Michelangelo Antonioni: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m kategorie |
m Přidání šablony Commonscat dle ŽOPP z 28. 7. 2016; kosmetické úpravy |
||
Řádek 5:
Michelangelo Antonioni se narodil ve Ferraře v provincii [[Emilia-Romagna]] na severu Itálie v měšťanském prostředí a od studentských let se amatérsky zabýval divadlem i filmem. Vystudoval techniku na univerzitě v [[Bologna|Bologni]]. Po příchodu do Říma se stal spolupracovníkem nezávislého čtrnáctideníku mladých opozičně smýšlejících tvůrců ''Centra sperimentale Cinema''. V době nástupu [[neorealismus|neorealismu]] se setkal s F. Fellinim a [[Roberto Rossellini]]m, pro něhož vytvořil scénář k filmu ''Pilot se vrací'' ([[1942]]). V téže době je asistentem [[Francie|francouzského]] režiséra [[Marcel Carné|Marcela Carného]] při natáčení filmu ''[[Návštěva z temnot]]'' na jihu dosud neobsazené Francie.
V letech [[1943]] - [[1950]] Antonioni natáčí samostatně řadu dokumentárních filmů a píše scénáře. Až ve svých 38 letech natočil svůj první samostatný hraný film, psychologické drama ''[[Kronika jedné lásky]]'' ([[1950]]).
Antonioniho hlavní tvůrčí období leží v 60. a 70. letech 20. století. Svými tehdejšími díly ovlivnil řadu významných světových režisérů jako například [[Miklós Jancsó|Miklóse Jancsóa]] anebo [[Andrej Tarkovskij|Andreje Tarkovského]].
V roce [[1982]] se při práci na filmu ''Identifikace ženy'' seznamuje se svou novou partnerkou a budoucí manželkou Enrikou Fico. V roce [[1985]] je stižen těžkou mozkovou mrtvicí, po níž prakticky přestal mluvit. Přesto ještě realizuje za pomoci režiséra [[Wim Wenders|Wima Wenderse]] film ''Nad mraky'' ([[1995]]) a ještě v roce [[2004]] se účastní práce na povídkovém triptychu ''Eros''. Rok před svou smrtí přišel Antonioni o zrak. [[Soubor:Michelangelo Antonioni.jpg|thumb|Michelangelo Antonioni]]V posledních dvaceti letech se převážně věnoval literatuře. Česky vyšel výbor z jeho textů pod názvem Kuželník u Tiberu v roce 1989 v překladu filmové vědkyně [[Eva Zaoralová|Evy Zaoralové]]. Za svoji celoživotní dílo byl Antonioni v roce [[1994]] odměněn výroční cenou Americké Filmové Akademie.
Řádek 40:
V [[Kalifornie|kalifornském]] [[Údolí smrti]] se odehrává film ''Zabriskie Point'' natáčený v USA r. [[1969]]. Jde o příběh dvou mladých lidí, studenta Marka ([[Mark Frechette]]), který je na útěku před policií pro podezření z vraždy policisty při studentské revoltě a dívky Darie ([[Daria Halprinová]]), která pracuje ve společnosti, jejímž zájmem je využití kalifornské pouště a cestuje do jejího luxusního sídla. Film je založený především na nekomentovaných obrazech studentských bouří, města halucinačně přeplněného reklamními tabulemi a posléze volnosti a prázdnoty pouště, v níž se mladí lidé setkávají. Slavná je halucinační scéna skupinového milování v [[Údolí smrti]], které ve filmu uvolňuje životadárnou sílu - vodu. Když Marka na konci příběhu zastřelí policie, Daria po příjezdu do luxusního sídla své společnosti vyhodí stavbu do povětří. Je však zpochybněno, zda se nejedná pouze o její představu<ref>Michael Töteberg, Lexikon světového filmu, Praha 2005, str. 565, ISBN 80-903310-7-6</ref>. Film byl ovlivněn hnutím [[hippies]], mimořádně působivou hudbu k němu vytvořily skupiny [[Pink Floyd]], The Youngbloods, The Kaleidoscope, Jerry Garcia, Patti Page, Grateful Dead a [[The Rolling Stones|Rolling Stones]]. Film měl spíše negativní ohlas, komerčně byl ve své době propadák, Antonionimu bylo především vytýkáno černobílé pojetí problematiky studentských revolt a přílišná statičnost filmu. Ten má dnes však již kultovní status a čestné místo vedle největších Antonioniho opusů. Zabriskie Point byl oceněn až v roce 1994 výroční cenou Americké filmové akademie.
V roce [[1971]] začíná pracovat Antonioni v [[Brazílie|Brazílii]] na filmu ''Technicky sladké'' (Technicamente dolce), ale pro vysoké náklady musí natáčení přerušit.
V roce [[1974]] je natočen v italsko-anglické koprodukci film ''Povolání:reportér'' (Proffesion: Reporter), v němž si zahrál [[Jack Nicholson]], hlavní ženskou roli představovala [[Marie Schneider]]. Tento film byl v rámci Antonioniho tvorby velkým kompromisem. Ze čtyřhodinového materiálu byl producentem sestříhán finální tvar při vynechání řady klíčových scén, Povolání reportér je zmiňováno zejméno pro mnohé inovativní techniky snímání, které posléze vedly Antonioniho k experimentem s nově vznikající videotechnikou.
V roce [[1981]] vytvořil Antonioni pro italskou televizi RAI adaptaci Hry Jeana Cocteaua Dvojhlavý orel pod názvem Tajemství Oberwaldu (Il Mistero di Oberwald) opět s Monicou Vitti v hlavní roli. Film měl značné slabiny ve scénáři, přesto je dodnes zmiňován mezi prvními díly, která využívají možností videa jako nastupujícího média.
V roce [[1982]] vytvořil Antonioni svůj poslední velký samostatný film Identificazione di una donna (''Identifikace ženy''). Tematizoval v něm svou vlastní tvůrčí krizi a vrátil se v něm i ke svým dřívějším filmovým portrétům neurotických ženských postav. Filmu byla vytýkána tematická roztříštěnost a určité tápání v předmětu sdělení (příznačná pro film je rozsáhlá scéna v mlze - stejně tak lze chápat i Antonioniho stav). Přesto film získal výroční cenu 35. Festivalu v Cannes.
V roce [[1985]] postihla Antonioniho rozsáhlá mozková mrtvice, po níž částečně ochrnul a přestal mluvit. Přesto za pomoci své ženy a ve spolupráci s jinými filmaři vytvořil do své smrti ještě několik filmových děl, z nichž vyniká snímek Al di là delle nuvole (''Za mraky'') z roku 1995, vytvořený ve spolupráci s německým režisérem Wim Wendersem.
Řádek 125:
== Externí odkazy ==
* {{Commonscat}}
* {{Wikicitáty|osoba=Michelangelo Antonioni}}
| |||