Theo van Doesburg: Porovnání verzí

'''Theo van Doesburg''', vlastním jménem '''Christian Emil Marie Küpper''' ([[30. srpen|30. srpna]] [[1883]], [[Utrecht]] – [[7. březen|7. března]] [[1931]], švýcarský [[Davos]]) byl všestranný [[Nizozemsko|nizozemský]] [[umělec]] a teoretik umění. Proslul jako jeden z nejdůležitějších propagátorů [[Abstraktní umění|abstraktního]] umění 20. století. Byl zakladatelem vlivného časopisu [[De Stijl]]. Vedle výtvarného umění vynikl Van Doesburg jako [[básník]], [[román|romanopisec]], [[grafika|grafik]], [[módní návrhář|návrhář]] a [[architekt]]. Van Doesburg propagoval v rámci [[Neoplasticismus|neoplasticismu]] vizi světa, ve kterém umění bude hrát více povznášející, apolitickou roli. To také vysvětluje jeho kontakty s mezinárodní [[avantgarda|avantgardou]].

Emile Küpper byl nejmladší ze sedmi dětí německého fotografa Wilhelma Küppera a Henriett Margadant. Emilův rodný dům se nachází v [[Utrecht|Utrechtu]]u na Teelingstraat 13.<ref>Heesen (2011) en Bokhove (2011).</ref> Ateliér Emilova otce brzy zkrachoval, otec odjel do [[Německo|Německa]] a Emile s matkou se přestěhovali k amsterdamskému hodináři Theodoru Doesburgovi. Emile po něm převzal jméno, doplněné o vsuvku „van“.

Emile byl problémové dítě. Střední školu nikdy nedokončil, zato krátce navštěvoval uměleckou školu v [[Amsterdam|Amsterdamu]]u. Chtěl se stát především [[malíř|malířem]]em a [[spisovatel|spisovatelem]]em. Výtvarně začal být činný ve věku šestnácti let. V r. 1902-1903 navštěvoval kurz nizozemského malíře Adri Grootense (1864-1957),<ref>Ottevanger (2008): pp. 21-23.</ref> jinak zůstal samoukem.

Van Doesburgovy první obrazy (krajiny) nesou stopy vlivné Amsterdamské školy. Pod vlivem humanisticko-křesťanského světonázoru (a možná i [[Van Gogh|Van Gogha]]a) obracel svou pozornost stále více k „trpícímu a lopotícímu se“ člověku. Z této doby se také datuje mnoho cvičných [[Autoportrét|autoportrétů]], na nichž se vypodobnil jako „duchovní dělník“, v klobouku a pracovním oděvu. Studie člověka se rovněž projevila v potřebě nastavit světu zrcadlo, což vedlo k sérii karikaturálně laděných litografií po vzoru [[Honoré Daumier|Honoré Daumiera]]a (1808-1879), které se objevily ve Van Doesburgově literárním debutu Masky dolů! (De maskers af!).

Jakožto [[recenze|recenzent]]nt se Van Doesburg v r. 1912 dostal do plného kontaktu s [[moderní umění|moderním uměním]]. Zpočátku neměl valné mínění o [[Pablo Picasso|Picassově]] a [[Georges Braque|Braqueově]] kubismu. Vzápětí však přišel náhlý obrat způsobeným četbou [[Vasilij Kandinskij|Kandinského]] spisu O duchovnosti v umění (česky 1998), který mladého umělce přesvědčil o „zduchovnění“ umění, tj. o tom, že čisté umění pramení z ducha, a nikoli ze světa kolem nás. Ovlivněn [[Vasilij Kandinskij|Kandinským]] razil Van Doesburg tezi, že umění se v budoucnosti bude stávat stále abstraktnějším.<ref name="White2009p69">White (2009): p. 69.</ref>

Po vypuknutí [[První světová válka|první světové války]] byl Van Doesburg mobilizovaný jakožto listonoš Küpper na [[belgie|belgické hranice]]. Do boje se nedostal. Otřesné zkušenosti války mu však zprostředkovali belgičtí uprchlíci. Na tomto základě se Van Doesburg distancoval od víry. Za své válečné služby napsal mnoho časopiseckých článků, básní a dopisů, v nichž válku popisoval jako nesmyslnou. Po roce byl přeložený do [[Tilburg|Tilburgu]]u, kde se zamiloval do Leny Miliusové. V této ženě našel více porozumění než ve Feisové, a jí věnovanou báseň Moje láska, k velkému smutku Feisové, publikoval v časopise ''Jednota'' (''Eenheid'').<ref>Ottevanger (2007): p. 16.</ref>

