Kníže: Porovnání verzí

[[Říšský kníže|Říšská knížata]], která přišla o svá suverénní panství [[mediatizace|mediatizací]] za [[Napoleon Bonaparte|Napoleona I.]] a která nezískala [[Svrchovanost|suverenitu]] při jednáních [[Vídeňský kongres|Vídeňského kongresu]], si až do zániku monarchie udržela zvláštní privilegia. Byla i nadále považována za rovnocenná vládnoucím panovnickým domům. Jejich hlavou je kníže, ostatní členové mají titul „[[princ|„princ“]]“ či „princezna“. Knížecí rody, které získaly titul pouze jako šlechtickou hodnost během 19. a 20. století (tedy po mediatizaci drobných říšských států, tj. nikdy fakticky nevládly), se liší i označením svých potomků – knížetem je pouze hlava rodu, ostatní členové jsou hrabata a hraběnky (v českých zemích například [[Kinští]]). K [[seznam mediatizovaných rodů|mediatizovaným rodům]] patří [[Lobkovicové]], [[Schwarzenbergové]], [[Fürstenbergové]], [[Thurn-Taxisové]], z [[Hohenlohové|Hohenlohe]].

V [[Ruské impérium|Ruském imperiu]] byl knížecí titul od starých dob uznáván příslušníkům dříve vládnoucích dynastií nejrůznějšího původu, ale i vyznání. Ruskou aristokratickou špičku tak spoluvytvářela mj. knížata odvozující původ od [[Rurikovci|Rurikovců]] (Obolenští, [[Georgij Lvov|Lvovové]], Vjazemští atd.), od [[Gediminas|Gediminovců]] (Galicinové, [[Czartoryští |Czartoryští]], Sanguszkové, Dručtí-Lubečtí atd.), od německých panujících knížat, resp. vévodů ([[Meklenburští]], [[Leuchtenberkové|Leuchtenbergové/Romanovští]]), od [[Mongolská říše|tatarských chánů]] ([[Felix Felixovič Jusupov|Jusupovové]], [[Krymský chanát|Girejové]]), od gruzínských panujících dynastií ([[Bagrationové]], [[Samegrelo#Mingrelská knížata|Dadiani-Imeretinští]]), od jiných gruzínských knížecích rodů ([[Amilachvarovové]], Abamelekové), od [[Byzantská říše|byzantských]] vzdorocísařů ([[Cantacuzenové |Cantacuzenové]]), [[Čerkesové|čerkéských]] chánů (Kabardinští), [[Kalmykové|kalmyckých]] [[Kagan|kaganů]] (Dondukovové), [[Osťakové|osťackých]] náčelníků (Satygin-Kondijští), indických regionálních [[Rádža|rádžů]] (Vizápurští) i rodů nejasného původu [[Mongolská říše|mongolského]] nebo sibiřsko-[[Evenkové|tunguzského]] (Gantimurovové).<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Seznam ruských knížecích rodů na blogu Heirs of Europe|url=http://heirsofeurope.blogspot.cz/p/russian-princes.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-1-01}}</ref> Od dob [[Petr Veliký|Petra Velikého]] nastalo povyšování i knížat "nových", [[Dynastie|nedynastického]] původu. Prvním takto povýšeným knížetem byl roku [[1707]] [[Oleg Meňšikov|Oleg Menšikov]], který sám pocházel z rodiny nevolníka, následovaly např. rody [[Orlovové|Orlovů]], [[Platon Zubov|Zubovů]] nebo [[Grigorij Potěmkin|Potěmkinů]] či národnostně neruská knížata [[Michail Bogdanovič Barclay de Tolly|Barclay de Tolly]] nebo Lieven. V některých případech došlo i k ruskému uznání titulárních knížat [[Pruské království|pruských]] ([[Osten-Sacken]], [[Sayn-Wittgenstein-Saynové|Sayn-Wittgenstein-Sayn]]) nebo [[Toskánské velkovévodství|toskánských]] ([[Děmidov di San Donato]]). Poslední ruskou titulární kněžnou se stala v roce [[1915]] druhá a [[Morganatické manželství|morganatická]] manželka velkoknížete [[Pavel Alexandrovič|Pavla]], [[Olga Valerianovna Palejová|Olga Valerianovna Karnovičová]], která se stala kněžnou Palejovou.