|
== Období, které předcházelo arabskému jaru ==
<blockquote>Po porážce v [[První světová válka|první světové válce]] se rozpadla [[Osmanská říše]] a oblast byla rozdělena mezi Velkou Británii a Francii podle plánu, který už v roce 1916 předložil pracovník britského ministerstva zahraničí Mark Sykes v tajném jednání s Francoisem Georgesem-Picotem, francouzským generálním konzulem v Bejrútu, jak blízký východ rozdělit, aniž by se obě země vzdaly koloniálního dohledu.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Redaktor|jméno=|příjmení2=Zelenka|jméno2=Jan|titul=Bouřlivé příměří 1918 - 1939|vydání=1|vydavatel=Reader´s Digest, spol. s r. o.|místo=Praha|rok=2012|počet stran=192|strany=124, 128|isbn=ISBN978-80-7406-228-2}}</ref> Vítězné koloniální mocnosti vymezily v arabsko-islámském světě hranice nových států tak, aby sloužily jejich strategickým zájmům, a vytvořili tak Sýrii a Irák, Palestinu a Jordánsko.<ref>{{Citace periodika|příjmení=Netrvalová|jméno=Sabina|titul=Stoletá mapa Blízkého východu je na kusy, válka kreslí nové hranice|periodikum=i.Dnes/Zprávy|datum=24. dubna 2016|ročník=|číslo=|strany=|url=http://cspi-cz.blogspot.cz/2015/11/slozeni-imigrantu-predpoklady-pro.html}}</ref> Tato území byla svěřena pod dohledem Společnosti národů Francii, Velké Británii, Belgii, Jihoafrické republice, Austrálii, Novému Zélandu a Japonsku.</blockquote>Hranice byly vytyčeny svévolně a přiřadily lidem určitou státní příslušnost, která se však nekryla s tradičními etnickými a náboženskými oblastmi. Ne vždy to probíhalo se souhlasem obyvatelstva. Lidé byli včleněni do centralizovaného státu, který si přisvojil veškeré pravomoci. Noví vládci převzali od koloniálních mocností také západní metody a instituce. Byl posílen dohled nad občany, moderní technika umožnila celonárodní kontrolu a modernizace policejního státu udusila opoziční hlasy. Politické instituce, které tyto státy převzaly /ústava, volby do parlamentu, soudní orgány/ zůstaly pouhou dekorací. Volby však nikdy nebyly svobodné, soutěž stran se nekonala a pojem "národ" se omezil pouze na mobilizaci lidu pro silného vůdce. Obyvatelstvo nedostalo nikdy příležitost, aby se podílelo na chodu státu. Občanské nepokoje v roce 2011 byly vzpourou proti tomuto uspořádání světa a byly příčinou jeho rozpadu.<ref name=":0">{{Citace monografie|příjmení=Herman|jméno=Rainer|příjmení2=|jméno2=|titul=Konečná stanice Islámský stát? /Selhání státu a náboženská válka v arabském světě/|vydání=1|vydavatel=Nakladatelství Academia|místo=Praha|rok=2016|počet stran=115|strany=|isbn=978-80-200-2607-1}}</ref>
Konkrétní motivy pro začátek protestů, které začaly v roce 2010, byly v různých zemích různé, spojuje je hlavně boj proti chudobě, nezaměstnanosti a špatným životním podmínkám a s tím související odpor vůči dlouhodobě vládnoucím a často autoritářským a zkorumpovaným režimům.
|
