Wikipedista:MiF/Pískoviště: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
pokrač.
m pokrač.
Řádek 1:
{{Infobox - letadlo|název=Iljušin DB-3|typ=[[bombardovací letoun]]|výrobce=[[Iljušin]]|obrázek=Db3 at museum.jpg|popisek=DB-3M, [[Ústřední muzeum vojenského letectva v Moninu]], [[Rusko]].|konstruktér=[[Sergej Vladimirovič Iljušin|Sergej Iljušin]]|první let=[[31. březen|31. března]] [[1936 v letectví|1936]]|zavedeno=[[1937 v letectví|1937]]|vyřazeno=|výroba=1936-1939 (DB-3), 1942-1944 (Il-4)|vyrobeno kusů=1 528 (DB-3), 5 256 (Il-4)|charakter=|cena za kus=|varianty=|hlavní uživatel=[[Sovětský svaz|SSSR]]|více uživatelů=[[Finsko]]}}
'''Iljušin DB-3''' (DB je zkratka pro ''dalnij bombardirovščik,'' [[Ruština|rusky]] дальний бомбардировщик, což[[Čeština|česky]]: znamená "dálkový bombardér"), byl [[Sovětský svaz|sovětský]] [[bombardér]] z [[Druhá světová válka|druhé světové války]] navržený v CKB-39 pod vedením [[Sergej Vladimirovič Iljušin|S. V. Iljušina]]. Tento dvoumotorový dolnoplošník poprvé vzlétl v [[1935 v letectví|roce 1935]] a celkem bylo vyrobeno 1 528 strojů v různých variantách s výjimkou '''DB-3F''', která byla později označena jako samostatý typ [[Iljušin Il-4]] a které  bylo vyrobeno 5 256 kusů.
 
== Vývoj ==
13. ledna 1933 byla při Moskevském leteckém závodu č. 39 zřízena ústřední konstrukční kancelář CKB-39 (''Centralnoje konstrukťorskoje bjuro'', [[Ruština|rusky]]: Центральное конструкторское бюро). Vedoucím byl jmenován Sergej Vladimirovič Iljušin, který byl v té době ceněn spíše pro své organizační schopnosti než jako konstruktér letadel. Možnost navrhnou vojenský letoun byla pro Iljušina velkou výzvou, neboť zatím navrhoval jen školní a sportovní [[Kluzák|kluzáky]]<ref name=":1">{{Citace elektronického periodika|titul=Ильюшин ДБ-3|periodikum=www.airwar.ru|url=http://www.airwar.ru/enc/bww2/db3.html|datum přístupu=2017-03-13}}</ref>. Již v únoru 1933 se souhlasem náčelník GUAP (''Glavnoje upravlenije aviacionnoj promyšlennosti'', rusky: Главное управление авиационной промышленности, česky: Hlavní správa leteckého průmyslu) P. I. Baranova, vytvořil v rámci CKB vlastní malou skupinu, která ihned začala rozpracovávat několik projektů. Jedním z nich byl i projekt rychlého dvoumotorového bombardéru inspirovaného typem [[Martin B-10]], který byl právě zaveden do výzbroje [[Letectvo Spojených států amerických|letectva USA]]. Velení [[Sovětské letectvo|VVS RKKA]] vzneslo požadavek na stroj obdobných vlastností. Vývoj byl zadán [[Andrej Nikolajevič Tupolev|Tupolevově]] konstrukční kanceláři AGOS v [[CAGI]] (na jeho konci byl [[Tupolev SB-2|SB-2]]) a CKB-39. Zadání se mírně lišila - Tupolev měl použít celokovovou konstrukci, Iljušin smíšenou. Projekt v CKB održel označení LB-2 (lehký bombardér) a měl splňovat následující parametry: maximální rychlost 300 km/h ve výši 5 000 m se dvěma [[Řadový motor|řadovými motory]] M-34RN, operační dostup 7 500 m, dolet 800 - 1500 km, výzbroj 800 kg pum a dva kulomety na obranu<ref name=":1" />.
13. ledna 1933 byla při Moskevském leteckém závodu č. 39 zřízena ústřední konstrukční kancelář CKB-39 (''Centralnoje konstrukťorskoje bjuro'', [[Ruština|rusky]] Центральное конструкторское бюро) a vedoucím byl jmenován S. V. Iljušin. Kacelář dostala za úkol navrhnout a postavit
 
