Verze z 10. 9. 2017, 20:09 editovat Saltzmann (diskuse \| příspěvky) Prověření uživatelé 17 871 editací m →‎Literatura: typo ← Přejít na předchozí porovnání		Verze z 10. 9. 2017, 20:55 editovat zrušit editaci Ioannes Pragensis (diskuse \| příspěvky) Prověření uživatelé 39 798 editací kadeti vyjasněni Přejít na další porovnání →
Řádek 27: '''Říjnová revoluce''', známá též jako '''bolševická revoluce''' nebo (podle samotných [[komunismus\|komunistů]]) '''Velká říjnová socialistická revoluce''',{{sfn\|Geyer\|1968\|p=164}} zkráceně '''VŘSR''' či '''Velký říjen''', byla druhá fáze [[Ruská revoluce (1917)\|ruské revoluce]] roku [[1917]], následující po [[Únorová revoluce\|únorové revoluci]]. Svrhla středově liberální [[Ruská prozatímní vláda\|prozatímní vládu]] a vynesla k moci krajní levici vedenou [[Bolševici\|bolševiky]] v čele s [[Lenin]]em. Bolševici brzy potlačili své dosavadní levicové spojence, vyhráli následující [[Ruská občanská válka\|občanskou válku]] a založili [[Sovětský svaz]], první stabilní komunistický režim světa, který se měl později stát [[supervelmoc]]í. Datum 25. října 1917 odpovídá [[Juliánský kalendář\|juliánskému kalendáři]] platnému v [[Ruské impérium\|Rusku]], později zrušenému novou bolševickou vládou. Ve zbytku světa začaly události [[7. listopadu]] 1917 podle [[Gregoriánský kalendář\|gregoriánského kalendáře]]. Prozatímní vláda trvala na pokračování velmi nepopulární účasti Ruska na [[První světová válka\|první světové válce]], což bránilo provádění hlubokých reforem požadovaných občany.{{sfn\|Rabinowitch\|1978\|p=311}} To způsobilo, že bolševický program, vyjádřený hesly „Mír, chléb a půda“ a „Všechnu moc [[sovět]]ům“ (tj. lidovým radám), na podzim roku 1917 rychle získával příznivce.{{sfn\|Rabinowitch\|1978\|p=311}} Hospodářská krize, která se v létě prohloubila, hrozba nasazení na frontu pro vojáky hlavního města, rozčarování z nedostatečnosti vládních reforem a podpora prozatímní vlády většinou ostatních stran zvýhodňovala bolševiky, kteří v hlavním městě [[Petrohrad]]u rozpoutali intenzivní propagandistickou kampaň.{{sfn\|Rabinowitch\|1978\|p=311}} Nižší třídy ve městě se odmítaly obětovat pokračováním ve válce a tolerováním koaliční vlády za účasti pravicové [[Konstitučně demokratická strana\|Konstitučně demokratické strany (~~„Kadetů“~~„kadetů“)]] po [[Kornilovův puč\|Kornilovově puči]].{{sfn\|Rabinowitch\|1978\|p=311}} Navzdory zjevné slabosti prozatímní vlády se několik dní před plánovanou revolucí ukázalo, že obyvatelé odmítnou ozbrojené povstání samotných bolševiků proti prozatímní vládě, jaké chtěl Lenin. Proto bylo rozhodnuto přijmout méně riskantní postup, který prosazoval hlavně [[Lev Trockij]] a který spočíval v převzetí moci během připravovaného [[Druhý sjezd sovětů\|Druhého sjezdu sovětů]]:{{sfn\|Rabinowitch\|1978\|p=313}} Moc na sebe strhne [[Petrohradský sovět dělnických a vojenských delegátů\|Petrohradský sovět]], nikoli strana, a jakýkoli odpor vlády bude pak vypadat jako [[kontrarevoluce]].