Svěcení: Porovnání verzí

Vysvěceni bývají lidé s určitým náboženským vyvolením ([[šaman|šamani]]i, [[kněz|kněží]], [[prorok|proroci]], [[panovník|králové]]). [[katolická církev|Katolická]] a [[pravoslaví|pravoslavná církev]] označuje jako ''svěcení'' [[svátost]], jíž jsou vkládáním rukou (chirotonií) ustanoveni ke službě [[biskup|biskupové]]ové, [[kněz|kněží]] a [[jáhen|jáhni]]. Svěcení se odlišuje od [[žehnání]], které se netýká pouze lidí, ale také předmětů.

Zasvěceni bývají také lidé v různých obdobích života pomocí iniciačních [[rituál|rituálů]]ů, např. při narození ([[křest]], [[obřízka]]), [[dospělost]] ([[biřmování]]) a [[manželství]].

'''Kněžské svěcení''' je obřad (některými církvemi - [[Římskokatolická církev|římskokatolickou]], [[Pravoslavná církev|pravoslavnou]] a [[Církev československá_husitskáčeskoslovenská husitská|husitskou]] - považovaný za [[svátost]]), při němž je svěcené osobě udělen status [[Kněz|kněze]] (udělena svátost kněžství) a [[člověk]] se tak stává knězem příslušné [[Církev|církve]].

V českém křesťanském prostředí se lze setkat též s pojmem ''svěcení [[kostel|kostela]]a'', ''svěcení [[oltář|oltáře]]e'' nebo ''[[svěcená voda]]''. Jedná se o běžně užívanou, avšak v řadě případů chybnou terminologii, neboť se ve skutečnosti jedná o [[žehnání]]. Na rozdíl od [[žehnání|benedikce]] [[kostel|kostela]]a, kterou může provést každý [[kněz]], je k vysvěcení [[kostel|kostela]]a oprávněn pouze [[biskup]]. K využívání [[kostel|kostela]]a k [[bohoslužba|bohoslužbám]] je nutná jeho [[žehnání|benedikce]], nikoli však jeho konsekrace. Konsekrace je navíc možná jen u [[kostel|kostelů]]ů s [[pevnost (fyzika)|pevnou]] [[Stavební kámen|kamennou]] [[oltářní mensa|oltářní menzou]] ([[oběť|obětním]] [[stůl|stolem]]), nestačí pouze [[Stavební kámen|kámen]] s [[relikvie|ostatky]] (překrytý konsekrační listinou) vložený do dřevěné „kulisy“. Svěcení [[kostel|kostela]]a se koná až po jeho [[žehnání|benedikci]], a to několik [[kalendářní měsíc|měsíců]] nebo [[rok|let]] po [[žehnání|benedikci]] (je však znám i případ, že ke konsekraci došlo až po 120 letech od [[žehnání|benedikce]]). V konsekrované stavbě lze – na rozdíl od stavby [[žehnání|benedikované]] – uchovávat Nejsvětější svátost oltářní.

Svěcení [[kostel|kostela]]a navazuje na [[mše#Bohoslužba slova|bohoslužbu slova]]. Po ní a po úvodní výzvě [[biskup|biskupa]]a pronese [[jáhen]] lidu výzvu „Klekněme k modlitbě“ a následuje [[litanie]] ke všem [[svatý|svatým]]m. Poté jsou lidé vyzváni „Vstaňte“ a [[biskup]] začne vlastní svěcení. [[Křižmo|Křižmem]] pomaže nejprve [[oltář|oltářní]]ní [[mensa|mensu]] a poté stěny [[kostel|kostela]]a na čtyřech [[Stavební kámen|kamenech]] z [[topaz|topazu]]u (dříve na dvanácti místech, často pak označených namalovanými nebo do stěny zapuštěnými [[kříž|kříži]]i, [[symbol|symbolizujícími]]izujícími dvanáct [[apoštol|apoštolů]]ů). Následně si [[biskup]] omyje [[ruka|ruce]] a okouří [[oltář]] [[kadidlo|kadidlem]]. [[ministrant|Ministranti]] připraví [[oltář|oltářní]]ní plachtu a [[svíčka|svíce]], [[biskup]] předá [[jáhen|jáhnovi]] zapálenou [[svíčka|svíci]], kterou zapálí [[svíčka|svíce]] na [[oltář|oltáři]]i a posléze se v [[kostel|kostele]]e rozsvítí všechna [[světelný zdroj|světla]]. Po [[oběť|obětním]] průvodu pokračuje [[mše]] [[mše#Bohoslužba oběti|bohoslužbou oběti]] zakončenou chvalozpěvem [[Te Deum laudamus|Bože, chválíme tebe]].