Polikarpov I-16: Porovnání verzí

'''Polikarpov I-16''' byl [[Sovětský svaz|sovětský]] jednomístný jednomotorový [[stíhací letoun]] [[Dolnoplošník|dolnoplošné]] koncepce zkonstruovaný [[Nikolaj Nikolajevič Polikarpov|N. N. Polikarpovem]]. Ve třicátých letech [[20. století]] se stal jedním ze symbolů sovětské konstruktérské školy a nejvýkonnější sovětskou stíhačkou v tomto období.

Stíhací [[letoun]] I-16 vychází z prototypu letounu '''CKB-12''', který vyvinula konstrukční kancelář [[Nikolaj Nikolajevič Polikarpov|Nikolaje Nikolajeviče Polikarpova]]. Jednalo se o samonosný [[jednoplošník]], který poháněl [[hvězdicový motor|hvězdicový]] [[válec (motor)|devítiválec]] M-22 o 450/480 koních. [[Prototyp]], zalétaný 31. prosince [[1933]] [[Valerij Čkalov|Valerijem Pavlovičem Čkalovem]], vykazoval na svou dobu dobré výkony, ale parametry prvních sériově vyráběných strojů byly srovnatelné s dvouplošníky [[I-15]]. Jejich výroba se začala roku [[1934]] jako '''I-16 typ I'''. Jednalo se o vůbec první dolnokřídlý stíhací letoun moderní koncepce, zavedený v sériové výrobě.{{Fakt/dne|20170130092148|}} Téhož roku 18. února poprvé vzlétl nový prototyp ('''CKB-12bis'''), který měl podstatně lepší technické parametry a vlastnosti.<ref> Václav Němeček, Polikarpov I-16, Letectví+Kosmonautika, 1976, str.27, č.9</ref> Pohon obstarával americký [[letecký motor|motor]] [[Wright R-1820]]-F-3 Cyclone o výkonu 532 kW. Ten byl do sériové výroby zaveden pod označením '''I-16 typ 4''', avšak nastal zde jeden významný problém - sovětská polní [[letiště]] neměla takové parametry, které by umožňovaly vzlet a přistání tohoto moderního letadla, které na to potřebovalo cca 250 m.

Za [[Zimní válka|zimní války]] Finové ukořistili jeden I-16, který byl v dubnu [[1941]] předán Německu k testům. Během [[Pokračovací válka|pokračovací války]] získal Ilmavoimat dalších šest strojů I-16, z nichž se do služby [[Finské letectvo|finského letectva]] dostaly prakticky pouze dva.<ref> Jan Máče, Finská Rata, Letectví+Kosmonautika, 2002, str.36, č.10</ref> Zatímco 28. března 1942 ukořistěný jednomístný I-16 typ 6 (IR-101) u Suursaari nalétal ve finských službách ve stavu 3./LLv 6 (3. letka 6. perutě) pouze 6 hodin 35 minut, podstatně více byl využíván dvoumístný I-16 UTI. Ten padl do rukou finským jednotkám 8. září 1941 u řeky [[Svir]] v mírně poškozeném stavu. Dne 17. října 1941 byl předán do opravárenských dílen. Nejdříve nesl označení VH-22, které bylo následně změněno na UT-1, které nesl do konce služby. 10. dubna 1942 byl předán [[peruť (letecká jednotka)|peruti]] LeLv 48, u které létal do 8. srpna. Poté byl přidělen cvičné peruti TleLv 35. K vyřazení tohoto stroje došlo 11. září [[1942]] po nalétání 43 hodin 25 minut. Vyřazený I-16 UTI byl odeslán do leteckého skladu a 9. srpna 1944 tam byl zrušen.