Historiografie: Porovnání verzí

=== Historické prameny ===

{{podrobně|Historický pramen}}

Historickým pramenem se rozumí primární zdroj informací v historickém bádání. Jako pramen lze označit vše, co bylo zachováno pro poznání a ověřování historických skutečností, vzniklo z lidské činnosti, činnosti lidské společnosti. Informace jsou kriticky čerpány z mnoha typů pramenů (zdrojů) s různým stupněm relevance.

 

 

== Společenské funkce historiografie ==

Historiografie plní řadu sociálních funkcí. Mezi ty základní, definované [[Jürgen Kocka|Jürgenem Kockou]]<ref>[[Jürgen Kocka]]: Geschichte wozu? (zuerst 1975), in: W. Hardtwig (Hg.): Über das Studium der Geschichte, Deutscher Taschenbuch Verlag München 1990 ISBN 3-423-04546-9 (také in: Geschichte, bsv-Studienmaterial, München 1976 ISBN 3-7627-6020-9)</ref>, patří:

* historická vysvětlení současných problémů prostřednictvím vysvětlení jejich příčin a vývoje (např. [[antisemitismus]])

=== Obecné dějiny historiografie ===

==== Antika ====

Také sám dějepis se v minulosti bohatě vyvíjel, má své dějiny. V antickém Řecku se původně objevila jednoduchá analistika a díla oslavující vládce, tzv. apoteozy. Později se objevují pokusy o univerzální vylíčení světa od zrození světa. Za prvního politického historika je označován [[Hérodotos]], který ve svém díle ''Historiai'' popisuje historii řecko-perského světa, vznik rozporu mezi těmito světy, růst perské moci a vlastní dějiny [[Řecko-perské války|řecko-perských válek]]. Dalším významným řeckým historikem byl [[Thúkydidés]], který popsal dějiny [[Peloponéská válka|peloponéské války]]. Na něj navázali např. [[Theopompos]] a [[Xenofón]].

 

Starověké římské dějepisectví navázalo na řecké. Nejstarší římská historiografická díla jsou také psána řecky nebo rovnou řeckými autory. Z Řeků vystupuje např. [[Polybios]], popisující dějiny [[Punské války|punských válek]], či [[Poseidónios]].

 

{{pahýl část}}

 

[[Soubor:Jan Vilímek - František Palacký.jpg|thumb|upright|František Palacký]]

{{podrobně|Česká historiografie}}

V českých zemích se historiografie začala rozvíjet záhy po vzniku [[České knížectví|českého knížectví]] v [[9. století]]. První menší záznamy historických událostí se pokoušely od [[12. století]] uceleně shrnout [[kronika|kroniky]] ([[Kosmova kronika]], ''[[Zbraslavská kronika]]'', tzv. ''[[Dalimilova kronika]]'', husitské kroniky). Další kroniky byly napsány také v období [[humanismus|humanismu]], autoři však začínali psát také o dějinách náboženských hnutí, k nimž patřili (o [[Jednota bratrská|Jednotě bratrské]] [[Jan Blahoslav]]), nebo o dějinách svého [[stavy|stavu]] (šlechtických rodů či měst). Po porážce českých stavů na [[bitva na Bílé hoře|Bílé hoře]] museli [[protestantismus|protestanté]] české země opustit; jejich tvorba pak ještě nějakou dobu doznívala v [[exil]]u. Domácí [[římskokatolická církev|katolická]] historiografie se snažila navázat na tradici české katolické historiografie, avšak s nevelkým úspěchem.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Kutnar|jméno=František|odkaz na autora=František Kutnar|příjmení2=Marek|jméno2=Jaroslav|odkaz na autora2=Jaroslav Marek|titul=Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví: Od počátku národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století|vydání=2|místo=Praha|vydavatel=Nakladatelství Lidové noviny|rok=1997|isbn=80-7106-252-9|poznámka=Dále jen Kutnar – Marek (1997)|strany=19–129|jazyk=}}</ref>

 

 

Skutečná vědecká historická věda se začala rodit až v 2. polovině [[19. století]] s příchodem [[pozitivismus|pozitivismu]], který kladl velký důraz na systematickou důslednou práci s prameny a odmítal intuici. Pozitivistické dějepisectví sice ještě nějakou dobu dále sloužilo národním či politickým zájmům ([[Václav Vladivoj Tomek|Tomek]], [[Antonín Gindely|Gindely]]), [[Jaroslav Goll]] ovšem nakonec prosadil odpolitizování historiografie a vtiskl jí ráz skutečné vědecké práce založené na propracované metodologii.<ref>Kutnar – Marek (1997). S. 273–462.</ref>

 

=== Literatura ===

 

=== Související články ===