Aristotelés: Porovnání verzí

'''Aristotelés ze Stageiry''' byl filosof vrcholného období [[starověké Řecko|řecké]] [[filosofie]], nejvýznamnější žák [[Platón|Platonův]] a vychovatel [[Alexandr Veliký|Alexandra Makedonského]]. Jeho rozsáhlé encyklopedické dílo položilo základy mnoha věd. Narodil se [[384 př. n. l.]] v osadě [[Stageira]] na poloostrově [[Chalkidiki]] v dnešní [[Makedonie (Řecko)|řecké Makedonii]], asi 80 km východně od Soluně - [[Soluň|Thessaloniki]] (proto se někdy nazývá '''''Stagirita'''''), zemřel v roce [[322 př. n. l.]] v [[Chalkis|Chalkidě]], asi 60 km SV od [[Athény|Athén]].

 

Aristotelův otec Nikomachos byl osobním lékařem [[Starověká Makedonie|makedonského]] krále [[Filip II. Makedonský|Filipa II.]] V letech 367 až 347 Aristotelés studoval a pak i vyučoval v [[Platón]]ově [[Akademie platónská|Akadémii]] v [[Athény|Athénách]]. Po Platónově smrti odešel vyučovat do Assu v Malé Asii a na [[Lesbos]] do [[Mytiléna|Mytilény]]. Roku [[343 př. n. l.]] jej povolal makedonský král [[Filip II. Makedonský|Filip]] jako vychovatele svého syna Alexandra (budoucí [[Alexandr Veliký]]).

 

Roku [[322 př. n. l.]], po smrti Alexandra Velikého, byl Aristotelés v rámci reakce proti Alexandrovi obviněn z [[rouhání]] bohům a odsouzen, takže odešel do vyhnanství do Chalkidy, odkud pocházela jeho matka a kde v následujícím roce zemřel. Zachovala se jeho závěť s přáním, aby byl pochován vedle své ženy.

 

Na rozdíl od svého učitele Platóna, který se věnoval převážně otázkám [[člověk]]a a [[společnost]]i, snažil se Aristotelés obsáhnout a uspořádat i všechno předmětné vědění své doby a výsledky vlastních pozorování Země, oblohy, přírody, jazyka, společnosti, politiky a umění. Zpočátku sice psal také [[dialog]]y jako jeho učitel, z těch se však zachovaly jen zlomky, kdežto téměř celé Aristotelovo dílo má podobu soustavných pojednání, traktátů. Zatímco Platónův učitel [[Sókratés]] se svými partnery diskutoval a hleděl dosáhnout jejich souhlasu, Aristotelovy spisy už obsahují přesnou a závaznou argumentaci, jak ji má svým žákům přednášet učitel.

 

Platón v Sedmém listě výslovně říká, že žádnou svoji nauku nikdy nenapsal a nenapíše, protože vychází z vlastního přemýšlení a vyžaduje vnitřní úsilí a konfrontaci různých názorů, z níž teprve jako třením dřev o sebe „vyšlehne oheň poznání a rozumu“.<ref>Platón, ''Listy'', 344b</ref> V Aristotelově myšlení hraje naproti tomu mnohem větší roli věcná zkušenost, která je všem společná a o níž se tedy lze přesvědčit. Úkolem filosofa je spíš myšlenky a zkušenosti přesně zachytit, dobře uspořádat a o všem správně myslet i argumentovat.

 

Tímto novým vymezením filosofie položil Aristotelés základy soustavné filosofie jako snahy „porozumět tomu, co jest“, ale také různých věd, například [[anatomie]], [[astronomie]], [[biologie]], [[ekonomie]], [[embryologie]], [[etnografie]], [[geografie]], [[geologie]], [[lingvistika|lingvistiky]], [[logika|logiky]], [[meteorologie]] nebo [[politologie]]. Ve vlastní filosofické oblasti psal o [[estetika|estetice]], [[etika|etice]], [[metafyzika|metafyzice]], [[rétorika|rétorice]] a [[teologie|teologii]], zabýval se [[výchova|výchovou]] a vzděláváním, i [[literatura|literaturou]] a [[poezie|poezií]]. I když zejména v oblasti přírodních věd jsou jeho jednotlivé názory většinou překonané, mnoho z jeho způsobu zkoumání, třídění a argumentace zůstává dodnes živé.

