Emanuel Moravec: Porovnání verzí

{{Infobox Politik- politik

| čestný_titultitul před =

| čestný_sufixtitul za =

| malý obrázekpopisek =

| popisekpořadí =

| stranachoť =

| manžel/kaděti =

| dětialma mater =

| alma_materpodpis =

| sloužil =

| doba_službydoba služby = 1914 - 1938

| velel =

| vyznamenání =

Emanuel Moravec se narodil 17. dubna 1893 v Praze. Otec Jan Petr Moravec byl pražským obchodníkem. Matka Malvína, roz. Sapinová. V roce 1911 vystoupil demonstrativně z [[římskokatolická církev|římskokatolické církve]], aby dal najevo svůj odpor k vládnoucím [[Habsburkové|Habsburkům]].<ref name="jméno">Michael Borovička, Kolaboranti 1939 – 1945, nakladatelství Paseka 2007, ISBN 978-80-7185-846-1, str. 15 – 77. </ref> Vystudoval průmyslovou školu. Odmaturoval v roce 1912. V den vypuknutí [[první světová válka|první světové války]] 28. července 1914 byl odveden do rakousko-uherské armády. Odešel do školy jednoročních dobrovolníků do [[Salcburk]]u a poté se zúčastnil bojů na [[Srbsko a Černá Hora|srbské]] frontě a v [[Halič]]i. V roce 1915 Emanuel Moravec padl do ruského zajetí. V Rusku požádal o ruské občanství, aby mohl vstoupit do [[Česká družina|České družiny]], ale nebylo mu vyhověno, proto se přihlásil dobrovolně k 1. srbské dobrovolnické divizi, kde působil jako velitel kulometné čety. V září [[1916]] byl zraněn v [[bitva u Amzači|bitvě u Amzači]] a po skončení léčby byl v březnu 1917 na vlastní žádost zařazen do [[československé legie|československých legií]]. Moravec nastoupil k 6. československému pluku, nazvanému ''Hanácký'', do [[Borispol]]u. Při evidenci se však dopustil podvodu a nahlásil nepravdivou informaci, že je strojním inženýrem, čímž se snažil vylepšit si svou pozici ve vojsku.<ref name="jméno">Michael Borovička, Kolaboranti 1939 – 1945, nakladatelství Paseka 2007, ISBN 978-80-7185-846-1, str. 15 – 77. </ref> Na tento podvod se přišlo až po jeho návratu do Československa. Účastnil se také [[bitva u Zborova|bitvy u Zborova]]. V červenci [[1918]] si během obranných bojů u obce Bogatinskaja zlomil klíční kost při pádu z koně. Nemohl se tak vrátit zpět ke své jednotce. Zůstal tedy v [[Omsk]]u jako velitel kulometného oddílu. V době léčení se také pustil do své první literární tvorby zaměřené na oblast vojenství. Jeho publikační činnosti si všiml generál [[Milan Rastislav Štefánik]] a 31. ledna 1919 se Moravec stal jedním z pracovníků politicko-informačního oddělení Ministerstva vojenství ČSR na [[Sibiř]]i a od 4. června byl jmenován velitelem technického oddílu na [[Ruský ostrov|Ruském ostrově]] u [[Vladivostok]]u. Zde se Moravec zapletl do pokusu o povstání proti [[Alexandr Vasiljevič Kolčak|Alexandru Vasiljeviči Kolčakovi]], které připravoval generál [[Radola Gajda]].<ref name="jméno">Michael Borovička, Kolaboranti 1939 – 1945, nakladatelství Paseka 2007, ISBN 978-80-7185-846-1, str. 15 – 77. </ref> Moravec nakonec slíbenou pomoc povstalcům odmítl poskytnout, ale i tak byl vyšetřován vojenskou kontrarozvědkou a byl zbaven samostatného rozhodování. V roce [[1920]] se Moravec podrobil lékařské prohlídce a pro celou řadu psychosomatických obtíží byl označen za neschopného vojenské služby.<ref name="jméno">Michael Borovička, Kolaboranti 1939 – 1945, nakladatelství Paseka 2007, ISBN 978-80-7185-846-1, str. 15 – 77. </ref> V lednu 1920 se oženil s Ruskou Helenou Grigorijevnou Bekovou, které bylo 17 let a čekala s ním dítě.

