Dvorní malíři rudolfínské Prahy: Porovnání verzí

Mezi 1526 až 1576 bylo v Praze zapsáno 98 [[mistr|mistrů malířského řemesla]] a mezi [[1576]]-[[1620]] jich bylo dokonce 167. Tato čísla zahrnují i [[Dvorní malíři rudolfínské Prahy| 51 dvorních malířů]], z nich většina působila v [[Praha|Praze]] v době vlády [[Rudolf II.|císaře Rudolfa II. Habsburského]] (1552-1612). Z nich však jen [[Matyáš Hutský]] z [[Křivoklát|Křivoklátu]], chráněnec arcivévody [[Ferdinand II. Tyrolský|Ferdinanda II. Tyrolského]] ([[1529]]-[[1595]]), byl původem [[Češi|Čech]].<ref>''Winter Zikmund.'' III. Řemeslo malířské. In: Řemeslnictvo a živnosti 16. věku v Čechách (1526-1620). Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, Praha, 1909. 749 stran.</ref> Hutský byl autorem cyklu [[Miniatura (malířství)|miniatur]] v [[Rukopis|rukopise]] ''Icones historici, vitam et martyrium sancti Venceslai'' z roku [[1585]], reprodukujících [[výjev|výjevy]] ze života [[Svatý Václav|sv. Václava]], které [[Mistr litoměřického oltáře]] namaloval na stěny [[Kaple svatého Václava v katedrále svatého Víta|Svatováclavské kaple]] v [[Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha|katedrále sv. Víta v Praze]]. Byl také autorem [[Iluminace|iluminací]] zhotovených pro [[Václav Štěpanický z Valdštejna|Václava Štěpanického z Valdštejna]] (první díl [[Lomnický graduál|Lomnického graduálu]]).

Tuto změnu znázornil [[Hans von Aachen]] v [[Kresba|kresbě]] ''[[Minerva]] uvádí malířství mezi [[Apollón|Apollóna]] a [[Múzy]]'' ([[Moravská galerie]], [[Brno]]). Podle této kresby později [[Aegidius Sadeler]] vytvořil známý [[mědiryt]] ''[[Minerva]] uvádí [[Malířství]] mezi [[Sedm svobodných umění|Sedm Svobodných umění]]'' ([[1595]]/97, Wallraf-Richartz-Museum, [[Kolín nad Rýnem|Kolín n/Rýnem]]). Byl to [[doklad]], jak vysokého uznání se dostalo dvorním, ale i cechovním malířům působícím v [[rudolfínské Praze]]. Ke konečnému zklidnění situace pak významně přispěl [[Bartholomeus Spranger]], který patřil k císařskému dvoru, ale současně byl i členem městského malířského [[Cech|cechu]]. Byl to právě on, kdo provedl polepšení staroměstského malířského [[Erb|erbu]], jehož podobu dnes známe z [[kopie]] zhotovené [[Jiří Gabriel Mayer|Jiřím Gabrielem Mayerem]] z [[Cheb|Chebu]] v letech [[1627]]-[[1631]].<ref>''Šroněk M.'' Sochařství a malířství v Praze 1550-1650. In: ''Rudolf II. a Praha'' (E. Fučíková et al., eds.). Vydala Správa Pražského hradu, Thames and Hudson, Seira, Praha-Londýn-Milán, 1997. Str. 353-375.</ref>