V r. 1916 byl Van Doesburg demobilizován. Předtím na konci svého tilburgského období pozitivně recenzoval výstavu skupiny Nezávislí v [[Amsterdam|Amsterdamu]]u a vytvořil náčrty ''Pouliční hudba I'' a ''II'' (''Straatmuziek'' ''I'' a ''II''). Mnoho raně abstraktních malířů používalo hudební motivy. Ty pro ně představovaly ideál zduchovnění: co se ještě nepodařilo malíři, realizoval již hudebník.<ref>Ottevanger (2007): p. 15.</ref>

V Utrechtu se Van Doesburg spřátelil s expresionistickým malířem-mystikem Janem de Winterem (1882-1951) a v r. 1915 se seznámil s prací Pieta Mondriaana (1872-1944). V téže době se začal vzdalovat od expresionismu, o čem svědčí i obraz Abstrahovaný kostel (Geabstraheerde kerk). Po demobilizaci uspořádal Van Doesburg výstavu, která mu přinesla první úspěch. Jeho zátiší Kompozice I (Compositie I, stilleven), patrně vzniklé pod vlivem českého malíře Emila Filly (1882-1953), bylo zakoupeno vlivným teoretikem umění.

Ani Van Doesburg sám však nebyl vždy důsledný. V r. 1919 přislíbil komunistickému malíři Chrisi Beekmanovi, že petici za volnou poštu s Ruskem pošle nizozemskému parlamentu. Když to Van Doesburg zanedbal, odešel z redakce časopisu ''De Stijl'' komunistický architekt Robert van ‘t Hoff (1887-1979). Van ‘t Hoff upozornil Van Doesburga na návrhy experimentálního nábytku (1888-1964) a Van Doesburg je posléze publikoval ve svém časopise.

V Paříži, kam Van Doesburg odcestoval za [[Piet Mondrian|Mondriaanem]], který se tam v r. 1920 usadil, se Van Doesburg seznámil s vlivným obchodníkem umění L. Rosenbergem. Rosenberg nabídl členům skupiny De Stijl výstavní prostory v galerii L’Effort Moderne. Dále Van Doesburg navázal kontakty se skupinou La Section d’or, jejíž členové ho jmenovali svým nizozemským vyslancem.<ref>Wintgens Hötte (2009): p. 11.</ref> A konečně se seznámil s dadaisty [[Francis Picabia|F. Picabiem]] (1879-1953) a [[Tristan Tzara|T. Tzarou]] (1896-1963).

Po návštěvě Paříže se Van Doesburg věnoval literatuře, v. r. 1920 vyšel jeho manifest „Literatura“. Aby se kvůli svým sympatiím nedostal do konfliktu s členy hnutí De Stijl, publikoval Van Doesburg pod pseudonymy I. K. Bonset a A. Camini. V r. 1921 vyšel jeho antinarativní román ''Caminoskopie, antifilosofický životní názor bez ladu a skladu'' (''Caminoscopie, 'n antiphilosofische levensbeschouwing zonder draad of systeem'').

Evropské turné skončilo ve [[Výmar|Výmaru]]u, kde se Van Doesburg načas usadil a kam se přestěhovala i redakce časopisu ''De Stijl''. Ten tak získal mezinárodní charakter.<ref>Wintgens Hötte (2009): p. 11.</ref> Ve Výmaru organizoval Van Doesburg sešlosti pro studenty i pedagogy a v ateliéru jednoho ze svých nejhorlivějších zastánců vedl kurz De Stijl navštěvovaný studenty Bauhausu.

Přesto se Van Doesburgovi podařilo získat následovníky, zejména díky svému kurzu De stijl. Tak například rezidenční divadlo Výmaru bylo pomalováno podle východisek skupiny De Stijl, malíř [[Oskar Schlemmer|Oskar Schlemmer]] (1888-1943) navrhl novou, hranatou nálepku [[Bauhaus|Bauhausu]]u a [[Walter Gropius|Gropius]] změnil motto Bauhausu z „Umění a řemeslo – nová jednota“ na „Umění a technika – nová jednota“.

<ref>Droste (2002): p. 59.</ref> Itten podal výpověď. Publikace ''Bauhaus 1919-1933'' udává, že nejdůležitější podnět k překonání expresionistického [[Bauhaus|Bauhausu]]u přišel zvenčí, od nizozemského umělce Theo van Doesburga! Van Doesburg sám ovšem své výmarské období hodnotil jinak. Hovořil o „sklonu k mystice, k filosoficky svázanému a systematicky pěstovanému způsobu myšlení“.<ref>Hoek (2000): cat.nr. 671, pp. 291-296.</ref> V časopise Mécano později v článku „Bilanz des Staalichen Bauhauses in Weimar“ provokativně napsal: „zvenčí čtverec, vevnitř biedermeier“. Navzdory tomu zaslal r. 1924 politicky ohroženému [[Bauhaus|Bauhausu]] u projev solidarity.“.<ref>Droste (2002): p. 57.</ref> Ocenění Van Doesburga ze strany [[Bauhaus|Bauhausu]] u bylo zpečetěno publikací ''Základních pojmů nového výtvarného umění'' (''Grondbe-grippen der nieuwe beeldende kunst'') v řadě Bauhausbücher.