{{sfn\|Rabinowitch\|1978\|p=313}} Vláda zatím poslala část vojenské posádky na blízkou frontu, a tím podnítila revoluci.{{sfn\|Rabinowitch\|1978\|p=313}} Nový [[Petrohradský vojenský revoluční výbor]], který hájil své kroky jako obranu proti kontrarevoluci a který v praxi řídili bolševici, rychle převzal kontrolu nad posádkovými jednotkami.{{sfn\|Rabinowitch\|1978\|p=314}} Mezi vládou a Výborem došlo k několika nekrvavým střetům o ovládnutí strategických bodů hlavního města, které skončily vítězstvím Výboru a izolací vlády, jíž se stěží podařilo získat vojenskou pomoc. Pak konečně došlo k přímému útoku na vládu, který Lenin požadoval už týdny a který skončil zajetím téměř celé prozatímní vlády v noci {{JULGREGDATUM\|7\|11\|1917}}, kdy již zasedal Druhý sjezd sovětů. Opuštění sjezdu umírněnými socialisty na protest proti akci bolševiků usnadnilo vytvoření vlády ([[Sovnarkom]]u) výlučně z bolševiků.{{sfn\|Rabinowitch\|1978\|p=314}} Následující vyjednávání o vytvoření koaliční vlády z různých socialistických stran zkrachovala na neústupností jednotlivých frakcí. Pokus opozice o [[povstání junkerů\|povstání proti bolševikům]] v hlavním městě i [[Povstání Kerenského a Krasnova\|pochod vojsk z fronty]] na Petrohrad se také nezdařily. Moc nové vlády se po celé zemi šířila ve fázích doprovázených vážnými střety v některých oblastech, jako byla [[Moskva]]. Vojenská slabost opozice a popularita prvních opatření bolševiků však pomáhala Leninovi a jeho straníkům. Nejradikálnější opozice vůči bolševickému puči byla neoblíbená a umírněná strana se nedokázala prosadit v institucích nového režimu - kvůli rozpuštění [[Všesvazové ústavodárné shromáždění\|Ústavodárného shromáždění]] v lednu 1918 a vyloučení socialistů ze sovětů následujícího jara brzy propukla [[Ruská občanská válka\|občanská válka]]. Řádek 41: Aby zlomil opozici většiny bolševického ústředního výboru, jež nechtěla přijmout požadavek na vojenské povstání a uchopení moci, Lenin z výboru odstoupil, což však nemělo na postoj ostatních členů žádný vliv.{{sfn\|Rabinowitch\|1978\|p=194}} V polovině října Lenin zintenzívnil svou kampaň za okamžité převzetí moci, a to jak uvnitř strany, tak u obyvatelstva. Vydal několik spisů, ve kterých zdůvodňoval svůj postoj vnitrostátní i mezinárodní situací (zvýšená podpora bolševiků, rozmach revolučních nálad na venkově, nepokoje v německé armádě atd.).{{sfn\|Rabinowitch\|1978\|p=194}} Předparlament nakonec umožnil Kerenskému vytvořit novou vládu s ~~Kadety~~[[Konstitučně demokratická strana\|konstitučními demokraty]]{{sfn\|Chamberlin\|1976\|p=382}} a dalšími liberálními frakcemi. To Lenina přimělo, aby znovu přehodnotil svůj názor.{{sfn\|Rabinowitch\|1978\|p=187}} Pokus předparlamentu utvořit socialistickou vládu selhal, a tak se naděje většiny bolševického ústředního výboru upřela na příští sjezd sovětů. Největší radikálové doufali, že by sjezd mohl přenést moc na krajně levicovou vládu, která by rychle zavedla radikální opatření. Pro umírněnější bolševiky by nová prozatímní vláda zaručila volby do Ústavodárného shromáždění a jeho konání.