508 Židů. V roce 1943 pak do tábora nedorazil již žádný evidovaný transport, ale došlo k likvidaci pracovního komanda, jehož členové byli posláni do [[Sobibor]]u a tam pozabíjeni. Viz [http://hgs.oxfordjournals.org/content/15/3/468.full.pdf+html A New Document on the Deportation and Murder of Jews during "Einsatz Reinhardt" 1942]</ref> První velký transport přijel do Belzeku 17. března 1942 z Lublinu, toto datum je považováno za začátek operace Reinhard. Během prvních čtyř týdnu bylo do Belzeku posláno 30000 z celkových 37000 obyvatel ghetta v Lublinu. Souběžně také dorazilo zhruba 18 - 20 tisíc Židů z okresu Lublin. Do 6. dubna 1942 přijelo dalších asi 30000 Židů z oblasti Lvova. Celkem bylo v táboře během prvních čtyř týdnů (od 17. března do 14. dubna 1942) zavražděno zhruba 80000 Židů. Posléze byly transporty zastaveny a velitel tábora, Christian Wirth se vydal do Berlína.

Začátkem května 1942 navštívil SS Oberfuhrer Brack v Lublinu inspektora operace Rainhard Odilo Globocnika. Globocnik žádá Bracka o navrácení Wirtha a jeho lidí do tábora a prosí za další osoby, které za sebou mají zkušenost s programem Euthanasia. V polovině května 1942 se Wirth vrací do tábora. Po krátké době pokračují transporty a to z oblasti Krakowa a Lublinu. Celkem se jedná o 22000 Židů. Wirth si uvědomuje, že se zvětšeným přísunem transportů nebudou současné dřevěné komory stačit a tak přerušuje další transporty, což trvá do konce června 1942. Začalo se se stavbou nových plynových komor. Tímto končí první etapa tábora Belzec.

Po dostavbě nových plynových komor začíná druhá etapa tábora Belzec, která odstartuje hromadné vraždění v daleko větším měřítku, než bylo doposavad. První transporty dorazily do Belzeku ve druhém týdnu měsíce července 1942 a pokračovaly s pravidelností, až do prosince téhož roku, kdy SS transporty pozastavila, protože již drtivá většina Židů z Generálního gouvernementu byla zavražděna. Do Belzeku bylo za tu dobu posláno 130 000 Židů z oblasti Krakow, 225 000 Židů z oblasti Lvova a další tisíce z Lublinu, Radomi a dalších. V Belzeku do jeho zavření bylo zplynováno na 600 000 Židů, dalšími obětmi bylo několik stovek Romů.

Během prvních týdnů fungování tábora bylo z transportů vybráno několik stovek mladých a silných jedinců, kteří se měli starat o špinavý chod tábora od příjezdu transportu, až po pálení mrtvol. Tato práce byla vždy na pár dní, maximálně týdnů a tento personál byl často měněn. Takto bylo naživu drženo zhruba 700 - 1000 lidí, kteří byli rozděleni do pracovních komand. Jako v jiných táborech mělo každé pracovní komando svého kápa, který platil za vězeňského vedoucího. Většina těchto komand sloužila hlavně v táboře II., kde probíhal samotný proces zplynování.

Transport měl obvykle 40 - 60 vagónů. Jelikož kapacita tábora stačila maximálně na 20 vagónů, tak musel být každý transport rozdělen na tři menší. Prvních dvacet vagónů se odpojilo a vjelo do tábora a až po dokončení prvního menšího transportu mohlo vjet dalších dvacet vagónů. V první fázi tábora trval proces jedné části transportu asi 3-4 hodiny, ve druhé fázi s výkonějšími komorami pak 1-1,5 hodiny. SS kteří doprovázeli transport měli vstup do tábora přísně zakázán a to samé platilo i o německé či polské železničáře. Železničáři byli speciálně vybíráni a tvořili spolehlivý a prověřený tým. Proces po vystoupení z transportu byl shodný se všemi tábory tohoto typu. Tábor vypadal na pohled mírumilovně a vzbuzoval v Židech pocit, že jsou opravdu v transitním táboře. Na úvod přišlo uvítání buď táborovým velitelem nebo jiným příslušníkem SS. Byli ujištěni, že přijeli transitního tábora a budou následně rozděleni do pracovních táborů v okolí. Nejprve je však nutné projít dezinfekcí a koupelí. Následně byli odděleni ženy od mužů. Děti šly s matkami a muži samostatně. Staří a nemohoucí byli naloženi na nákladní vozíky a následně zastřeleni. Po selekci přišel příkaz k svléknutí s tím, že uvnitř na ně čeká mýdlo a ručník. Židé do té chvíle nemohli nic tušit, protože plynové komory vypadaly jako koupelny. Ženám byly ostříhány vlasy. Nejprve šli do plynových komor muži, aby se v případě prozření předešlo vzpouře a odporu. Následovaly je ženy a děti.