Během svého Výmarského období se Van Doesburg soustředil především na architekturu. I na dálku spolupracoval s nizozemskými architekty Ceesem Rienksem de Boerem (1881-1966) a Oudem. Poskytoval jim barevné návrhy, návrhy v olovu a ojediněle i stavebnické rady.

Kolem r. 1922 se Van Doesburg seznámil s ruským umělcem [[El Lisickij|Elem Lisickým]] (1890-1941) a našel v něm důležitého spojence. [[El Lisickij|Lisickij]] a Van Doesburg měli společné cíle, ačkoli ruský [[Konstruktivismus|konstruktivismus]], k němuž [[El Lisickij|Lisickij]] patřil, byl politicky angažovaný. Tentýž rok bylo založeno konstruktivistické společenství IFdK (Internationale Fraktion der Konstruktivisten). Tato skupina sabotovala kongres „Unie mezinárodních progresivních umělců“ kvůli jeho nedostatečné progresivitě. Po zrušení IFdK došlo k založení „Konstruktivistické internacionály výtvarného sdružení práce“, které organizovalo kongres. Účastnili se např. maďarský malíř a učitel [[Bauhaus|Bauhausu]] u [[László Moholy-Nagy|Moholy-Nagy]] (1895-1946), [[El Lisickij|Lisickij]] a [[Tristan Tzara|T. Tzara]]. I proto vstoupil do dějin jako „Mezinárodní kongres konstruktivistů a dadaistů“. Kongres byl zakončen dadaistickým večerem v Hotelu Fürstenhof.<ref>Ottevanger (2007): pp. 55-56.</ref> Skupina kolem internacionály se rychle rozpadla. [[El Lisickij|Lisickij]] se např. nemohl najít ve Van Doesburgově primitivním utilitarismu.

Ve Výmaru potkal Van Doesburg studenta architektury a stipendistu Cornelise van Eesterena (1897-1988) a našel v něm ideální náhradu za odpadlého

Oudena. Oba umělci spolupracovali na architektonické výstavě a společně navrhli kulturní centrum (''Hotel particulier''), rodinný dům (''Maison particulière'') a ateliér (''Maison d’artiste''). Van Doesburg také vybavil dřívější Van Eesterenovy návrhy barvou. Nizozemský architekt [[Gerrit Rietveld|Gerrit Rietveld]] zhotovil maketu pro ''Hotel particulier''. Tyto návrhy byly spolu s prací V. Huszára, Ouda, [[Ludwig Mies van der Rohe|L. Miese van der Rohe]] (1886-1969), mimochodem autora brněnské Villy Tugendhat, vystaveny v Rosenbergově galerii.

Druhá výstava se konala v Paříži. V souvislosti s oběma výstavami napsal Van Doesburg pátý manifest hnutí De Stijl navzaný ''Za kolektivní konstrukci'' (''Vers une construction collective'') odkazující na [[Le Corbusier|Le Corbusierův]]ův spis ''Za novou architekturu'' (''Vers une architecture'', česky 2005). Přestože návrhy zůstaly na papíře a výstavy byly přijaté vlažně, měly podle znalce časopisu ''De Stijl'' P. Overyho přímý vliv na [[Le Corbusier|Le Corbusierovu]]ovu aplikaci barev v architektuře.

V průběhu 20. let se situace ve Francii stala příznivější. Van Doesburg získal zakázku na návrh místnosti pro stříhání květin a účastnil se příznivě přijaté výstavy polského umělce Poznaňského.<ref>Wintgens Hötte (2009): p. 17.</ref> V r. 1925 skončilo pro vzájemné neshody přátelství s [[Piet Mondrian|Mondriaanem]]. Van Doesburg získal nového spojence v umělci [[Frederick John Kiesler|F. Kieslerovi]] (1890-1965).

Ve druhé polovině 20. let se Van Doesburg zabýval návrhem ''Dopravního města'' neboli ''La cité de circulation''. Chtěl jím překonat [[Le Corbusier|Le Corbusierův]] ův návrh Paříže ''Plan Voisin'', který se mu při vši své revolučnosti zdál jakožto „frontální město“ pořád příliš tradiční. Koncept zveřejnil v německém časopise Architektur der Gegenwart.<ref>Polano (1979): ill. 208, p. 62. Hoek (2000): cat. 844, pp. 521-525.</ref> Na sklonku r. 1929 založil Van Doesburg skupinu Konkrétní umění.