Od 2. poloviny [[16. století]] se v [[Praha|Praze]] začaly objevovat výrazné umělecké [[Osobnost|osobnosti]], které se podílely především na přestavbě a výzdobě [[Pražský hrad|Pražského hradu]]. Již [[Ferdinand I. Habsburský|Ferdinand I.]] posílal do Prahy své [[Malířství|malíře]], aby vyzdobili hradní prostory. Byl to především [[Jakob Seisenegger]], malíř reprezentativních císařských [[Portrét|portrétů]], který od roku [[1531]] působil jako [[dvorní malíř]].<ref>''Neumann J.'' Jakob Seisenegger. In: ''Obrazárna Pražského hradu, soubor vybraných děl.'' Praha, 1964. Str.178-179.</ref> Od roku [[1539]] pracoval na [[Pražský hrad|Pražském hradě]] jako dvorní malíř také [[Giovanni Battista Ferro]].<ref>''Fučíková E. a spol.'' Pražský hrad za Rudolfa II., jeho předchůdců a následovníků (1530-1648). In: ''Rudolf II. a Praha'' (E. Fučíková et al., eds.). Vydala Správa Pražského hradu, Thames and Hudson, Seira, Praha-Londýn-Milán, 1995. Str. 2-71.</ref> Jím navržený cyklus [[Podobizna|podobizen]] českých [[Panovník|panovníků]] a rodiny [[Ferdinand I. Habsburský|Ferdinanda I.]], v roce [[1563]] započatý milánským malířem [[Domenico Pozzy|Domenicem Pozzym]], však nebyl nikdy dokončen. V roce [[1551]] vstoupil do služeb arcivévody [[Ferdinand II. Tyrolský|Ferdinanda II. Tyrolského]] příslušník [[benátská malířská školaBenátčané|benátské malířské školyBenátčan]] [[Francesco Terzio]] ([[1523]]-[[1591]]). Pracoval jako [[portrétista]]. Byl také autorem kresebného návrhu ''[[Zpívající fontána (Praha)|Zpívající fontány]]'' před [[Letohrádek královny Anny|Královským letohrádkem]]. Jeho nejobsáhlejším dílem pro [[Arcivévoda|arcivévodu]] však byly ''Imagines Domus Austriacae'', v nichž zpodobnil 74 členů [[Habsburkové|Habsburského rodu]].<ref>''Fučíková E.'' Francesco Terzio, Císař Maxmilián II. ve zbroji. In: ''Rudolfínští mistři''. Vydalo Muzeum Hlavního města Prahy, Praha, 2014. Str. 92-93.</ref> K Terziovým vrstevníkům patřil [[Florian Abel]], původem [[Němci|Němec]], který i jako dvorní malíř vstoupil do Staroměstského malířského cechu. Svými [[Dřevořez|dřevořezy]] se podílel na ilustraci [[Melantrichova bible|Melantrichova]] vydání ''[[Bible česká|Bible]] české]]''. Pro předčasnou [[smrt]] ([[1565]]) [[ilustrace]] bibleBible dokončil [[Francesco Terzio]].

Následně do služeb [[Maxmilián II. Habsburský|Maxmiliána II.]] byl přijat [[Giulio Licinio]] ([[1527]]-[[1591]] ?), původem z [[BenátčanBenátky|Benátek]], označovaný za dvorního [[Portrétista|portrétistu]]. K jeho nejvýznamnějším dílům patří výzdoba prostor [[kaple]] [[Bratislavský hrad|Bratislavského hradu]] provedená v letech [[1563]]-[[1570]]. Naopak k výzdobě [[zámek Neugebäude|zámku Neugebäude]] císař [[Maxmilián II. Habsburský|Maxmilián II.]]. pozval do [[Vídeň|Vídně]] [[Bartholomeus Spranger|Bartholomea Sprangera]] ([[1546]]-[[1611]]), [[Krajinář|krajináře]] vyučeného v [[Nizozemí]], který si další [[malířský žánr|malířské žánry]] osvojil ve [[Francie|Francii]] a [[Itálie|Itálii]]. Jeho první práce provedené v [[Praha|Praze]] se týkaly výzdoby císařských komnat na [[Pražský hrad|Pražském hradě]]. Skutečného vrcholu však dosáhla Sprangerova tvorba po roce [[1590]]. Dokládají to obrazy ''[[Alegorie]] [[Moudrost|Moudrosti]]'', oslavující císaře [[Rudolf II.|Rudolfa II.]], a ''[[Epitaf]] zlatníka Müllera'', malířova [[Tchán|tchána]].

