Safvet-beg Bašagić: Porovnání verzí

Bašagić pocházel z rodu Redžepagićů, založeného Redžep-pašou (?–[[1703]]), který byl po [[Druhé obléhání Vídně|Vídeňské válce]] jmenován beglerbegem (hejtmanem) a muhafizem (purkrabím) v [[Nikšić]]i a poté hercegovským valím. Jeho dědeček Lutfullah-beg (?–[[1851]]) zvaný Bašaga čili ''hlavní velitel'', odtud Bašagić, se oženil s Alijou Selmanovićovou, s níž měl dva syny Osman-pašu (?–[[1881]]) a Ibrahim-bega ([[1841]]–[[1902]]). Ibrahim-beg, nižší osmanský úředník, pojal za manželku Almasu, dceru Derviš Salih-paši a vnučku legendárního [[Smail-aga Čengić|Smail-agy Čengiće]], jenž vstoupil i do lidové poezie. V tomto svazku se narodili synové Teufik-beg (?–[[1942]]), Safvet-beg a Osman-beg (?–[[1927]]) a dvě dcery, Munira a Kanita. Ibrahim-beg často střídal místa působnosti, úřadoval například ve městech [[Nevesinje]], [[Foča]], [[Mostar]] ([[1876]]–[[1882]]), [[Ljubuški]] a [[Stolac]], krátce také zasedal v osmanském parlamentu v [[Istanbul]]u.

Safvet-beg se v roce [[1882]] společně s rodinou přestěhoval z hercegovského [[Mostar]]u do [[Sarajevo|Sarajeva]], kde v letech [[1882]]–[[1885]] vystudoval ruždii, muslimskou konfesní základní školu, a poté gymnázium (se dvěma pauzami [[1885]]–[[1895]]). Zprvu neúspěšné středoškolské studium v bosenské metropoli, snad vinou nedostatečné znalosti matematiky<ref>{{Citace periodika|příjmení = Nametak|jméno = Alija|titul = Dr. Safvetbeg Bašagić-Redžepašić|periodikum = Narodna Uzdanica: Kalendar za godinu 1935|datum = 1934|ročník = III|číslo = |strany = 56|url = }}</ref>, se pokoušípokoušel dokončit v [[Záhřeb]]u, kvůli účasti na pokládání základního kamene Starčevićova domu 26. června [[1894]] je mu ale bylo zakázáno vzdělávání v celém [[Království chorvatsko-slavonské|Chorvatsko-slavonském království]], a tak znovu zkoušízkoušel štěstí v Sarajevu, kde nakonec 26. června 1895 odmaturoval<ref name=":0">{{Citace monografie|příjmení = Gazić|jméno = Lejla|příjmení2 = |jméno2 = |titul = Bošnjaci i Hercegovci u islamskoj književnosti: Bašagićev značaj za bošnjačku kulturu|vydání = |vydavatel = Preporod|místo = Sarajevo|rok = 2007|počet stran = |strany = 7–12|isbn = 978-9958-820-45-8}}</ref>. Během středoškolských studií uveřejňujeuveřejnil své první texty, stati z kulturní historie a básně v časopisech ''[[Bošnjak]]'' a ''Nada'' v Sarajevu a listech ''Vienac'' a ''Prosvjeta'' v Záhřebu.

Mezi lety [[1895]] a [[1899]] navštěvoval [[Vídeňská univerzita|Vídeňskou univerzitu]], obory orientální jazyky a historie. Rozhodně odmítáodmítl stipendium bosenskohercegovské Zemské vlády, jelikož nesouhlasínesouhlasil s podmínkou desetiletého působení v rodné zemí a zákazu účasti v jakýchkoli spolcích. V této době uveřejňujeuveřejnil básnickou prvotinu ''Trofanda iz hercegovačke dubrave'' (Rané ovoce z hercegovského hájkuháje, Záhřeb 1896) a dokončujedokončil historické pojednání ''Najstariji ferman begova Čengića'' (Nejstarší ferman begů Čengićů).<ref name=":0" />[[Soubor:Behar-1900.jpg|thumb|ListSarajevský list ''[[Behar]]'' roku 1900|316x316pixelů]]Po návratu z Vídně vydávávydal tiskem historickou studii ''Kratka uputa u prošlost Bosne i Hercegovine'' (Krátký úvodem do minulosti Bosny a Hercegoviny, Sarajevo 1900) a drama ''Abdullah-paša'' (Sarajevo 1900) a roku [[1900]] společně s [[Edhem Mulabdić|Edhemem Mulabdićem]] a [[Osman Nuri Hadžić|Osmanem Nuri Hadžićem]] zakládázaložil kulturně zaměřený list ''[[Behar]]'' (Květ, 1900–1911). Na podnět civilního adlata v Bosně a Hercegovině [[Hugo Kutschera|Hugo Kutschery]] mámělo dojít k překladu jeho Krátkého úvodu, ale pro nesouhlas s jeho obsahem je od tohoto záměru v půli práce upuštěno a Bašagić bez vysvětlení přicházípřišel i o slíbené místo v sarajevském Zemském muzeu.<ref name=":0" /> Plodného autora to však neodrazujeneodradilo a následně publikujepublikoval další básnickou sbírku ''Misli i čuvstva'' (Myšlenky a pocity, Sarajevo 1905), drama ''Pod Ozijom ili krvava nagrada'' (U [[Očakiv|Očakova]] aneb krvavá odplata, Sarajevo 1905), prozaickou sbírku ''Uzgredne bilješke'' (Nahodilé poznámky, Sarajevo 1907) a historické pojednání ''Gazi Husrev-beg'' (Sarajevo 1907).

