Airco D.H.2: Porovnání verzí

[[Konstruktér]]em D.H.2 byl [[Geoffrey de Havilland|G. de Havilland]], který při vývoji koncepčně navázal na [[letoun]] s [[Tlačná vrtule|tlačnou vrtulí]] [[Royal Aircraft Factory F.E.2|F.E.2]]. Relativně malý letoun poháněl [[Francie|francouzský]] [[Rotační motor|rotační]] sedmiválec [[Gnome Monosoupape]] (Jednoventilový), [[pilot]] byl vyzbrojen jedním [[kulomet]]em [[Lewis (kulomet)|Lewis]] s bubnovým zásobníkem, stavitelným na třech pozicích v [[kokpit]]u. U prvních letounů byl pohyblivý což mělo za důsledek obtížné zaměřování, takže ho nakonec výrobce na žádost pilotů upevňoval vpředu uprostřed, nad nosem trupové gondoly. Díky tomu se také prováděla snadnější výměna zásobníků, další munice byla upevněna na bocích [[trup letadla|trupu]].

Vývoj této nové a dlouho potřebné stíhačky začal v roce [[1915 v letectví|1915]] a [[první let]] [[prototyp|prototypu]]u se uskutečnil [[1. červen|1. června]]. Na frontu se dostal v únoru [[1916 v letectví|1916]] právě v nejvyšší čas, aby pomohl zlomit nadvládu [[Německo|německých]] [[Fokker E.III|Fokkerů E.III]] ve vzdušném bojišti na počátku války. D.H.2 se projevil jako výrazně obratnější letoun než tehdejší Fokkerovy vládci nebes, nadšení z nového letounu však poměrně brzy opadlo. Letoun se snadno dostával do vývrtky, otevřený kokpit dostatečně nechránil před proudícím mrazivým vzduchem v zimních měsících, motoru se utrhávaly válce a nedaly se regulovat otáčky, takže neustále běžel na plný výkon. Kvůli tomu nebylo možné ovládat rychlost letounu, což působilo problémy zejména při přistání. Motory způsobily i dvě smrtelné nehody, když se za letu utrhly válce, které poškodily konstrukci [[Motorové lože|motorového lože]]. Pozdější stroje byly proto vybavovány motory [[Le Rhône 9J]] s výkonem 110 hp (82 kW).