Jeho oblíbenost u císaře dokládá [[inventář]] [[Rudolfovy sbírky]] ([[1621]]) uvádějící 27 mistrových [[Malířství|obrazů]]. Ještě dříve než Spranger vstoupil do císařských služeb působil na habsburském dvoře italský [[malíř]] '''[[Giuseppe Arcimboldo]]''' ([[1537]]-[[1593]]). Začal pracovat již pro [[Ferdinand I. Habsburský|Ferdinanda I.]], ale především si ho oblíbil [[Maxmilián II. Habsburský|Maxmilián II.]], a to pro Arcimboldobvy obrazy "[[kompozitní hlava|kompozitních hlav]]". Na dvoře [[Rudolf II.|Rudolfa II.]] se mu nakonec dostalo mimořádného uznání a za prokázané služby mu císař potvrdil nejen [[šlechtický titul]], ale v roce 1592 mu dokonce udělil [[Hrabě|titul hraběte]].

V roce [[1585]], krátce poté, co v říjnu [[1583]] [[císařský dvůr]] přesídlil do [[PrahPraha|Prahy]]y, [[Rudolf II.]] pozval do svých služeb [[Malířství|malíře]] '''[[Hans Hoffmann (malíř)|Hanse Hoffmanna]]''',<ref>''Fučíková E.'' Hans Hoffmann. In: ''Rudolfínská kresba.'' Vydal Odeon, Praha, 1986. Str. 26.</ref> původem z [[Norimberk|Norimberka]], který byl [[Znalec|znalcem]] [[Albrecht Dürer|Dürerových]] děl a [[kopista|kopistou]] jeho [[Malířství|obrazů]]. O čtyři roky později byl k císařskému dvoru přijat '''[[Dirck de Quade van Ravesteyn]]''' ([[1565]]/7-[[1620]]) pocházející z [[Nizozemí]]. V roce [[1590]] byl jmenován dvorním [[Malířství|malířem]] '''[[Joris Hoefnagel]]''' ([[1542]]-[[1600]]), [[malíř]] krajinných [[Miniatura (malířství)|miniatur]] a portrétních vyobrazení, který byl současně i [[Poradenství|poradcem]] malíře [[Hans von Aachen|Hanse von Aachena]]. V letech [[1572]] až [[1617]] jeho [[Kresba|kresby]] městských [[Veduta|vedut]] vydal [[Georg Braun]] a [[Franz Hogenberg]] v sedmisvazkovém díle nazvaném ''Civitates Orbis Terrarum''.<ref>''Fučíková E.'' Joris Hoefnagel a Franz Hogenberg. In: ''Rudolfínští mistři.'' Vydalo Muzeum Hlavního města Prahy, Praha, 2014. Str. 118-121.</ref> V [[Praha|Praze]] však Hoefnagel pobýval jen přechodně, neboť preferoval [[Vídeň]]. Naopak jeho syn '''[[Jacob Hoefnagel]]''' ([[1575]]-[[1630]]) se v [[Praha|Praze]] usídlil, zúčastnil se [[České stavovské povstání|stavovského povstání]] a po [[Bitva na Bílé hoře|bitvě na Bílé hoře]] musel z [[Čechy|Čech]] uprchnout. Proslavilo ho vydání otcových [[Kresba|kreseb]] pod názvem ''Archetypa''. V [[Praha|Praze]] pobýval od roku [[1599]], ale oficiální [[Hodnost|titul]] dvorního [[Malířství|malíře]] získal až v roce [[1602]].

