Mir: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
aktualizace značka: editace z Vizuálního editoru |
m prázdný parametr v infoboxu; kosmetické úpravy |
||
Řádek 1:
{{různé významy|tento=sovětské vesmírné stanici}}
{{Infobox - vesmírná stanice
| barva=#ff6347
|název_stanice=Mir
|obrázek_stanice=Mir on 12 June 1998edit1.jpg
Řádek 126:
| kapitola = Kosmické stanice a cesta dál
| strany = 267
| poznámky = [dále jen Přibyl (1997)]
}}</ref> Stanice Mir se nakonec stala úplně novou, samostatnou stanicí, přestože vycházela z konstrukce Saljutů. Byla zvolena modulová koncepce s jedním hlavním blokem, ke kterému se dal pomocí spojovacích uzlů připojit další laboratoře. Toto řešení mělo jednu obrovskou výhodu – konfiguraci základny bylo možné podle potřeby měnit nebo doplnit o další části.
[[Soubor:Zvezda Service Module under construction.jpg|thumb|right|Modul [[Zvezda]] Mezinárodní vesmírné stanice, původně stavěn jako základ Miru-2]]
První návrh vícemodulové orbitální stanice vytvořil v [[1970–1979|70. letech]] konstruktér [[Valentin Gluško]]. V roce [[1976]] padlo rozhodnutí vyvinout raketu RAA-135, ze které se zanedlouho stala nosná raketa [[Eněrgija]] a další generaci orbitálních stanic DOS ('''D'''olgovremennaja '''O'''rbitalnaja '''S'''tancija – dlouhodobá orbitální stanice, oficiálně Saljut), označených jako DOS-7 a DOS-8. První z nich byla zanedlouho pojmenována Mir, druhá měla být Mir-2, který byl později sloučen s americkým projektem [[Freedom (kosmická stanice)|Freedom]] a vedl k výstavbě [[Mezinárodní vesmírná stanice|Mezinárodní vesmírné stanice]]. Na rozdíl od stanic Saljut, které měly jen dva spojovací uzly, DOS-7 měla mít uzly až čtyři, což značně rozšiřovalo možnosti jejího využití. Později konstruktéři přidali ještě další dva uzly, takže stanice mohla současně přijmout až 6 nezávislých lodí.
=== Předběžné úvahy ===
Řádek 175:
| místo =
| jazyk = rusky
}}</ref> Oproti předcházejícím stanicím se počítalo například s novými většími [[solární panel|solárními panely]] nebo s novým [[navigace|navigačním]] systémem Kurs. Pro Mir byl vyvinut nový přístroj na získávání [[kyslík]]u z [[odpadní voda|odpadní vody]] – ''Elektron'' a také systém na odfiltrování [[oxid uhličitý|oxidu uhličitého]] z [[atmosféra|atmosféry]] stanice, pojmenovaný ''Vozduch''.
Předběžný projekt stanice ze srpna 1978 předpokládal existenci už čtyř bočních uzlů.<ref name="astrolab projekt"/> Od února 1979 byla na základě usnesení vlády organizována spolupráce více než sta zúčastněných podniků.<ref name="astrolab projekt"/>
Řádek 195:
| kapitola = Дублер «Мира»
| issn =
}}</ref>
Od počátku roku 1981 začala Eněrgija prosazovat použití dvacetitunových modulů řady 37K vynášených raketou [[Proton-K|Proton]].<ref name="novosti zvezda2"/><ref name="novosti 77">{{Citace elektronického periodika
Řádek 212:
| kapitola = Новый модуль
| issn =
}}</ref> Vlastní moduly měly vážit 10 tun, z toho do 3 tun<ref name="novosti 77"/> užitečného zatížení, ale dalších téměř 10 tun připadlo na tahač, který se měl po dopravení modulu ke stanici oddělit a shořet v atmosféře. Ministerstvo souhlasilo s touto variantou v červnu 1981.<ref name="novosti zvezda2"/> Použití těžších modulů umožnilo řešit přetížení základního bloku (roku 1981 už o 4,5 tuny) přemístěním části vybavení do dovybavovacího modulu.<ref name="novosti zvezda2"/> Přemístěny tak byly gyroskopy, přechodová komora, systém Elektron, sprcha.<ref name="novosti zvezda2"/> Kromě přesunů zařízení se změnila předpokládaná [[oběžná dráha|dráha]] stanice na energeticky méně náročnou, aby ji byla raketa Proton schopna vynést.
