Říjnová revoluce: Porovnání verzí

* [[Ruská prozatímní vláda]] <small>(od 8. &nbsp;října)</small>

| síla1 =10 &nbsp;000 rudých námořníků, 20 &nbsp;000–30 &nbsp;000 rudých vojáků

| síla2 = 500–1 &nbsp;000 dobrovolných vojáků, 1 &nbsp;000 vojand ženského batalionu

=== Vývoj v&nbsp;letech 1905–1914–1905–1914 ===

Po abdikaci cara utvořili liberálové a socialisté (s&nbsp;výjimkou bolševiků) novou [[Ruská republika|Ruskou republiku]], které vládla od 15.&nbsp;března do 14.&nbsp;září &nbsp;1917 [[ruská prozatímní vláda]], která měla svolat ústavodárné shromáždění a mezitím dál vést válku s&nbsp;[[Německo|Německem]] a [[Rakousko-Uhersko|Rakousko-Uherskem]]. Ale rozvrat armády vyčerpané boji na frontách první světové války, neklid na venkově, kde rolníci očekávali brzké rozdělení velkostatkářské půdy, a slabost vlády situaci dost komplikovaly. 14.&nbsp;září byla legislativa země oficiálně rozpuštěna, nově vytvořená vláda však vládla jen okolo tří týdnů.{{Doplňte zdroj}}

Význačný představitel bolševické strany [[Vladimir Iljič Lenin]] pobýval v &nbsp;době únorové revoluce spolu s &nbsp;dalšími bolševiky v &nbsp;[[exil]]u v &nbsp;[[Curych]]u. Svržení cara [[Mikuláš II. Alexandrovič|Mikuláše II.]] v &nbsp;únoru 1917 exilové revolucionáře šokovalo, protože se odehrálo bez nich.<ref name="pacner13">Pacner 2012, s. 13-14</ref> Podle Lenina se tehdy moci v &nbsp;Rusku ujala [[buržoazie]]. Rozhodl tedy, že se revolucionáři zkusí vrátit do [[Petrohrad]]u a udělat revoluci socialistickou.<ref name="pacner13" /> 9. &nbsp;dubna &nbsp;1917 tedy vyrazili vlakem ze [[Švýcarsko|Švýcarska]] přes [[Švédsko]] do Petrohradu. Vagón měl právo [[exteritorialita|exteritoriality]] a na německém území ho střežili němečtí vojáci.<ref name="pacner21">Pacner 2012, s. 21-23</ref> Císař [[Vilém II. Pruský]] očekával, že Lenin svojí revolucí paralyzuje bojeschopnost ruské armády a ukončí válku na východní frontě.<ref name="pacner21" /> V &nbsp;Leninovi pak viděl jen relativně bezvýznamnou postavu, která brzy poté ztratí moc.{{Doplňte zdroj}}

Do Petrohradu Lenin dorazil [[16. duben|16. &nbsp;dubna]] &nbsp;[[1917]],<ref name="pacner21" /> později dorazil též další revolucionář [[Lev Davidovič Trockij|Lev Trockij]], stal se Leninovou pravou rukou, ale mezi oběma muži byly často spory ohledně metod boje.<ref name="pacner21" />

Bolševici zprvu zaujali smířlivý postoj k &nbsp;prozatímní vládě, po návratu Lenina z &nbsp;exilu však otočili a začali na vládu útočit jako žádná jiná strana v &nbsp;Rusku. Vytýkali jí protidělnickou politiku, pokračování ve válce, neochotu rozdělit rolníkům půdu a řadu dalších prohřešků. V červenci [[1917]] se nakonec neúspěšně pokusili vyvolat nepokoje, které je v očích veřejnosti dočasně kompromitovaly.<ref>Viz R. Pipes, ''Dějiny ruské revoluce'', Praha 1998, s. 128–129.</ref><ref name="pacner23">Pacner 2012, s. 23-27</ref> Na bolševické vůdce byl vydán zatykač, Kameněv a Trockij byli zatčeni, Lenin uprchl.<ref name="pacner23" /> V té době stále revolucionáři tajně pobírali finanční podporu od Německého ministerstva financí.<ref name="pacner23" /><ref name="pacner27" /> Tyto prostředky byly použity především na vyzbrojování stranické armády a na vydávání stranického deníku [[Pravda (noviny)|Pravda]].<ref name="pacner23" />