Vedle vlivu otcovy tvorby jsou v dílech Jacoba Hoefnagela patrné podněty rudolfínských [[Figuralista|figuralistů]], především '''[[Joseph Heintz starší|Josepha Heintze staršího]]''' ([[1564]]-[[1609]]). Ten se vyučil [[stavitelství]] u svého otce Daniela a [[malířství]] u známého bernského malíře [[Hans Bock starší|Hanse Bocka staršího]]. V [[Itálie|Itálii]] se inspiroval [[Correggio (malíř)|Correggiovou]] [[Malba|malbou]] a v [[Řím|Římě]] začal spolupracovat s [[Hans von Aachen|Hansem von Aachenem]], který mu pomohl k [[císařský dvůr|císařskému dvoru]] ([[1591]]). [[Císař]] ho krátce po příjetí poslal znovu do [[Itálie]], aby tam kreslil [[antická památka|antické památky]] a vyhledával [[Umělecké dílo|umělecká díla]] pro císařovu [[Obrazová galerie|obrazovou galerii]]. Do Prahy se Joseph Heintz starší vrátil jako zkušený [[kreslíř]] a [[malíř]] náboženských a mytologických [[Malířství|obrazů]]. Na rozdíl od [[Praha|Prahy]], v [[Německo|jižním Německu]], kam se často vracel, se uplatnil i jako [[architekt]]. Josef Heintz byl císařem vysoce ceněn jako komorní malíř, který však 15. října [[1609]] v Praze neočekávaně zemřel. Teprve po Heintzově smrti byl jmenován komorním malířem '''[[Matthäus Gundelach|Matthias Gundelach]]''' (asi [[1566]]-[[1654]]), který byl jeho dílenským spolupracovníkem. Ten nejdříve dokončoval Heintzem rozpracovaná díla, dále rozvíjel jeho styl a postaral se i o malířovu rodinu.<ref>''Fučíková E.'' Matthias Gundelach. In: ''Rudolfínští mistři.'' Vydalo Muzeum Hlavního města Prahy, Praha, 2014. Str. 28-35.</ref> Asi před rokem [[1617]] přesídlil do [[Augsburg|Augsburgu]], kam vzal do [[učení]] také mistrova syna [[Joseph Heintz mladší|Josepha Heintze mladšího]].<ref>''Fučíková E.'' Josef Heintz. In: ''Rudolfínská kresba.'' Vydal Odeon, Praha, 1986. Str. 20-21.</ref> Od roku [[1604]] byl Rudolfovým dvorním [[Malířství|malířem]] také '''[[Jeremias Günther]]''' (? - ?), který v císařských službách setrval i za císaře [[Matyáš Habsburský|Matyáše]]. Z jeho malířské tvorby se dochovala jen jediná [[Podpis|signovaná]] [[kresba]] a dva [[Malířství|obrazy]] - [[portrét]] [[Rudolf II.|Rudolfa II.]] a císařovny [[Anna Jagellonská|Anny]]. Při malování oficiálních portrétů Günther vycházel z prototypů [[Hans von Aachen|Hanse von Aachena]] a působil i jako [[kopista]] [[Jacopo Bassano|Bassanových]], [[Albrecht Dürer|Dürerových]] a [[Pieter Bruegel starší|Bruegelových]] obrazů.<ref>''Fučíková E.'' Jeremias Günther. In: ''Rudolfínská kresba.'' Vydal Odeon, Praha, 1986. Str. 22.</ref>