Kromě dovybavovacího modulu – 37KD – byly naplánovány moduly 37KT (technologický), 37KP (pozorování Země) a 37KG (zásobovací).<ref name="astrolab projekt"/> Zahájena byla výroba modulu 37KE (astrofyzikální, budoucí Kvant) pro Saljut 7.<ref name="novosti zvezda2"/>
=== Výroba ===
Po zpracování byla dokumentace začátkem roku 1982 předána výrobním závodům – Závodu experimentálního strojírenství v NPO Eněrgija a Závodu Chruničeva.<ref name="astrolab projekt"/> Byla zahájena výroba dvojice základních bloků, s typovým označením 17KS a výrobním číslem 12701 (budoucí Mir) a 12801 (budoucí modul Zvezda stanice ISS).<ref name="novosti zvezda2"/>
Během roku 1983 KB Saljut navrhlo jinou variantu výstavby modulů. A sice postavit je na základě lodi [[TKS (kosmická loď)|TKS]] podle vzoru projektu TKS-M, vypuštěnému k [[Saljut 7|Saljutu 7]] pod názvem [[Kosmos 1686]]. Výhodou bylo nahrazení desetitunového tahače výrazně lehčím motorovým úsekem, což přineslo zvýšení váhy užitečného zatížení z 3 na 5 tun.<ref name="novosti zvezda2"/> V červnu 1984 bylo užití modulů řady 77 schváleno ministerstvem.<ref name="novosti zvezda2"/> Předpokládalo se vypuštění čtyř kusů – 77KSD (dovybavovací, budoucí Kvant 2), 77KST (technologický, budoucí Kristall), 77KSO (sledování zemského povrchu pro vojáky, budoucí Spektr) a 77KSI (výzkum přírodních zdrojů Země, budoucí Priroda).<ref name="astrolab projekt"/> Mezitím byl v lednu 1984 modul 37KE přeřazen z programu Saljut 7 na Mir.<ref name="novosti zvezda2"/>
Začátkem roku 1984 byly všechny finanční zdroje ministerstva všeobecného strojírenství vrženy na program [[Buran]], včetně rakety [[Eněrgija]] a práce na orbitálních stanicích se prakticky zastavily.<ref name="astrolab projekt"/> Na jaře 1984 se však rozběhly znovu s úkolem vypustit stanici do sjezdu strany (březen 1986).<ref name="astrolab projekt"/> Základní modul 17KS dokončila továrna na jaře 1985, vynechala testování na místě<ref name="astrolab ispyt">{{Citace elektronické monografie
Řádek 232:
| místo =
| jazyk = rusky
}}</ref> a ve dnech 12. dubna – 6. května 1985 jej převezla na [[kosmodrom]] [[Kosmodrom Bajkonur|Bajkonur]], kde se měly realizovat všechny zkoušky, paralelně probíhaly testy na maketách v továrně (v průběhu vývojových prací se prováděly testy na celkem čtrnácti prototypech a maketách stanice).