Práce na projektu probíhaly až do podzimu 1933, kdy nastal nečekaný obrat. V létě totiž padlo rozhodnutí nakoupit pro potřeby sovětského leteckého průmyslu licence výkonných motorů, neboť jejich nedostatek brzdil výrobu moderních letadel. V delegaci, která v září 1933 odcestovala do Francie, byl i Iljušin. Zde byly zakoupeny licence na [[řadový motor]] [[Hispano-Suiza 12Y]] (v licenci označný M-100) a [[hvězdicový motor]] [[Gnome-Rhône 14K Mistral Major|Gnome-Rhône 14K]] (v licenci M-85). Hvězdicový motor zaujal Iljušina svojí kompaktností, malou hmotností a nízkou spotřebou v cestovním režimu. Tyto motory mohly podstatně vylepšit výkony projektovaného bombardéru, zvláště doletu. Po návratu z Francie Iljušin zažádal o změnu projektu, kterou GUAP v říjnu 1933 schválil<ref name=":1" />. Pozměněný projekt dostal nové označení '''BB-2''' (''bližnyj bombardirovščik'', rusky: ближний бомбардировщик, česky: bombardér krátkého doletu). Zároveň s ním měla být vyvinuta i civilní varianta pro přepravu 12 cestujících s motory [[Wright R-1820|Wright R-1820-F3]] (v licenci [[Švecov M-25|M-25]]). Na jaře 1934 byly všechny principiální otázky vyřešeny a v červnu se začal stavět prototyp pod označením CKB-26
29. srpna [[1934 v letectví|1934]] náčelník UVS [[Sovětská armáda|RKKA]] J. I. Alksnis schválil technické parametry pro vývoj lehkého bombardovacího letadla a vývojem pověřil CKB Moskevského leteckého závodu č. 39. Stroj měly pohánět v licenci vyráběné motory [[Gnome-Rhône 14K Mistral Major]] nebo [[Wright R-1820]]. Bombardér BB-2 měl mít dolet 1 500 km s nákladem 500 kg pum při průměrné rychlosti 230 - 240 km/h. Vývoj probíhal rychle, neboť na letounu s podobným zadání pracovala také konstrukční kancelář vedená [[Andrej Nikolajevič Tupolev|A. N. Tupolevem]].
 
První prototyp dostal označení '''CKB-26'''. Měl měl smíšenou konstrukci, trup a kýl byl dřevěný, křídla a vodorovné ocasní plochy kovové. BylStavbu toprototypu spíšekomplikovaly experimentálnízměny letounkvůli sloužícínevyjasněným ktakticko-technickým ověřenípožadavkům, nápadůnicméně acelkové novýchpojetí technologiízůstalo zachováno. Až 29. srpna [[1934 v letectví|1934]] náčelník UVS [[Sovětská armáda|RKKA]] J. I. Alksnis schválil konečné technické parametry. Bombardér BB-2 měl mít dolet 1000 - 2000 km s nákladem 600 - 1000 kg pum, nežmaximální prototyprychlost bombardéru410 - 425 km/h ve výšce 4500 - 5000 m<ref>{{Citace elektronického periodika|titul=Ильюшин ЦКБ-26|periodikum=www.airwar.ru|url=http://www.airwar.ru/enc/xplane/ckb26.html|datum přístupu=2017-03-15}}</ref>. Souběžně s prototypem se stavěla i maketa letadla ve skutečné velikosti. 29. prosince 1934

Poprvé vzlétl v létě roku 1935 a pilotoval ho zkušební pilot [[Vladimir Konstantinovič Kokkinaki|V. K. Kokkinaki]]. Při dalších zkušebních letech se zjistilo, že letoun je ve vzduch stabilní, snadno ovladatelný a velmi obratný. Ačkoli pro sériovou výrobu byl nakonec vybrán Tupolevův ANT-40 ([[Tupolev SB-2|SB-2]]), díky vynikajícím výkonům letadla dostal Iljušin doporučení přepracoval projekt na dálkový bombardér. O rok později, při nácviku na leteckou přehlídku 1. máje ([[Svátek práce]]), s ním Kokkinaki jako první provedl přemet s dvoumotorovým letadlem a v zápětí ještě dva další<ref name=":01">{{Citace elektronického periodika|příjmení=|jméno=|titul=Ильюшин ДБ-3|periodikum=www.airwar.ru|vydavatel=|url=http://www.airwar.ru/enc/bww2/db3.html|datum vydání=|datum přístupu=2017-02-18}}</ref>. Když se o tom dozvěděl [[Josif Vissarionovič Stalin|Stalin]], nechal si letadlo ukázat. Vyslechl zprávu o novém bombardéru a postupu prací na něm. Nakonec požádal Kokkinakiho, aby mu s letounem předvedl [[vyšší pilotáž]]. Kokkinaki splnil zadání na 100 %, v závěru opět předvedl tři přemety. Stalin byl spokojen a nařídil zahájit sériovou výrobu DB-3, ačkoli prototyp ještě neprošel všemi zkouškami. Kokkinaki pak dostal svolení, aby se pokusil na stroji překonat některé letecké rekordy. Již během přípravy byly překonány výškové rekordy s nákladem 500, 1000 a 2000 kg. 17. července 1936 vystoupal s 500 kg železa v pumovnici do výšky 11 294 m a stávající francouzský rekord tak překonal téměř o kilometr<ref name=":01" />. Toto byl první sovětský letecký rekord oficiálně zaregistrovaný [[Mezinárodní letecká federace|FAI]]. Během dvou měsíců se tak stal Kokkinaki držitelem 5 světových rekordů.
 
Skutečný prototyp DB-3 poprvé vzlétl 31. března 1936 pod označení '''CKB-30'''. Oproti CKB-26 měl řadu vylepšení, zejména celokovovou konstrukci, delší příď, posuvný kryt pilotní kabiny s pevným čelním sklem a lepší kryty motorů. Úspěšně složil Státní akceptační zkoušky a bylo nařízeno do výroby v srpnu 1936 jako DB-3, i když některé zdroje se odkazují na tento původní série jako DB-3 pro ''seriynyy'' (série-postavený).