Kometa: Porovnání verzí

Předpokládá se, že komety – přesněji kometární jádra – vznikají ve vzdáleném oblaku známém jako [[Oortův oblak]] (pojmenovaném podle holandského astronoma [[Jan Hendrik Oort|Jana Hendrika Oorta]], který jako první vyslovil hypotézu o jeho existenci) ve vzdálenosti kolem 50 000 [[astronomická jednotka|astronomických jednotek]] od [[Slunce]]. V této vzdálenosti je [[gravitace|gravitační působení]] Slunce již velmi slabé a proto na komety významně působí i jiná vesmírná tělesa – především okolní [[hvězda|hvězdy]]. Pokud se některá z nich přiblíží ke Slunci, pak vymrští množství komet z jejich vzdálených oběžných drah. Některé z nich se potom dostanou na extrémně [[excentricita dráhy|protáhlou]] [[elipsa|eliptickou]] oběžnou dráhu, která má [[Perihelium|perihel]] (nejbližší bod oběžné dráhy) dostatečně blízko u Slunce.

 

 

Komu i ohon osvětluje Slunce, proto mohou být pozorovatelné ze [[Země]], když kometa prolétá vnitřní částí sluneční soustavy, prach odráží sluneční světlo přímo a plyny září v důsledku [[ionizace]]. Většina komet je bez pomoci [[dalekohled]]u příliš slabě viditelná, ale několik jich je dostatečně jasných na to, aby byly viditelné pouhým [[oko|okem]]. Před vynálezem [[dalekohled]]u se komety zdánlivě z ničeho nic zjevovaly na obloze a postupně mizely z dohledu. Byly považovány za zlé znamení smrti králů a šlechticů, případně blížících se katastrof. Ze [[starověk]]ých pramenů, například [[Čína|čínských]] kostí pro předpovídání budoucnosti, je známé, že jejich výskyty byly pozorované lidmi po celá tisíciletí. Jedním z nejznámějších starých záznamů je zobrazení [[Halleyova kometa|Halleyovy komety]] na [[Tapisérie z Bayeux|Bayeuxském gobelínu]], který zaznamenává [[normanský tábor]] při dobytí [[Anglie]] roku [[1066]].