Dialog: Porovnání verzí

[[FileSoubor:Dialog face to face.JPG|thumbnáhled|Dialog "face to face"]]

Můžeme rozlišit dialogy podle počtů účastníků, cíle dialogu, existují také rozdíly mezi soukromými či veřejnými, řízenými či spontánní dialogy. Pokud jde o dialog dvou osob, pak se jedná o tzv. [[Face to Face|''face to face'']] komunikaci. Zde dochází ke střídání pozic [[mluvčí|mluvčího]]ho a posluchače. Avšak jeden z dvou účastníků podobného dialogu může být buď pasivní, nebo naopak v dialogu dominovat (záleží na jeho intelektuálních či fyzických schopnostech). V rozhovoru více jak tří osob může dojít k dočasnému přerušení poslechu jednoho z účastníků rozhovoru a dialogy se začnou křížit (dochází k více dialogům najednou). Dialogy řízené (předem domluvené na tématu a pravomocích konkrétních účastníků) jsou nejčastěji účelové (cílené). – Mají za cíl dojít ke konkrétním závěrům. Spontánní dialogy mají nejčastěji neurčité cíle a formují se na základě vznikajících situací. U veřejných či soukromých dialogů záleží na tom, pro koho je dialog určen. – Zdali bude důvěrný, nebo určený pro velký okruh posluchačů. Příkladem veřejného dialogu je televizní rozhovor představitelů dvou různých politických stran.

Analýza dialogu není samostatnou vědní disciplínou, nýbrž odvětvím [[lingvistika|lingvistiky]]. Předchůdci analýzy dialogu byli ruští vědci [[Lev Petrovič Jakubinský]] a [[Michail Michajlovič Bachtin]], kteří se poprvé pokusili o vymezení přístupů k výzkumu dialogu. Jakubinský ve své stati ''O dialogičeskoj reči'' (1923) uvedl, že dialogickou komunikaci lze považovat za původní. Monolog je podle něj tedy sekundární struktura, vycházející svými kořeny z principů dialogu. Bachtin zase vymezil důležitý pojem ''Já-ostatní'' (poznání sebe sama přes vztah k jiným lidem, s pomocí dialogu). Mimo jiné se po celou dobu své vědecké práce věnoval dialogu literárnímu, lépe řečeno dialogu literárních postav.

Mezi české předchůdce analýzy dialogu patřil literární estetik a literární teoretik [[Jan Mukařovský]]. Mukařovský se pokusil o typologii dialogu a rozlišil pojmy „dialog osobní“, „dialog předmětný“ a „dialog konverzační“. Osobní dialog nabízí často dichotomie typu já-ty, vzniká v kontextu intimnějším než dialog předmětný, vede také častěji ke sporům (střetům mezi vysilatelem a příjemcem informace). Předmětný, neboli situační, dialog je pak spíše neosobním typem sdílení, často se vyskytujícím v prostředí pracovním. Dialog konverzační, tedy KONVERZACI, vyděluje jako specifický typ a ve svém díle mu přisuzuje popis "kulturní výboj". Jedná se o mluvení pro zábavu, bez vážnější motivace.

Existuje celá řada odvětví, které spadají do analýzy dialogu. Jedním z nich je tzv. [[konverzační analýza]]. Opírá se o výzkum běžných hovorů, tedy mluvených textů, které zaznamenává za pomoci moderní techniky. Následně dochází k přepisům a analýze komunikačních akcí. Zkoumají se nejrůznější rysy projevů a zákonitostí dialogu – verbální i neverbální vyjadřování, [[intonace]], [[gesto|gesta]], [[zpětná vazba]] (reakce na vyjádření), pauzy v řeči, přerušování toku komunikace, specifika [[výslovnost|výslovnosti]]i, fyziologické šumy např. [[koktání]]. Konverzační analýzu zajímá například i organizace a náplň [[replika|replik]], tematické změny v hovoru a jejich příčiny a následky atd. Jako první se konverzační analýzou zabývali američtí vědci E. Schegloff, H. Sacks a G. Jeffersonová, z německých vědců pak W. Kallmeyer.

Dalším odvětvím analýzy dialogu je [[analýza diskurzu]]. Analýza [[diskurz|diskurzu]]u se zabývá systémem uspořádání dialogu, klasifikací jednotek [[interakce]] v dialogu a jejich logickou návazností, především také samotnou hierarchií a posloupností dialogu. Zakladateli analýzy diskurzu se stali britští vědci M. Coulthard a J. Sinclair. Nejprve stanovili principy dialogického průběhu u typu ''vyučovací hodina ve škole'', posléze svou pozornost přesunuli i do mimoškolního prostředí. U dialogických akcí ve školním prostředí dokázali ale rozpracovat precizní typologii jednotek dialogu a stanovit jejich [[lexikální význam|lexikální]] a [[gramatický význam|gramatické]] významy.

* TONDL, Ladislav. ''Dialog: sémiotické rozměry a rozhraní dialogu''. Praha: Filosofia, 1997. ISBN 80-7007092-7.