Wikipedie

Říjnová revoluce: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
opr.
náhrada překladem ze španělské wp
značka: možné problémové formulace
Řádek 1:
{{Infobox - válka
| střetnutí = Říjnová revoluce
| konflikt = Ruská revoluce (1917)
| obrázek = Red_Guard_Vulkan_factory.jpg
| popisek = Rudá garda továrny Vulkan
Řádek 8:
| příčina =
| výsledek = vítězství bolševiků
*Konec prozatímní vlády
*Vznik [[Ruská sovětská federativní socialistická republika|Sovětského Ruska]]
*Konec prozatimní vlády, republiky a dvojvládí
*Začátek [[Ruská občanská válka|ruské občanské války]]
| území =
| strana2 = {{Flagicon|Rusko}} [[Ruská republika]] <small>(do 7. října)</small>
* [[Ruská prozatímní vláda]] <small>(od 8.&nbsp;října)</small>
| strana1 = [[Soubor:Socialist red flag.svg|22px|okraj|Ruští bolševici]] [[Bolševici|Ruští bolševici]]
* [[Celoruský ústřední výkonný výbor]]
Řádek 21 ⟶ 19:
* [[Komunistická strana Sovětského svazu|Bolševická strana]]
| velitel2 = {{Flagicon|Rusko}} [[Alexandr Fjodorovič Kerenskij|Alexandr Kerenskij]]
| velitel1 = [[Soubor:Socialist red flag.svg|22px|okraj|Ruští bolševici]] [[Vladimir Iljič Lenin|Vladimir Iljič Uljanov-Lenin]]<br />[[Soubor:Socialist red flag.svg|22px|okraj|Ruští bolševici]] [[Lev Davidovič Trockij|Lev Trockij]]
| síla1 =10&nbsp;000 rudých námořníků, 20&nbsp;000–30&nbsp;000 rudých vojáků
| síla2 = 500–1&nbsp;000 dobrovolných vojáků, 1&nbsp;000 vojandčlenek ženského batalionu
| ztráty1 = asi 6 (tisíce padly později při šíření revoluce po Rusku)
| ztráty1 = Několik zraněných vojáků
| ztráty2 = žádné (tisíce padly později při šíření revoluce po Rusku)
| ztráty2 = Všichni dezertovali
}}
'''Říjnová revoluce''', známá též jako '''bolševická revoluce''' nebo (podle samotných [[komunismus|komunistů]]) '''Velká říjnová socialistická revoluce''',{{sfn|Geyer|1968|p=164}} , zkráceně '''VŘSR''' či '''Velký říjen''', byla druhá fáze [[Ruská revoluce (1917)|ruské revoluce]] roku [[1917]], následující po [[Únorová revoluce|únorové revoluci]]. Svrhla středově liberální [[Ruská prozatímní vláda|prozatímní vládu]] a vynesla k moci krajní levici vedenou [[Bolševici|bolševiky]] v čele s [[Lenin]]em. Bolševici brzy potlačili své dosavadní levicové spojence, vyhráli následující [[Ruská občanská válka|občanskou válku]] a založili [[Sovětský svaz]], první stabilní komunistický režim světa, který se měl později stát [[supervelmoc]]í. Datum 25. října 1917 odpovídá [[Juliánský kalendář|juliánskému kalendáři]] platnému v [[Ruské impérium|Rusku]], později zrušenému novou bolševickou vládou. Ve zbytku světa začaly události [[7. listopadu]] 1917 podle [[Gregoriánský kalendář|gregoriánského kalendáře]].
'''Říjnová revoluce''' (jinak také '''Bolševická revoluce''', '''Ruská revoluce''', [[Komunismus|komunisty]] zvaná též '''Velká říjnová socialistická revoluce''', zkráceně '''VŘSR''', '''Velký říjen''') byl ozbrojený převrat,<ref group="pozn.">Výraz převrat (''perevorot'') zprvu používali i někteří bolševičtí vůdci (např. [[Lev Davidovič Trockij|Trockij]]), od dvacátých let se však plně prosadil termín revoluce.</ref> provedený v&nbsp;[[Rusko|Rusku]] [[7.&nbsp;listopad]]u&nbsp;[[1917]] (25.&nbsp;října podle [[Juliánský kalendář|juliánského kalendáře]], který tehdy v&nbsp;zemi platil). Akce byla připravena z&nbsp;iniciativy [[Vladimir Iljič Lenin|V.&nbsp;I.&nbsp;Lenina]], vůdce bolševické frakce [[Ruská sociálně demokratická dělnická strana|ruské sociálně demokratické strany]]. Událost významně ovlivnila celosvětové dění ve [[20. století]], byl to také začátek [[Občanská válka v Rusku|občanské války v&nbsp;Rusku]], následovalo vytvoření [[Sovětský svaz|SSSR]] a rozšíření [[komunismus|komunismu]] na podstatnou část světa.
 
Prozatímní vláda trvala na pokračování velmi nepopulární účasti Ruska na [[První světová válka|první světové válce]], což bránilo provádění hlubokých reforem požadovaných občany.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=311}} To způsobilo, že bolševický program, vyjádřený hesly „Mír, chléb a půda“ a „Všechnu moc [[sovět]]ům“ (tj. lidovým radám), na podzim roku 1917 rychle získával příznivce.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=311}} Hospodářská krize, která se v létě prohloubila, hrozba nasazení na frontu pro vojáky hlavního města, rozčarování z nedostatečnosti vládních reforem a podpora prozatímní vlády většinou ostatních stran zvýhodňovala bolševiky, kteří v hlavním městě [[Petrohrad]]u rozpoutali intenzivní propagandistickou kampaň.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=311}} Nižší třídy ve městě se odmítaly obětovat pokračováním ve válce a tolerováním koaliční vlády za účasti pravicové [[Konstitučně demokratická strana|Konstitučně demokratické strany („Kadetů“)]] po [[Kornilovův puč|Kornilovově puči]].{{sfn|Rabinowitch|1978|p=311}} Navzdory zjevné slabosti prozatímní vlády se několik dní před plánovanou revolucí ukázalo, že obyvatelé odmítnou ozbrojené povstání samotných bolševiků proti prozatímní vládě, jaké chtěl Lenin. Proto bylo rozhodnuto přijmout méně riskantní postup, který prosazoval hlavně [[Lev Trockij]] a který spočíval v převzetí moci během připravovaného [[Druhý sjezd sovětů|Druhého sjezdu sovětů]]:{{sfn|Rabinowitch|1978|p=313}} Moc na sebe strhne [[Petrohradský sovět dělnických a vojenských delegátů|Petrohradský sovět]], nikoli strana, a jakýkoli odpor vlády bude pak vypadat jako [[kontrarevoluce]].{{sfn|Rabinowitch|1978|p=313}} Vláda zatím poslala část vojenské posádky na blízkou frontu, a tím podnítila revoluci.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=313}}
== Předpoklady ==
[[Socialismus|Socialistická]] [[idea]] spravedlivější společnosti měla v&nbsp;[[Evropa|Evropě]] silný vliv již od poloviny [[19. století]] a značného ohlasu dosáhla i v&nbsp;[[car]]ském Rusku, zemi s&nbsp;[[Absolutismus|autokratickým]] politickým zřízením. Zde byla v&nbsp;roce [[1898]] založena [[Ruská sociálně demokratická dělnická strana]] (RSDDS), která brzy převzala radikální rétoriku vlivných socialistů [[Karl Marx|Marxe]] a [[Friedrich Engels|Engelse]], vyzývajících k&nbsp;revoluci a zespolečenštění soukromého majetku. Tato strana se v&nbsp;roce [[1903]] rozštěpila na dvě frakce – umírněnější [[Menševici|menševiky]] a radikální [[Komunistická strana Sovětského svazu|bolševiky]]. Kromě toho vznikla ještě Strana socialistů revolucionářů ([[Eseři|eserů]]) prosazující myšlenky rolnického socialismu.
 
Nový [[Petrohradský vojenský revoluční výbor]], který hájil své kroky jako obranu proti kontrarevoluci a který v praxi řídili bolševici, rychle převzal kontrolu nad posádkovými jednotkami.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=314}} Mezi vládou a Výborem došlo k několika nekrvavým střetům o ovládnutí strategických bodů hlavního města, které skončily vítězstvím Výboru a izolací vlády, jíž se stěží podařilo získat vojenskou pomoc. Pak konečně došlo k přímému útoku na vládu, který Lenin požadoval už týdny a který skončil zajetím téměř celé prozatímní vlády v noci {{JULGREGDATUM|7|11|1917}}, kdy již zasedal Druhý sjezd sovětů. Opuštění sjezdu umírněnými socialisty na protest proti akci bolševiků usnadnilo vytvoření vlády ([[Sovnarkom]]u) výlučně z bolševiků.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=314}} Následující vyjednávání o vytvoření koaliční vlády z různých socialistických stran zkrachovala na neústupností jednotlivých frakcí. Pokus opozice o [[povstání junkerů|povstání proti bolševikům]] v hlavním městě i [[Povstání Kerenského a Krasnova|pochod vojsk z fronty]] na Petrohrad se také nezdařily. Moc nové vlády se po celé zemi šířila ve fázích doprovázených vážnými střety v některých oblastech, jako byla [[Moskva]]. Vojenská slabost opozice a popularita prvních opatření bolševiků však pomáhala Leninovi a jeho straníkům. Nejradikálnější opozice vůči bolševickému puči byla neoblíbená a umírněná strana se nedokázala prosadit v institucích nového režimu - kvůli rozpuštění [[Všesvazové ústavodárné shromáždění|Ústavodárného shromáždění]] v lednu 1918 a vyloučení socialistů ze sovětů následujícího jara brzy propukla [[Ruská občanská válka|občanská válka]].
Carské Rusko bylo kolem roku [[1900]] největším státem na světě, byl to však stát podle dobových měřítek zaostalý a vnitřně velmi labilní. V&nbsp;zemi chyběla silná střední třída a společnost fakticky tvořila většinová rolnická masa a úzká vrstva [[aristokracie]], vlastnící velkou část půdy. Car zemi spravoval „z&nbsp;boží milosti“ jako ve [[středověk]]u, občanská společnost se teprve rodila. Za této situace vystupovala většina inteligence proti režimu a toužebně očekávala změnu – ta nečekaně nastala roku [[1905]], kdy v&nbsp;důsledku [[Rusko-japonská válka|války s&nbsp;Japonskem]] vypukla v&nbsp;zemi revoluce.
 
== Pozadí ==
=== Vývoj v&nbsp;letech 1905–1914 ===
Na podzim roku 1917 po selhání pravicového [[Kornilovův puč|Kornilovova puče]] se dále zhoršila hospodářská situace Ruska.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=167}} V hlavním městě Petrohradě byla vysoká nezaměstnanost, nedostatek paliva i jídla a inflace.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=167}} Pro většinu obyvatel se životní podmínky zhoršily, zatímco se zdálo, že vláda se omezuje jen na administrativní opatření.{{sfn|Chamberlin|1976|p=296}} Během krize klesla popularita prozatímního premiéra [[Alexandr Kerenskij|Alexandra Kerenského]]: pravice tvrdila, že zradil Kornilova, zatímco levice a petrohradský lid ho považovali za spoluviníka Kornilovova kontrarevolučního puče.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=167}} Kornilovova porážka prospěla hlavně bolševikům, ale veřejné mínění bylo ve skutečnosti nakloněno vzniku nové sovětské vlády, která by spojila různé socialistické proudy, nikoliv výlučně bolševiky, což se projevilo v nesčetných rezolucích schválených po porážce Kornilova.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=167}}
Během [[Ruská revoluce (1905)|první ruské revoluce]] v&nbsp;roce [[1905]] nedokázaly socialistické strany prosadit nic ze svého programu – z&nbsp;revoluce profitovaly [[Liberalismus|liberální]] a občanské strany (především [[Konstitučně demokratická strana|kadeti]]), jimž se podařilo dosáhnout omezeného [[parlamentarismus|parlamentarismu]] ([[duma]]). Radikální křídlo revoluce bylo poraženo, jeho představitelé popraveni nebo uvězněni. Až do vypuknutí [[První světová válka|první světové války]] zůstávaly socialistické společenské představy jen na okraji reálných politických úvah a carský režim se dočasně konsolidoval ([[Stolypinovy reformy]]). Obě frakce v&nbsp;RSDDS, [[menševici]] a [[Komunistická strana Sovětského svazu|bolševici]], se zatím názorově zcela rozešly a fakticky si utvořily samostatné stranické struktury. V&nbsp;důsledku policejní perzekuce byla řada jejich představitelů nucena žít v&nbsp;exilu, kde se utápěli v&nbsp;různých sporech.
 
[[File:Kerensky--russianrevolutio00leviuoft.png|thumb|right|upright 0.8|Premiér Alexandr Fjodorovič Kerenskij]]
=== Únorová revoluce ===
Radikalizace mas se odrazila ve ztrátě moci umírněných politiků nad hlavními sověty země: [[Moskevský sovět]] ovládli bolševici {{JULGREGDATUM|18|9|1917}} a [[Petrosovět|petrohradský]] následoval {{JULGREGDATUM|8|10|1917}} po opakovaných porážkách umírněných v různých hlasováních.{{sfn|Chamberlin|1976|p=278}} [[Trockij]], nedávno propuštěný z vězení, se stal předsedou sovětu hlavního města. Více než sto sovětů z celé země žádalo, aby [[Celoruský ústřední výkonný výbor]] – stále pod kontrolou umírněných socialistů – převzal moc, zatímco v jiných významných lokalitách ovládli bolševici místní sověty.{{sfn|Chamberlin|1976|p=278}} Baltská flotila, jež byla velmi blízko od hlavního města, odmítla uznávat Kerenského.{{sfn|Chamberlin|1976|p=279}} Rolníci v oblasti Petrohradu si zvolili bolševického delegáta pro připravovaný [[předparlament]] (Prozatímní radu Ruské republiky).{{sfn|Chamberlin|1976|p=279}} Ve velkých městech značně vzrostla podpora bolševiků.{{sfn|Chamberlin|1976|p=279}}
{{Podrobně|Únorová revoluce}}
[[Soubor:1917petrogradsoviet assembly.jpg|náhled|200px|Petrohradský sovět, 1917]]
První světová válka znamenala pro Rusko hospodářskou i vojenskou pohromu. Zaostalý carský režim nedokázal účinně mobilizovat všechny síly k&nbsp;obraně před vnějším nepřítelem a po vzedmutí lidových bouří v&nbsp;Petrohradě v&nbsp;únoru [[1917]] (podle gregoriánského kalendáře v&nbsp;březnu) se zhroutil. Jeho oponenti v&nbsp;exilu dostávali již od roku [[1915]] finanční podporu od Němců.<ref name="pacner14">{{Citace monografie
| příjmení = Pacner
| jméno = Karel
| odkaz na autora = Karel Pacner
| titul = Osudové okamžiky Československa
| vydavatel = Nakladatelství BRÁNA
| místo = Praha
| rok = 2012
| počet stran = 720
| strany = 14-16
| isbn = 978-80-7243-597-5
}}</ref> Němci totiž věřili, že pokud padne carský režim v&nbsp;Rusku, nebudou muset s&nbsp;Ruskem nadále válčit, a uvolněné vojáky budou moci přesunout z&nbsp;[[Východní fronta (první světová válka)|východní fronty]] na [[Západní fronta (první světová válka)|západ]].<ref name="pacner14" />
 
Předparlament se sešel krátce poté, aby diskutoval o tom, jaká vláda by měla nahradit nouzový kabinet (direktorium) vytvořený Kerenským po Kornilovově puči. Bolševici prosazovali konec koalic s buržoazními stranami a vytvoření nového, výhradně socialistického kabinetu; tuto pozici zastávali [[Lev Kameněv|Kameněv]] a Trockij.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=178}} I přes rozdíly mezi nimi – Trockij vnímal novou vládu jako první krok k přenesení moci na sověty, zatímco Kameněv jako způsob, jak zajistit konání [[Všeruské ústavodárné shromáždění|Ústavodárného shromáždění]] – oba stále spoléhali na možnost prohloubit revoluci mírovými prostředky.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=178}} Tento postoj, původně podporovaný Leninem, byl vážně ohrožen náhlou změnou Leninova postoje, jež se {{JULGREGDATUM|28|9|1917}} promítla do dvou dopisů adresovaných Ústřednímu výboru bolševické strany, ve kterých Lenin odmítl umírněnost a požadoval okamžité povstání.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=178}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=288}} Ústřední výbor, překvapený novým postojem, se rozhodl požadavky Lenina ignorovat a zabránit tomu, aby byla podkopána shoda levice nastolená spoluprací socialistů během konfrontace s Kornilovem.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=181}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=288}}
Po abdikaci cara utvořili liberálové a socialisté (s&nbsp;výjimkou bolševiků) novou [[Ruská republika|Ruskou republiku]], které vládla od 15.&nbsp;března do 14.&nbsp;září&nbsp;1917 [[ruská prozatímní vláda]], která měla svolat ústavodárné shromáždění a mezitím dál vést válku s&nbsp;[[Německo|Německem]] a [[Rakousko-Uhersko|Rakousko-Uherskem]]. Ale rozvrat armády vyčerpané boji na frontách první světové války, neklid na venkově, kde rolníci očekávali brzké rozdělení velkostatkářské půdy, a slabost vlády situaci dost komplikovaly. 14.&nbsp;září byla legislativa země oficiálně rozpuštěna, nově vytvořená vláda však vládla jen okolo tří týdnů.{{Doplňte zdroj}}
 
Aby zlomil opozici většiny bolševického ústředního výboru, jež nechtěla přijmout požadavek na vojenské povstání a uchopení moci, Lenin z výboru odstoupil, což však nemělo na postoj ostatních členů žádný vliv.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=194}} V polovině října Lenin zintenzívnil svou kampaň za okamžité převzetí moci, a to jak uvnitř strany, tak u obyvatelstva. Vydal několik spisů, ve kterých zdůvodňoval svůj postoj vnitrostátní i mezinárodní situací (zvýšená podpora bolševiků, rozmach revolučních nálad na venkově, nepokoje v německé armádě atd.).{{sfn|Rabinowitch|1978|p=194}}
Z&nbsp;obav před návratem absolutismu prosadily obě nebolševické socialistické strany, [[eseři]] a [[menševici]], systém tzv. [[dvojvládí]], kdy vedle vlády existoval paralelní mocenský orgán, [[Sovět|sovět dělnických a rolnických zástupců]], volený dělníky, rolníky a vojáky; jemu byla podřízena struktura sovětů ve všech větších ruských městech. Obě strany v&nbsp;sovětech zprvu dominovaly a většinou se snažily s prozatímní vládou spolupracovat.
 