Krátce po skončení "červencových„červencových dnů"dnů“ odstoupil předseda prozatímní vlády [[Georgij Lvov]], a jeho místo zaujal [[eser]] [[Alexandr Fjodorovič Kerenskij]]. Ten se chtěl s bolševiky vypořádat vojenskou cestou.<ref name="pacner27">Pacner 2012, s. 27-29</ref> [[Generál]] [[Lavr Kornilov]], který si byl vědom vratkého postavení vlády, poté zahájil pokus o &nbsp;převrat s &nbsp;cílem nastolit vojenskou [[Diktatura|diktaturu]].<ref name="pacner27" /><ref name="pacner27" /> Kerenskij neměl dost vojáků, které by proti Kornilovovým silám postavil, ale pomohli mu bolševici. Jejich agitace Kornilovovy jednotky zcela rozložila a pučisté byli zatčeni.<ref name="pacner27" /> Tím získali bolševici ztracenou prestiž.<ref name="pacner27" /> V &nbsp;září petrohradský sovět ovládli bolševici a [[Vladimir Iljič Lenin|Lenin]] tak získal kontrolu nad jednou ze dvou mocenských pák v &nbsp;zemi; tu se rozhodl využít k &nbsp;úplnému převzetí vlády v &nbsp;Rusku.{{Doplňte zdroj}} Změna režimu měla proběhnout v &nbsp;souladu s &nbsp;poučkami [[marxismus|marxismu]], tj. násilnou cestou, nad vším si však měla uchovat dohled strana.{{Doplňte zdroj}} Později Lenin v &nbsp;rozporu s &nbsp;realitou tvrdil, že „strana našla moc pohozenou na ulici a jednoduše ji zvedla“.{{Doplňte zdroj}}

[[Soubor:Stormningen av vinterpalatset.jpg|náhled|Záběr z &nbsp;filmu ''Deset dní, které otřásly světem'' od [[Sergej Michajlovič Ejzenštejn|Sergeje Ejzenštejna]] ([[1927]]) bývá někdy mylně pokládán za dokumentární]]

Snahou organizátorů převratu bylo maskovat uchopení moci jako vůli sovětů, proto byl [[Vojenský revoluční výbor]], koordinující převrat, formálně sovětským orgánem. Ačkoli zprávy o &nbsp;přípravách pronikly na veřejnost, nebolševické socialistické strany i prozatímní vláda nebezpečí značně podcenily. Na rozdíl od [[Únorová revoluce|únorové revoluce]] nebyla říjnová revoluce lidovou revoltou, jakkoli se komunisté snažili později tvrdit opak.<ref name="pacner14" /> Nebyla ani záležitostí sovětů, neboť bolševici jen využili jejich aparátu a jejich jménem převrat kryli.

Ráno 6. &nbsp;listopadu &nbsp;1917 (24. října podle juliánského kalendáře) obsadli junkeři (mladí posluchači důstojnických škol) bolševickou tiskárnu, a chtěli zatknout Lenina.<ref name="pacner11">Pacner 2012, s. 11-13</ref> Petrohradský sovět, nyní již pod kontrolou bolševiků, proti nim vyslal revoluční oddíly. Ty obsadily telefonní a telegrafní centrály a zdvihly mosty přes řeku [[Něva|Něvu]], aby Kerenskému nemohla přijít na pomoc další vojska. Ta byla navíc zcela rozložená bolševickou agitací.<ref name="pacner11" /> V &nbsp;noci dorazil v &nbsp;přestrojení Lenin a nařídil brzký útok na carský [[Zimní palác]].<ref name="pacner11" /> Druhý den nechal odvysílat prohlášení, podle kterého byla svržena Prozatímní vláda, a moc přebírá petrohradský sovět.<ref name="pacner11" />

7. &nbsp;listopadu ve 21.45 dal výstřelem z &nbsp;[[Aurora (křižník)|křižníku Aurora]] prominentní bolševik [[Vladimir Antonov-Ovsejenko|Antonov-Ovsejenko]] signál [[Rudé gardy (Rusko)|Rudým gardám]] k &nbsp;útoku na [[Zimní palác]]. Rozpoutaly se drobné potyčky, ale obránci paláce -– dvěstěčlenný ženský oddíl a junkeři -– se brzy vzdali.<ref name="pacner11" /> Většina obyvatel Petrohradu si v &nbsp;prvních dnech ani nevšimla, že došlo k &nbsp;revoluci.<ref name="pacner11" /> Toho dne hrála normálně [[Divadlo|divadla]], vycházely [[noviny]] a dělníci i vojenská posádka se k &nbsp;událostem stavěli povětšinou netečně či neutrálně.<ref name="pacner11" /> Při akci stačilo bolševikům ovládnout hlavní komunikační uzly v &nbsp;[[Petrohrad]]ě – nádraží, poštu atd.

V &nbsp;[[Moskva|Moskvě]] se sice v &nbsp;průběhu příštích dní strhly pouliční boje, ale v &nbsp;jiných městech samozvané výbory a organizace celkem plynule přebíraly moc.