Ač oba Hoefnagelové byli dobrými [[Krajinář|krajináři]], [[Rudolf II.]] chtěl získat do svých služeb specialisty v tomto oboru. Našel je v [[Pieter Stevens|Pieteru Stevensovi]], a především v [[Roelandt Savery|Roelandtu Saverym]]. '''[[Pieter Stevens]]''' ([[1567]] ?-po [[1624]]) přišel do [[Praha|Prahy]] v roce [[1594]] již jako vyškolený [[krajinář]]. Přitahovalo ho především město a jeho atmosféra, což dokládá i soubor pohledů na [[Evropské město|evropská města]] (především na [[Praha|Prahu]] a [[Řím]]). Tento soubor [[Kresba|kreseb]], vytvořený po roce [[1604]], byl určen přímo pro [[Císař|císaře]], protože ten do [[Město|města]] nevycházel. Nejznámější osobností rudolfínského krajinářství však byl '''[[Roelandt Savery]]''' ([[1574]]/76-[[1639]]), který navázal na nizozemské mistry krajinomalby, včetně [[Pieter Bruegel starší|Pietera Bruegela staršího]]. Zasloužil se také o rozvoj [[Malba|malby]] [[zátiší]] a zvířecích motivů. Ve stejné době jako [[Roelandt Savery|Savery]] přišel do Prahy i '''[[Paulus van Vianen]]''' ([[1570]]?-[[1613]]), od roku [[1603]] císařův [[Zlatník (řemeslo)|zlatník]], jehož [[Kresba|kresby]] znamenaly přelom ve vidění a znázornění krajinných motivů. V Praze ho upoutala [[architektura]] [[Město|města]], která již dříve zaujala '''[[Hans Vredeman de Vries|Hanse]]''' ([[1526]]?-[[1606]]) '''a [[Paul Vredeman de Vries|Paula]]''' ([[1567]]?-po [[1630]]) '''Vredemana de Vries'''. V Praze se však oba malíři zdrželi jen tři roky, neboť zde neměli dostatek vhodných [[Interiér|interiérů]] pro svou [[iluzivní malba|iluzivní malbu]]. Přitom některé jejich závěsné obrazy vykazují figurální domalby [[Dirck de Quade van Ravesteyn|Dircka de Quade van Ravesteyn]]. Další [[generace]] [[Krajinář|krajinářů]], reprezentovaná Stevensovými syny, Antoniusem a Pieterem, navázala na otcovy krajinářské [[Obrazová kompozice|kompozice]], aniž přijala malířské [[podnět|podněty]] rodiny Bruegelů.

'''[[Hans von Aachen]]''' ([[1552]]/56-[[1615]]), který patřil mezi vrcholné [[Manýrismus|manýristy]] rudolfínského [[Panovnický dvůr|dvora]], pro [[Císař|císaře]] nejen maloval a sjednával nákupy obrazů, ale přiváděl do Prahy i další malíře. Mezi nimi byl i '''[[Daniel Fröschl]]''' (či Froeschl, [[1573]]-[[1613]]), který původně pracoval pro [[Medicejové|Mediceje]] jako [[miniaturista]]. Císař byl s jeho tvorbou natolik spokojen, že Fröschl v Praze zůstal. Prováděl miniaturizaci děl cizích malířů a od roku [[1607]] byl [[Antikvář|antikvářem]] císařských sbírek.<ref>''Fučíková E.'' Daniel Froeschel: Adam a Eva v ráji. In: ''Rudolfínští mistři''. Katalog výstavy. Vydalo Muzeum Hlavního města Prahy, Praha, 2014. Str. 24-27.</ref>

Také [[grafika]] se postupně vymanila z postavení [[Řemeslo|řemesla]] a její tvůrci byli přijímáni císařem Rudolfem II. jako dvorní [[Umělec|umělci]]. V době jeho panování u dvora působila řada významných [[Rytec|rytců]] té doby, které do Prahy přitahovala císařova [[Privilegia]] zaručující právní ochranu před neoprávněným kopírováním [[Rytina|rytin]] v celé [[Svatá říše římská|Svaté říši římské]]. Do [[Praha|Prahy]] proto přijel nejen '''[[Aegidius Sadeler]]''' ([[1568]]-[[1625]]), jenž získal titul císařského [[Rytec|rytce]] ([[1597]]), ale i '''[[Martino Rota]]''' ([[1520]] ?-[[1583]]), který byl dvorním [[Malířství|malířem]] ve [[Vídeň|Vídni]], či '''[[Hendrick Goltzius]]''' ([[1558]]-[[1617]]), který získal [[privilegium]] chránící jak jeho [[Rytina|rytiny]], tak i rytiny jeho nevlastního syna '''[[Jacoba Marhama]]''' ([[1571]]-[[1631]]).<ref>''Volrábová A.'' Úvod. In: ''Rudolf II. a mistři grafického umění'' (A. Volrábová, B. Kubíková, eds.). Vydala Národní galerie v Praze (Sbírka grafiky a kresby), Praha, 2012. Str. 9-14.</ref> Nepřekvapí proto, že mimořádně vysoké [[Kvalita|kvality]] těchto [[Rytina|rytin]] zajišťovaly slávu nejen autorům předloh, ale i jejich rytcům. Popularitu rytin zvyšovala i jejich cenová dostupnost, [[Autor|autorům]] pak jejich rychlé společenské rozšíření.