{{sfn\|Rabinowitch\|1978\|p=187}} Petrohradský sovět nazval nový kabinet „vládou pro občanskou válku“, odmítl mu poskytnout jakoukoli podporu a oznámil, že příští sjezd sovětů vytvoří kabinet nový a „opravdu revoluční“.{{sfn\|Chamberlin\|1976\|p=282}} Bolševici předparlament opustili a začali agitovat ve prospěch vytvoření nové vlády a proti Kerenskému a jeho příznivcům.{{sfn\|Chamberlin\|1976\|p=285}} == Přípravy == Řádek 66: === Přípravy provizorní vlády === [[File:Bundesarchiv Bild 183-R15173, St. Petersburg, Winterpalais.jpg\|[[Zimní palác]], sídlo provizorní vlády \|thumb\|upright 1.3]] Uzavřená schůze kabinetu v noci {{JULGREGDATUM\|17\|10\|1917}} řešila vojenské ohrožení hlavního města po okupaci baltských ostrovů{{sfn\|Rabinowitch\|1978\|p=225}} poblíž Estonska nepřítelem. Ministr sociálních věcí ~~Kadet~~konstituční demokrat [[Nikolaj Kiškin]] navrhl přenesení hlavního města do Moskvy{{sfn\|Rabinowitch\|1978\|p=226}} a začlenění Petrohradu do frontové oblasti. Návrh socialisté kritizovali, protože by snížil vliv Petrohradského sovětu a Celoruského ústředního výkonného výboru na vládu a na budoucí ústavodárné shromáždění.{{sfn\|Daniels\|1997\|p=64}} Tváří v tvář kritice se kabinet rozhodl nepřijmout návrh,{{sfn\|Chamberlin\|1976\|p=285}} pokud by nebyl schválen předparlamentem.{{sfn\|Daniels\|1997\|p=64}} Diskuse unikla ve zkreslené podobě na veřejnost, takže se lidé domnívali, že se vláda snaží použít Němce k rozdrcení revoluce, a tuto fámu použili bolševici ve svůj prospěch.{{sfn\|Daniels\|1997\|p=64}}{{sfn\|Chamberlin\|1976\|p=285}} Vláda ve skutečnosti nikdy neměla v úmyslu vydat město nepříteli; chtěla využít jeho blízkost, aby se zbavila revoltujících částí vojenské posádky, ačkoli vojenští velitelé nevěřili tomu, že Němci město opravdu ohrožují.{{sfn\|Rabinowitch\|1978\|p=226}} Dne {{JULGREGDATUM\|22\|10\|1917}} vojenské velitelství v hlavním městě nařídilo odchod třetiny jednotek městské posádky na frontu{{sfn\|Rabinowitch\|1978\|p=231}} (a to z politických důvodů, protože velitel severní fronty o posily z hlavního města nestál).{{sfn\|Daniels\|1997\|p=72}}{{sfn\|Rabinowitch\|1978\|p=226}} Jednotky posádky pak odmítly prozatímní vládu a vyhlásily loajalitu Petrohradskému sovětu.{{sfn\|Rabinowitch\|1978\|p=227}} Vojáci, kteří byli nevěrnější během potlačení bolševického [[Červencové dny\|červencového povstání]], včetně kozáků,{{sfn\|Geyer\|1968\|p=178}} zůstali neutrální nebo se přidali k sovětům.{{sfn\|Rabinowitch\|1978\|p=227}} Vzhledem k přetrvávajícím fámám o dalším převratu pravice, které povzbuzovala prohlášení [[Michail Rodzianko\|Michaila Rodzianka]] požadující přenechání hlavního města Němcům{{sfn\|Rabinowitch\|1978\|p=226}}{{sfn\|Chamberlin\|1976\|p=285}} a vzpomínky na podobný rozkaz Kornilova během jeho neúspěšného puče, rozkaz vojenského velitelství alarmoval Petrohradský sovět, který začal připravovat protiopatření.