Předparlament nakonec umožnil Kerenskému vytvořit novou vládu s Kadety{{sfn|Chamberlin|1976|p=382}} a dalšími liberálními frakcemi. To Lenina přimělo, aby znovu přehodnotil svůj názor.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=187}} Pokus předparlamentu utvořit socialistickou vládu selhal, a tak se naděje většiny bolševického ústředního výboru upřela na příští sjezd sovětů. Největší radikálové doufali, že by sjezd mohl přenést moc na krajně levicovou vládu, která by rychle zavedla radikální opatření. Pro umírněnější bolševiky by nová prozatímní vláda zaručila volby do Ústavodárného shromáždění a jeho konání.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=187}} Petrohradský sovět nazval nový kabinet „vládou pro občanskou válku“, odmítl mu poskytnout jakoukoli podporu a oznámil, že příští sjezd sovětů vytvoří kabinet nový a „opravdu revoluční“.{{sfn|Chamberlin|1976|p=282}} Bolševici předparlament opustili a začali agitovat ve prospěch vytvoření nové vlády a proti Kerenskému a jeho příznivcům.{{sfn|Chamberlin|1976|p=285}}
=== Bolševici ===
[[Soubor:Kustodiev The Bolshevik.jpg|náhled|''Bolševik'' (1920), namaloval [[Boris Kustodijev]]]]
Význačný představitel bolševické strany [[Vladimir Iljič Lenin]] pobýval v&nbsp;době únorové revoluce spolu s&nbsp;dalšími bolševiky v&nbsp;[[exil]]u v&nbsp;[[Curych]]u. Svržení cara [[Mikuláš II. Alexandrovič|Mikuláše II.]] v&nbsp;únoru 1917 exilové revolucionáře šokovalo, protože se odehrálo bez nich.<ref name="pacner13">Pacner 2012, s. 13-14</ref> Podle Lenina se tehdy moci v&nbsp;Rusku ujala [[buržoazie]]. Rozhodl tedy, že se revolucionáři zkusí vrátit do [[Petrohrad]]u a udělat revoluci socialistickou.<ref name="pacner13" /> 9.&nbsp;dubna&nbsp;1917 tedy vyrazili vlakem ze [[Švýcarsko|Švýcarska]] přes [[Švédsko]] do Petrohradu. Vagón měl právo [[exteritorialita|exteritoriality]] a na německém území ho střežili němečtí vojáci.<ref name="pacner21">Pacner 2012, s. 21-23</ref> Císař [[Vilém II. Pruský]] očekával, že Lenin svojí revolucí paralyzuje bojeschopnost ruské armády a ukončí válku na východní frontě.<ref name="pacner21" /> V&nbsp;Leninovi pak viděl jen relativně bezvýznamnou postavu, která brzy poté ztratí moc.{{Doplňte zdroj}}
 
== Přípravy ==
Do Petrohradu Lenin dorazil [[16. duben|16.&nbsp;dubna]]&nbsp;[[1917]],<ref name="pacner21" /> později dorazil též další revolucionář [[Lev Davidovič Trockij|Lev Trockij]], stal se Leninovou pravou rukou, ale mezi oběma muži byly často spory ohledně metod boje.<ref name="pacner21" />
 
=== Rozhodnutí Ústředního výboru a nedostatky organizace ===
Bolševici zprvu zaujali smířlivý postoj k&nbsp;prozatímní vládě, po návratu Lenina z&nbsp;exilu však otočili a začali na vládu útočit jako žádná jiná strana v&nbsp;Rusku. Vytýkali jí protidělnickou politiku, pokračování ve válce, neochotu rozdělit rolníkům půdu a řadu dalších prohřešků. V červenci [[1917]] se nakonec neúspěšně pokusili vyvolat nepokoje, které je v očích veřejnosti dočasně kompromitovaly.<ref>Viz R. Pipes, ''Dějiny ruské revoluce'', Praha 1998, s. 128–129.</ref><ref name="pacner23">Pacner 2012, s. 23-27</ref> Na bolševické vůdce byl vydán zatykač, Kameněv a Trockij byli zatčeni, Lenin uprchl.<ref name="pacner23" /> V té době stále revolucionáři tajně pobírali finanční podporu od Německého ministerstva financí.<ref name="pacner23" /><ref name="pacner27" /> Tyto prostředky byly použity především na vyzbrojování stranické armády a na vydávání stranického deníku [[Pravda (noviny)|Pravda]].<ref name="pacner23" />
Navzdory Leninovu přání okamžitého uchopení moci bolševickou stranou{{sfn|Daniels|1997|p=77}} po zprávách o postoji dělníků a vojáků, podporujících přenesení moci na sověty, ale nikoliv pouze na stranu,{{sfn|Rabinowitch|1978|p=212}} bolševické vedení zaměřilo své úsilí na Druhý sjezd sovětů{{sfn|Daniels|1997|p=104}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=224}} s přáním předat vládní moc jemu.{{sfn|Wade|2000|p=224}} Hlavním zastáncem tohoto názoru byl Trockij,{{sfn|Rabinowitch|1978|p=225}} a dokonce i v Ústředním výboru nemalá část, vedená Kameněvem a Zinovjevem, s obavami sledovala snahu Lenina vyvolat povstání.{{sfn|Daniels|1997|p=82}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=212}} Tento proud se domníval, že situace není k ozbrojenému povstání příznivá{{sfn|Rabinowitch|1978|p=204}} a raději se spoléhal na sověty a na budoucí ústavodárné shromáždění, že budou pokračovat v revoluci.{{sfn|Daniels|1997|p=82}}{{sfn|Geyer|1968|p=173}} Také věřil, že po státním převratu by se proti nové vládě spojila celá buržoazie a že by povstalci nebyli schopni vojensky čelit Německu a nemohli by se spoléhat na silnější podporu světového proletariátu. Přestože Lenin nakonec prosadil svůj názor, že je potřeba začít povstání, nebylo stanoveno datum a ústřední výbor byl velmi rozdělen.{{sfn|Daniels|1997|p=78}}
 
Aby Lenin ospravedlnil své přání okamžitě začít s povstáním, předkládal různá odůvodnění: blížící se podepsání míru mezi stranami Velké války (tedy dohody mezi imperialistickými mocnostmi, jak to vnímal); že se Kerenskij chystá vydat hlavní město Němcům; že se připravuje další pravicový převrat, jako byl Kornilovův; nebo že triumf ruské a světové revoluce by mohl být dosažen jen po malém boji.{{sfn|Geyer|1968|p=172}} Situace prozatímní vlády byla opravdu velmi vážná a rychle ztrácela autoritu; vojenská situace na severní frontě u hlavního města byla katastrofická a Kerenskij neměl žádné záruky loajality městské posádky.{{sfn|Geyer|1968|p=172}} Nedostatek pohonných hmot a potravin způsobil růst inflace.{{sfn|Geyer|1968|p=172}} Dosavadní apatie populace by se mohla snadno proměnit v rebelii a vláda se nemohla spoléhat na účinnou podporu [[Celoruský ústřední výkonný výbor|Celoruského ústředního výkonného výboru]], izolovaného od mas. Petrohradský sovět byl již v rukou bolševiků, které vedl Trockij.{{sfn|Geyer|1968|p=172}}
Krátce po skončení „červencových dnů“ odstoupil předseda prozatímní vlády [[Georgij Lvov]], a jeho místo zaujal [[eser]] [[Alexandr Fjodorovič Kerenskij]]. Ten se chtěl s bolševiky vypořádat vojenskou cestou.<ref name="pacner27">Pacner 2012, s. 27-29</ref> [[Generál]] [[Lavr Kornilov]], který si byl vědom vratkého postavení vlády, poté zahájil pokus o&nbsp;převrat s&nbsp;cílem nastolit vojenskou [[Diktatura|diktaturu]].<ref name="pacner27" /><ref name="pacner27" /> Kerenskij neměl dost vojáků, které by proti Kornilovovým silám postavil, ale pomohli mu bolševici. Jejich agitace Kornilovovy jednotky zcela rozložila a pučisté byli zatčeni.<ref name="pacner27" /> Tím získali bolševici ztracenou prestiž.<ref name="pacner27" /> V&nbsp;září petrohradský sovět ovládli bolševici a [[Vladimir Iljič Lenin|Lenin]] tak získal kontrolu nad jednou ze dvou mocenských pák v&nbsp;zemi; tu se rozhodl využít k&nbsp;úplnému převzetí vlády v&nbsp;Rusku.{{Doplňte zdroj}} Změna režimu měla proběhnout v&nbsp;souladu s&nbsp;poučkami [[marxismus|marxismu]], tj. násilnou cestou, nad vším si však měla uchovat dohled strana.{{Doplňte zdroj}} Později Lenin v&nbsp;rozporu s&nbsp;realitou tvrdil, že „strana našla moc pohozenou na ulici a jednoduše ji zvedla“.{{Doplňte zdroj}}
 
[[File:Kamenev--russianbolshevik00rossuoft.png|thumb|[[Lev Kameněv]], hlava umírněné frakce bolševiků, si čte noviny Pravda]]
== Revoluce ==
[[Soubor:Stormningen av vinterpalatset.jpg|náhled|Záběr z&nbsp;filmu ''Deset dní, které otřásly světem'' od [[Sergej Michajlovič Ejzenštejn|Sergeje Ejzenštejna]] ([[1927]]) bývá někdy mylně pokládán za dokumentární]]
Snahou organizátorů převratu bylo maskovat uchopení moci jako vůli sovětů, proto byl [[Vojenský revoluční výbor]], koordinující převrat, formálně sovětským orgánem. Ačkoli zprávy o&nbsp;přípravách pronikly na veřejnost, nebolševické socialistické strany i prozatímní vláda nebezpečí značně podcenily. Na rozdíl od [[Únorová revoluce|únorové revoluce]] nebyla říjnová revoluce lidovou revoltou, jakkoli se komunisté snažili později tvrdit opak.<ref name="pacner14" /> Nebyla ani záležitostí sovětů, neboť bolševici jen využili jejich aparátu a jejich jménem převrat kryli.
 
{{JULGREGDATUM|7|10|1917}} se bolševici rozhodli soustředit na získání co největšího počtu sovětů, ovládaných od jara umírněnými socialisty, a to prostřednictvím voleb.{{sfn|Wade|2000|p=224}} Podobnou strategii přijali i [[leví eseři]],{{sfn|Wade|2000|p=224}} tehdy spojenci bolševiků. Mobilizace sil radikálních levicových stran v předvečer sjezdu sovětů nastala zčásti kvůli přetrvávajícím pověstem o možné kontrarevoluci nebo zrušení sjezdu, jehož svolání umírnění socialisté přijali jen neochotně.{{sfn|Wade|2000|p=224}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=298}} {{JULGREGDATUM|20|10|1917|corto=true}} se Lenin vrátil z Finska do hlavního města a bolševici opustili předparlament.{{sfn|Geyer|1968|p=172}} Trockij přijal zásadní rozhodnutí: rozhodl se, že využije pověsti o tom, že dočasná vláda chce opustit hlavní město, aby vysvětlil ovládnutí vojenské posádky hlavního města a rozdání zbraní dělníkům jako obranná opatření proti nepřátelům revoluce, vnějším (Němci) i vnitřním (kontrarevoluce).{{sfn|Geyer|1968|p=174}} O čtyři dny později Trockij vyhlásil svá podezření na sjezdu sovětů severní oblasti s úmyslem získat na svou stranu vojáky rozmístěné kolem hlavního města.{{sfn|Geyer|1968|p=175}} Na tomto sjezdu byla zřejmá ohromná podpora bolševiků z blízkosti hlavního města a vojáků umístěných v okolí Petrohradu.{{sfn|Chamberlin|1976|p=298}} Mezitím bolševici, kteří nesouhlasili s povstáním, rozběhli kampaň, která měla lidem vysvětlit jejich důvody.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=212}}
Ráno 6.&nbsp;listopadu&nbsp;1917 (24. října podle juliánského kalendáře) obsadli junkeři (mladí posluchači důstojnických škol) bolševickou tiskárnu, a chtěli zatknout Lenina.<ref name="pacner11">Pacner 2012, s. 11-13</ref> Petrohradský sovět, nyní již pod kontrolou bolševiků, proti nim vyslal revoluční oddíly. Ty obsadily telefonní a telegrafní centrály a zdvihly mosty přes řeku [[Něva|Něvu]], aby Kerenskému nemohla přijít na pomoc další vojska. Ta byla navíc zcela rozložená bolševickou agitací.<ref name="pacner11" /> V&nbsp;noci dorazil v&nbsp;přestrojení Lenin a nařídil brzký útok na carský [[Zimní palác]].<ref name="pacner11" /> Druhý den nechal odvysílat prohlášení, podle kterého byla svržena Prozatímní vláda, a moc přebírá petrohradský sovět.<ref name="pacner11" />
 
Lenin se setkal s bolševickým ústředním výborem {{JULGREGDATUM|23|10|1917}} a podařilo se mu prosadit názor o potřebě ozbrojeného povstání proti vládě,{{sfn|Geyer|1968|p=172}} ale ne ke konkrétnímu termínu před Sjezdem sovětů.{{sfn|Wade|2000|p=225}}{{sfn|Geyer|1968|p=173}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=206}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=293}} Rozhodnutí bylo nejednoznačné a spíš zdůraznilo rozdíly mezi Leninovými radikály a umírněným směrem Kameněva.{{sfn|Wade|2000|p=225}}{{sfn|Wade|2000|p=226}}{{sfn|Geyer|1968|p=173}} Ve dnech následujících po zasedání ústředního výboru nebyla prováděna žádná příprava na okamžité povstání a bolševické kádry ani nebyly připraveny k tomu, aby ji prováděly, kvůli nedostatku organizace a vedení.{{sfn|Wade|2000|p=226}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=219}} Neexistoval žádný plán na ovládnutí komunikačních a dopravních sítí a [[Rudé gardy (Rusko)|Rudé gardy]], které byly stále víc na straně bolševiků, ani neměly v hlavním městě jednotné velení.{{sfn|Wade|2000|p=226}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=219}}
7.&nbsp;listopadu ve 21.45 dal výstřelem z&nbsp;[[Aurora (křižník)|křižníku Aurora]] prominentní bolševik [[Vladimir Antonov-Ovsejenko|Antonov-Ovsejenko]] signál [[Rudé gardy (Rusko)|Rudým gardám]] k&nbsp;útoku na [[Zimní palác]]. Rozpoutaly se drobné potyčky, ale obránci paláce – dvěstěčlenný ženský oddíl a junkeři – se brzy vzdali.<ref name="pacner11" /> Většina obyvatel Petrohradu si v&nbsp;prvních dnech ani nevšimla, že došlo k&nbsp;revoluci.<ref name="pacner11" /> Toho dne hrála normálně [[Divadlo|divadla]], vycházely [[noviny]] a dělníci i vojenská posádka se k&nbsp;událostem stavěli povětšinou netečně či neutrálně.<ref name="pacner11" /> Při akci stačilo bolševikům ovládnout hlavní komunikační uzly v&nbsp;[[Petrohrad]]ě – nádraží, poštu atd.
V&nbsp;[[Moskva|Moskvě]] se sice v&nbsp;průběhu příštích dní strhly pouliční boje, ale v&nbsp;jiných městech samozvané výbory a organizace celkem plynule přebíraly moc.
 