Početná [[Sadelerové|rodina Sadelerů]] se zasloužila o rozvoj reprodukční [[Grafika|grafiky]], především o vytříbenost [[Námět|námětů]] a velký rozsah tónů, které dávaly dějovou prostorovost jejich [[Grafický list|grafickým listům]].<ref>''Limouze D.'' Grafika a dvůr Rudolfa II. In: ''Rudolf II. a mistři grafického umění'' (A. Volrábová, B. Kubíková, eds.). Vydala Národní galerie (Sbírka grafiky a kresby), Praha, 2012. Str. 12-14.</ref> Pracovali v [[Antverpy|Antverpách]], ale po pádu města (1585) emigrovali do různých míst [[Německo|Německa]], ale i do [[Benátky|Benátek]] a [[Praha|Prahy]]. '''[[Aegidius Sadeler]]''' ([[1568]] ?-[[1625]]) emigroval do [[Mnichov|Mnichova]], kde ryl podle [[Kresba|kreseb]] [[Bartholomeus Spranger|Bartholomea Sprangera]], [[Joris Hoefnagel|Jorise Hoefnagela]] a [[Hans von Aachen|Hanse von Aachena]]. Vytříbenou uměleckou [[zkušenost]] v [[Technika|technice]] [[Rytina|rytiny]] získal při svých dvou cestách do [[Itálie]]. Z té druhé byl císařem [[Rudolf II.|Rudolfem II.]] pozván do Prahy ([[1597]]), kde se stal dvorním [[Rytec|rytcem]] [[Rudolf II.|Rudolfa II.]], ale i jeho [[Nástupce krále|nástupců]] [[Matyáš Habsburský|Matyáše Habsburského]] a [[Ferdinand II. Štýrský|Ferdinanda II. Habsburského]]. Později se věnoval výchově začínajících rytců a ovlivnil i mladého [[Václav Hollar|Václava Hollara]]. K jeho nejvýznamnějším rytinám patří [[portréty]] [[Rudolf II.|Rudolfa II.]] a ''Velký ([[Vladislavský sál|Vladislavský) sál]] na [[Pražský hrad|Pražském hradě]]'' ([[1607]]).

'''[[Hendrick Goltzius]]''' ([[1558]]-[[1617]]) byl nejslavnějším [[Rytec|rytcem]] [[16. století]], ale po roce [[1600]] se věnoval také [[Malba|malbě]]. V roce [[1595]] získal Goltzius císařské [[privilegium]]. Jeho série ''Císařští [[Hrdinové|hrdinové]]'' byla věnována [[Rudolf II.|Rudolfovi II.]], čímž se stala autorovým nejvýznamnějším příspěvkem k popularizaci [[Habsburkové|Habsburků]]. Jeho [[Syn|nevlastní syn]] '''[[Jacob Matham]]''' pracoval podle Goltziusova vzoru i v době, kdy již poklesl zájem o Sprangerovy návrhy. Není však pochyb, že rudolfínská [[grafika]] představovala vrchol brilance ryteckého [[rytecké umění|ryteckého umění]] [[16. století|16.]] a [[17. století]].<ref>''Vignau-Wilberg T.'' Grafika a teorie umění kolem roku 1600. In: ''Rudolf II. a Praha'' (E. Fučíková et al., eds.). Vydala Správa Pražského hradu, Thames and Hudson, Skira, Praha-Londýn-Milán, 1997. Str. 179-188.</ref> Dokládají to i rytiny '''[[Dominik Custose|Dominica Custose]]''' (po [[1550]]-[[1612]]) a jeho spolupracovníků [[Lucas Kilián|Lucase]] a [[Wolfgang Kilian|Wolfganga Kiliánových]].