{{sfn\|Daniels\|1997\|p=72}}{{sfn\|Rabinowitch\|1978\|p=225}} Řádek 89: === Rozložení sil a postoj posádky === [[File:GuardiasRojosJuntoAlPalacioDeInvierno--throughrussianre00willuoft.jpg\|Petrohradské rudé gardy\|thumb\|upright 1.4]] Vláda se spoléhala hlavně na studenty důstojnických škol (kadety čili ~~[[junker (Rusko)\|~~junkery]]) a tři pluky kozácké jízdy umístěné v Petrohradu;{{sfn\|Daniels\|1997\|p=108}} bolševici se opírali o rudé gardy (početné a odhodlané, ale nezkušené), námořníky (nečetné) a vojáky (zkušené a velmi početné, ale většinou pasivní).{{sfn\|Daniels\|1997\|p=108}} Bolševici se snažili vlichotit mužstvu stopadesátitisícové městské posádky, přičemž jim pomáhala nechuť vojáků odjet na frontu, jak si přála vláda a velitel severní fronty.{{sfn\|Daniels\|1997\|p=108}} {{JULGREGDATUM\|30\|10\|1917}} se Vladimir Čeremisov a jeho komisař, bývalý bolševik Vojtinski, sešli s vojáky posádky, aby jim vysvětlili potřebu odjet na frontu k obraně hlavního města.{{sfn\|Daniels\|1997\|p=108}} Delegaci posádky tvořili většinou bolševici, kteří byli podezřívaví ohledně motivu schůzky a trvali na tom, že při přesunech jednotek má poslední slovo Petrohradský sovět.{{sfn\|Daniels\|1997\|p=109}} Strany se nedohodly a o pět dní později Čeremisova 5. armáda zvolila nový výbor s většinou bolševiků.{{sfn\|Daniels\|1997\|p=109}} Řádek 207: ''Sjezd vyhlásí, že všechna moc ve státě přechází na sověty zástupců dělníků, vojáků a rolníků.“'' Dekret byl schválen s jen dvěma hlasy proti a dvanácti, které se zdržely.{{sfn\|Wade\|2000\|p=241}}{{sfn\|Rabinowitch\|1978\|p=304}} O svítání vyčerpaní delegáti odročili jednání, aby se mohli vyspat.{{sfn\|Wade\|2000\|p=241}}{{sfn\|Rabinowitch\|1978\|p=304}} Socialisté, kteří odešli ze sjezdu a nesouhlasili s převzetím moci, zatím založili Výbor pro záchranu vlasti a revoluce,{{sfn\|Rosenberg\|1968\|p=333}} první centrum odporu vůči nové vládě.{{sfn\|Wade\|2000\|p=241}}{{sfn\|Chamberlin\|1976\|p=322}} Výbor odsoudil akce bolševiků, požádal obyvatelstvo o podporu a vyhlásil záměr sestavit novou vládu.{{sfn\|Wade\|2000\|p=242}} [[Konstitučně demokratická strana]] (~~„Kadeti“~~„kadeti“), přes svůj odpor k bolševikům, se k nové organizaci nepřipojila a pokračovala v obraně legitimity zrušené prozatímní vlády.{{sfn\|Rosenberg\|1968\|p=334}} ==== Druhé zasedání: Sovnarkom a revoluční dekrety ==== Řádek 242: Stejně jako v hlavním městě i v Moskvě byla politická opozice vůči převratu vedena esery, ale boj o moc zde byl mnohem ostřejší než v Petrohradě.{{sfn\|Chamberlin\|1976\|p=335}}{{sfn\|Radkey\|1963\|p=47}} Boje trvaly dlouho a podle [[Bucharin]]a stály asi pět tisíc životů.{{sfn\|Radkey\|1963\|p=47}} Moskevští eseři, soudržnější a konzervativnější i když slabší než v hlavním městě, se tvrdě postavili proti bolševickému převzetí moci. Vedl je starosta města [[Vadim Viktorovič Rudněv]],{{sfn\|Chamberlin\|1976\|p=336}} který v červnu dosáhl velkého volebního vítězství.{{sfn\|Radkey\|1963\|p=48}} Bližší liberálům než ve své socialistické revoluční minulosti, byl Rudněv jednou z konzervativních stranických osobností města, příznivcem koalice s ~~Kadety~~[[Konstitučně demokratická strana\|konstitučními demokraty]] a podporovatelem [[Státy Dohody\|spojenectví s Dohodou]].