V letech [[1900]]–[[1906]] Bašagić působil jakožto profesorem [[Arabština|arabského jazyka]] v sarajevském VelkémVyšším gymnáziu. V roce [[1903]] spoluzaložil a čtyři roky vedl studentské podpůrné sdružení ''[[Gajret]]'' (Úsilí), nedlouho poté sportovní klub ''El-Kamer'' (Měsíc), nominálně zaměřený na cyklistiku, a kulturně společenské Sdružení islámské mládeže (''Udruženje islamske omladine'' ([[1908]]–[[1910]] jako ''Muslimanski klub''). V roce [[1907]], kdy se vyhrocují spory mezi muslimskou světskou inteligencí a vůdci boje o vakufsko-mearifskou autonomii, krátce vydával politické noviny ''Ogledalo'' (Zrcadlo). Konzervativní autonomisté nakonec ovládli i jím vedený ''Gajret'' a ''Udruženje islamske omladine'', a tak se Bašagić stáhl do ústraní. O rok později se vrátil zpět do [[Vídeň|Vídně]], aby dokončil disertační práci na téma ''Die Bosniaken und Hercegovcen auf dem Gebiete der islamischen Literatur'' (Bosňáci a Hercegovci v islámské literatuře, [[bosensky]] ''Bošnjaci i Hercegovci u islamskoj književnosti,'' čsp. 1910 a knižně 1912 v Sarajevu), kterou obhájil a v květnu [[1910]] byl promován na doktora filozofie ''ex linguis islamiticis''.[[Soubor:Sarajevo Safvetbeg Basagic Gravestone.JPG|thumb|Bašagićův hrob ve dvoře [[Gazi Husrev-begova mešita|Gazi Husrev-begovy mešity]]|300x300pixelů]]V květnu [[1910]] byl jako nezávislý kandidát za město [[Banja Luka|Banja Luku]] v prvních volbách zvolen do bosenského saboru, zemského sněmu, saboru, kde po smrti předáka [[Muslimská národní organizace|Muslimské národní organizace]] [[Ali-beg Firdus|Ali-bega Firduse]] obsadil místo předsedy (1910 a 1914, jinak místopředseda). A přestože Bašagić formálně neměl žádný společenský vliv, politické kariéře dal přednost před nabídkou založit a vést katedru orientalistiky v [[Záhřeb|Záhřebu]].<ref name=":0" /> Za války se nijak veřejně neexponoval, třebaže i nadále zůstával formálním předsedou rozpuštěného saboru.

Koncem roku [[1919]] byl přijat za kustoda v Zemském muzeu v Sarajevu, od roku [[1921]] s trvalým úvazkem. Krátce po válce se pokoušel najít uplatnění v diplomacii nového jihoslovanského státu, ale bezúspěšně.<ref name=":0" /> Tvůrčí energii věnoval literatuře, publikoval Robáijját [[Omar Chajjám|Omara Chajjáma]] (sv. 1., Sarajevo 1920, sv. 2., Sarajevo 1928), veršovanou skladbu na oslavu narození proroka [[Mohamed|Muhammada]] pod názvem ''Mevlud'' (Sarajevo 1924 a 1931) a historickou stať ''Najstarija turska vijest o Kosovskom boju'' (Nejstarší turecká zpráva o [[Bitva na Kosově poli|Kosovském boji]], Glasnik Zemaljskog muzeja, Sarajevo 1924).

Ještě za života, konkrétně roku 1924, z materiálních důvodů prodal svou sbírku 284 rukopisných svazků a 365 tištěných knih slovenské [[Univerzitní knihovna v Bratislavě|Univerzitní knihovně v Bratislavě]]. Jedná se o 598 rukopisných děl v 284 svazcích, z toho 393 arabských, 117 tureckých a 88 perských prací, a 365 tištěných knih s 496 pracemi (145 arabských, 338 tureckých a 8 perských). Celá sbírka byla roku 1997 prohlášena za kulturní dědictví na seznamu [[UNESCO]].<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení = Univerzitná knižnica v Bratislave|jméno = |titul = Bašagičova zbierka: Program UNESCO Pamäť sveta a "Bašagićova zbierka islamských textov" z fondov Univerzitnej knižnice v Bratislave|url = http://www.ulib.sk/sk/stredisko-unesco/pamat-sveta/program-pamat-sveta/basagicova-zbierka/|vydavatel = |místo = |datum vydání = |datum přístupu = 2.12.2015}}</ref>

V politické i literární činnosti se Bašagić přikláněl k bosňácko-chorvatské vzájemnosti [[Pravaši|starčevićevské orientace]]. Je označován za zakladatele a vůdčí osobností „bosňáckomuslimské renesance" – bosňáckého národního obrození.