=== Start ===
Řádek 332:
=== Základní blok ===
{{viz též|Mir (modul)}}
Obytný a řídící modul, první modul stanice, vypuštěn 19. února 1986.<ref name="MEK-MIR" /> Konstrukčně se skládal ze čtyř základních částí: přechodového úseku, pracovního úseku, přístrojového úseku a z přechodové komory. Byl dlouhý 13,13 m. Jeho maximální průměr byl 4,15 m a při startu vážil asi 21 tun.<ref name="MEK-MIR" /> Kulovitý modul sloužil zároveň jako [[přechodová komora]] pro [[Výstup do vesmíru|výstup kosmonautů]] do otevřeného vesmíru. Z modulu vycházela dvě křídla solárních panelů s celkovou plochou 75 m<sup>2</sup>, ke kterým se v roce 1987 přidalo dalších 22 m<sup>2</sup>.
=== Kvant (někdy označován jako Kvant 1) ===
{{viz též|Kvant-1}}
[[Soubor:Kvant-2 Airlock SPK.jpg|right|thumb|Modul Kvant 2 jako součást Miru]]
Druhý modul Miru, připojen 12. dubna 1987.<ref name="AKB" /> [[astrofyzika|Astrofyzikální]] modul složený z laboratorního úseku, přechodové komory a externího úseku přístrojů. Laboratorní úsek měl tvar válce a přecházel vpředu do [[kužel|kónické]] části s aktivním spojovacím uzlem. Z druhé strany byl pak ohraničený kulovým dnem. Hlavní část vědeckého vybavení modulu Kvant představovala mezinárodní observatoř ''Rentgen'' s celkovou hmotností 800 kg. Délka celého modulu byla 5,8 m a jeho hmotnost 11 050 kg.
=== Kvant 2 ===
{{viz též|Kvant-2}}
Modul určený pro dovybavení Miru zařízením, které pro příliš velkou [[hmotnost]] nemohlo odstartovat v základním bloku, palivem a spotřebními látkami. Připojen 6. prosince 1989. Jeho konstrukce je odvozena od dopravní lodi [[TKS (kosmická loď)|TKS]] původně určené pro vojenské stanice [[Almaz]]. Modul se skládal ze tří hermetizovaných částí: z nákladní s přístroji, pozorovací vědecké a speciální přechodové kabiny. Nacházela se v něm i komora pro výstup do otevřeného prostoru, systém regenerace pitné vody a sprchový kout. Modul byl dlouhý 12,4 m, široký 4,35 m (v maximálním průměru) a vážil 18,5 tuny. Nesl dvě křídla solárních panelů s celkovou plochou 53 m<sup>2</sup>.
=== Kristall ===
{{viz též|Kristall}}
Technologický modul, připojen 10. července 1990. Byl určen na vědecké a technologické pokusy, ale také na spojení s [[kosmický raketoplán|raketoplánem]] [[Buran]], ke kterému však nikdy nedošlo. Setkávací spojovací uzel byl upraven pro připojení těles v hmotnosti do sta tun.<ref name="Rudé hvězdy267">Přibyl (1997), str. 267.</ref> Skládal se z dvou hermetizovaných částí a jeho délka byla 11,9 m. Jeho maximální průměr byl 4,35 m a vážil 19 640 kg. Byly v něm též umístěny schránky s přístroji a potravinami. Nesl dvě křídla solárních panelů s plochou 70 m<sup>2</sup>. Kromě uzlu pro připojení k Miru a uzlu na spojení s raketoplánem měl ještě třetí uzel, ke kterému se měl připojit modul vykonávající astronomická pozorování.
Řádek 376:
Dalším palubním systémem byl systém řízení letu, jehož úlohou bylo udržovat stanici v požadované poloze a orientaci. Systém přijímal údaje ze snímačů úhlových rychlostí ([[akcelerometr]]ů), slunečních a astronavigačních čidel, infračervených čidel a optických zaměřovačů. Významnou novinkou v systému orientace bylo použití [[gyroskop]]ických stabilizátorů. Vlastní motorový systém tvořily dva hlavní motory s tahem 2943 N. Používaly se při korekcích oběžné dráhy. Kromě toho stanice obsahovala ještě 32 malých reaktivních motorů s tahem 137,3 N.<ref name="AKB" /> Všechny motory spalovaly stejné pohonné hmoty ze společné nádrže. Motory byly umístěny na částech modulů nazývaných přístrojové úseky.