{{sfn\|Radkey\|1963\|p=48}} Místní bolševici nebyli připraveni převzít moc: ovládali dělnické sověty, ale ne vojáky,{{sfn\|Chamberlin\|1976\|p=335}} Rudá garda také nebyla připravená a na rozdíl od hlavního města neexistoval vojenský revoluční výbor.{{sfn\|Wade\|2000\|p=250}} Kromě toho hlavní bolševičtí vůdci v Moskvě, [[Aleksej Rykov]] a [[Viktor Nogin]], patřili k umírněnému proudu, který se proti převzetí moci stavěl.{{sfn\|Daniels\|1997\|p=207}} [[File:Rudnev_9.jpg\|left\|thumb\|upright 0.8\|Moskevský starosta Vadim Rudněv]] Řádek 289: Po převzetí moci Leninova vláda rychle zahájila represivní opatření, která hluboce poznamenala nové období.{{sfn\|Wade\|2000\|p=273}} {{JULGREGDATUM\|9\|11\|1917}} Sovnarkom schválil svůj první zákon: cenzuru tisku, zdůvodněnou bojem proti nepřátelům revoluce.{{sfn\|Wade\|2000\|p=273}} Jak vláda, tak revoluční vojenská komise používaly násilí proti oponentům a lidem podezřelým, že jimi jsou.{{sfn\|Wade\|2000\|p=273}} Pokusy levých eserů a některých bolševiků ukončit represe byly odmítnuty, což vedlo k dočasnému odchodu levých eserů z vlády a k rezignaci čtyř bolševických komisařů.{{sfn\|Wade\|2000\|p=273}} Krátce po [[Ruské volby do Ústavodárného shromáždění 1917\|volbách do Ústavodárného shromáždění]], v nichž bolševici získali velmi dobré výsledky v Petrohradě a Moskvě, ale celkově prohráli, se snažili zadržet některé z nejvýznamnějších oponentů a jejich kanceláře v hlavním městě byly zničeny.{{sfn\|Rosenberg\|1968\|p=338}} Dne {{JULGREGDATUM\|11\|12\|1917}} vláda nařídila zatčení některých prominentních ~~Kadetů~~[[Konstitučně demokratická strana\|konstitučních demokratů]], označených za „nepřátele lidu“,{{sfn\|Wade\|2000\|p=274}} a strana byla zakázána.{{sfn\|Rosenberg\|1968\|p=338}} Nárůst represí, který neúspěšně kritizovali někteří členové [[Celoruský ústřední výkonný výbor\|Celoruského ústředního výkonného výboru]], vedl k potřebě vytvořit pro tento účel specializovaný orgán: {{JULGREGDATUM\|19\|12\|1917}} vláda a samotný Lenin pověřili [[Feliks Dzeržinskij\|Felixe Dzeržinského]], aby připravil návrhy pro boj proti „sabotérům a kontrarevolucionářům“.{{sfn\|Wade\|2000\|p=274}} V následující den vláda jeho návrhy schválila a založila [[Čeka\|Čeku]] (Mimořádnou komisi pro boj s kontrarevolucí a sabotáží), hlavní nástroj politického teroru a zárodek budoucí politické policie.{{sfn\|Wade\|2000\|p=274}} K trestání zločinů považovaných za kontrarevoluční byly založeny revoluční tribunály, tvořené soudcem a šesti porotci zvolenými sověty.{{sfn\|Chamberlin\|1976\|p=362}} Vztahy se spojeneckými mocnostmi byly od začátku špatné; spojenci neuznali novou vládu a byli rozhořčeni Leninovým odmítnutím platit ruský dluh.{{sfn\|Chamberlin\|1976\|p=362}} Koncem roku 1917 a počátkem roku 1918 došlo k menším diplomatickým sporům.{{sfn\|Chamberlin\|1976\|p=364}}

Říjnová revoluce: Porovnání verzí