{{JULGREGDATUM|25|10|1917}} výkonný výbor Petrohradského sovětu schválil vytvoření orgánu, který měl koordinovat obranu nadcházejícího sjezdu sovětů,{{sfn|Geyer|1968|p=177}} [[Petrohradský vojenský revoluční výbor|Vojenského revolučního výboru]].{{sfn|Geyer|1968|p=175}} Měl být složen ze zástupců sovětu, zástupců loďstva, odborů, továrních výborů, vojenských organizací různých stran v sovětu, dělnických milicí a dalších organizací.{{sfn|Daniels|1997|p=85}} Zasedání zástupců jednotek petrohradské posádky bylo také svoláno na následující dny.{{sfn|Daniels|1997|p=85}} Výbor nebyl kruhem spiklenců, ale oficiálním orgánem Petrohradského sovětu.{{sfn|Geyer|1968|p=175}} Umírnění socialisté Výbor brzy opustili, což usnadnilo jeho ovládnutí extremisty a zejména bolševiky.{{sfn|Chamberlin|1976|p=300}}
Předseda prozatímní vlády [[Alexandr Fjodorovič Kerenskij|Kerenskij]] mezitím uprchl, aby se pokusil získat na svou stranu jednotky armády mimo město. Zbytek Prozatímní vlády nechali bolševici zatknout.<ref name="pacner30">Pacner 2012, s. 30-32</ref> V&nbsp;Dumě, kde dosud měli bolševici po květnových volbách jen 13 procent{{Doplňte zdroj}}, opustili sociální demokraté a eseři sál, čímž bolševikům vyklidili pozice,<ref name="pacner30" /> takže bolševici získali většinu a začali schvalovat Leninovy dekrety, zejména dekret č. 1, kterým byla ukončena válka,{{doplňte zdroj}} a dekret č. 2. nařizující likvidaci 10.000 nepřátel týdně{{doplňte zdroj}}. Demoralizovaným Kerenského silám se nepodařilo revoluci potlačit.<ref name="pacner30" />
 
Čtyři dny před předpokládaným zahájením sjezdu sovětů, {{JULGREGDATUM|29|10|1917}},{{sfn|Rabinowitch|1978|p=219}} se konalo další zasedání Ústředního výboru, jež potvrdilo{{sfn|Rabinowitch|1978|p=234}} rozhodnutí o uchopení moci navzdory tvrdé{{sfn|Chamberlin|1976|p=293}} opozici umírněných; Kameněv hrozil, že odstoupí, a k Leninově nelibosti spolu se Zinovjevem začali veřejně projevovat svůj opoziční názor.{{sfn|Wade|2000|p=226}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=222}} Nevyhnutná příprava na uskutečnění převratu proti prozatímní vládě však stále nezačala.{{sfn|Wade|2000|p=226}} Většina vedení strany i rezoluce dělníků a vojáků, které nepřestávaly docházet, nadále hodlaly předat moc sjezdu sovětů.{{sfn|Wade|2000|p=226}} Leví eseři a podobně i [[menševici]] internacionalisté se také připravovali během sjezdu vytvořit novou socialistickou vládu složenou z různých stran, ale stavěli se proti okamžitému převzetí moci.{{sfn|Wade|2000|p=227}} Téhož dne Trockij potvrdil zprávu, která se před několika dny objevila v některých novinách: „Říká se o nás, že připravujeme organizaci, aby se chopila moci. Není to žádné tajemství.“{{sfn|Geyer|1968|p=175}}
I po převratu posílali Němci bolševikům peníze na žold rudých gardistů a propagandu, protože se obávali, že by vratká bolševická vláda mohla být svržena a k&nbsp;moci se mohly dostat síly nakloněné pokračování války s&nbsp;Německem.<ref name="pacner30" /> Později dokonce dodávali bolševikům zbraně.<ref name="pacner30" />
 
Konečný cíl činnosti Petrohradského sovětu vytyčil sám Trockij: sjezd sovětů se měl chopit vládní moci, vyhlásit okamžité příměří a rozdat půdu rolníkům.{{sfn|Geyer|1968|p=177}} Podle Lenina však moc bylo třeba převzít před sjezdem{{sfn|Rabinowitch|1978|p=234}} a úlohou sjezdu mělo být jen její přijetí.{{sfn|Geyer|1968|p=177}}
V&nbsp;posledním listopadovém týdnu se konaly volby do Ústavodárného shromáždění, ve kterých bolševici získali 24&nbsp;% hlasů.<ref name="pacner30" /> V&nbsp;prosinci Lenin zakázal stranu kadetů a v&nbsp;lednu nechal rozpustit celý parlament, protože se odmítl podřídit bolševikům.<ref name="pacner30" />
 
Rozhodnutí umírněných socialistů odložit kongres o pět dní pro nepřítomnost delegátů v hlavním městě bylo rozhodující: umožnilo bolševikům, aby se zorganizovali k převzetí moci{{sfn|Daniels|1997|p=98}} a zmařili pokus Kerenského před sjezdem odzbrojit radikály.{{sfn|Wade|2000|p=227}} Zpoždění bylo zčásti také důsledkem projevů vnitřních rozporů v bolševické straně, takže umírnění socialisté doufali, že na sjezdu vznikne většina, která se postaví proti Leninově pozici.{{sfn|Daniels|1997|p=98}}
=== Jednání o&nbsp;míru ===
26.&nbsp;listopadu&nbsp;1917 se poprvé setkaly delegace znesvářených stran na [[Východní fronta (první světová válka)|východní frontě]]. Dohodly se na příměří.<ref name="pacner33">Pacner 2012, s. 33-37</ref> Od 3.&nbsp;prosince delegace jednaly v&nbsp;[[Brest (Bělorusko)|Brestu]] o&nbsp;ukončení nepřátelství. [[Centrální mocnosti|Ústřední mocnosti]] si od toho slibovaly možnost přesunout vojska na [[Západní fronta (první světová válka)|západní frontu]], a také územní zisky. Bolševici doufali, že uzavřením míru s&nbsp;Německem a Rakousko-Uherskem se budou moci soustředit na potlačení vzrůstajícího domácího odporu.<ref name="pacner33" /> Mimoto doufali, že bolševické revoluce brzy vypuknou i v&nbsp;jiných zemích – včetně Německa.<ref name="pacner33" />
 
=== Přípravy provizorní vlády ===
Německé požadavky byly pro bolševiky velmi tvrdé, a vedly mezi nimi k&nbsp;rozporům – část si raději přála pokračovat ve válce. Mimo jiné doufali, že by tak pomohli přinést do Německa revoluci. Lenin odmítl – ruské vojsko bylo zcela vyčerpané, a pokračování ve válce by mohlo ohrozit křehký bolševický režim.<ref name="pacner33" /> Příznivci války zprvu získali převahu, Rusko odmítlo podepsat mírovou dohodu, a tak Ústřední mocnosti 18.&nbsp;února&nbsp;1918 znovu obnovily vojenské operace na východní frontě. Bolševici se uvolili mírové podmínky přijmout, avšak nové německé podmínky byly tvrdší. Nakonec 1.&nbsp;března i přes protesty států [[Trojdohoda|Dohody]] všechny podmínky přijali.<ref name="pacner33" /> Němci pak ještě nějaký čast finančně podporovali bolševiky ve vypuknuvší [[Ruská občanská válka|Ruské občanské válce]].<ref name="pacner33" />
[[File:Bundesarchiv Bild 183-R15173, St. Petersburg, Winterpalais.jpg|[[Zimní palác]], sídlo provizorní vlády |thumb|upright 1.3]]
Uzavřená schůze kabinetu v noci {{JULGREGDATUM|17|10|1917}} řešila vojenské ohrožení hlavního města po okupaci baltských ostrovů{{sfn|Rabinowitch|1978|p=225}} poblíž Estonska nepřítelem. Ministr sociálních věcí Kadet [[Nikolaj Kiškin]] navrhl přenesení hlavního města do Moskvy{{sfn|Rabinowitch|1978|p=226}} a začlenění Petrohradu do frontové oblasti. Návrh socialisté kritizovali, protože by snížil vliv Petrohradského sovětu a Celoruského ústředního výkonného výboru na vládu a na budoucí ústavodárné shromáždění.{{sfn|Daniels|1997|p=64}} Tváří v tvář kritice se kabinet rozhodl nepřijmout návrh,{{sfn|Chamberlin|1976|p=285}} pokud by nebyl schválen předparlamentem.{{sfn|Daniels|1997|p=64}} Diskuse unikla ve zkreslené podobě na veřejnost, takže se lidé domnívali, že se vláda snaží použít Němce k rozdrcení revoluce, a tuto fámu použili bolševici ve svůj prospěch.{{sfn|Daniels|1997|p=64}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=285}} Vláda ve skutečnosti nikdy neměla v úmyslu vydat město nepříteli; chtěla využít jeho blízkost, aby se zbavila revoltujících částí vojenské posádky, ačkoli vojenští velitelé nevěřili tomu, že Němci město opravdu ohrožují.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=226}}
 
Dne {{JULGREGDATUM|22|10|1917}} vojenské velitelství v hlavním městě nařídilo odchod třetiny jednotek městské posádky na frontu{{sfn|Rabinowitch|1978|p=231}} (a to z politických důvodů, protože velitel severní fronty o posily z hlavního města nestál).{{sfn|Daniels|1997|p=72}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=226}} Jednotky posádky pak odmítly prozatímní vládu a vyhlásily loajalitu Petrohradskému sovětu.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=227}} Vojáci, kteří byli nevěrnější během potlačení bolševického [[Červencové dny|červencového povstání]], včetně kozáků,{{sfn|Geyer|1968|p=178}} zůstali neutrální nebo se přidali k sovětům.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=227}} Vzhledem k přetrvávajícím fámám o dalším převratu pravice, které povzbuzovala prohlášení [[Michail Rodzianko|Michaila Rodzianka]] požadující přenechání hlavního města Němcům{{sfn|Rabinowitch|1978|p=226}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=285}} a vzpomínky na podobný rozkaz Kornilova během jeho neúspěšného puče, rozkaz vojenského velitelství alarmoval Petrohradský sovět, který začal připravovat protiopatření.{{sfn|Daniels|1997|p=72}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=225}}
 
{{JULGREGDATUM|26|10|1917}} se Kerenskij objevil v předparlamentu, aby popřel fámy tvrdící, že připravuje přenesení hlavního města.{{sfn|Daniels|1997|p=87}} Krátce se sešla vláda a rozhodla se apelovat na obyvatelstvo, aby nepodporovalo akce bolševiků a nechalo vládu konat. Vláda přitom doufala, že bude mít potřebnou sílu, což vyplývalo ze zprávy plukovníka [[Georgij Petrovič Polkovnikov|Polkovnikova]], nedávno jmenovaného vojenského velitele hlavního města.{{sfn|Daniels|1997|p=87}}
 
Kerenskij pak navštívil frontu a byl nepřítomen od {{JULGREGDATUM|27|10|1917}} do {{JULGREGDATUM|30|10|1917}}.{{sfn|Chamberlin|1976|p=297}} Vláda se mezitím stále více obávala možnosti bolševického povstání, ačkoli vojenští velitelé hlavního města ji stále ujišťovali, že byla přijata náležitá protiopatření.{{sfn|Daniels|1997|p=112}} Kiškin byl přesvědčen, že vláda má dostatečnou sílu, aby rozdrtila možné bolševické povstání, ale nepodnikal preventivní opatření.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=216}} Místopředseda vlády [[Aleksandr Konovalov]] se rozhodl požádat o posily z vojenských škol Oranienbaum a Peterhof, dělostřelectvo z dělostřelecké školy hlavního města a o vyslání praporu cyklistů do Zimního paláce, aby posílili jeho obranu.{{sfn|Daniels|1997|p=92}} Konovalovpak přesvědčil Kerenského, aby přijel do hlavního města a zúčastnil se schůze vlády, na níž byli ministři obrany a vnitra přesvědčeni, že rozdrtí jakoukoli vzpouru.{{sfn|Chamberlin|1976|p=297}} Sám Kerenskij vyjádřil touhu, aby bolševici povstali, aby je bylo možné rozdrtit.{{sfn|Daniels|1997|p=112}} Následující noc další schůze vlády schválila uplatnění nových opatření k potlačení možného povstání, které Kerenskij dojednal s vojenskými veliteli hlavního města.{{sfn|Daniels|1997|p=112}} V době původního termínu zahájení sjezdu sovětů kozáci v noci hlídali město před možným povstáním a obrana Zimního paláce byla posílena.{{sfn|Daniels|1997|p=113}} Rada ministrů vydala také několik prohlášení vyzývajících obyvatelstvo k udržení klidu.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=216}} Kerenskij oznámil jak britskému velvyslanci, tak předparlamentu, že je schopen čelit bolševikům.{{sfn|Daniels|1997|p=113}} V Kaluze u Moskvy dostali kozáci rozkaz rozpustit místní sovět a byl obnoven příkaz k zadržení Lenina.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=263}} Všechna tato opatření měla silnou podporu menševiků a eserů v Celoruském ústředním výkonném výboru.{{sfn|Daniels|1997|p=113}}
 
Pokus ústředního výkonného výboru získat podporu vojenských jednotek posádky pro vládu selhal: jednotky vyslaly delegáty na jednání s plukovníkem Polkovnikovem, ale zástupci ústředního výkonného výboru nepřesvědčili delegáty, aby podpořili vládu proti sovětu.{{sfn|Daniels|1997|p=114}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=237}} Ve dnech před bolševickým povstáním se nedařilo zastavit oslabování Kerenského vlády.{{sfn|Geyer|1968|p=176}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=243}}
 
Přípravy vlády byly dokončeny {{JULGREGDATUM|2|11|1917}} vysláním jednotky čtyřiceti cyklistů do Zimního paláce a zasláním žádosti velitelům frontových jednotek, aby nahradili vojáky, kteří jsou považováni za blízké bolševikům.{{sfn|Daniels|1997|p=114}} Vládní plán zahrnoval ovládnutí důležitých budov hlavního města, centra města a mostů, které umožňovaly přístup z předměstí.{{sfn|Daniels|1997|p=114}}
 
=== Předvečer Druhého sjezdu sovětů ===
{{JULGREGDATUM|3|11|1917}} konference jednotek petrohradské posádky, kterou uspořádal Petrohradský revoluční vojenský výbor (VRV), potvrdila větší věrnost jednotek petrohradskému sovětu než vládě. Revoluční nálada konečně povzbudila Revoluční vojenský výbor a Petrohradský sovět, aby se snažily ujmout se moci, podepsat mír, zajistit zásobování obyvatelstva potravinami a schválit agrární reformu.{{sfn|Wade|2000|p=229}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=241}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=302}} Týž večer poslal VRV zprávu vojenskému veliteli hlavního města plukovníku Polkovnikovovi, že všechny následující rozkazy musejí být schváleny VRV,{{sfn|Geyer|1968|p=178}} na což velitel odmítl přistoupit.{{sfn|Wade|2000|p=229}}{{sfn|Daniels|1997|p=121}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=241}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=302}} Proto VRV následujícího dne informoval jednotky městské posádky o nebezpečí hrozící kontrarevoluce a o tom, že všechny rozkazy by měly být schváleny VRV.{{sfn|Wade|2000|p=229}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=241}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=302}} Pak začal posílat své vlastní komisaře do hlavních vojenských jednotek Petrohradu, a tím zajistil kontrolu nad posádkou, která odmítala vládu.{{sfn|Wade|2000|p=229}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=241}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=302}} Jednotky byly obvykle novými komisaři VRV nadšeny, často šlo o bolševiky nedávno propuštěné z vězení.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=244}} VRV také nařídil arzenálům, aby nevydávaly zbraně nebo střelivo bez jeho svolení.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=241}}{{sfn|Daniels|1997|p=121}}
 
{{JULGREGDATUM|4|11|1917}} v hlavním městě probíhaly demonstrace; byl vyhlášen „den Petrohradského sovětu“ a bolševici i leví eseři se s velkým úspěchem snažili mobilizovat obyvatelstvo ve prospěch předání moci sovětům.{{sfn|Wade|2000|p=229}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=244}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=303}} Řečníci vyslaní k plukům VRV vyvolávali nespokojenost s vládou.{{sfn|Wade|2000|p=229}} Ve městě bylo cítit napětí kvůli možným střetům mezi demonstranty a kozáky, kteří svolali vlastenecký pochod na připomenutí osvobození Moskvy z Napoleonových rukou.{{sfn|Chamberlin|1976|p=303}} Některé jednotky se mobilizovaly a rozhodly se zůstat v pohotovosti až do začátku sjezdu sovětů.{{sfn|Wade|2000|p=229}} Některé jednotky rudých gard byly rovněž v pohotovosti.{{sfn|Wade|2000|p=230}} Náčelník štábu vojenské oblasti hlavního města generál [[Jakov Bagratuni]] požádal severní frontu, aby připravila několik vojenských jednotek pro okamžité odeslání do Petrohradu, avšak velitel fronty Vojtinskij odpověděl, že takový krok je nemožný, aniž by se vojákům vysvětlilo, nač se připravují.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=244}} Kerenskij krátce poté marně zopakoval stejnou žádost.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=244}}
 
Druhý den VRV oznámil opatření{{sfn|Rabinowitch|1978|p=244}} směřující k ovládnutí posádky a strategických bodů hlavního města údajně na obranu revoluce.{{sfn|Wade|2000|p=230}} Po dni debat se [[Petropavlovská pevnost]] konečně rozhodla podřídit vedení VRV.{{sfn|Wade|2000|p=230}}{{sfn|Daniels|1997|p=128}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=245}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=306}} Arzenál pevnosti dovolil VRV vyzbrojit mnoho rudých gardistů.{{sfn|Chamberlin|1976|p=306}} Autorita vojenských velitelů města stále klesala.{{sfn|Daniels|1997|p=130}}
 
Vláda byla stále přesvědčena, že má dostatek věrných vojáků k rozdrcení možného povstání, ačkoli několik dní předtím ministr vnitra připustil, že není dostatečně silný k přímému útoku na levicové radikály.{{sfn|Wade|2000|p=230}} Ovšem aktivity VRV, přípravy rudých gardistů a projevy podpory převzetí moci sověty vedly vládu ke snaze získat vojenskou posilu ze severní fronty.{{sfn|Wade|2000|p=231}} Vzhledem k blízkému zahájení Druhého sjezdu sovětů, od něhož se čekalo její odstranění a převzetí moci, se vláda rozhodla pokusit provést preventivní opatření.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=247}} V noci{{JULGREGDATUM|5|11|1917}} Kerenskij navrhl pozatýkat VRV,{{sfn|Rabinowitch|1978|p=244}} ale kabinet schválil pouze stíhání některých členů, zastavení dvou bolševických novin a posílení obrany Zimního paláce, což byla nepatrná a nedostatečná opatření, která však rozpoutala konfrontaci a jako údajně „kontrarevoluční“ činy poskytla záminku, kterou očekávali protivníci vlády.{{sfn|Wade|2000|p=231}} Kerenskij dále nařídil Bagratunimu, aby předložil VRV ultimátum: má zrušit svůj příkaz k ovládnutí posádky, nebo budou přijata veškerá opatření, která vláda bude považovat za nutná k obnovení pořádku.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=244}} Večer se VRV pod vlivem umírněných členů Petrohradského sovětu rozhodla přijmout Kerenského ultimátum, ale tento ústupek se ukázal marný.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=245}}
 
=== Rozložení sil a postoj posádky ===
[[File:GuardiasRojosJuntoAlPalacioDeInvierno--throughrussianre00willuoft.jpg|Petrohradské rudé gardy|thumb|upright 1.4]]
Vláda se spoléhala hlavně na studenty důstojnických škol (kadety čili [[junker (Rusko)|junkery]]) a tři pluky kozácké jízdy umístěné v Petrohradu;{{sfn|Daniels|1997|p=108}} bolševici se opírali o rudé gardy (početné a odhodlané, ale nezkušené), námořníky (nečetné) a vojáky (zkušené a velmi početné, ale většinou pasivní).{{sfn|Daniels|1997|p=108}} Bolševici se snažili vlichotit mužstvu stopadesátitisícové městské posádky, přičemž jim pomáhala nechuť vojáků odjet na frontu, jak si přála vláda a velitel severní fronty.{{sfn|Daniels|1997|p=108}}
 