Primárním zdrojem [[elektrická energie|elektrické energie]] byly [[solární panel]]y pracující na bázi [[Arzenid gália|arzenidu gália]]. Pomocí snímačů polohy [[Slunce]] byly vždy automaticky orientovány na Slunce. Tento primární zdroj byl připojen na systém paralelně připojených [[akumulátor]]ových batérií, které bezprostředně napájely rozvodnou síť stejnosměrným napětím 28.5 V. V případě, že bylo potřeba dočasně zvýšit výkon elektrické sítě, byly k dispozici další záložní akumulátory. Stále stejnou teplotu a vlhkost na Miru udržovala citlivá kontrolní čidla, bloky systému automatické a ruční regulace, výkonná ústrojí a zařízení pro odvod odpadového tepla do kosmického prostoru. [[Teplota]] mohla být nastavena v rozsahu 18 až 28 C°, relativní [[vlhkost vzduchu]] v rozsahu 30 až 70 % a [[atmosférický tlak]] 1066.4 hPa až 1293 hPa.
Hlavní zásobu vody představovala pozemská voda zakonzervovaná pomocí [[ion]]tů stříbra a uskladněná v desetilitrových nádržích. Další voda se získávala z atmosférické vlhkosti. Denní příděl vody pro kosmonauta byl 2 litry. Dehydrované potraviny byly skladovány v mrazničce při teplotě 3 až -10 °C. Bylo v ní možné skladovat asi 40 kg různých produktů. Umyvadlo na Miru bylo tvořeno kulovým pláštěm s bočními výřezy pro ruce a horním výřezem pro obličej. Příděl vody na umývání byl 0,3 l na osobu a den. Jako umývací prostředek se většinou používaly navlhčené houbičky. Čistotu stanice kosmonauti udržovali pomocí [[vysavač]]e a vlhkých prachovek. [[Záchod|Toaleta]] připomínala pozemskou toaletu, výjimku tvořil jen systém odsávání a větrání.<ref name="MEK-MIR" />
Řádek 387:
| kapitola = РЕАЛИЗАЦИЯ ПРОГРАММЫ НАУЧНО-ПРИКЛАДНЫХ ИССЛЕДОВАНИЙ ОК "МИР"
| url kapitoly = http://www.energia.ru/energia/mir/mir-science.html
}}</ref>
== Posádka ==
{{Viz též|Seznam posádek stanice Mir}}
[[Soubor:WendyLawrenceMir.jpg|thumb|right|Společná fotografie posádek Miru a raketoplánu Atlantis v Základním bloku]]
Na palubě Miru mohlo společně pracovat až 6 [[kosmonaut]]ů, většinou však jejich počet nebyl vyšší než 3. Jejich dopravu na stanici zabezpečovaly kosmické lodě [[Sojuz-TM]] nebo [[Sojuz-T]], materiál dopravovaly lodě [[Progress]] a [[Progress-M]]. Později zajišťovaly zásobování a výměnu členů posádky i americké [[Space Shuttle|raketoplány]] v rámci projektu Shuttle-Mir. První dvoučlenná posádka vstoupila na Mir [[15. březen|15. března]] [[1986]], poslední jej opustila [[15. červen|15. června]] [[2000]].
=== Typický denní program posádky ===
Kosmonauti se řídili moskevským časem s tím rozdílem, že se nepřecházelo na [[letní čas]].