Po návratu do nově vzniklého československého státu zůstal jako profesionální voják v nově se tvořící československé armádě. Od roku 1920 sloužil jako zpravodajský důstojník na štábu zemského vojenského velitelství v [[Užhorod]]ě. Poté nastoupil jako frekventant na Vysokou školu válečnou v Praze a ještě před jejím ukončením byl v roce [[1923]] povýšen do hodnosti [[major]]a. V letech 1923 – 1927 působil Emanuel Moravec na štábu zemského vojenského velitelství v Praze. V roce [[1926]] odhalila hloubková kontrola na Moravcově oddělení finanční nesrovnalosti a roku 1927 byl Moravec přeložen a stal se velitelem 1. polního praporu 24. pěšího pluku ve Znojmě.<ref name="jméno">Michael Borovička, Kolaboranti 1939 – 1945, nakladatelství Paseka 2007, ISBN 978-80-7185-846-1, str. 15 – 77. </ref> Zde se dostalo jeho manželství do krize. Moravec byl převelen na [[Slovensko]] do Michalovců, kde se seznámil s Ilonou Emmou Pavlou Szondyovou, která byla o 21 let mladší než on. V roce 1932 se rozvedl se svou první manželkou a téhož roku se oženil s osmnáctiletou Szondyovou, která se stala matkou jeho syna Pavla Emanuela. Od roku [[1931]] Emanuel Moravec vyučoval na pražské [[Vysoké škole válečné]].

Moravec se začal literární činnosti a publicistice aktivně věnovat už jako legionář v Rusku. V těchto aktivitách pokračoval během návratu do Československa, kdy psal do lodního časopisu ''Návrat'' levicově orientované články. Za první republiky byl považován za odborníka na vojenství a mezinárodní vztahy. Většinu svých článků v předprotektorátním období publikoval pod pseudonymem Stanislav Yester. Od roku 1928 psal do časopisu ''[[Přítomnost (časopis)|Přítomnost]]'', který vydával [[Ferdinand Peroutka]], a v roce 1932 navázal spolupráci s [[Lidové noviny|Lidovými novinami]]. Za článek k dvacátému výročí [[bitva u Zborova|bitvy u Zborova]] dokonce získal Baťovu cenu za nejlepší novinářský článek. Moravec však nechtěl být jen pouhým novinářem a vždy toužil po kariéře spisovatele. Inspirován prezidentem [[Tomáš Garrigue Masaryk|Masarykem]] napsal knihu ''Obrana státu'', ve které již tehdy tvrdil, že největším nepřítelem ČSR je nacistické Německo. ''Obrana státu'' vyšla v roce 1934 a vzbudila rozpaky i odpor, jelikož Moravec se v díle přiklání k autoritativní demokracii a myšlenkově souzní s principy italského [[fašismus|fašismu]]. V roce 1936 vydal knihu ''Válečné možnosti ve střední Evropě a válka v [[Habeš]]i''. V ní znovu vyslovil obdiv k [[fašismus|fašistické]] Itálii. I přes kritiku, kterou Moravec v armádních kruzích sklidil za některé své články a knihy, jeho prestiž jako autora a vojenského odborníka dále stoupala. V roce [[1938]] se ve svých pracích opakovaně zabýval nebezpečím, které vlasti hrozilo ze strany nacistického Německa. V jeho textech se objevovaly úvahy o nutnosti spolupráce Československa s Polskem a fašistickou Itálií.<ref name="jméno">Michael Borovička, Kolaboranti 1939 – 1945, nakladatelství Paseka 2007, ISBN 978-80-7185-846-1, str. 15 – 77. </ref>