{{JULGREGDATUM|30|10|1917}} se Vladimir Čeremisov a jeho komisař, bývalý bolševik Vojtinski, sešli s vojáky posádky, aby jim vysvětlili potřebu odjet na frontu k obraně hlavního města.{{sfn|Daniels|1997|p=108}} Delegaci posádky tvořili většinou bolševici, kteří byli podezřívaví ohledně motivu schůzky a trvali na tom, že při přesunech jednotek má poslední slovo Petrohradský sovět.{{sfn|Daniels|1997|p=109}} Strany se nedohodly a o pět dní později Čeremisova 5. armáda zvolila nový výbor s většinou bolševiků.{{sfn|Daniels|1997|p=109}}
 
Rovněž {{JULGREGDATUM|30|10|1917}} se ustavil Vojenský revoluční výbor, orgán městského sovětu pro řízení vojenských záležitostí, který byl fakticky ovládán paralelním orgánem bolševické strany.{{sfn|Daniels|1997|p=109}} Den po setkání s Čeremisovem se zástupci posádky setkali ve Smolném a vyslovili nedůvěru vládě a podporu Petrohradskému sovětu. Členové [[Celoruský ústřední výkonný výbor|Ispolkomu]], kteří setkání schválili, nakonec odešli, aniž by byli připuštěni ke slovu.{{sfn|Daniels|1997|p=109}}
 
== Události v Petrohradu ==
 
=== Uzavření tiskáren a první střety ===
{{JULGREGDATUM|6|11|1917 }} kolem tří hodin ráno byl Kerenskij v doprovodu vojenských velitelů v Zimním paláci, aby pracovali na opatřeních proti bolševikům.{{sfn|Daniels|1997|p=133}} Na ultimátum zaslané VRV nepřišla odpověď a kabinet krátce předtím schválil zatčení vůdců VRV. Pak přišla zpráva, že VRV nakonec přijal požadavky vojenských velitelů, ale Kerenskij odmítl opustit svůj plán.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=248}} Generál Bagratuni dál žádal o posily z fronty (junkery z Oranienbaumu, útočné jednotky z Carského sela a dělostřelce z Pavlovsku),{{sfn|Chamberlin|1976|p=308}} zatímco plukovník Polkovnikov nařídil zatknout komisaře poslané z VRV k jednotkám posádky a postavit je před soud.{{sfn|Daniels|1997|p=133}} VRV měl být souzen a propuštění účastníci červnových nepokojů měli být zase uvězněni.{{sfn|Chamberlin|1976|p=308}} Pro podněcování nepokojů měly být zastaveny dva bolševické deníky, Rabočij puť a Soldat,{{sfn|Chamberlin|1976|p=308}} a aby se zachovalo zdání nestrannosti, zákaz měl postihnout i dvoje konzervativní noviny.{{sfn|Daniels|1997|p=133}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=248}} Stráž Zimního paláce byla opět posílena.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=248}} S vědomím, že politické strany nebudou tato opatření vnímat příznivě, přijal pak Kerenskij návrh několika ministrů, aby týž den promluvil o situaci v předparlamentu.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=248}}
 
[[File:Броневик у Смольного 1917.JPG|Rudé gardy před Smolným institutem, ústředím revoluce|thumb|left|upright 1.3]]
 
O svítání v půl šesté malé jednotky kadetů a milice, vyslané vládou, napadly tiskárny dvou bolševických novin, zničily aktuální vydání, poškodily vybavení a zastavily tiskařské stroje.{{sfn|Wade|2000|p=232}}{{sfn|Daniels|1997|p=133}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=248}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=308}} Zaměstnanci odešli do blízkého Smolného institutu, sídla Petrohradského sovětu, Petrohradského revolučního vojenského výboru a bolševické strany, aby tam o událostech informovali.{{sfn|Wade|2000|p=232}}{{sfn|Daniels|1997|p=133}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=249}} Bolševici svolali krizové zasedání za účasti zástupců sovětu, VRV a levých eserů; akce vlády byla označena za kontrarevoluční; a brzy začaly přicházet informace o podezřelých pohybech vojenských jednotek.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=249}}{{sfn|Wade|2000|p=232}} VRV ihned považoval události za kontrarevoluční útok na sjezd sovětů a rozeslal jednotkám „Rozkaz č. 1“ nařizující mobilizaci.{{sfn|Wade|2000|p=232}}{{sfn|Daniels|1997|p=133}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=249}} Přes přání menšiny v VRV a bolševické straně byla odmítnuta myšlenka okamžitého povstání{{sfn|Rabinowitch|1978|p=250}} a byla přijata pouze opatření zajišťující konání sjezdu sovětů.{{sfn|Wade|2000|p=233}}
 
V deset hodin dopoledne se znovu sešel kabinet a Kerenskij ho informoval o opatřeních přijatých ráno. Přes pochybnosti některých ministrů stále věřil, že má situaci pod kontrolou.{{sfn|Daniels|1997|p=136}} Městská milice však neuposlechla rozkaz zatknout členy VRV a rozpustit jednotky loajální bolševikům, protože podléhala sovětu a ne vládě.{{sfn|Daniels|1997|p=136}} Během následujících dní milice pokračovala ve svých policejních činnostech, ale nepodílela se na obraně prozatímní vlády.{{sfn|Daniels|1997|p=136}} Většina opatření nařízených Kerenským byla ve skutečnosti obranná: jednotky kadetů byly vyslány střežit nádraží a byla posílena stráž Zimního paláce.{sfn|Daniels|1997|p=136}}
 
Po zasedání vlády premiér Kerenskij dál neúspěšně pokračoval ve snaze urychlit příchod jednotek loajálních vládě do Petrohradu, zadržet jednotky městské posádky v kasárnách a odstranit z nich komisaře vyslané VRV.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=254}} Během dopoledne a časného odpoledne se vyjasnilo, že většina jednotek v hlavním městě poslouchá pokyny Petrohradského sovětu a rozkazy vlády ignoruje.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=254}} Obě strany se navzájem obviňovaly ze zrady revoluce a pasovaly se na její obránce.{{sfn|Wade|2000|p=233}}
 
Odpoledne se ukázalo, že jednotky, které měly přijít do města posílit vládu, buď přešly na stranu sovětu, nebo byly zdrženy jeho příznivci.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=255}}{{sfn|Wade|2000|p=233}} Námořníci křižníku Aurora, který se opravoval ve franko-ruských loděnicích, povstali proti svým důstojníkům po vydání rozkazu, že křižník má opustit hlavní město, když sovět floty tento rozkaz odmítl.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=254}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=308}} Vláda měla ve městě jen několik tisíc ozbrojenců – hlavně důstojníků, kozáků, kadetů a batalion žen – a byla v jasné početní nevýhodě.{{sfn|Wade|2000|p=233}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=255}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=308}} Asi dvě stovky se jich v poledne shromáždily v paláci a o dvě hodiny později se k nim připojilo 68 kadetů z Michailovského dělostřelecké akademie.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=255}} Pokusy udržet kontrolu nad městskou posádkou byly neúspěšné.{{sfn|Wade|2000|p=233}} I když většina jejích vojáků neměla chuť se účastnit bojů, ti, kteří byli ochotni, obvykle chtěli bojovat na straně sovětu.{{sfn|Wade|2000|p=233}} Většina jednotek tak zůstala v kasárnách, ale ty nejvíce radikalizované přišly na pokyn sovětu, a totéž udělala většina rudých gard.{{sfn|Wade|2000|p=233}} Bylo to dost bojovníků na to, aby zajistili početní převahu Petrohradského sovětu nad vládou.{{sfn|Wade|2000|p=234}}
 
=== Ochromení vlády ===
V poledne začalo nové zasedání předparlamentu, jež řídil [[Nikolaj Avksentijev]].{{sfn|Daniels|1997|p=137}} Kerenskij dorazil krátce poté{{sfn|Rabinowitch|1978|p=255}} a vyžádal si mimořádný projev před shromážděním.{{sfn|Daniels|1997|p=138}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=256}} V hodinové řeči pronesené charakteristickým stylem{{sfn|Daniels|1997|p=137}} popsal události posledních hodin a požádal o bezpodmínečnou podporu. Ta byla shromážděním zamítnuta{{sfn|Rabinowitch|1978|p=257}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=309}} i přes nepřítomnost radikální levicel{{sfn|Wade|2000|p=234}} a přes ovace, které zazněly po projevu.{{sfn|Daniels|1997|p=138}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=256}} Umírněná levice se pak sešla v [[Celoruský ústřední výkonný výbor|Celoruském ústředním výkonném výboru]] mezi půlnocí a čtyřmi hodinami ráno následujícího dne na krizovém zasedání.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=260}} Po čtyřech hodinách jednání se podařilo pouze těsnou většinou schválit podporu vlády za podmínky zahájení radikálních reforem, aby se uspokojili příznivci bolševiků a uklidnili ti, kteří reformy žádali již od počátku ruské revoluce.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=259}}{{sfn|Daniels|1997|p=150}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=309}} Kerenskij však návrh odmítl{{sfn|Daniels|1997|p=151}} v naději, že situaci zvládne sám,{{sfn|Rabinowitch|1978|p=260}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=310}} a tak zůstalo jen u dalšího neužitečného apelu ke klidu a varování před možnou kontrarevolucí v případě povstání.{{sfn|Wade|2000|p=234}}
[[File:Leo Trotzki Oktober 1917.jpg|thumb|upright 0.9|Lev Trockij, hlavní organizátor povstání v Petrohradu]]
 
Po odchodu z předparlamentu se Kerenskij odebral na městské vojenské velitelství u Zimního paláce, aby řídil opatření proti bolševikům, opět obranná: ovládnutí budov a strategických bod a izolace centra pomocí zvednutí něvských mostů.{{sfn|Daniels|1997|p=138}} Oddíly kadetů byly vyslány zajistit budovy a hlídkovat na ulicích, některé úřady začaly zavírat a v 15 hodin byly telefony Smolného institutu odpojeny od ústředny.{{sfn|Daniels|1997|p=139}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=308}}
 
Mezi 14. a 15. hodinou kadeti ovládli Nikolajevský most{{sfn|Rabinowitch|1978|p=261}} a most u paláce;{{sfn|Rabinowitch|1978|p=262}} dalšímu oddílu dav zabránil ovládnout Litějný most{{sfn|Rabinowitch|1978|p=261}} a tito kadeti byli zajati rudými gardami.{{sfn|Daniels|1997|p=139}} Kolem 18:30 Pavlovský pluk, věrný sovětu, obsadil Trojický most, čímž předešel jeho zabrání dalším oddílem kadetů.{{sfn|Daniels|1997|p=139}} Když se komisař petrohradského pluku granátníků dozvěděl, co se děje, vyslal vojáky obsadit mosty, ještě než k tomu přišel rozkaz z VRV.{{sfn|Daniels|1997|p=139}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=261}} Hlavní mosty tak v podvečer byly v rukou sovětu{{sfn|Rabinowitch|1978|p=262}} a vládě se nepodařilo dosáhnout jejich zvednutí.{{sfn|Wade|2000|p=234}}
 
VRV utvořil výbor, který měl řídit konfrontaci s vládou, ale jeho rozkazy v podstatě nebyly nic víc než vyslání dalších komisařů, tentokrát na strategická místa, aby požadovali jejich podřízení VRV.{{sfn|Daniels|1997|p=141}} Postupně během dne byly hlavní body Petrohradu ovládnuty silami loajálními Petrohradskému sovětu v řadě nekrvavých srážek se silami loajálními vládě.{{sfn|Wade|2000|p=234}} Ve čtyři odpoledne se cyklisté střežící Zimní palác rozhodli stáhnout.{{sfn|Daniels|1997|p=141}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=262}} O hodinu později zabral jeden z komisařů na rozkaz VRV telegrafní stanici s podporou vojáků Kexholmova pluku, kteří ji hlídali.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=262}}{{sfn|Daniels|1997|p=142}} O tři hodiny později dorazil oddíl kadetů zabrat budovu, ale vojáci ho nevpustili dovnitř a kadeti se stáhli.{{sfn|Daniels|1997|p=143}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=262}} Někdy v té době si VRV vyžádal příchod námořníků baltské floty z Helsinek,{{sfn|Rabinowitch|1978|p=262}} kteří pak pluli do hlavního města čtyřmi minolovkami a potom od tří hodin ráno příštího dne vlakem.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=273}}{{sfn|Daniels|1997|p=148}} Nemohli se však včas zapojit do revoluce, jelikož vlak zdržely drážní úřady.{{sfn|Daniels|1997|p=148}} Zatím se členové rudých gard mobilizovali a přicházeli do Smolného.{{sfn|Daniels|1997|p=141}} V obavách z reakce vlády VRV nařídil zaujmout ve městě nové pozice.{{sfn|Daniels|1997|p=149}} Po deváté večerní vzbouřenci – konkrétně Izmailovský gardový pluk, který v červenci první podpořil vládu{{sfn|Rabinowitch|1978|p=262}} – obsadili Baltské nádraží, čímž odřízli vládu od možných posil ze západu.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=262}}{{sfn|Daniels|1997|p=149}} Ve 21 hodin také z telegrafní stanice vyšli obsadit blízkou tiskovou agenturu.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=262}} Komisaři byli také vysláni obsadit telefonní ústřednu, elektrárnu a zbývající nádraží.{{sfn|Daniels|1997|p=149}} O hodinu později se kadeti z Michajlovského dělostřelecké školy pokusili zatknout Lenina v bolševické tiskárně ve čtvrti [[Vyborg]]; a nejen že tam Lenin nebyl, ale dorazila jednotka rudé gardy a zadržela je.{{sfn|Daniels|1997|p=149}}
 
Jednotky Petrohradského sovětu večer ovládaly většinu města.{{sfn|Wade|2000|p=235}} Opatření sovětu však byla i nadále obranná, aby se předešlo možnému puči ze strany vlády a zajistilo konání celoruského sjezdu sovětů, který měl provést přenesení moci.{{sfn|Wade|2000|p=235}}
 
Lenin, stále se skrývající v hlavním městě, zatím s nelibostí sledoval běh událostí.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=264}} Nechápal, proč jeho souvěrci definitivně neskoncují s Kerenského vládou bez čekání na sjezd, a neúspěšně žádal stranu o povolení přijít do Smolného.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=265}} Zoufalý z pasivity ústředního výboru se odpoledne pokusil získat podporu městského a okrskového výboru.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=265}} Nebyl schopen se ovládnout a navzdory příkazu ústředního výboru, aby zůstal v úkrytu, se přestrojil a tramvají a pak pěšky vyrazil v doprovodu jediného tělesného strážce do Smolného.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=266}}
 
=== Příchod Lenina a převzetí moci ===
[[File:Lenin-last-underground, 1917.jpg|thumb|upright 0.7|Přestrojený Lenin, vůdce bolševiků (1917)]]
Leninovi se podařilo dorazit do Smolného kolem půlnoci na {{JULGREGDATUM|7|11|1917}};{{sfn|Rabinowitch|1978|p=266}} po cestě ho zastavila hlídka kadetů,{{sfn|Rabinowitch|1978|p=266}} ale nepoznala ho a považovala ho jen za opilce.{{sfn|Wade|2000|p=235}}{{sfn|Daniels|1997|p=160}} Okamžitě zintenzivnil protivládní činnost ústředního výboru, přestal uvažovat o pouhé obraně{{sfn|Wade|2000|p=235}}{{sfn|Daniels|1997|p=161}} a naopak zahájil kroky k vytvoření nové revoluční vlády ještě před zahájením Druhého všeruského sjezdu sovětů, jež mělo proběhnout toho dne.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=268}} Zjevná slabost Kerenského vlády{{sfn|Rabinowitch|1978|p=268}} a úspěšné ovládnutí města také přispěly ke změně nálady v budově sovětu.{{sfn|Wade|2000|p=235}}
 
[[File:Marinerosrevolucionarios--throughrussianre00willuoft.jpg|Revoluční námořníci|thumb|left]]
Petrohradský revoluční vojenský výbor začal připravovat rozpuštění prozatímní vlády, její uvěznění a ovládnutí posledních zbývajících strategických bodů města.{{sfn|Wade|2000|p=236}} V půl druhé ráno námořníci, vojáci Kexholmova pluku a rudí gardisté obsadili ústřední poštu.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=269}}{{sfn|Daniels|1997|p=164}} Ve dvě ráno bylo obsazeno [[Nikolajevské nádraží]]{{sfn|Chamberlin|1976|p=312}} a hlavní elektrocentrála.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=269}} [[Nikolajevský most]] byl dobyt kolem 3.30 poté, co v jeho blízkosti zakotvila Aurora.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=269}}{{sfn|Daniels|1997|p=164}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=312}} Pokus malé vládní jednotky ho znovu ovládnout byl odražen.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=269}} Vojáci Kexholmova pluku dostali rozkaz obsadit telefonní ústřednu, státní banku a ministerstvo financí.{{sfn|Daniels|1997|p=163}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=312}} V šest ráno{{sfn|Daniels|1997|p=164}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=269}} byla obsazena státní banka a v sedm padla telefonní ústředna{{sfn|Rabinowitch|1978|p=269}} po chvilkovém střetu s kadety, kteří ji hlídali, ale bez jediného výstřelu.{{sfn|Daniels|1997|p=163}} Telefony Smolného byly znovu zapojeny a telefony Zimního paláce odpojeny.{{sfn|Daniels|1997|p=164}} Ministerstvo financí bylo pak převzato bez potíží, poněvadž ho střežili vojáci Pavlovského pluku, jednoho z nejvěrnějších sovětu.{{sfn|Daniels|1997|p=164}} V osm ráno VRV ovládl poslední velkou stanici, [[Varšavské nádraží]], jež spojovalo se severní frontou.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=270}} Za svítání byla většina města vyjma Zimního paláce v moci Petrohradského sovětu.{{sfn|Wade|2000|p=236}} Nikdo z obránců paláce ani z jeho obléhatelů si však nepřál riskovat ztráty.{{sfn|Wade|2000|p=236}} Město se probudilo s pozoruhodnou normálností: úřady, školy i veřejná doprava fungovaly jako obyčejně.{{sfn|Daniels|1997|p=165}} Vláda však už ve své budově neměla světlo ani telefon.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=270}}
 
Při rozednění žádali vojenští velitelé o pomoc tři městské kozácké pluky, ty ji však odmítly poskytnout, jakmile se ukázalo, že se vláda nemůže spolehnout na podporu pěchoty.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=271}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=314}} Velitelé proto vládě sdělili, že nemají vojáky a situace je vážná;{{sfn|Rabinowitch|1978|p=272}} a v 10 hodin to vláda oznámila nejvyššímu velení armády{{sfn|Rabinowitch|1978|p=271}} přímou telefonní linkou, kterou povstalci nepřerušili.{{sfn|Daniels|1997|p=167}} V 11.30 Kerenskij zamířil po silnici na frontu, aby tam získal vojáky, kteří by povstání potlačili.{{sfn|Daniels|1997|p=171}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=276}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=314}} Kadeti bránící Zimní palác požadovali záruky, že dostanou posily, jinak hrozili odchodem.{{sfn|Daniels|1997|p=171}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=270}} V téže době bolševici vyhlásili přenesení moci na sověty.{{sfn|Wade|2000|p=237}}
 
[[File:Milrevkom proclamation.jpg|thumb|Deklarace o sesazení prozatímní vlády]]
 
Zatímco se Kerenskij snažil sehnat auto – vlaky už byly v moci Petrohradského sovětu{{sfn|Rabinowitch|1978|p=276}} a palácové automobily poškodili sabotéři{{sfn|Daniels|1997|p=172}} – Lenin napsal prohlášení o sesazení vlády, které se hned rozšířilo po městě.{{sfn|Wade|2000|p=237}}{{sfn|Daniels|1997|p=169}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=274}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=315}}
 
''„Občanům Ruska!''
 
