Manuel I. Portugalský: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m →Zámořská expanze a vznik obchodního impéria: napřímení wikiodkazu |
|||
Řádek 95:
Portugalské zisky z obchodu s mimoevropskými komoditami, především pak s orientálním kořením, dosahovaly za vlády Manuela I. v první čtvrtině 16. století skutečně enormních hodnot. Nejcennějším artiklem byl pepř, jehož se na samém počátku 16. století přiváželo z [[Malabárské pobřeží|Malabarského pobřeží]] (přístav [[Kóčín]]) do Lisabonu ročně asi 1469 tun.<ref>''Os portugueses na India'', s. 56</ref> Naopak benátský export pepře z [[Alexandrie]] poklesl oproti předcházejícímu období o 1/3 a z [[Bejrút]]u dokonce o 1/6. Současně Portugalci v této době transportovali z faktorií ležících na [[Zlatonosné pobřeží|Zlatém pobřeží]] v dnešní [[Ghana|Ghaně]] (nejvýznamnější byla [[São Jorge da Mina]]) každý rok [[zlato]] v hodnotě asi 25 500 000 reálů,{{#tag:ref|C. R. Boxer uvádí 170 000 ''dobras'', což je v přepočtu uvedených 25 500 000 reálů.<ref>''O império colonial português'', s. 51</ref>|group=pozn.}} což představovalo 1/10 tehdejší světové produkce žlutého kovu.<ref>Vogt, John: Notes on the portuguese cloth trade in West Africa 1480–1540, in: The International Journal of African Historical Studies, sv. 8, č. 4, 1975, s. 623</ref> Zlato kromě toho nakupovali i ve východoafrickém přístavu [[Sofala]]. V roce [[1515]] se tak obchod s kořením a zlatem mohl na státních příjmech podílet až 39–40 % a v letech [[1518]]–[[1519]] pak pocházelo 65–70 % příjmů Koruny ze zámořského obchodu jako celku.<ref>Barreto, Luís Filipe: Lavrar o Mar. Os Portugueses e a Ásia 1480–1630, Lisboa 2000, s. 52</ref> Tak ohromných zisků mohlo být dosaženo proto, že na evropských trzích se orientální produkty běžně prodávaly až čtyřiceti nebo dokonce dvousetčtyřicetinásobně dráž než v produkčních centrech.<ref>Thomaz, Luís Filipe F. R.: Maluco e Malaca, s. 558</ref> Čistý zisk se tak pohyboval v obrovských hodnotách 260–1500 %.
Cílem Manuelovy politiky v Maroku, kde byli Portugalci přítomni již od roku [[1415]], bylo získat pod kontrolu pobřeží země se všemi důležitými přístavy a ústími řek a následně ovládnout oba tamější nejvýznamnější státní útvary – království [[Fès|Fez]] a emirát [[Marrákeš]]. Tím mělo být eliminováno jak nebezpečí [[Osmanská říše|turecké]] penetrace do bezprostřední blízkosti [[Gibraltarský průliv|Gibraltarského průlivu]], kde zajištění bezpečnosti křesťanské námořní plavby bylo prvořadým cílem portugalské expanze do [[Maghreb]]u, tak kastilské konkurence v regionu.<ref>Junqueiro, Maria Clara: Política Norte-Africana: Rumos na Expansão Portuguesa, in: Clio, 1982, sv. 4, s. 55–57</ref> Kolem roku [[1500]] drželi Portugalci opěrné body pouze v severním Maroku – přístavy [[Ceuta]], [[Tanger]] (Tandža), [[Alcácer Ceguer]] (al-Qasr as-Saghír) a [[Arzila]] (Asílah). Už v roce [[1505]] ale vyrostla první portugalská pevnost i v oblasti jižně od řek [[Sebú]] a [[Bú Regreg]] – v [[Agadir]]u, kam Kastilci z nedaleko ležících [[Kanárské ostrovy|Kanárských ostrovů]] nejčastěji pronikali. V následujících letech byly vybudovány tvrze [[As-Sawíra|Mogador]] ([[1506]]) a [[Aguz]] (přelom let [[1507]] a [[1508]]), jež byla údajně postavena z dovezených prefabrikátů za jednu jedinou noc.<ref>Farinha, António Dias: Características da Presença Portuguesa em Marrocos, in: Albuquerque, Luís de (ed.), Portugal no Mundo, sv. I, Lisboa 1989, s. 118</ref> Ekonomicky i strategicky cenného [[Safim]]u (Safi), centra produkce vlněných a plátěných textilií zvaných ''alquicés'' a ''alambéns'', za které se v hojné míře nakupovalo zlato a otroci ve faktoriích v mauretánském [[Arguim]]u i v ghanské São Jorge da Mina, se v roce [[1508]] zmocnil již sedmdesátiletý veterán [[Diogo de Azambuja]]. V roce [[1513]] si pak portugalský výsadek podmanil i další přístav hospodářsky rozvinutého atlantského regionu Maroka jménem [[Doukkala]], jehož pláně byly pokryty lány obilí, a sice [[Azamor]] (Azemmour). Vody v okolí města byly nesmírně bohaté na hodnotný druh ryb zvaný [[placka pomořanská]], ale jeho přístav nebyl příliš kvalitní. Udržení Azamoru v portugalských rukou tak měla garantovat pevnost vystavěná v roce [[1514]] v blízkém [[Al-Džadída|Mazagão]] (
Mezitím Kastilie [[smlouva ze Sintry (1509)|smlouvou ze Sintry]] z roku [[1509]] rezignovala na atlantské pobřeží Afriky v celé jeho délce{{#tag:ref|Výjimku představovala pevnůstka Santa Cruz de la Mar Pequeña utopená v pouštním písku na březích pozdější španělské kolonie Ifni. Ačkoliv Kastilci se odsud byli v důsledku agresivity místních domorodých kmenů nuceni stáhnout již v roce [[1524]] nebo [[1527]], v roce 1860 si na marockém sultánovi vymohli její navrácení, přestože po ní nezbyly ani stopy|group=pozn.}} a za zónu své expanze si vymezila zhruba pobřeží [[Alžírsko|Alžírska]], [[Tunisko|Tuniska]] a [[Libye]].<ref>Rumeu de Armas, Antonio: El Tratado de Tordesillas, Madrid 1992, s. 181–206</ref> Portugalsku se tak otevřela cesta k prosazení úplné blokády marockých břehů a následnému finálnímu útoku na Fez. V roce [[1514]] sice portugalské síly dosáhly prvního (ale také posledního) vítězství v polní bitvě svedené na severoafrické půdě (tzv. bitva náčelníků), kde jinak zůstávaly ukryty za hradbami svých měst, ale v roce [[1515]] utrpěly katastrofální porážku u osady [[Mamora]] a navíc byly odraženy od Marrákeše. Tím se období aktivní politiky lisabonského dvora v Maghrebu na 60 let uzavřelo a obnovil ji až rozporuplně hodnocený král [[Sebastián I. Portugalský|Sebastian I.]], který však nalezl smrt v [[bitva u Alcácer Quibiru|bitvě u Alcácer Quibiru]] ([[1578]]), nejtragičtější vojenské porážce portugalských dějin. Ukázalo se totiž, že muslimský arabsko-berberský element je v severozápadním cípu Afriky již příliš silně zakořeněn a že Portugalsko nemá dostatek zdrojů, aby jej nahradilo tím křesťanským, který tam byl přitom jako pozůstatek [[Starovký Řím|římské nadvlády]] patrný ještě v 11. století.<ref>Lopes, David: A Expansão em Marrocos, Lisboa 1989, s. 28–40</ref>
| |||