<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Seznam ruských knížat na webu genealogy.euweb|url=http://genealogy.euweb.cz/titles/russprince.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-01-01}}</ref> Počet ruských knížat se rozrostl také po zřízení [[Kongresové Polsko|Polského kongresového království]], neboť tam, vedle množství usazených knížat "starého" dynastického původu, nová knížata povyšoval [[Sejm|sejm]] a [[car]] je jen potvrzoval (Svjatopolkové-Mirští). Výjimečně car i jmenoval nové ([[Joanna Grudzińska]], morganatická choť [[Velkokníže|velkoknížete]] [[Konstantin Pavlovič|Konstantina]] se stala kněžnou [[Łowicz|łowiczskou]]). Ruské knížecí rody přijaly více či méně německé heraldické zvyklosti, včetně hodnostních klobouků. Zajímavostí je, že původní knížecí dynastie užívají pouze erbovní štít, knížecí plášť a klobouk, zatímco nové povýšená knížata také "západní" [[Přilba (heraldika)|helmy]], [[Klenot (heraldika)|klenoty]], [[Motto|devizy]] a [[Štítonoš|štítonoše]].<ref>{{Citace monografie|příjmení=Buben|jméno=Milan|příjmení2=|jméno2=|titul=Encyklopedie heraldiky|vydání=1|vydavatel=Libri|místo=Praha|rok=1994|počet stran=420|kapitola=Ruská heraldika|typ kapitoly=Heslo|strany=321|isbn=80-901579-4-7}}</ref> Ruská knížata se oslovují "[[Osvícenost|Vaše Osvícenosti]]" (''Сиятельство'', resp. ''Šatelstvo''), ta významnější pak naprostou většinou "Vaše Jasnosti" (''Светлость'' resp. ''Svetlost''). Knížecí titul býval v Rusku udílen obvykle celému rodu či alespoň všem potomkům prvního knížete a všichni povýšení bývali knížaty, nikoli princi.

Ve Francii v dobách ''[[Ancien régime]]'', mělo označení "kníže" (''Prince'') dvojí obsah. Jednak šlo o '''hodnost''', která převyšovala i nejvyšší stupeň řádné francouzské aristokracie, tedy vévodské [[Pair (Francie)|pairy]]. Sem patřila tzv. [[Zahraniční kníže|zahraniční knížata]] (''Princes Étrangéres'') a snad by sem šlo počítat i [[Princ královské krve|prince královské krve]], neboť [[francouzština]] jazykově nerozlišuje tituly prince a knížete a výklad "kníže královské krve" nebo např. "[[Bourbon-Condé|kníže z Condé]]" je v některých případech možný. Vedle "knížat svojí hodností", která mnohdy užívala jiné, nejčastěji vévodské, tituly, znala Francie i knížete jako '''titul''' a jeho původ i postavení ve francouzské společnosti byly mnohem komplikovanější. Kníže býval od pozdního středověku držitel některého feudálního léna, tradičně nazývaného jako knížectví. Knížaty byli i drobní suveréni obklopeni francouzským územím, kterým ale nebyla u dvora přiznána hodnost zahraničních knížat (knížectví Henrichemont, [[Knížectví Bidache|Bidache]], Arches-Charleville, tzv. "Království Yvetot" apod.). V 15. a 16. století máme navíc doložené i první případy povýšení nějakého panství Korunou na "knížectví" (''Principauté''), častější v dalších staletích (např. r. [[1667]] vzniklo knížectví Soubise pro rod [[Rohanové|Rohanů]]). V 18. a 19. století byli někteří francouzští poddaní povýšeni na knížata od cizích panovníků ([[Seznam panovníků Svaté říše římské|římských císařů]], [[Seznam papežů|papežů]]) a jejich titul jim byl ve Francii uznán ([[1743]] [[Charles-Louis-August Fouquet de Belle-Isle|Fouquet de Belle-Isle]],<ref name=":0" /> [[1757]] Louis de Bauffremont,<ref>Bauffremontův knížecí titul byl ještě téhož roku uznán také ve Francii.