Předseda prozatímní vlády [[Alexandr Fjodorovič Kerenskij|Kerenskij]] mezitím uprchl, aby se pokusil získat na svou stranu jednotky armády mimo město. Zbytek Prozatímní vlády nechali bolševici zatknout.<ref name="pacner30">Pacner 2012, s. 30-32</ref> V &nbsp;Dumě, kde dosud měli bolševici po květnových volbách jen 13 procent{{Doplňte zdroj}}, opustili sociální demokraté a eseři sál, čímž bolševikům vyklidili pozice,<ref name="pacner30" /> takže bolševici získali většinu a začali schvalovat Leninovy dekrety, zejména dekret č. 1, kterým byla ukončena válka,{{doplňte zdroj}} a dekret č. 2. nařizující likvidaci 10.000 nepřátel týdně{{doplňte zdroj}}. Demoralizovaným Kerenského silám se nepodařilo revoluci potlačit.<ref name="pacner30" />

I po převratu posílali Němci bolševikům peníze na žold rudých gardistů a propagandu, protože se obávali, že by vratká bolševická vláda mohla být svržena a k &nbsp;moci se mohly dostat síly nakloněné pokračování války s &nbsp;Německem.<ref name="pacner30" /> Později dokonce dodávali bolševikům zbraně.<ref name="pacner30" />

V &nbsp;posledním listopadovém týdnu se konaly volby do Ústavodárného shromáždění, ve kterých bolševici získali 24 &nbsp;% hlasů.<ref name="pacner30" /> V &nbsp;prosinci Lenin zakázal stranu kadetů a v &nbsp;lednu nechal rozpustit celý parlament, protože se odmítl podřídit bolševikům.<ref name="pacner30" />

=== Jednání o &nbsp;míru ===

26. &nbsp;listopadu &nbsp;1917 se poprvé setkaly delegace znesvářených stran na [[Východní fronta (první světová válka)|východní frontě]]. Dohodly se na příměří.<ref name="pacner33">Pacner 2012, s. 33-37</ref> Od 3. &nbsp;prosince delegace jednaly v &nbsp;[[Brest (Bělorusko)|Brestu]] o &nbsp;ukončení nepřátelství. [[Centrální mocnosti|Ústřední mocnosti]] si od toho slibovaly možnost přesunout vojska na [[Západní fronta (první světová válka)|západní frontu]], a také územní zisky. Bolševici doufali, že uzavřením míru s &nbsp;Německem a Rakousko-Uherskem se budou moci soustředit na potlačení vzrůstajícího domácího odporu.<ref name="pacner33" /> Mimoto doufali, že bolševické revoluce brzy vypuknou i v &nbsp;jiných zemích -– včetně Německa.<ref name="pacner33" />

Německé požadavky byly pro bolševiky velmi tvrdé, a vedly mezi nimi k &nbsp;rozporům -– část si raději přála pokračovat ve válce. Mimo jiné doufali, že by tak pomohli přinést do Německa revoluci. Lenin odmítl -– ruské vojsko bylo zcela vyčerpané, a pokračování ve válce by mohlo ohrozit křehký bolševický režim.<ref name="pacner33" /> Příznivci války zprvu získali převahu, Rusko odmítlo podepsat mírovou dohodu, a tak Ústřední mocnosti 18. &nbsp;února &nbsp;1918 znovu obnovily vojenské operace na východní frontě. Bolševici se uvolili mírové podmínky přijmout, avšak nové německé podmínky byly tvrdší. Nakonec 1. &nbsp;března i přes protesty států [[Trojdohoda|Dohody]] všechny podmínky přijali.<ref name="pacner33" /> Němci pak ještě nějaký čast finančně podporovali bolševiky ve vypuknuvší [[Ruská občanská válka|Ruské občanské válce]].<ref name="pacner33" />

Na venkov se bolševický vliv nevztahoval a tak tomu dlouho také zůstávalo. Obzor rolníků zpravidla nesahal dál než k &nbsp;nejbližšímu městu a zcela jim chyběl smysl pro abstraktní [[ideologie]]. Šlo jim hlavně o to, aby získali půdu velkostatkářů, a bylo jim lhostejné, kdo jejich přání vyhoví. Lenin, který si již vypůjčil z &nbsp;programu strany [[Strana socialistů-revolucionářů|eserů]] ty partie, jež odpovídaly aktuálním požadavkům venkova, byl ochoten jim vyjít vstříc. A to bylo rozhodující.

# Bolševici natolik věřili ve své „historické“ poslání, že byli v &nbsp;té době snad jedinou silou, která měla jasný „program“ (jakkoli [[utopie|utopický]]). Chtěli budovat nový svět, vystoupit z &nbsp;války, zrušit [[peníze]], vyvlastnit továrny a doufali, že položí základy spravedlivé společnosti.

Říjnovou revolucí však jejich revoluce teprve začínala. Začal narůstat odpor proti bolševikům<ref name="pacner33" /> a vzplanula [[Ruská občanská válka|občanská válka]], během které museli bolševici zvládat jednu krizi za druhou a sami často nevěřili, že se u moci udrží. Fakticky revoluci dovršilo až vítězství Rudé armády v &nbsp;občanské válce.

Antonov-Ovsejenko byl později jako diplomat krátkou dobu v &nbsp;Praze a pak v &nbsp;roce 1936, jako sovětský velvyslanec v &nbsp;Bulharsku, byl povolán do Moskvy a tam zastřelen. Jeho manželka byla odsouzena do koncentračního tábora a tam za dva roky zemřela. Malý syn byl dán na převychování, později studoval historii a pak se stal pracovníkem archivu ÚV VKS(b).