''Prozatímní vláda byly sesazena. Vládní moc byla předána do rukou orgánu petrohradského sovětu zástupců dělníků a vojáků, vojenského revolučního výboru, který stojí v čele petrohradského [[proletariát]]u a posádky. ''
 
''Cíl, o který lid usiloval – okamžité uzavření demokratického míru, zrušení soukromého vlastnictví pozemků, řízení průmyslové výroby dělníky, vytvoření sovětské vlády – tohoto cíle bylo dosaženo. ''
 
''Ať žije revoluce dělníků, vojáků a rolníků!“''{{sfn|Pipes|1999|p=144}}
 
Jeden z členů eserského ústředního výboru vyzval údajně spřízněné jednotky, aby bránily Kerenského vládu, ale bez úspěchu.{{sfn|Radkey|1963|p=15}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=314}} Vliv eserů na vojsko mizel a už nestačil na to, aby petrohradské vojáky přiměl podpořit vládu.{{sfn|Radkey|1963|p=16}} Stranická základna ve městě, tvořená většinou dělníky a vojáky, nechtěla bránit vládní koalici obsahující buržoazní strany.{{sfn|Radkey|1963|p=17}}
 
Během dne VRV přebíral poslední významné objekty stále pod kontrolou vlády: věznici Kresty,{{sfn|Rabinowitch|1978|p=277}} kde osvobodili šest zadržených agitátorů, a byl obklíčen [[Mariinský palác]], sídlo předparlamentu. Sám předparlament byl po formálním protestu rozpuštěn, ale nikdo z jeho členů nebyl zatčen.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=276}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=316}} Státní úřady a školy se zavíraly.{{sfn|Daniels|1997|p=175}}
 
Odpoledne Trockij na zasedání Petrohradského sovětu oznámil pád vlády{{sfn|Daniels|1997|p=175}} a opatření k převzetí moci v hlavním městě.{{sfn|Wade|2000|p=237}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=278}} Brzy poté se poprvé od červencových dní před sovětem objevil Lenin a byl přivítán ovacemi vstoje.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=278}} Sovět odsouhlasil převzetí moci, i když Zimní palác ještě nepadl.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=278}}{{sfn|Wade|2000|p=237}} Ráno byl vytvořen tříčlenný výbor, který měl řídit jeho obléhání;{{sfn|Daniels|1997|p=169}} to si Lenin stále přál ukončit ještě před zahájením sjezdu sovětů.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=274}}
 
=== Dobytí Zimního paláce ===
 
Plán Petrohradského revolučního vojenského výboru (VRV) na dobytí Zimního paláce zahrnoval vytvoření dvou soustředných kruhů jednotek kolem budovy; vnitřní (složený hlavně z vojáků Pavlovského pluku na jihu a Kexholmova pluku na severu){{sfn|Rabinowitch|1978|p=274}} měl vyvíjet tlak na obležené, zatímco vnější mě odrazit případné útoky kadetů nebo kozáků; obležení zahrnovalo Petropavlovskou pevnost a křižník Aurora.{{sfn|Daniels|1997|p=170}} Byla nastavena tak komplikovaná struktura velení, že to pak působilo zdržení, což kritizoval i Trockij.{{sfn|Daniels|1997|p=170}} Antonov-Ovsejenko, bolševický člen VRV, sdělil komisařům jednotek následující plán: palác dostane ultimátum, a pokud ho včas nepřijme, pevnost červeným světlem oznámí začátek ostřelování.{{sfn|Daniels|1997|p=171}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=274}} První výstřely půjdou z Aurory a budou slepé. Pokud bude přesto odpor pokračovat, křižník i pevnost zahájí ostrou palbu.{{sfn|Daniels|1997|p=171}}
 
Kolem 13. hodiny skupina námořníků obsadila Admiralitu a zatkla vrchní velení námořnictva.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=280}}
[[File:Last guards of winter palace women batallion of death.JPG|Obránci Zimního paláce včetně ženského oddílu|thumb|left]]
== Důsledky ==
[[File:CruiserAurora061609.jpg|thumb|upright 1.3|Křižník ''Aurora'']]
[[Soubor:Milrevkom proclamation.jpg|náhled|''Občanům Ruska. Prozatímní vláda je svržena.'' Proklamace [[Vojenský revoluční výbor|Vojenského revolučního výboru]], jejímž autorem byl [[Vladimir Iljič Lenin|Lenin]]]]
Na venkov se bolševický vliv nevztahoval a tak tomu dlouho také zůstávalo. Obzor rolníků zpravidla nesahal dál než k&nbsp;nejbližšímu městu a zcela jim chyběl smysl pro abstraktní [[ideologie]]. Šlo jim hlavně o to, aby získali půdu velkostatkářů, a bylo jim lhostejné, kdo jejich přání vyhoví. Lenin, který si již vypůjčil z&nbsp;programu strany [[Strana socialistů-revolucionářů|eserů]] ty partie, jež odpovídaly aktuálním požadavkům venkova, byl ochoten jim vyjít vstříc. A to bylo rozhodující.
 
První zdržení plánu nastalo, když se ve 14 hodin nedostavili helsinští námořníci, kteří měli posílit vojáky.{{sfn|Daniels|1997|p=171}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=282}} ''Kronštat'' právě dorazil do města s improvizovanou flotilou různých lodí.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=277}} Zastaralý ''Amur'' zakotvil u ''Aurory'', zatímco ostatní lodě se přiblížily k Admiralitě. Asi tři tisíce námořníků z Kronštatu se vylodilo na pomoc obléhání.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=278}}
Celkově umožnilo úspěch bolševiků několik faktorů:
 
V paláci se zatím sešel kabinet, jejž za nepřítomnosti Kerenského vedl místopředseda vlády Konovalov. Odvolal Polkovnikova, jehož velení se zdálo nedostatečné, a jmenoval konzervativního ministra sociálních věcí Kiškina{{sfn|Rabinowitch|1978|p=285}} hlavním velitelem obrany s diktátorskými pravomocemi.{{sfn|Daniels|1997|p=173}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=284}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=314}}{{sfn|Rosenberg|1968|p=330}} Dále bylo rozhodnuto pokračovat v zasedání, dokud nedojde k záchraně jednotkami přivolanými z fronty anebo k zajetí povstalci.{{sfn|Daniels|1997|p=173}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=284}} Skutečné velení nad jednotkami v paláci měl poslanec P. I. Palčinskij,{{sfn|Rabinowitch|1978|p=285}} který byl v nezáviděníhodné situaci: neměl potraviny ani plán obrany, byl obklopen zmatenými funkcionáři a jeho vojáci byli demoralizovaní.{{sfn|Daniels|1997|p=173}} Kiškin odešel do sousedního sídla generálního štábu, aby odvolal Polkovnikova a místo něho dosadil náčelníka štábu vojenské oblasti hlavního města generála Bagratuniho,{{sfn|Chamberlin|1976|p=314}}{{sfn|Rosenberg|1968|p=330}} čímž zmatek v paláci ještě zvýšil.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=285}}
# Během osmi měsíců od únorové revoluce se zcela zhroutil tradiční pilíř starého Ruska – armáda. Nebylo tedy nikoho, kdo by převrat potlačil.
# Bolševici dovedně využili tehdejší volání po míru „bez [[anexe|anexí]] a [[kontribuce|kontribucí]]“ – to, že válku ve skutečnosti prodloužili, se mělo teprve ukázat.
# Bolševici natolik věřili ve své „historické“ poslání, že byli v&nbsp;té době snad jedinou silou, která měla jasný „program“ (jakkoli [[utopie|utopický]]). Chtěli budovat nový svět, vystoupit z&nbsp;války, zrušit [[peníze]], vyvlastnit továrny a doufali, že položí základy spravedlivé společnosti.
 
Venku probíhaly jen chabé pokusy vládních sil odebrat důležité budovy sovětu: vrchní velitel armády Stankevič se pokusil se skupinou kadetů znovu obsadit telefonní ústřednu, ale po krátkém boji byl odražen.{{sfn|Daniels|1997|p=173}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=315}} Po návratu do generálního štábu na Palácovém náměstí{{sfn|Chamberlin|1976|p=316}} informoval vrchní velení o naléhavé potřebě přislíbených posil a o tom, že chabé jednotky stále loajální vůči vládě nebudou moci vzdorovat déle než dva dny.{{sfn|Daniels|1997|p=173}}
Říjnovou revolucí však jejich revoluce teprve začínala. Začal narůstat odpor proti bolševikům<ref name="pacner33" /> a vzplanula [[Ruská občanská válka|občanská válka]], během které museli bolševici zvládat jednu krizi za druhou a sami často nevěřili, že se u moci udrží. Fakticky revoluci dovršilo až vítězství Rudé armády v&nbsp;občanské válce.
 
Během odpoledne přicházely obléhatelům posily, zatímco někteří obránci odcházeli,{{sfn|Rabinowitch|1978|p=283}} aniž by jim lidé kolem paláce bránili.{{sfn|Wade|2000|p=239}} Několika jednotkám kozáků a skupině kadetů se podařilo dostat do paláce také bez boje s obléhateli, a to opět posílilo obranu.{{sfn|Daniels|1997|p=173}}
Antonov-Ovsejenko byl později jako diplomat krátkou dobu v&nbsp;Praze a pak v&nbsp;roce 1936, jako sovětský velvyslanec v&nbsp;Bulharsku, byl povolán do Moskvy a tam zastřelen. Jeho manželka byla odsouzena do koncentračního tábora a tam za dva roky zemřela. Malý syn byl dán na převychování, později studoval historii a pak se stal pracovníkem archivu ÚV VKS(b).
 
Lenin zatím naléhal na velitele obléhání, aby ho ukončili co nejdřív, aby se zabránilo dalšímu odkladu zahájení sjezdu a nervozitě delegátů.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=281}} Velitel pevnosti se tak konečně odhodlal odeslat do generálního štábu dva cyklisty s ultimátem. Bylo datováno k 18:30, mělo vypršet v 19.10 a požadovalo kapitulaci vlády a jejích jednotek.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=286}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=316}} Ministři opustili večeři a znovu se spěšně sešli, aby se rozhodli na ultimátum neodpovídat a nevzdávat se.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=287}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=317}} Po vypršení lhůty vojáci Pavlovského regimentu obsadili generální štáb{{sfn|Chamberlin|1976|p=317}} přes pokusy kadetů z paláce pomoci jeho obráncům.{{sfn|Daniels|1997|p=182}} Někdy v té době velitel severní fronty generál Čeremisov telefonoval do štábu, aby zjistil situaci v hlavním městě, ale spojení bylo přerušeno obléhateli.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=287}} Bagratuni, který jednal v paláci s ministry, se pak rozhodl odstoupit a krátce poté byl zajat povstalci.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=288}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=317}}
== Odkazy ==
=== Poznámky ===
<references group="pozn." />
 
Mezi osmou a devátou večerní si některé z jednotek bránících palác vyjednaly s obléhateli odchod. Důstojníci jim nebránili, protože nechtěli dále snižovat morálku obránců tím, že by je drželi v paláci. Odešla jednotka útočných sil a někteří kozáci.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=283}}{{sfn|Daniels|1997|p=186}} Mezitím obléhatele posílily nově příchozí jednotky,{{sfn|Chamberlin|1976|p=318}} mimo jiné námořníci z Finska a Kronštatu.{{sfn|Daniels|1997|p=186}} Po dvou pokusech o vyjednávání mezi vedením obléhatelů a jednotkami obránců palác ve 22 hodin opustila víc než polovina kadetů, kteří v něm doposud zůstávali.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=284}}
=== Reference ===
<references />
 
Po určitých zmatcích, způsobených šířením nepravdivých zpráv o kapitulaci paláce,{{sfn|Rabinowitch|1978|p=288}} bylo zahájeno dobývání, když v pevnosti konečně našli lucernu potřebnou k signalizaci ''Auroře''.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=282}} Ta ve 21:35 a pak ještě o pět minut později vystřelila výstražnou salvu ze svých šestipalcových děl.{{sfn|Daniels|1997|p=187}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=289}} Palba vystrašila osádku paláce{{sfn|Rabinowitch|1978|p=289}} a zajistila ''Auroře'' slávu revoluční legendy, dodnes kotvící jako muzeum na březích Něvy.{{sfn|Daniels|1997|p=188}} Obléhatelé dali obráncům čas opustit palác,{{sfn|Rabinowitch|1978|p=289}} a pak zahájila palbu pevnost, tentokrát ostrou municí.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=289}} Vypálila na palác asi třicet střel, z nichž jen dvě nebo tři napáchaly trochu škody.{{sfn|Daniels|1997|p=188}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=318}} Antonov-Ovsejenko odmítl dohodu dosaženou Chudnovským, podle níž měli obránci opustit palác se zbraněmi, a tak se některé skupiny vzdaly bez podmínek.{{sfn|Daniels|1997|p=188}} Jen příslušnice ženského oddílu odmítaly odevzdat zbraně z obavy ze znásilnění.{{sfn|Daniels|1997|p=188}} Z paláce se podařilo kontaktovat petrohradskou městskou radu, a její delegace se pak neúspěšně pokusila zastavit bombardování, nebyla však vpuštěna na ''Auroru'' ani do paláce.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=289}}{{sfn|Rosenberg|1968|p=331}} Městská rada se pak přes odpor bolševických radních rozhodla vydat sama k paláci,{{sfn|Rosenberg|1968|p=331}} aby fyzicky chránila vládu, což bylo schváleno Ústředním výkonným výborem rolnických sovětů.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=290}}
=== Literatura ===
* Malia, Martin, ''Sovětská tragédie'', Praha 2004.
* Pipes, Richard, ''Dějiny ruské revoluce'', Praha 1998.
* Service, Robert, ''Lenin. Životopis'', Praha 2002.
* Trockij, Lev Davidovič, ''Dějiny ruské revoluce'', sv. 1–3, Praha 1936.
 