</ref><ref>{{Citace monografie|příjmení=|jméno=|příjmení2=|jméno2=|titul=Gothaischer Hofkalender; genealogisches Taschenbuch der fürstlichen Häuser|url=https://archive.org/stream/gothaischerhofka1917gothuoft#page/264/mode/2up|vydání=1|vydavatel=Justus Perthes|místo=Gotha|rok=1917|počet stran=1202|svazek edice=144|strany=265-266|isbn=|poznámka=psáno švabachem|jazyk=německy}}</ref> [[1820]], resp. [[1838]] Armand de Polignac<ref>Polignac roku 1820 obdržel papežský knížecí titul (''Princeps Romanus''), uznaný o dva roky později i ve Francii. Roku 1838 pak byl povýšen do knížecího stavu [[Bavorské království|Bavorského království]], ve Francii nepotvrzeného.</ref><ref>{{Citace monografie|příjmení=|jméno=|příjmení2=|jméno2=|titul=Gothaischer Hofkalender; genealogisches Taschenbuch der fürstlichen Häuser|url=https://archive.org/stream/gothaischerhofka1917gothuoft#page/408/mode/2up|vydání=1|vydavatel=Justus Perthes|místo=Gotha|rok=1917|počet stran=1202|svazek edice=144|strany=409-410|isbn=|poznámka=psáno švabachem|jazyk=německy}}</ref>). I sama vysoká šlechta, především vévodové, svévolně "povyšovala" některá rodová panství na knížectví a ta pak udílela svým nejstarším synům a následníků, aby tak ponížila své velké konkurenty - zahraniční knížata, neboť ''"vévoda je přece více nežli kníže"'' (takto se nejstarší syn vévody [[de La Rochefoucauld]] "stal" knížetem z [[Marcillac|Marcillacu]]).<ref name=":2" /> Z historických důvodů byli ve Francii knížaty i někteří bývalí biskupové ([[Arcidiecéze cambraiská|Cambrai]], [[Diecéze métská|Mety]], [[Arcidiecéze besançonská|Besançon]] aj.), preláti (abatyše z [[Remiremont|Remiremontu]], opat z [[Klášter Murbach|Murbachu]] aj.) i světští panovníci (knížata z [[Oranžsko-nasavská dynastie|Orange]]) knížaty Svaté říše římské. Celkem se mohlo v předrevoluční Francii vyskytovat zhruba 40 knížectví a knížecích titulů. Přes tento počet a tuto nepřehlednou situaci se kníže nikdy nestal samostatným stupněm francouzské šlechtické hierarchie a titul knížete byl užíván jen jako doplňkový, tzv. subsidiární. Nešlo-li o tzv. zahraničního knížete, byl francouzský kníže považován za titul nižší než vévoda, ale vyšší než [[Markýz|markýz]] a oslovoval se: [[Excelence]]. Šlo o titul přísně primogeniturní a vázaný na rodové panství, výjimku však tvořila některá říšská knížata ([[1759]] Victor-François de Broglie) s knížecím titulem pro celý rod, jemuž byl říšský diplom v plném rozsahu uznán i ve Francii. V takovýchto rodech jsou či byli knížaty (princi) všichni.<ref name=":2">{{Citace elektronické monografie|příjmení=Velde|jméno=François|titul=The Rank/Title of Prince in France|url=http://heraldica.org/topics/france/frprince.htm|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2016-12-30|jazyk=anglicky}}</ref>

Za odpovídající titulu evropského knížete se považuje např. arabsko-islámský titul ''[[Emír|''emír]]'']] (أمير)‎‎ a japonský titul ''[[daimjó|]]''daimjó'']] (大名).