 

Pravidlům správného myšlení, usuzování a [[argumentace]] je věnována řada spisů, tradičně označovaných jako Organon čili nástroj, rozumí se právě myšlení. Jednotlivá tvrzení spojujeme v [[soud]]y, z předpokladů ([[premisa|premis]]) vyvozujeme závěry. Základní formou soudu je [[sylogismus]]: ze dvou tvrzení se společným členem plyne třetí. Obě výchozí tvrzení mohou být buď obecná (každý, všichni) nebo jednotlivá (je, existuje), a kromě toho mohou být také záporná (žádný a jen některý); podle toho pak některé závěry platí a jiné ne. Formalizováním aristotelské logiky vznikla [[predikátová logika]] včetně [[kvantifikátor]]ů. Aristotelova „analytika“ či [[logika]] jakožto nauka o pravidlech myšlení a řeči také z [[jazyk (lingvistika)|jazyka]] a z jeho forem vychází: [[podstata]], [[případek]] (akcidens), [[přívlastek|atribut]] a podobně jsou zároveň kategorie myšlení i jazyka.

 

* P. Aubenque, ''Rozumnost podle Aristotela''. Praha 2003

* K. Berka, ''Aristoteles''. Praha 1966

* R. Sorabji, ''Aristotelés o paměti''. Praha 1995

 

[[Soubor:Rembrandt Harmensz. van Rijn 013.jpg|thumb|upright=1.0|[[Rembrandt]]: Aristotelés s Homérovou bystou]]

Ač se řada Aristotelových spisů ztratila, je i zachované dílo nesmírně rozsáhlé. Jeho spisy i poznámky se výborně hodily pro filosofické školy a když ty zanikly, na čas zmizely. Objevili je řecky mluvící křesťané z dnešního [[Libanon]]u a [[Sýrie]], přeložili do arabštiny a poskytli je tak [[Arabská filozofie|arabským]] [[islám]]ským vzdělancům, kteří je nejen četli a komentovali, ale také zprostředkovali západní středověké kultuře. Aristotelés se tak (v latinských překladech) stal učitelem celé [[scholastika|scholastiky]] a podle jeho vzoru se učilo na evropských vysokých školách až do 18. století. Proto se v odborné literatuře názvy Aristotelových spisů nejčastěji uvádějí latinsky.

Většinu Aristotelových spisů přeložili do češtiny [[Antonín Kříž]] a [[Milan Mráz]].

 

Pojem fysiky jako nauky o ''fysis'' (přirozenosti) má u Aristotela - jako ostatně v celé antice - podstatně jiný význam než dnes. Odvozuje se z řeckého slovesa ''fyó'', které znamená vznikat, růst. Také příroda je tedy pro Aristotela především živá. Aristotelés charakterizuje všechno živé vlastnostmi jako je potřeba potravy, zrození, růst a zánik, schopnost pohybu, vnímavost a reprodukce. U jednodušších živočichů patrně nevylučuje samoplození, správně však vykládá význam pohlaví.

 

{{Pahýl část}}

 

Prakticky všechno, co bylo známo o [[geografie|geografických]] jevech, Aristotelés shrnul a zobecnil ve svém díle ''Meteorologika (Čtyři knihy o jevech meteorických)'', o přírodních procesech, probíhajících v tzv. [[sublunární sféra|sublunární sféře]]. Jde o elementární poznatky z obecné [[fyzická geografie|fyzické geografie]], poprvé vyčleněné z jednotné starořecké vědy. Výklad je řazen podle sfér, nikoli však důsledně.

 

Ve spisu ''Peri uranú'' (lat. ''De coelo - O nebi'') shrnuje argumenty ve prospěch učení pythágorejské školy, [[Sókratés|Sókrata]], [[Platón]]a (dialog ''Faidon''), že [[Země]] je kulatá.

 

Otázkami etiky, to jest hledání nejlepšího života v obci, spravedlnosti a práva se Aristotelés zabýval v několika spisech: v ''Etice Eudemově'', v ''Politice'' a v nejznámější ''Etice Nikomachově'', z níž jsou i následující citáty.

 

* A. MacIntyre, ''Ztráta ctnosti''. Praha 2004

 

Aristotelés vychází z toho, že člověk je živočich, žijící v obci (''zóon politikon''), a nemůže tedy žít sám:

: „Kdo však nemůže žít ve společenství nebo je ve své soběstačnosti nepotřebuje, není částí obce, ale buď divoké zvíře nebo bůh.“ (''Pol'' 1253a)

* R,Tóth, S.Krno, P.Kulašik: ''Stručný politologický slovník'', UNIAPRESS, 1991. ISBN 80-85313-18-9

 

<references />