Arabské jaro: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
doplnění názvu odstavce značka: editace z Vizuálního editoru |
oprava gramatické chyby značka: editace z Vizuálního editoru |
||
Řádek 1:
Jako '''arabské jaro''' ({{Vjazyce|ar}} الثورات العربية) je označována vlna protestů, nepokojů, povstání a revolucí, které probíhaly či probíhají ve většině [[arabové|arabských států]] od konce roku 2010 až do současnosti.
Po porážce v první světové válce se rozpadla Osmanská říše a oblast byla rozdělena mezi Velkou Británii a Francii podle plánu, který už v roce 1916 předložil pracovník britského ministerstva zahraničí Mark Sykes v tajném jednání s Francoisem Georgesem-Picotem, francouzským generálním konzulem v Bejrútu, jak blízký východ rozdělit, aniž by se obě země vzdaly koloniálního dohledu.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Redaktor|jméno=|příjmení2=Zelenka|jméno2=Jan|titul=Bouřlivé příměří 1918 - 1939|vydání=1|vydavatel=Reader´s Digest, spol. s r. o.|místo=Praha|rok=2012|počet stran=192|strany=124, 128|isbn=ISBN}}</ref> Vítězné koloniální mocnosti vymezily v arabsko-islámském světě hranice nových států tak, aby sloužily jejich strategickým zájmům, a vytvořili tak Sýrii a Irák, Palestinu a Jordánsko.<ref>{{Citace periodika|příjmení=Netrvalová|jméno=Sabina|titul=Stoletá mapa Blízkého východu je na kusy, válka kreslí nové hranice|periodikum=i.Dnes/Zprávy|datum=24. dubna 2016|ročník=|číslo=|strany=|url=}}</ref> Tato území byla svěřena
Hranice byly vytyčeny svévolně a přiřadily lidem určitou státní příslušnost, která se však nekryla s tradičními etnickými a náboženskými oblastmi. Ne vždy to probíhalo se souhlasem obyvatelstva. Lidé byli včleněni do centralizovaného státu, který si přisvojil veškeré pravomoci. Noví vládci převzali od koloniálních mocností také západní metody a instituce. Byl posílen dohled nad občany, moderní technika umožnila celonárodní kontrolu a modernizace policejního státu udusila opoziční hlasy. Politické instituce, které tyto státy převzaly /ústava, volby do parlamentu, soudní orgány/ zůstaly pouhou dekorací. Volby však nikdy nebyly svobodné, soutěž stran se nekonala a pojem "národ" se omezil pouze na mobilizaci lidu pro silného vůdce. Obyvatelstvo nedostalo nikdy příležitost, aby se podílelo na chodu státu. Občanské nepokoje v roce 2011 byly vzpourou proti tomuto uspořádání světa a byly příčinou jeho rozpadu.<ref name=":0">{{Citace monografie|příjmení=Herman|jméno=Rainer|příjmení2=|jméno2=|titul=Konečná stanice Islámský stát? /Selhání státu a náboženská válka v arabském světě/|vydání=1|vydavatel=Nakladatelství Academia|místo=Praha|rok=2016|počet stran=115|strany=13, 14, 16, 22, 23, 25, 27|isbn=ISBN}}</ref>
| |||