Jan Patočka: Porovnání verzí

dlNarodilNarodil se jako třetí ze čtyř synů klasického filologa a pedagoga Josefa Patočky, dva z&nbsp;jeho bratří se také stali vysokoškolskými profesory. Jeho otec choval velkou úctu k&nbsp;[[Tomáš Garrigue Masaryk|Masarykovi]] a [[Otakar Hostinský|Hostinskému]], za jejichž žáka se považoval.<ref name=zumr>{{Citace periodika | příjmení = Zumr | jméno = Josef | autor = | odkaz na autora = Josef Zumr | titul = S Janem Patočkou o&nbsp;filosofii a filosofech (1967) | periodikum = Filosofický časopis | odkaz na periodikum = Filosofický časopis | rok = 2007 | ročník = 55 | číslo = 3 | strany = 340 | poznámky = Text je přetištěn z Filosofického časopisu, 15, 1967, č. 5, s. 585-598 }}</ref> Po maturitě v&nbsp;Praze se roku [[1925]] zapsal ke studiu slovanské [[filologie]], [[romanistika|romanistiky]] a [[filosofie]] na [[Filozofická fakulta Univerzity Karlovy|Filozofické fakultě UK]]. V roce [[1928]] při studijním pobytu v&nbsp;[[Paříž]]i se poprvé setkal s&nbsp;[[Edmund Husserl|Edmundem Husserlem]]. Roku [[1931]] promoval prací ''Pojem evidence a jeho význam pro noetiku'' u&nbsp;[[Jan Blahoslav Kozák|J. B. Kozáka]] a stal se jeho asistentem. Jako stipendista Humboldtovy nadace v&nbsp;roce [[1933]] studoval u&nbsp;Husserla a [[Martin Heidegger|Martina Heideggera]] ve [[Freiburg im Breisgau|Freiburgu]] fenomenologii a navázal celoživotní přátelství s&nbsp;Husserlovým asistentem [[Eugen Fink|Eugenem Finkem]].

V&nbsp;roce 1976 organizoval petici za propuštění mladých hudebníků kapely [[The Plastic People of the Universe|Plastic People]] a stal se (spolu s&nbsp;[[Václav Havel|Václavem Havlem]] a [[Jiří Hájek|Jiřím Hájkem]]) jedním z&nbsp;[[Seznam mluvčích Charty 77|prvních mluvčích]] [[Charta 77|Charty 77]] (1.&nbsp;ledna 1977). Občanské angažmá v „Chartě 77“ mu jistě ukrátilo život a zároveň získalo určitou proslulost, zejména v zahraničí.<ref name=reflex>{{Citace periodika | příjmení = Sokol | jméno = Jan | odkaz na autora = Jan Sokol | titul = Jan Patočka a ''CHARTA 77'' | periodikum = Reflexe | odkaz na periodikum = Reflexe (časopis) | rok = 2007 | číslo = 32 | strany = 15 | issn = 0862-6901 }}</ref>

Svými posledními texty k&nbsp;Chartě 77 jí vtiskl výrazný občanský a mravní charakter (v&nbsp;duchu své vlastní filosofie). 5. ledna a šestkrát mezi 10. a 17. lednem byl dlouze vyslýchán [[Státní bezpečnost|StB]]. Další mnohahodinový výslech podstpoupilpodstoupil 3. 3.března po setkání s&nbsp;[[Seznam ministrů zahraničí Nizozemska|nizozemským ministrem zahraničí]] [[Max van der Stoel|Maxem van der Stoelem]], k němuž došlo 1. 3března. Po tomto posledním vyčerpávajícím výslechu byl v noci hospitalizován s podezřením na infarkt a v nemocnici posléze zemřel na [[Cévní mozková příhoda|mozkovou mrtvici]], k níž u něho došlo v noci z 10. na 11. 3března.<ref>{{Citace monografie

Jeho setkání s Maxem van der Stoelem, které ho stálo život, připomíná v Praze [[Pomník Maxe van der Stoela|pomník]].<ref name=pomnik>[http://www.praha.eu/jnp/cz/o_meste/zivot_v_praze/zivotni_prostredi/velky_park_slouzi_nejen_detem.html Nový park Maxe van der Stoela v Praze 6] na portálu pražského magistrátu</ref>.

Hlavní část Patočkova rozsáhlého, i když často torzovitého díla je věnována [[Fenomenologie|fenomenologii]], kde navázal na Husserlův objev ''přirozeného světa'' (''Lebenswelt'') naší bezprostřední, naivní [[zkušenost]]i (v protikladu k racionálnímu světu vědy), snažil se spojit odkaz Husserlův a Heideggerův a zkoumal pojem pohybu. Lidský život chápe Patočka jako trojí [[pohyb]]: pohyb zakotvení či přijetí, pohyb práce a boje, a konečně pohyb průlomu či pravdy. Rozvinul také [[Platón]]ovu myšlenku ''péče o duši'', která je podle něho vlastním jádrem evropské identity a jedinečnosti. Pokoušel se vytvořit novou filosofii dějin a ''Kacířské eseje o filosofii dějin'' (1975) se staly jeho nejznámějším a nejčastěji překládaným dílem. Řada dalších prací se týká filosofického významu J. A. Komenského a filosofie výchovy, ale také českých dějin, literatury, divadla a umění vůbec. Patočka byl také vynikající překladatel a do češtiny přeložil např. [[Georg Wilhelm Friedrich Hegel|Hegelovu]] ''Fenomenologii ducha'' a ''Estetiku'', díla [[Johann Gottfried Herder|Herderova]], [[Friedrich Wilhelm Joseph Schelling|Schellingova]] nebo [[Mikuláš Kusánský|Mikuláše z Kusy]], naopak z češtiny do němčiny převedl ''[[Boží duha|Boží Duhu]]'' [[Jaroslav Durych|J. Durycha]].

Práce z roku 1975 pohlíží na [[filosofie dějin|filosofii dějin]] z hlediska tří pohybů lidské existence. Na úsvit dějin se dívá jako na prožívání mytické, samozřejmé skutečnosti, jež později ovládl ''logos'', rozum, racionalita. Ta původně znamenala snahu pochopit člověka a svět, od 16. století však na pochopení a vnitřní formování člověka rezignuje a soustředí se na vnější svět, který se navíc snaží spíš ovládnout než pochopit. Tento vývoj vedl k jednostrannému rozvoji techniky a nakonec vyústil ve století válek a velkých otřesů. Člověk by měl proto sám sebe a svůj život nahlédnout jako bytí v celku, v celkové souvislosti jeho smyslu a jeho bytostné vztaženosti ke smrti. Jedině tak budeme moci bojovat proti pravdám, které se nám vnucují zvenčí, a jedině tak dosáhneme života ve spravedlivé ''[[polis]]'' a budeme umět žít „život v pravdě“.

Jen malá část Patočkova díla mohla vyjít za jeho života doma. Pětisvazkový výbor vyšel v&nbsp;80.&nbsp;letech v&nbsp;Německu. Deset knih bylo přeloženo do francouzštiny, další do angličtiny, italštiny, španělštiny a řady dalších jazyků. Od roku 1996 vychází česky v&nbsp;nakladatelství [[OIKOYMENHΟΙΚΟΥΜΕΝΗ|ΟΙΚΟΥМЕΝΗ]] edice ''Sebrané spisy Jana Patočky'' (do roku 2014 vyšlo 16 svazků).