Za soumraku začaly malé skupiny obléhatelů pronikat do paláce a postupem času jejich počty narůstaly.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=299}} Nejdříve se obráncům dařilo nečetné vetřelce odzbrojovat, ale později už byli sami odzbrojováni.{{sfn|Wade|2000|p=239}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=318}} Odchod části obránců usnadnil vnikání obléhatelů do budovy.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=299}} Po asi hodinové přestávce, jež měla umožnit dalším obhájcům kapitulovat,{{sfn|Daniels|1997|p=193}} bylo kolem 23. hodiny obnoveno ostřelování paláce i přes riziko, že zasáhne ty z útočníků, kteří již byli v paláci.{{sfn|Daniels|1997|p=193}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=299}}
=== Související články ===
 
* [[Válečný komunismus]]
Před půlnocí se skupina více než 300 lidí, zahrnující mimo jiné radní, poslance sjezdu sovětů a členy Ústředního výkonného výboru rolnických sovětů, sešla na radnici, a pak se za zpěvu ''[[Marseillaisa|Marseillaisy]]'' vydala k paláci. V čele byli Prokopovič, jediný ministr, jenž nebyl v paláci, a eserský starosta Šreider.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=298}} Na Kazaňském náměstí poblíž Admirality jejich postup zastavil oddíl námořníků a po vzrušené diskusi se pochodující spořádaně vrátili do radnice, aniž by něčeho dosáhli.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=299}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=318}}{{sfn|Rosenberg|1968|p=331}}
* [[Ruská občanská válka]]
 
Před druhou hodinou ráno útočníci konečně našli místnost, kde byla shromážděna vláda; ta dala své kadetské stráži rozkaz nepoužít násilí, aby se zabránilo krveprolití.{{sfn|Wade|2000|p=239}}{{sfn|Daniels|1997|p=196}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=300}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=319}} Jednotka vedená Vladimirem Antonovem-Ovsejenkem rychle obsadila místnost a prohlásila ministry za zatčené.{{sfn|Wade|2000|p=239}}{{sfn|Daniels|1997|p=197}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=300}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=319}} Ve 2.10 {{JULGREGDATUM|8|11|1917}} Konovalov jménem vlády prohlásil, že se podrobují násilí.{{sfn|Daniels|1997|p=197}} Zadrženi byli všichni členové vlády vyjma Kerenského a Prokopoviče, kteří nebyli v paláci.{{sfn|Daniels|1997|p=197}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=319}} V té době bylo město úplně v moci Petrohradského sovětu a Druhý sjezd sovětů již začal.{{sfn|Wade|2000|p=239}} Ministry odvedli do Petropavlovské pevnosti a komisaři VRV jim museli dát zvláštní stráž složenou z vojáků a námořníků, aby je uchránili před davem, který se shromáždil u paláce a hrozil jim lynčováním{{sfn|Chamberlin|1976|p=319}} zejména poté, co se rozneslo, že Kerenského se nepodařilo zadržet.{{sfn|Daniels|1997|p=197}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=301}}
 
Filmy a jiná zobrazení události často ukazují veliký útok na Zimní palác a krutou bitvu, zatímco ve skutečnosti bolševičtí útočníci nenarazili na velký odpor a byli schopni celkem snadno proniknout do budovy a obsadit ji.{{sfn|Wade|2000|p=239}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=299}} Většina petrohradského povstání se obešla bez krveprolití a probíhala za poměrně normálního chodu metropole.{{sfn|Wade|2000|p=239}} Odhaduje se, že na straně útočníků zemřelo pět námořníků a jeden voják, zatímco obránci neměli oběti žádné.{{sfn|Chamberlin|1976|p=319}}
 
=== Druhý sjezd sovětů a bolševický puč ===
 
==== První zasedání: odchod umírněných a roztržka levice ====
[[File:TropasBolcheviquesEnPetrogrado.png|thumb|right|upright 1.2|Jednotky povstalců v petrohradských ulicích]]
Zatím ve stejný den {{JULGREGDATUM|7|11|1917}} ve 22.40 hod.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=291}}{{sfn|Wade|2000|p=239}}{{sfn|Daniels|1997|p=190}}, s téměř devítihodinovým zpožděním, byl zahájen Druhý všeruský sjezd sovětů dělníků a vojáků.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=291}} Bolševici se pokoušeli sestavit dočasnou vládu ještě před začátkem sjezdu, ale delegáti, kteří už nemohli déle čekat, si vynutili konec odkladů.{{sfn|Wade|2000|p=239}}{{sfn|Daniels|1997|p=190}}
 
Na sjezd přišlo asi 670 zvolených delegátů,{{sfn|Wade|2000|p=239}} z nichž 300{{sfn|Wade|2000|p=239}} bylo bolševiků a asi 100 bylo levých eserů,{{sfn|Wade|2000|p=239}} kteří také podporovali svržení vlády Kerenského.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=291}} Podpora bolševiků se v posledních měsících před sjezdem dramaticky zvýšila, ale neměli absolutní většinu delegátů.{{sfn|Wade|2000|p=239}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=291}} Prvním úkolem kongresu byla volba nového předsednictva; bolševici navrhli složení{{sfn|Chamberlin|1976|p=321}} se čtrnácti bolševiky, sedmi sociálními revolucionáři, třemi menševiky a jedním menševickým internacionalistou ([[Julius Martov]]), které bylo schváleno v bouřlivém hlasování.{{sfn|Daniels|1997|p=191}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=292}} Pak byl Kameněv jmenován předsedou sjezdu.{{sfn|Daniels|1997|p=191}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=321}} Po předložení agendy navržené bolševiky – sestavení nové vlády, snaha o ukončení války a svolání Ústavodárného shromáždění – dal Kameněv slovo Martovovi.{{sfn|Daniels|1997|p=191}}
 
[[File:Congress of Soviets (1917).jpg|Delegáti Druhého sjezdu sovětů|thumb|left]]
Krátce po začátku zasedání uslyšeli delegáti střelbu Petropavlovské pevnosti na Zimní palác.{{sfn|Wade|2000|p=240}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=292}} Kongres původně jednohlasně schválil návrh vůdčího menševického internacionalisty Julia Martova jmenovat demokratickou vládu, která by zahrnula všechny strany, které byly součástí Petrohradského sovětu,{{sfn|Rabinowitch|1978|p=293}} aby se zabránilo dalšímu krveprolití. {{sfn|Wade|2000|p=240}}{{sfn|Daniels|1997|p=191}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=321}} Návrh podpořil [[Anatolij Lunačarskij]] za bolševiky{{sfn|Daniels|1997|p=191}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=293}} a [[Sergej Mstislavskij]]{{sfn|Rabinowitch|1978|p=292}} za levé esery.{{sfn|Wade|2000|p=240}}
 
Když však byli informováni o tom, že prozatímní vláda byla svržena a že její členové – včetně eserských a menševických ministrů – byli zajati, někteří delegáti těchto stran zastoupených v Petrohradském sovětu odsoudili tento postup a opustili na protest sál.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=293}}{{sfn|Wade|2000|p=240}}{{sfn|Daniels|1997|p=192}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=321}} Většina frakcí eserů i menševiků se postavila proti činům bolševiků;{{sfn|Rabinowitch|1978|p=293}} tito politici se rozhodli připojit k pochodu na Zimní palác organizovanému radou hlavního města, aby ukázali svou podporu vládě.{{sfn|Wade|2000|p=240}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=295}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=321}} Odchod umírněných podkopal úsilí levých eserů, menševiků internacionalistů a umírněnějších politiků bolševické strany ve prospěch dohody socialistických stran a usnadnilo Leninovi vytvořit novou výlučně bolševickou vládu.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=294}}
 
Martov se snažil zachovat konsensus{{sfn|Daniels|1997|p=192}} a navrhl vytvořit novou vládu přijatelnou pro umírněné i radikály a pozastavit jednání sjezdu do jejího sestavení.{{sfn|Wade|2000|p=240}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=295}} Lev Trockij si vzal slovo a na adresu frakcí, které právě opustily sjezd, a jejich příznivců, jako byl Martov, řekl:{{sfn|Daniels|1997|p=193}}{{sfn|Wade|2000|p=240}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=296}}
 
''„To co se stalo, bylo povstání, ne spiknutí. Povzbuzujeme revoluční energii dělníků a vojáků Petrohradu; vykovali jsme vůli mas k povstání, ne ke spiknutí. Lidové masy následovaly náš prapor a naše povstání zvítězilo. A teď nám říkají: zřekněte se svého vítězství, udělejte ústupky, couvněte. Před kým? Ptám se, před kým bychom měli ustoupit? Před těmi zkrachovanými skupinami, které nás opustily nebo před těmi, kteří činí tento návrh? Ale my je už známe, nikdo v Rusku už je nepodporuje... Ne, v tom není žádná dohoda možná. Těm, kteří odešli, a těm, kteří nám to navrhují, odpovídáme: zbankrotovali jste, vaše role končí, jděte tam, kam patříte, na smetiště dějin.“''
 
Když byl návrh spolupráce mezi socialistickými stranami odmítnut radikálním křídlem bolševiků zastoupeným Trockým, většina Martovových menševických internacionalistů také opustila sjezd.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=296}}{{sfn|Daniels|1997|p=193}} Trockij dosáhl okamžitého odsouzení umírněných, kteří právě opustili sjezd, a označil je za kontrarevolucionáře.{{sfn|Daniels|1997|p=193}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=296}} Leví eseři na rozdíl od jiných frakcí zůstali a snažili se mírnit postoje bolševiků a dosáhnout dohody mezi různými socialistickými směry.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=297}} Zprávy, které po pádu Zimního paláce přicházely od různých vojenských jednotek, vyvolaly mezi delegáty euforii.{{sfn|Wade|2000|p=240}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=301}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=322}} Jedna z nich říkala, že 3. prapor cyklistů, povolaný Kerenským z jihozápadní fronty,{{sfn|Rabinowitch|1978|p=302}} se podřídil Petrohradskému sovětu a že blízká posádka v Carském selu slíbila, že bude chránit hlavní město před případnými útoky.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=301}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=322}} Krilenko hlásil, že na severní frontě vznikl Revoluční vojenský výbor, který zrušil rozkaz pochodovat proti hlavnímu městu, a že velitel fronty Čeremisov uznal autoritu výboru.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=302}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=322}} Jednotky vyslané z fronty, aby rozdrtily povstání, postupně oznámovaly svou podporu Revolučnímu vojenskému výboru hlavního města.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=302}}
 
Pak byla přečtena proklamace o převzetí moci, sestavená Leninem, který podle Lunačarského v tu chvíli ještě na sjezd nedorazil.{{sfn|Wade|2000|p=241}} Obsahovala také základní rysy programu nové vlády:{{sfn|Wade|2000|p=241}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=303}}
 
''„Sovětská vláda okamžitě navrhne demokratický mír mezi všemi národy a zahájení okamžitého příměří na všech frontách. Zajistí bezúplatný převod půdy statkářů, koruny a klášterů rolnickým výborům; bude chránit práva vojáků zavedením úplné demokracie v armádě; zavede řízení produkce dělníky; zajistí konání Ústavodárného shromáždění ve stanovený čas; bude odpovědná za zásobování měst a lidí zbožím; zajistí všem národnostem Ruska právo na opravdové sebeurčení.''
 
''Sjezd vyhlásí, že všechna moc ve státě přechází na sověty zástupců dělníků, vojáků a rolníků.“''
 
Dekret byl schválen s jen dvěma hlasy proti a dvanácti, které se zdržely.{{sfn|Wade|2000|p=241}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=304}} O svítání vyčerpaní delegáti odročili jednání, aby se mohli vyspat.{{sfn|Wade|2000|p=241}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=304}} Socialisté, kteří odešli ze sjezdu a nesouhlasili s převzetím moci, zatím založili Výbor pro záchranu vlasti a revoluce,{{sfn|Rosenberg|1968|p=333}} první centrum odporu vůči nové vládě.{{sfn|Wade|2000|p=241}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=322}} Výbor odsoudil akce bolševiků, požádal obyvatelstvo o podporu a vyhlásil záměr sestavit novou vládu.{{sfn|Wade|2000|p=242}} [[Konstitučně demokratická strana]] („Kadeti“), přes svůj odpor k bolševikům, se k nové organizaci nepřipojila a pokračovala v obraně legitimity zrušené prozatímní vlády.{{sfn|Rosenberg|1968|p=334}}
 
==== Druhé zasedání: Sovnarkom a revoluční dekrety ====
 
[[File:Совет народных комиссаров (Ленин, Штейнберг, Комков, Бонч-Бруевич, Трутовский...), 1918.jpg|Lenin a jeho Sovnarkom na počátku roku 1918|thumb|upright 2.2]]
 
Druhého dne se ospalí delegáti všech socialistických stran vrátili, aby hovořili o podobě nové vlády; bolševický ústřední výbor navrhl složení nové vlády zvané Rada lidových komisařů (ruskou zkratkou [[Sovnarkom]]) – Trockij navrhl nazývat její členy komisaři{{sfn|Rabinowitch|1978|p=272}} – a nabídl tři křesla levým eserům, kteří však do vlády nechtěli, pokud by v ní nebyly i jiné strany.{{sfn|Daniels|1997|p=202}}
 
Na druhém zasedání v noci {{JULGREGDATUM|8|11|1917}} Lenin představil několik návrhů, aby upevnil svou pozici: [[Dekret o míru]],{{sfn|Rabinowitch|1978|p=306}} [[Dekret o půdě]]{{sfn|Rabinowitch|1978|p=306}} a složení nové vlády.{{sfn|Wade|2000|p=242}}{{sfn|Daniels|1997|p=202}} První z nich, podobný dřívějším návrhům ruských [[defensisté|defensistů]], požadoval příměří a zahájení jednání{{sfn|Daniels|1997|p=202}} o okamžitém míru mezi válčícími zeměmi bez reparací a anexí.{{sfn|Wade|2000|p=242}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=325}} Měl bolševikům získat zejména sympatie vojáků.{{sfn|Wade|2000|p=242}} Dekret o půdě legalizoval již probíhající zabírání půdy aristokracie a [[kulak]]ů.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=306}}{{sfn|Wade|2000|p=242}} Vlastnictví půdy bylo zrušeno{{sfn|Wade|2000|p=243}}{{sfn|Daniels|1997|p=202}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=325}} a půda zabraná sověty měla být rozdělena rolníkům.{{sfn|Daniels|1997|p=202}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=306}} Dekret byl postaven hlavně na programu levých eserů{{sfn|Rabinowitch|1978|p=306}}{{sfn|Wade|2000|p=243}}{{sfn|Daniels|1997|p=202}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=325}} a měl bolševikům získat jejich podporu a také legitimizovat novou vládu v očích rolníků.{{sfn|Wade|2000|p=243}}
 
Před ukončením sjezd schválil novou vládu{{sfn|Chamberlin|1976|p=327}} a nový Všeruský ústřední výkonný výbor (ÚVV).{{sfn|Wade|2000|p=243}}{{sfn|Daniels|1997|p=202}} Nový ÚVV byl veden umírněným bolševikem Kameněvem a byl složen z 62 bolševiků,{{sfn|Chamberlin|1976|p=327}} 29 levých eserů,{{sfn|Chamberlin|1976|p=327}} 6 menševiků internacionalistů a 4 členů malých stran.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=306}}{{sfn|Wade|2000|p=243}}{{sfn|Daniels|1997|p=203}} Triumfovala tak strategie skupiny bolševických vůdců typu Trockého, kteří byli názorově uprostřed mezi leninisty, požadujícími okamžité bolševické povstání, a umírněnými, upřednostňujícími vytvoření socialistické vlády bez liberálů; Trockého strategií bylo využít sověty, jejich prestiž a jim podřízené organizace, aby bolševici mohli svrhnout prozatímní vládu a chopit se moci.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=313}} V 5 hodin ráno následujícího dne sjezd schválil Radu lidových komisařů jako základ nové vlády{{sfn|Rabinowitch|1978|p=304}} do doby, než se sejde Ústavodárné shromáždění.{{sfn|Felstinsky|1988|p=84}}
 
Všichni noví komisaři byli členové bolševické strany,{{sfn|Rabinowitch|1978|p=306}} jelikož leví eseři nakonec odmítli připojit se k nové vládě bez dalších socialistických stran.{{sfn|Wade|2000|p=243}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=327}} Novému Sovnarkomu předsedal Lenin, komisariát zahraničí obsadil Trockij, školství Lunačarskij, vnitra Rykov, obchodu a průmyslu Nogiun, práce Šlapnikov, zemědělství Miljutin, financí Skvorcov, spravedlnosti Lodov, zásobování Teodorovič, pošt a telegrafů Avilov, národností Stalin, a konečně ozbrojené síly byly vedeny triumvirátem, který tvořili Antonov-Ovsejenko, Dybenko a Krylenko.{{sfn|Daniels|1997|p=202}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=327}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=306}} Po zvolení nových řídících orgánů státu byl Druhý sjezd sovětů ukončen.{{sfn|Daniels|1997|p=203}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=327}}
 
=== Boje o Petrohrad a rozhovory socialistů ===
I když bolševici ovládli město, největší střety mezi zastánci a protivníky revoluce proběhly v následujících pěti dnech. Takzvané povstání junkerů proti nové vládě ráno {{JULGREGDATUM|11|11|1917}} bylo odhaleno dříve, než se mohlo koordinovat s povstáním Kerenského-Krasova, tedy útokem jednotek věrných svržené prozatímní vládě na Petrohrad.
 
V den ukončení Druhého sjezdu sovětů, {{JULGREGDATUM|9|11|1917}}, se Lenin ve dvě hodiny ráno sešel s Petrohradským vojenským revolučním výborem, aby řídil obranu města před nečetnými kozáckými jednotkami, které se Kerenskému podařilo sehnat, aby s ním táhly na Petrohrad. Ty bez ohledu na svou slabost postupovaly bez odporu a byly již v Gačině v blízkosti hlavního města. Přes své úsilí nebylo ruské vrchní velení schopno několika stovkám Kerenského kozáků poskytnout posily.
 