Ve třicátých letech Emanuel Moravec otevřeně podporoval politiku tzv. hradní skupiny, do níž patřili demokraticky orientovaní politici kolem [[Tomáš Masaryk|Masaryka]] a [[Edvard Beneš|Beneše]]. Na pohřbu T. G. Masaryka (1937), kterého celý život uznával jako velkou autoritu, vedl Prahou vojenský průvod a stál u jeho rakve čestnou stráž.<ref name="jméno">Michael Borovička, Kolaboranti 1939 – 1945, nakladatelství Paseka 2007, ISBN 978-80-7185-846-1, str. 15 – 77. </ref> V době Mnichovské krize v roce 1938 patřil Emanuel Moravec k nejrozhodnějším odpůrcům československé kapitulace a přistoupení na [[Mnichovská dohoda|mnichovský diktát]]. Na svých přednáškách a ve svých článcích vyzýval k ozbrojenému odporu proti Německu. V září [[1938]] byl Moravec v rámci mobilizace přidělen k zemskému vojenskému velitelství do Košic, ale nakonec se ocitl ve Znojmě. Stal se členem [[Výbor na obranu republiky|Výboru na obranu republiky]] a jako zástupce tohoto výboru se setkal s prezidentem Edvardem Benešem nedlouho po podepsání Mnichovského diktátu. Pro Moravce bylo podepsání Mnichovské dohody obrovským zklamáním a od té doby Edvarda Beneše zcela nepokrytě nenáviděl.<ref name="jméno">Michael Borovička, Kolaboranti 1939 – 1945, nakladatelství Paseka 2007, ISBN 978-80-7185-846-1, str. 15 – 77. </ref> Pro tento svůj neskrývaně nepřátelský postoj k vládě a prezidentovi byl nucen opustit Vysokou školu válečnou, byl přeložen do Památníku osvobození v Praze na Žižkově a hlavní štáb mu zakázal publikovat.<ref name="jméno">Michael Borovička, Kolaboranti 1939 – 1945, nakladatelství Paseka 2007, ISBN 978-80-7185-846-1, str. 15 – 77. </ref> Plukovník Moravec však odmítl rozkaz uposlechnout a začal publikovat pod pseudonymem E. Herold. 14. listopadu 1938 byl poslán do výslužby. V říjnu téhož roku se podruhé rozvedl. Důvodem k rozvodu byl jeho poměr s šestnáctiletou služebnou Jolanou Emmerovou, která se o čtyři roky později stala jeho třetí ženou.

Jako příznivec Heydricha se v roce 1942 stal členem protektorátní vlády ve funkci ministra školství a lidové osvěty. Po atentátu na Heydricha se stala Moravcova pozice ve vládě ještě silnější. [[Emil Hácha|Hácha]] ani ostatní již neměli odvahu mu odporovat. Moravec se stal také inspirátorem vyhlášky, kterou protektorátní vláda vypisovala odměnu 10 milionů korun pro toho, kdo dopadne pachatele atentátu či přivede policii na jeho stopu.<ref name="jméno">Michael Borovička, Kolaboranti 1939 – 1945, nakladatelství Paseka 2007, ISBN 978-80-7185-846-1, str. 15 – 77. </ref> V roce [[1942]] se aktivně podílel na likvidaci české fašistické strany [[Vlajka (hnutí)|Vlajka]] a 1. ledna 1943 se souhlasem [[Karl Hermann Frank|K. H. Franka]] pozastavil i činnost [[Národní obec fašistická|Národní obce fašistické]].<ref name="jméno">Michael Borovička, Kolaboranti 1939 – 1945, nakladatelství Paseka 2007, ISBN 978-80-7185-846-1, str. 15 – 77. </ref> Moravec se tak zbavil svých politických konkurentů. Zbývající české fašisty se mu po roce 1943 podařilo včlenit do [[Národní souručenství|Národního souručenství]], které Emil Hácha původně založil jako stranu, která měla pomáhat zadržovat tlak okupantů. Často vystupoval v rozhlase a psal do novin. Nabádal občany ke spolupráci s Němci. Československá vláda v Londýně v čele s Benešem nesla nelibě Moravcovo vystupování, které poškozovalo pověst ČSR v zahraničí, a proto bylo rozhodnuto provést na něj atentát. K tomu účelu byla sestavena skupina [[Operace Tin|TIN]] s parašutisty [[Ludvík Cupal|Cupalem]] a [[Jaroslav Švarc|Švarcem]]. Parašutista Švarc zemřel hrdinnou smrtí v chrámu Sv. Cyrila a Metoděje v Praze a Ludvík Cupal zemřel vlastní rukou při obklíčení gestapem ve Velehradské cihelně. Atentát tak nebyl nikdy uskutečněn.

* ''„Vzdát boj čelem proti čtyřem velmocem, v týlu s Polskem a Maďarskem, není čin nečestný a nerozumný“'' <ref>Pasák, Tomáš: Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945. Praha 1999. s.334</ref>