* 08:00 – probuzení, ranní toaleta, inspekce stanice
* 09:00 – snídaně
* 09:40 – začátek práce, cvičení, komunikace se Zemí
* 14:00 – oběd
* 15:00 – práce, cvičení, komunikace se Zemí
* 19:00 – večeře, příprava práce na další den
* 21:30 – volný čas
* 23:00 – začátek spánku<ref name="MEK-MIR" /><ref>{{Citace elektronické monografie
| příjmení =
Řádek 417:
| url kapitoly = http://www.vesmir.info/orbitalni-stanice/mir/mir-denni-program.htm
| jazyk =
}}</ref>
V případě mimořádně silných [[sluneční erupce|slunečních erupcí]] měli kosmonauti omezenou pracovní dobu a museli trávit více času v soukromých kójích, které byly lépe chráněné vůči sluneční radiaci. Kvůli výzkumu, montáži, ale i různým opravám museli kosmonauti někdy [[výstup do vesmíru|vystoupit z Miru do otevřeného vesmíru]]. Celkem podnikli 78 výstupů v celkové době 359 hodin.<ref name="PK" />
Řádek 535:
==== Srážka s Progressem ====
[[Soubor:Damaged Spektr solar array.jpg|thumb|left|Zničené [[Solární panel|solární panely]] modulu Spektr po kolizi s Progressem]]
Za nejhorší a nejnebezpečnější problém, který kdy Mir potkal, se považuje srážka s nákladní lodí [[Progress M-34]]. Ke kolizi došlo [[25. červen|25. června]] [[1997]] v 09:20 [[Coordinated Universal Time|UTC]].<ref name="HOLUB-KOLIZE">{{Citace elektronické monografie
| autor = Holub
Řádek 543:
| kapitola = Kolize Progressu M-34 a Miru
| url kapitoly = http://mek.kosmo.cz/novinky/miracc.htm
}}</ref> Den předtím byl Progress odpojen od stanice. 25. června se posádka pokusila při ručním navádění o opětovné spojení.<ref name="HOLUB-KOLIZE" /> Při tomto manévru se prověřovala funkčnost nového navigačního systému TORU. Loď však namísto toho narazila do vědeckého modulu Spektr. Nejdříve do jeho solárních panelů, ve kterých zůstala asi 40 cm díra, potom do samotného modulu, který těžce poškodila. Podle některých zdrojů byla srážka vinou kosmonautů [[Vasilij Ciblijev|Vasilije Ciblijeva]] a [[Alexandr Lazutkin|Alexandra Lazutkina]], kteří možná v důsledku přepracování a únavy Progress špatně navedli.<ref name="HOLUB-KOLIZE" /> Podle jiných bylo příčinou selhání naváděcího systému Progressu. Náraz způsobil [[dekomprese|dekompresi]] modulu Spektr – z modulu začal unikat vzduch.<ref name="HOLUB-KOLIZE" /> Mir tak přišel o jeden ze svých modulů, který musela posádka nouzově uzavřít a odpojit kabely zajišťující asi 40 % elektrické energie.<ref name="HOLUB-KOLIZE" /> Z deseti solárních panelů ztratil Mir hned čtyři umístěné na modulu Spektr, které navíc patřily mezi nejnovější a nejvýkonnější.<ref name="HOLUB-KOLIZE" /> Spolu s modulem ztratili též množství amerických a ruských experimentů a také kajutu a všechny osobní věci tehdejšího amerického člena posádky [[Michael Foale|Michaela Foaleho]].
Tato kolize měla za následek množství dalších problémů. 27. června se stanice na víc než hodinu vymkla kontrole. 3. července nastaly problémy se stabilizačním systémem. Z důvodu pokusu o opravu modulu Spektr ho museli kosmonauti odpojit, ale tím se Mir otočil do nevhodného úhlu a na jeho solární panely dopadalo ještě méně slunečního světla než předtím.<ref name="HOLUB-KOLIZE" /> Kosmonauti proto natočili Mir do správné polohy pomocí manévrovacích motorů.<ref name="HOLUB-KOLIZE" /> Nastala též porucha kyslíkového systému Elektron. Plánovaný výstup ohrozily též kardiovaskulární problémy velitele Ciblijeva. Z toho důvodu bylo rozhodnuto, že do kosmu vystoupí až další posádka stanice.
| |||