Uprostřed bojů o ovládnutí hlavního města a Moskvy Národní železniční odbory (Vikžel) přinutily různé socialistické strany k vyjednávání o vytvoření koaliční vlády,{{sfn|Rabinowitch|1978|p=308}} což podporovalo mnoho členů [[Celoruský ústřední výkonný výbor|Ispolkomu]], včetně umírněného bolševického proudu v čele s Kameněvem, dále leví eseři nebo Martovovi menševici internacionalisté.{{sfn|Daniels|1997|p=209}} Strany čelily hrozbě ochromení železnic, ale nepodařilo se jim dosáhnout příměří mezi znepřátelenými stranami; menševici a eseři požadovali vládu bez Lenina a Trockého.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=309}}{{sfn|Daniels|1997|p=209}} Následkem nepřítomnosti některých členů bolševického ústředního výboru z důvodů válečných povinností{{sfn|Rabinowitch|1978|p=309}} umírnění bolševici v zásadě schválili podmínky opozičních stran a vyslali delegáty umírněného směru na jednání, kterých se zúčastnilo zhruba třicet socialistů.{{sfn|Daniels|1997|p=210}} Ti byli zpočátku neoblomní, protože věřili v rychlé svržení bolševiků, ale neúspěchy vojenských akcí je přiměly k větší vstřícnosti.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=309}} Bolševičtí delegáti byli ochotni přijmout nové požadavky opozice: rozšíření Ispolkomu a konec sporů; ale Lenin dal Sovnarkomu právo vládnout pomocí dekretů.{{sfn|Daniels|1997|p=210}} Na novém zasedání ústředního výboru dne {{JULGREGDATUM|14|11|1917}} s Leninem a Trockým opět přítomnými výbor odmítl Leninův návrh okamžitě přerušit rozhovory, ale schválil návrh Trockého, aby se konalo pouze jedno další zasedání, které by ukázalo zbytečnost rozhovorů.{{sfn|Daniels|1997|p=211}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=309}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=352}} Lenin napadl umírněné členy a vyhrožoval jim vyloučením strany;{{sfn|Rabinowitch|1978|p=310}} o tři dny později pět umírněných členů ústředního výboru odstoupilo kvůli Leninovým zamítavým postojům vůči koalici s ostatními socialistickými stranami jak ve výboru, tak i ve vládě,{{sfn|Rabinowitch|1978|p=310}}{{sfn|Daniels|1997|p=211}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=352}} Důvodem rezignací byl strach, že jediným dalším způsobem, jak si udržet moc, bude teror, a proto rezignovali i další funkcionáři včetně levých eserů z VRV.{{sfn|Daniels|1997|p=212}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=352}} {{JULGREGDATUM|20|11|1917}} se konalo poslední kolo rozhovorů, na kterém byli přítomni bolševici; tehdy bolševici prosadili poměrem 29 hlasů ku 23, že Ispolkom schvaluje vládnutí dekrety Sovnarkomu.{{sfn|Daniels|1997|p=212}} Po odeznění vojenské hrozby vůči hlavnímu městu a s Leninem a Trockým zpět v Ústředním výboru se bolševická pozice zatvrdila a jednání selhala.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=309}}
 
Když Lenin ovládl Sovnarkom, souhlasil, že učiní ústupky, aby znovu získal spojenectví s dalšími stranami: po dvou týdnech rozhovorů vstoupili {{JULGREGDATUM|22|12|1917}} leví eseři do vlády a získali tři komisaře (zemědělství, pošty a telegrafů a spravedlnosti).{{sfn|Daniels|1997|p=212}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=354}} Tato dohoda způsobila, že bolševici, kteří předtím odstoupili kvůli neúspěchu koaličních rozhovorů, se znovu vrátili.{{sfn|Daniels|1997|p=212}} Koalice byla zachována až do přijetí [[Brestlitevský mír|brestlitevské smlouvy]], kterou leví eseři odmítli, ačkoli konečná konfrontace mezi oběma stranami proběhla až v létě roku 1918.{{sfn|Chamberlin|1976|p=354}}
 
{{JULGREGDATUM|27|11|1917}} zbytky Všeruského svazu rolnických sovětů, z něhož odstoupili umírnění socialisté, schválily sjednocení s [[Celoruský ústřední výkonný výbor|Celoruským ústředním výkonným výborem]] sovětů vojáků a dělníků.{{sfn|Chamberlin|1976|p=354}}
 
== Šíření revoluce ==
V industrializovaných městech a v lokalitách, kde radikální levicové strany ovládaly místní sověty, byl přesun moci proveden rychle.{{sfn|Wade|2000|p=249}} Často síly potřebné k jeho zajištění poskytly místní jednotky rudých gard nebo vojáků posádky.{{sfn|Wade|2000|p=249}} Tento vzorec sledovala především industrializovaná města severně a východně od Moskvy a na Uralu.{{sfn|Wade|2000|p=249}} V jiných městech, kde byla značná opozice, jako na středním toku Volhy, v samotné Moskvě nebo v některých jí blízkých městech, bylo uznání nové vlády pomalejší a někdy trvalo téměř jeden týden od událostí v Petrohradu.{{sfn|Wade|2000|p=249}}
 
Několik dní po převzetí moci v hlavním městě uznal novou vládu okolní region: jak 1. armáda, tak baltští námořníci, týl severní fronty, severní část západní fronty a části Estonska a Lotyšska, čímž Petrohrad získal bezpečí a vojenskou podporu.{{sfn|Wade|2000|p=253}} V polovině listopadu s konečným ovládnutím Moskvy Sovnarkom ovládal pás území od Petrohradu přes Volhu až po Ural, i když v něm stále existovaly izolované oblasti odporu.{{sfn|Wade|2000|p=253}} Tím skončila první fáze rozšiřování moci bolševické vlády, které se obnovilo jen o dva týdny později.{{sfn|Wade|2000|p=253}} Po získání moci v místech, kde byl místní sovět v rukou bolševiků a levých eserů, začala druhá fáze rozšiřování autority nové vlády. Ta trvala asi dva měsíce a byla poznamenána politickými spory a vojenskými expedicemi vysílanými po železnici z Moskvy nebo Petrohradu, aby ovládly nová území.{{sfn|Wade|2000|p=257}} Boje tohoto období se soustředily na oblasti jižně od Moskvy, na východní Ukrajinu, na jihozápadní frontu a na velké oblasti Sibiře a Střední Asie.{{sfn|Wade|2000|p=259}}
 
Počátkem roku 1918 disponovala nová vláda podporou nebo podřízeností armády a kontrolou většiny velkých měst a provinčních hlavních měst centrální části státu a teoretickou pravomoc nad většinou území starého impéria.{{sfn|Wade|2000|p=266}} Její vliv v odlehlejších provinciích byl však slabý.{{sfn|Wade|2000|p=266}}
 
=== Moskva ===
Stejně jako v hlavním městě i v Moskvě byla politická opozice vůči převratu vedena esery, ale boj o moc zde byl mnohem ostřejší než v Petrohradě.{{sfn|Chamberlin|1976|p=335}}{{sfn|Radkey|1963|p=47}} Boje trvaly dlouho a podle [[Bucharin]]a stály asi pět tisíc životů.{{sfn|Radkey|1963|p=47}}
 
Moskevští eseři, soudržnější a konzervativnější i když slabší než v hlavním městě, se tvrdě postavili proti bolševickému převzetí moci. Vedl je starosta města [[Vadim Viktorovič Rudněv]],{{sfn|Chamberlin|1976|p=336}} který v červnu dosáhl velkého volebního vítězství.{{sfn|Radkey|1963|p=48}} Bližší liberálům než ve své socialistické revoluční minulosti, byl Rudněv jednou z konzervativních stranických osobností města, příznivcem koalice s Kadety a podporovatelem [[Státy Dohody|spojenectví s Dohodou]].{{sfn|Radkey|1963|p=48}} Místní bolševici nebyli připraveni převzít moc: ovládali dělnické sověty, ale ne vojáky,{{sfn|Chamberlin|1976|p=335}} Rudá garda také nebyla připravená a na rozdíl od hlavního města neexistoval vojenský revoluční výbor.{{sfn|Wade|2000|p=250}} Kromě toho hlavní bolševičtí vůdci v Moskvě, [[Aleksej Rykov]] a [[Viktor Nogin]], patřili k umírněnému proudu, který se proti převzetí moci stavěl.{{sfn|Daniels|1997|p=207}}
 
[[File:Rudnev_9.jpg|left|thumb|upright 0.8|Moskevský starosta Vadim Rudněv]]
V předvečer revoluce byla moc v Moskvě rozdělena mezi městskou radu, ovládanou esery,{{sfn|Daniels|1997|p=207}} dělnický sovět s bolševickou většinou, vojenský sovět stále v rukou eserů, ale s rostoucím vlivem bolševiků, a zastupitelstva čtvrtí, většinou ovládaná bolševiky.{{sfn|Radkey|1963|p=49}} Když přišly z Petrohradu zprávy o převzetí moci bolševiky, strany nechtěly pokračovat v konfrontaci v Moskvě, ale jak městská rada, tak místní sověty vytvořily vojenské orgány (radnice Výbor pro veřejnou bezpečnost a sověty Revoluční vojenský výbor).{{sfn|Daniels|1997|p=207}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=336}} Výbor pro veřejnou bezpečnost městské rady zahrnoval subjekty pod kontrolou eserů nebo menševiků, jako výkonné výbory sovětů vojáků a rolníků moskevské provincie.{{sfn|Wade|2000|p=250}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=336}}{{sfn|Radkey|1963|p=51}} Výbor nechal vojenské operace v rukou místního vojenského guvernéra plukovníka K. I. Rjabceva a odmítl návrh jediného ještě svobodného ministra prozatímní vlády S. N. Prokopoviče, aby doplnil vládní místa ministrů, kteří byli zajati v Petrohradě.{{sfn|Wade|2000|p=250}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=336}}{{sfn|Radkey|1963|p=51}} Pokusy místních eserů o vojenskou mobilizaci svých stoupenců selhaly; strana ztratila podporu většiny vojáků a dělníků města a nedokázala si vytvořit spolehlivé vojenské síly.{{sfn|Radkey|1963|p=52}} Většinu ozbrojených sil bojujících proti bolševikům poskytly vojenské akademie, důležitější a soudržnější než v Petrohradě.{{sfn|Radkey|1963|p=52}}{{sfn|Daniels|1997|p=207}} Mnoho důstojníků se však do střetu nezapojilo.{{sfn|Radkey|1963|p=53}} Vůbec většina obyvatel projevila vůči střetu mezi oběma stranami lhostejnost.{{sfn|Radkey|1963|p=53}} Ani policie obecní úřady nepodporovala.{{sfn|Radkey|1963|p=54}} Bolševici mezitím získali podporu několika tisíc dobrovolníků z rudých gard, zejména mladých lidí, a také většiny posádky, ačkoli hodně vlažnou.{{sfn|Chamberlin|1976|p=336}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=337}}{{sfn|Radkey|1963|p=54}} Žádný z pluků města nepodporoval prozatímní vládu.{{sfn|Chamberlin|1976|p=336}} Výhoda bolševiků spočívala v tom, že měli početní nadřazenost a dělostřelectvo.{{sfn|Radkey|1963|p=54}} Mohli se také spoléhat na posily z průmyslových center kolem Moskvy.{{sfn|Radkey|1963|p=55}} Síly radničního výboru, pět až deset tisíc mužů s četnými kulomety,{{sfn|Wade|2000|p=250}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=337}} stály proti čtyřiceti až padesáti tisícům mužů revolučního výboru a jejích dělům.{{sfn|Radkey|1963|p=55}}
 
{{JULGREGDATUM|9|11|1917}} a následující den probíhala jednání mezi plukovníkem Rjabcevem a bolševiky;{{sfn|Chamberlin|1976|p=336}} plukovník požadoval uvolnění [[Moskevský Kreml|moskevského Kremlu]] a rozpuštění Revolučního vojenského výboru.{{sfn|Radkey|1963|p=55}} Už {{JULGREGDATUM|7|11|1917}} totiž jednotka věrná bolševikům převzala kontrolu nad telegrafní stanicí, poštou{{sfn|Chamberlin|1976|p=337}} a Kremlem s jeho arzenálem.{{sfn|Chamberlin|1976|p=337}} Dva dny{{sfn|Wade|2000|p=251}} poté, co bolševici odmítli plukovníkovy požadavky, začaly tvrdé boje.{{sfn|Radkey|1963|p=56}} Rjabcev zaútočil na Kreml v noci {{JULGREGDATUM|9|11|1917}}, když obhájci odmítli vpustit do pevnosti stráž složenou z kadetů.{{sfn|Chamberlin|1976|p=337}} Celkově centrum města zůstávalo v rukou Výboru pro veřejnou bezpečnost,{{sfn|Daniels|1997|p=207}} zatímco průmyslová předměstí ovládali bolševici.{{sfn|Radkey|1963|p=56}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=338}}
 
{{JULGREGDATUM|10|11|1917}} jednotky radničního výboru dobyly Kreml.{{sfn|Radkey|1963|p=56}}{{sfn|Wade|2000|p=251}}{{sfn|Daniels|1997|p=207}} Někteří obránci byli postříleni v jednom z prvních masakrů revolučního období.{{sfn|Daniels|1997|p=207}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=338}} Pokusy prolomit blokádu centra města selhaly kvůli podpoře bolševiků dělníky.{{sfn|Radkey|1963|p=56}} V noci {{JULGREGDATUM|11|11|1917}} bylo vyhlášeno příměří, částečně díky Vikželu, národním železničním odborům.{{sfn|Radkey|1963|p=57}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=339}} Obě strany přijaly příměří v naději, že přijdou posily, které jim zajistí vítězství.{{sfn|Radkey|1963|p=57}} A byl to bolševický revoluční výbor, který očekávané posily získal,{{sfn|Wade|2000|p=251}}{{sfn|Daniels|1997|p=207}} zatímco jeho soupeři se totéž nepodařilo.{{sfn|Radkey|1963|p=57}} Eserům se v zásadě nepodařilo zastavit pronikání bolševických posil do Moskvy: Dvanáct tisíc dobrovolníků pod velením [[Michail Frunze|Michaila Frunzeho]] dorazilo z provincie [[Vladimir]] a pět set námořníků a následujícího dne 1200 námořníků a rudých gardistů přijelo z Petrohradu.{{sfn|Radkey|1963|p=57}} Sliby podpory radniční komise ze strany velitelů západní fronty se projevily pouze příjezdem sto sedmdesáti šesti příslušníků stíhacího praporu: Kerenskij se pokusil odvést některé z posil do Petrohradu, jiné jednotky se odmítly účastnit a města ovládaná bolševiky bránila postupu ostatních.{{sfn|Radkey|1963|p=58}} Nakonec příměří prospělo bolševikům, zatímco menševici a leví eseři se snažili vytvořit sílu nezávislou na obou táborech protivníků.{{sfn|Radkey|1963|p=58}}
 
Navzdory ústupkům Výboru pro veřejnou bezpečnost, vynuceným Vikželem, Vojenský revoluční výbor ukončil příměří,{{sfn|Chamberlin|1976|p=339}} aby zničil svého soupeře díky svým posilám a díky konečnému vítězství bolševiků v Petrohradě.{{sfn|Radkey|1963|p=59}} V noci z {{JULGREGDATUM|12|11|1917}} boje opět vzplály a pokračovaly během následujících tří dnů;{{sfn|Daniels|1997|p=207}} tentokrát byly protibolševické síly již v obraně.{{sfn|Radkey|1963|p=59}} Odpor byl zarputilý,{{sfn|Wade|2000|p=251}} jeho poslední opěrné body byly radnice,{{sfn|Chamberlin|1976|p=340}} Alexandrovova vojenská akademie a Kreml.{{sfn|Radkey|1963|p=59}} Rudé gardy ovládly Kreml útokem z rána {{JULGREGDATUM|15|11|1917}} a lynčovaly některé obránce v pomstě za předchozí masakr.{{sfn|Chamberlin|1976|p=340}} Starosta nakonec téhož dne vyhlásil kapitulaci a poražení byli odzbrojeni, i když je pak propustili; Výbor pro veřejnou bezpečnost byl rozpuštěn a všechny socialistické strany vyjednaly konečné podmínky kapitulace, které byly obecně velkorysé.{{sfn|Radkey|1963|p=60}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=340}}
 
=== Sibiř ===
S několika výjimkami nebyly zprávy o petrohradském bolševickém převratu na [[Sibiř]]i přijímány dobře.{{sfn|Pereira|1996|p=45}} V některých městech ([[Omsk]], [[Irkutsk]]...) proběhly v ulicích protesty, ale v regionu obecně vládla lhostejnost.{{sfn|Pereira|1996|p=45}} Postupně však volby v místních sovětech, které vyhrávali bolševici, umožnily pomalu převzít moc i v této oblasti.{{sfn|Pereira|1996|p=45}} Bolševici neřídili některá místa až do února 1918.{{sfn|Pereira|1996|p=45}} Přestože dosavadní veřejné orgány byly obecně velmi kritické vůči převzetí vládní moci bolševiky, neprokázaly účinný odpor.{{sfn|Pereira|1996|p=45}}
 
=== Oblasti národnostních menšin ===
Revoluce povzbudila [[nacionalismus|nacionalistické]] snahy jednotlivých národností: v listopadu a prosinci většina etnických skupin vyhlásila autonomii nebo dokonce nezávislost na Rusku; toto úsilí menšin naráželo na odpor nejen příznivců nové sovětské vlády, ale často i ruských obyvatel opačného názoru.{{sfn|Wade|2000|p=263}}
 
Na severozápadě vyhlásilo nezávislost [[Finsko]], jež nová vláda uznala {{JULGREGDATUM|17|1|1918}}.{{sfn|Wade|2000|p=263}} V [[Lotyšsko|Lotyšsku]], kde byli hlavní stranou probolševičtí sociální demokraté, se uvažovalo o budoucnosti regionu v rámci ruské federace; jednotky [[lotyšští střelci|lotyšských střelců]] byly jedněmi z nejdůležitějších útvarů, které podporovaly Leninovu vládu.{{sfn|Wade|2000|p=263}} V [[Estonsko|Estonsku]] bojovali nacionalisté a prosovětské síly až do obsazení území německými jednotkami v únoru 1918.{{sfn|Wade|2000|p=263}}
 
Na jihu byla situace mimořádně složitá na Ukrajině, o jejíž ovládnutí se snažilo několik stran.{{sfn|Wade|2000|p=263}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=348}} Na počátku uzavřely probolševické síly a [[Centrální rada Ukrajiny]] nejistou alianci proti svým oponentům a Rada vydala svou třetí „univerzálu“ (tj. prohlášení) ({{JULGREGDATUM|3|12|1917}},{{sfn|Chamberlin|1976|p=349}} ve které se vyhlásila vládou regionu,{{sfn|Chamberlin|1976|p=349}} i když ne ve smyslu nezávislosti, ale pouze autonomie v rámci federálního Ruska.{{sfn|Wade|2000|p=264}} Vyslání vládních jednotek do oblasti, aby ji ovládly, a strach petrohradské vlády z ukrajinsko-kozácké aliance zhoršily vztahy mezi Petrohradem a Kyjevem.{{sfn|Wade|2000|p=264}} Rada nakonec vyhlásila nezávislost {{JULGREGDATUM|22|1|1918}}, ale bolševici brzy ovládli Kyjev, ačkoli nedokázali získat moc nad celým regionem, kde zuřily boje mezi četnými stranami.{{sfn|Wade|2000|p=264}} V [[Zakavkazsko|Zakavkazsku]] většina arménských, gruzínských a ázerbájdžánských vůdců nepřijala novou vládu.{{sfn|Wade|2000|p=264}} {{JULGREGDATUM|8|12|1917}} byl ustaven Komisariát Zakavkazska jako dočasná vláda do svolání ústavodárného shromáždění.{{sfn|Wade|2000|p=264}}
 
V regionech s kozáckým obyvatelstvem se soustředila důležitá část opozice vůči Leninově vládě; kozácké úřady v [[Jekatěrinodar]]u, na [[Kubáň|Kubáni]] a v [[Orenburg]]u ve Střední Asii stále vzdorovaly bolševické nadvládě, i když neměly velkou podporu.{{sfn|Chamberlin|1976|p=348}} Oblast dolního toku [[Don]]u se stala útočištěm pro vojáky a politiky nepřátelské vůči bolševikům a místem zrodu jejich nejnebezpečnějšího protivníka v době občanské války, [[Dobrovolnická armáda|Dobrovolnické armády]].{{sfn|Chamberlin|1976|p=348}}
 
