V období nejranějšího středověku byl asi nejznámějším autorem [[Hilarius z Poitiers]] (310 – 368). Hilarius používal melodií [[ariánství|ariánských]] duchovních písní a k nim psal pravověrné texty. Melodie těchto písní využívaly čtyř základních [[Modalita (hudba)|řeckých stupnic]] podobně jako písně, které byly zpívány v pohanských chrámech a na scéně světských divadel. Bylo to zpívané slovo na [[Řecko|řecké]] melodie. Podle dochovaných pramenů je zřejmé, že se tyto zpěvy těšily velké oblibě. Není proto divu, že podle jejich vzoru byly skládány i písně v „klasických“ křesťanských sborech. Podobně pracoval i [[Efraem Syrský]] (307 – 373), který byl biskupem a ve své době známým skladatelem bohoslužebných písní. Své písně tvořil tak, že použil tehdy známé melodie ze světských i duchovních písní, k nimž dodal křesťanský text. Skládání duchovních písní se velice věnoval také [[svatý Ambrož]], první [[Seznam milánských biskupů a arcibiskupů|arcibiskup milánský]] (340 – 397). Jeho písně nepřebíraly biblické náměty a svou formou napodobovaly antické vzory. Nápěvy k nim byly komponovány v řeckém slohu bez metrické formy, tedy všechny noty byly stejně dlouhé. Melodické písně Ambrožova typu začaly časem přejímat taneční rytmy a ztrácely proto pro liturgické použití vážnost. Proto papež [[Řehoř I. Veliký|Řehoř Veliký]] (540 – 604) dal sebrat a upravit několik stovek starších liturgických zpěvů, kde se nápěvy zcela podřizovaly slovnímu rytmu a zněly okázale a slavnostně. Pro svou přílišnou složitost se ovšem nehodily pro nekultivovaný zpěv prostých věřících. Proto Řehoř z titulu své papežské moci nařídil, že při bohoslužbách smějí zpívat jen vycvičení a vzdělaní kněží nebo řádoví bratři a liturgický zpěv musí být jednohlasý a bez doprovodu hudebního nástroje.
