Slovinská literatura: Porovnání verzí

}}</ref> Jeho práce sice z lingvistického hlediska nejsou příliš kvalitní a hodnotné{{chybídoplňte zdroj}}, staly se však inspirací pro mnohé další.

Osvícenství se projevilo ve slovinském prostředí řadou reforem, mezi které patřily např. zřízení státních soudů, regionálních vlád, vydání [[Toleranční patent|Tolerančního patentu]], uzákonění všeobecné školní docházky a zrušení [[Tovaryšstvo Ježíšovo|jezuitského řádu]].<ref name="DJZ-167"/> Byly zrušeny také i některé kláštery.{{chybídoplňte zdroj}}

}}</ref> Již zmíněný Tomaž Anton Linhart v něm představoval prvního moderního slovinského dramatika (jehož hry jsou hrány i v dnešní době){{chybídoplňte zdroj}}, byl také autorem prvních dějin slovinských zemí, které zahrnovaly období od [[Karel Veliký|Karla Velikého]] až po tehdejší dobu. Valentin Vodnik byl prvním moderním slovinským básníkem. Do skupiny patřili ještě [[Jurij Japel]], [[Jernej Kopitar]]<ref name="ISK-83">{{Citace monografie

Přelom [[18. století|18.]] a [[19. století]] přinesl pro Slovinsko celou řadu změn, které iniciovaly rozvoj domácí kultury. Okupační správa napoleonovské [[Francie]] (tzv. ''[[Ilyrské provincie]]'') přinesla moderní zákoník. V roce [[1811]] byla zřízena katedra slovenistiky v [[Štýrský Hradec|Grazu]] a o čtyři roky později také v [[Lublaň|Lublani]].{{chybídoplňte zdroj}}

Slovinské národní obrození bylo chronologicky oproti např. [[ilyrismus|chorvatskému]] o cca. deset let zpožděno. Slovinští tvůrci té doby byli nicméně v dobrém kontaktu se všemi jižními Slovany; [[Stanko Vraz]] úzce spolupracoval s [[Chorvati|chorvatskými]] básníky a [[Jernej Kopitar]] poskytl mentorování budoucímu srbskému lingvistovi a etnologovi, [[Vuk Stefanović Karadžić|Vuku Karadžićovi]]. Myšlenka jihoslovanské vzájemnosti, manifestovaná právě ilyrským hnutím, však ve Slovinsku i přes určité počáteční sympatie nakonec nepadla na úrodnou půdu. Čátečně tomu bylo proto, že za základ ''ilryského jazyka'' si chorvatští vzdělanci vzali [[štokavština|nářečí blízké Dubrovníku]] (a také Srbsku), a nikoliv Slovincům bližší [[Záhřeb|záhřebskouzáhřeb]]skou [[kajkavština|kajkavštinu]]. Jediné, co přežilo z myšlenky jednotného jihoslovanského jazyka, byla chorvatská (a též i srbská) abeceda - [[gajica|gajice]], která ukončila dlouhodobé spory<ref name="ISK-117">{{Citace monografie

}}</ref> Nejednalo se ovšem o realismus čistý. Doplňovala jej totiž celá řada pozdně romantických, preromantistických, či jiných tendencí. Jednotliví autoři se orientovali k různým, vzájemně odlišným proudům. [[Fran Levstik]], [[Josip Jurčič]], či [[Josip Stritar]] byli zástupci spíše romanticky laděného realismu, práce [[Ivan Tavčar|Ivana Tavčara]] jsou považovány za ukázku realismu [[poetismus|poetického]]. Podobně jako i v jiných evropskcýh zemích, i v těch slovinských se v druhé polovině 19. století souběžně s realismem začal projevovat i vliv [[naturalismus|naturalismu]], který kritizoval především poměry ve vysoké společnosti. Jednalo se však pouze o vliv, nikoliv jasný proud, ke kterému by bylo možné přiřadit skupinu literárních tvůrců. Nejvíce se vliv naturialismu projevil nicméně u [[Fran Govekar|Frana Govekara]]. Do jisté míry ještě přežívaly myšlenky [[ilyrismus|ilyrismu]], avšak po nějaké době nakonec převážila idea rozšíření samostatného [[slovinština|slovinského]] jazyka.{{chybídoplňte zdroj}}

}}</ref> Slovinská moderna zcela přirozeně sledovala vzory a trendy z [[Vídeň|Vídně]]. Jejím hlavním posláním byla především vzpoura proti dosavadní literární praxi a hledání nového.{{chybídoplňte zdroj}}

Sociální literatura, která dominovala jugoslávské tvorbě 30. let{{chybídoplňte zdroj}} byla patrná i ve Slovinsku. Stala se základem tvorby, kterou ideově protežoval především komunistický režim v 50. letech [[20. století]]. Představiteli sociálního proudu v meziválečné slovinské literatuře byli např. [[Miško Kranjec]], [[Prežihov Vorlanc]], či [[Ciril Kosmac]], nebo [[Anton Ingolić]]. Poslední z uvedené čtveřice byl dokonce komunistický aktivista.

Ve Slovinsku nastoupil v polovině 50. let [[20. století]] nový proud tzv. [[intimismus|intimismu]]{{chybídoplňte zdroj}}, jehož ústředním tématem především bylo vyjádření básníkovy nespokojenosti se životem a okolím prostřednictvím nářku v přírodě. Zakladatelem tohoto směru byl básník [[Ivan Minatti]], pokračovatelem pak [[Lojze Krakar]]. Alespoň omezená, ale přítomná umělecká svoboda vedla k i rozmachu dalších literárních směrů, mnohdy i oživení těch předválečných.{{chybídoplňte zdroj}}

Dominantním autorem se ovšem stal [[Edvard Kocbek]].{{chybídoplňte zdroj}} Ten rozboural normy jugoslávského komunistického řádu velmi rychle. Ve svém díle ''[[Strach a odvaha]]'' ([[slovinština|slovinsky]] ''Strah in pogum'') předložil čtenářům zcela jiný obraz [[Jugoslávští partyzáni|partyzánských]] bojovníků, než bylo od autorů očekáváno. Vzhledem k tomu, že po skončení války byly po několik let až desítek let události spojené s partyzánským hnutím jedním z dominantních témat [[Jugoslávská literatura|jugoslávské literatury]], vyvolalo dílo nemalý rozruch.{{chybídoplňte zdroj}}