Ve Střední Asii se místní představitelé, často náboženští a konzervativní, postavili proti nové vládě; v [[Taškent]]u ruští radikálové (bez podpory domorodého obyvatelstva) vyhlásili sovětskou moc, ale byli izolováni.{{sfn|Wade|2000|p=265}} Konzervativní vůdci založili konkurenční vládu v [[Kokand]]ě.{{sfn|Wade|2000|p=265}} Dál na severu, v jiných oblastech s muslimskou populací, získala moc nacionalistická hnutí a vyhlásila autonomii až do rozhodnutí Ústavodárného shromáždění.{{sfn|Wade|2000|p=265}}
 
Obecně platí, že moc nové vlády nad územími s menšinami neexistovala nebo byla omezená, často se soustředila v několika izolovaných městech.{{sfn|Wade|2000|p=265}} Nacionalistické organizace převzaly moc nad většinou území a usilovaly především o autonomii v novém federálním státě.{{sfn|Wade|2000|p=265}}
 
=== Armáda ===
Ačkoli obecně schvalovali sovětskou vládu, vojáci upřednostňovali socialistickou koalici a ne moc jen samotných bolševiků.{{sfn|Wade|2000|p=262}} Přesto však přijali první opatření přijatá Leninovou vládou; díky četným schůzím v různých jednotkách se bolševikům a levým eserům podařilo v listopadu a prosinci získat většinovou podporu vojáků.{{sfn|Wade|2000|p=262}} Přestože podpora byla silnější na frontách u hlavního města než ve vzdálenějších oblastech, koncem roku armáda jako celek přijala novou vládu a její oponenti se nemohli spoléhat na vojenské jednotky, které by se proti ní postavily.{{sfn|Wade|2000|p=262}}
 
Bolševičtí vůdci si byli vědomi, že je klíčové ukončit válku, aby se udrželi u moci.{{sfn|Chamberlin|1976|p=357}} Bez ohledu na jiné země Sovnarkom sjednal {{JULGREGDATUM|20|11|1917}} začátek jednání o příměří s Německem; 239 velící velitel, generál [[Nikolaj Dujonin]] odmítl jednat a byl odvolán.{{sfn|Wade|2000|p=256}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=345}} Jednotky si vybíraly delegáty, aby zahájili jednání s jednotkami protivníka, [[Ústřední mocnosti|Ústředních mocností]].{{sfn|Wade|2000|p=256}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=345}} Když bylo {{JULGREGDATUM|15|12|1917}} podepsáno oficiální příměří, většina jednotek již dávno dosáhla místních dohod s blízkými nepřátelskými jednotkami; oficiální příměří definitivně ukončilo válku na východní frontě.{{sfn|Wade|2000|p=256}} To legitimizovalo novou vládu v očích vojáků, kterým se splnilo přání ukončit boje a vrátit se do svých domovů; demobilizace začala koncem roku.{{sfn|Chamberlin|1976|p=348}}{{sfn|Wade|2000|p=256}} Tehdy vláda vyhlásila místa důstojníků za volitelná, zrušila dosavadní důstojnické tituly a nárameníky a přenesla moc nad armádou na volené výbory.{{sfn|Chamberlin|1976|p=347}}
 
== První kroky ==
Proběhla i sociální a politická revoluce; noví komisaři urychleně schválili pozoruhodný počet zákonů, které změnily společnost a ruskou ekonomiku.{{sfn|Wade|2000|p=266}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=354}} Po Dekretu o půdě následovalo přijetí osmihodinového pracovního dne,{{JULGREGDATUM|11|11|1917}} což splnilo jedno z největších přání dělníků; {{JULGREGDATUM|15|11|1917}} [[Deklarace práv národů Ruska]] zrušila diskriminaci na etnickém základě a náboženství a potvrdila právo na sebeurčení; {{JULGREGDATUM|23|11|1917}} byly zrušeny šlechtické a podobné tituly.{{sfn|Wade|2000|p=266}} Převedení náboženských škol pod pravomoc komisaře školství proběhlo {{JULGREGDATUM|24|11|1917|corto=true}}; nahrazení starých soudních tribunálů{{sfn|Chamberlin|1976|p=362}} soudy zvolenými nebo jmenovanými sověty bylo schváleno {{JULGREGDATUM|5|12|1917|corto=true}}; a dekrety ze dne {{JULGREGDATUM|29|12|1917|corto=true}} a {{JULGREGDATUM|31|12|1917|corto=true}} převedly uzavírání manželství, rozvody a registraci porodů a úmrtí z církví na úřady.{{sfn|Wade|2000|p=267}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=361}} Byla deklarována rovnost pohlaví před zákonem.{{sfn|Chamberlin|1976|p=361}} Počátkem roku 1918 bylo vyhlášeno oddělení církve od státu a {{JULGREGDATUM|14|2|1918}} byl zaveden [[gregoriánský kalendář]].{{sfn|Wade|2000|p=267}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=361}} Náboženským sdružením a církvím bylo zakázáno vlastnit majetek.{{sfn|Chamberlin|1976|p=36}}
 
Od prvních dnů se projevoval reformní duch: nový komisař pro vzdělávání [[Anatolij Lunačarskij]] vyjádřil záměr naučit obyvatelstvo v krátké době číst a psát.{{sfn|Wade|2000|p=267}} Na konci listopadu bylo oznámeno, že vláda zamýšlí zavést systém sociálního zabezpečení zahrnující nezaměstnanost, nemoc, důchod a zdravotní postižení.{{sfn|Wade|2000|p=267}}
 
=== Zásobování, správa a ekonomika ===
Zatímco ve městech nutnost udržet podporu pracovníků donutila vládu urychlit ovládnutí průmyslu (moc zaměstnanců nad továrnami byla legalizována dne {{JULGREGDATUM|27|11|1917}}){{sfn|Chamberlin|1976|p=356}} — většina bolševických vůdců včetně samotného Lenina upřednostňovala pomalejší tempo a napřed spíše jen dohled nad vedoucími pracovníky než jejich nahrazení — na venkově Dekret o půdě legitimoval a urychlil pozemkovou reformu,{{sfn|Chamberlin|1976|p=356}} jež byla ponechána v rukou obcí.{{sfn|Wade|2000|p=269}} Kromě této skutečnosti měla revoluce na ruské zemědělství jen malý okamžitý vliv.{{sfn|Wade|2000|p=270}} Rozdělování půdy však prohloubilo nedostatek, protože velkostatky byly hlavními dodavateli zemědělských produktů; pokusy o zlepšení zásobování měst cestou výměny potravin za vyráběné zboží tento problém nevyřešily a vláda musela vysílat ozbrojené jednotky na venkov, aby zvýšily tok jídla do měst, a zároveň snížila příděly, stejně jako to předtím dělala prozatímní vláda.{{sfn|Wade|2000|p=270}} Zhoršení ekonomické situace{{sfn|Chamberlin|1976|p=356}} navzdory zlepšení právního postavení (zákonný dohled nad průmyslem) vedlo k brzkému zklamání městského proletariátu.{{sfn|Wade|2000|p=270}} Hospodářská krize a vlastní ideologické preference vlády upřednostňovaly přijímání centralizačních a autoritářských opatření.{{sfn|Wade|2000|p=270}}
 
V prosinci selhala celostátní stávka úředníků{{sfn|Chamberlin|1976|p=352}} a počátkem roku 1918 bolševici již ovládali veřejnou správu, která upřednostňovala konsolidaci vlády.{{sfn|Wade|2000|p=273}} Ihned po nástupu do úřadu se několik ministerských tajemníků tajně setkalo v bytě [[Sofija Panina|Sofie Paniny]], bývalé náměstkyně ministra školství, jako jakási alternativní vláda, která se snažila oponovat opatřením Sovnarkomu, zabránit tomu, aby se veřejné prostředky dostaly do rukou bolševiků, a podporovat odpor úředníků.{{sfn|Rosenberg|1968|p=330}} Na konci listopadu však byla většina členů bývalé vlády propuštěna z Petrohradu a krátce poté Sovnarkom rozpustil Výbor pro záchranu vlasti a revoluci.{{sfn|Rosenberg|1968|p=334}}
 
{{JULGREGDATUM|15|12|1917}} byla vytvořena Nejvyšší ekonomická rada, aby koordinovala hospodářskou činnost státu a znárodnila průmysl.{{sfn|Chamberlin|1976|p=359}} {{JULGREGDATUM|27|12|1917|corto=true}} byly znárodněny banky a následující den bylo zabaveno veškeré zlato v soukromých rukou a {{JULGREGDATUM|5|1|1918}} vláda zakázala obchodování s akciemi a vyplácení dividend.{{sfn|Chamberlin|1976|p=359}} O měsíc později, {{JULGREGDATUM|10|2|1918|corto=true}}, vláda odmítla splácet státní dluh.{{sfn|Chamberlin|1976|p=359}}
 
=== Kořeny občanské války ===
Po převzetí moci Leninova vláda rychle zahájila represivní opatření, která hluboce poznamenala nové období.{{sfn|Wade|2000|p=273}} {{JULGREGDATUM|9|11|1917}} Sovnarkom schválil svůj první zákon: cenzuru tisku, zdůvodněnou bojem proti nepřátelům revoluce.{{sfn|Wade|2000|p=273}} Jak vláda, tak revoluční vojenská komise používaly násilí proti oponentům a lidem podezřelým, že jimi jsou.{{sfn|Wade|2000|p=273}} Pokusy levých eserů a některých bolševiků ukončit represe byly odmítnuty, což vedlo k dočasnému odchodu levých eserů z vlády a k rezignaci čtyř bolševických komisařů.{{sfn|Wade|2000|p=273}}
 
Krátce po [[Ruské volby do Ústavodárného shromáždění 1917|volbách do Ústavodárného shromáždění]], v nichž bolševici získali velmi dobré výsledky v Petrohradě a Moskvě, ale celkově prohráli, se snažili zadržet některé z nejvýznamnějších oponentů a jejich kanceláře v hlavním městě byly zničeny.{{sfn|Rosenberg|1968|p=338}} Dne {{JULGREGDATUM|11|12|1917}} vláda nařídila zatčení některých prominentních Kadetů, označených za „nepřátele lidu“,{{sfn|Wade|2000|p=274}} a strana byla zakázána.{{sfn|Rosenberg|1968|p=338}} Nárůst represí, který neúspěšně kritizovali někteří členové [[Celoruský ústřední výkonný výbor|Celoruského ústředního výkonného výboru]], vedl k potřebě vytvořit pro tento účel specializovaný orgán: {{JULGREGDATUM|19|12|1917}} vláda a samotný Lenin pověřili [[Feliks Dzeržinskij|Felixe Dzeržinského]], aby připravil návrhy pro boj proti „sabotérům a kontrarevolucionářům“.{{sfn|Wade|2000|p=274}} V následující den vláda jeho návrhy schválila a založila [[Čeka|Čeku]] (Mimořádnou komisi pro boj s kontrarevolucí a sabotáží), hlavní nástroj politického teroru a zárodek budoucí politické policie.{{sfn|Wade|2000|p=274}} K trestání zločinů považovaných za kontrarevoluční byly založeny revoluční tribunály, tvořené soudcem a šesti porotci zvolenými sověty.{{sfn|Chamberlin|1976|p=362}}
 
Vztahy se spojeneckými mocnostmi byly od začátku špatné; spojenci neuznali novou vládu a byli rozhořčeni Leninovým odmítnutím platit ruský dluh.{{sfn|Chamberlin|1976|p=362}} Koncem roku 1917 a počátkem roku 1918 došlo k menším diplomatickým sporům.{{sfn|Chamberlin|1976|p=364}}
 
Počáteční opozice vůči nové vládě však byla neorganizovaná{{sfn|Chamberlin|1976|p=357}} a neměla podporu lidovch mas, které nejdříve podporovaly vládu Lenina.{{sfn|Chamberlin|1976|p=356}} Různé instituce, které se postavily proti bolševické vládě, byly poraženy stejně jako pokusy o kontrarevoluci; oponenti vlády proto vkládali naděje do [[Ruské ústavodárné shromáždění|Ústavodárného shromáždění]],{{sfn|Rosenberg|1968|p=336}} jež by jim mohlo umožnit odstavit bolševiky od moci.{{sfn|Chamberlin|1976|p=364}} Ti, i když opakovaně obhajovali jeho konání a odsoudili zpoždění schválená předchozí vládou, odmítli předat moc.{{sfn|Chamberlin|1976|p=364}} Po jednom zasedání bylo shromáždění vládou násilně rozpuštěno.{{sfn|Chamberlin|1976|p=370}}{{sfn|Rosenberg|1968|p=344}} To vedlo opozici k tomu, aby zvážila opuštění zákonných metod odporu vůči bolševické vládě a urychlilo první střety [[Ruská občanská válka|občanské války]].{{sfn|Rosenberg|1968|p=345}}
 
== Literatura ==
* {{Citace monografie
| příjmení = Chamberlin
| jméno = William Henry
| titul = The Russian revolution, 1917-1918: from the overthrow of the czar to the assumption of power by the bolsheviks
| url = https://www.worldcat.org/oclc/463282318
| vydavatel = Grosset & Dunlap
| místo = New York
| počet stran = 511
| isbn = 9780448001883
| rok = 1976
}}
*{{Citace monografie
| příjmení = Daniels
| jméno = Robert V.
| titul = Red October : the Bolshevik Revolution of 1917
| url = https://www.worldcat.org/oclc/10779179
| vydavatel = Beacon Press
| místo = Boston
| počet stran = xiv, 269 pages, [36] pages of plates
| isbn = 9780807056455
| rok = 1997
}}
*{{Citace kvalifikační práce
| příjmení = Felstinsky
| jméno = Yuri
| instituce = Universidad estatal de Nueva Jersey
| odkaz na instituci =
| titul = The Bolsheviks and the Left SRS, October 1917-July 1918 : toward a single-party dictatorship
| url =
| typ práce = disertace
| vedoucí =
| odkaz na vedoucího =
| místo =
| rok = 1988
| počet stran =
| strany =
| datum přístupu =
| poznámka = oclc=42033223
| jazyk = en
}}
*{{Citace monografie
| příjmení = Figes
| jméno = Orlando
| titul = La revolución rusa 1891-1924 : la tragedia de un pueblo
| url = https://www.worldcat.org/oclc/318375710
| vydavatel = Edhasa
| místo = Barcelona
| počet stran = 997 p., [64] p. de láminas
| isbn = 8435026140
| rok = 2000
}}
* {{Citace monografie
|příjmení= Geyer
|jméno= Dietrich
|kapitola=The Bolshevik Insurrection in Petrograd
|titul= Revolutionary Russia
|jazyk= anglicky
|rok= 1968
|editor= [[Richard Pipes]]
|vydavatel=[[Harvard University Press]]
|id= {{OCLC|801869546}}
|počet stran=269
}}
*{{Citace monografie
| příjmení = Pereira
| jméno = Norman G. O.
| titul = White Siberia : the politics of civil war
| url = https://www.worldcat.org/oclc/614474634
| vydavatel = McGill-Queen's University Press
| místo = Montreal
| počet stran = 1 online resource (xii, 261 pages, [6] pages of plates)
| isbn = 9780773513495
| rok = 1996
}}
* {{Citace kvalifikační práce
| příjmení = Pezlarová
| jméno = Jana
| instituce = Právnická fakulta Masarykovy univerzity
| odkaz na instituci =
| titul = Únorová revoluce 1917 a vznik demokratického státu v Rusku
| url = https://is.muni.cz/th/93815/
| typ práce = magisterská
| vedoucí = prof. JUDr. Eduard Vlček, CSc.,
| odkaz na vedoucího =
| místo = Brno
| rok = 2008
| počet stran =
| strany = 46
| datum přístupu = 2017-09-09
| poznámka =
| jazyk =
}}
*{{Citace monografie
| příjmení = Pipes
| jméno = Richard
| příjmení2 =
| jméno2 =
| titul = Dějiny ruské revoluce
| url = https://www.worldcat.org/oclc/44148111
| vydání = 1
| vydavatel = Argo
| místo = Praha
| rok = 1999
| počet stran = 396 s., [52] s. obr. příl.
| strany =
| isbn = 8072030817
}}
*{{Citace monografie
| příjmení = Rabinowitch
| jméno = Alexander
| titul = The Bolsheviks come to power : the revolution of 1917 in Petrograd
| url = https://www.worldcat.org/oclc/13430946
| vydavatel = W.W. Norton
| místo = New York
| počet stran = xxxiii, 393 pages
| isbn = 9780393008937
| rok = 1978
}}
* {{Citace monografie
|příjmení= Radkey
|jméno= Oliver H.
|títul= The sickle under the hammer; The Russian Socialist Revolutionaries in the early months of the Soviet rule
|jazyk= anglicky
|rok= 1963
|vydavatel=[[Columbia University Press]]
| místo = New York
|id= {{OCLC|422729}}
|počet stran =525
|url=
}}
*{{Citace periodika
| příjmení = Rosenberg
| jméno = William G.
| autor =
| odkaz na autora =
| spoluautoři =
| titul = Russian Liberals and the Bolshevik Coup
| periodikum = The Journal of Modern History
| odkaz na periodikum =
| rok = 1968
| měsíc =
| ročník = 40
| číslo = 3
| strany = 328-347
| url = http://www.jstor.org/stable/1878144
| issn =
| jazyk = en
}}
*{{Citace monografie
| příjmení = Wade
| jméno = Rex A.
| titul = The Russian Revolution, 1917 (New Approaches to European History)
| url = https://www.worldcat.org/oclc/42780361
| vydavatel = Cambridge University Press
| místo = Cambridge
| počet stran = xvii, 337 pages
| isbn = 9780521425650
| rok = 2000
}}
 
== Odkazy ==
<references />
 
=== Externí odkazy ===
* {{Commonscat|Russian Revolution of 1917}}
* {{cs}} [http://www.webcitation.org/query?id=1256582603699174&url=www.geocities.com/CapitolHill/Parliament/9505/Drr2/drr2.htm Výňatky z Trockého Dějin ruské revoluce]
* {{cs}} [http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/207452801280039-historicky-magazin/ Velká říjnová socialistická revoluce] - video z cyklu České televize [[Historický magazín]]
 
{{Portály|Historie|Politika|Rusko}}
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/wiki/Říjnová_revoluce“