Polikarpov I-16: Porovnání verzí

| typ = [[stíhací letoun]]

'''Polikarpov I-16''' byl [[Sovětský svaz|sovětský]] jednomístný jednomotorový [[stíhací letoun]] [[Dolnoplošník|dolnoplošné]] koncepce zkonstruovaný [[Nikolaj Nikolajevič Polikarpov|N. N. Polikarpovem]]. Ve třicátých letech [[20. století]] se stal jedním ze symbolů sovětské konstruktérské školy a nejvýkonnější sovětskou stíhačkou v tomto období.

Stíhací [[letoun]] I-16 vychází z prototypu letounu '''CKB-12''', který vyvinula konstrukční kancelář [[Nikolaj Nikolajevič Polikarpov|Nikolaje Nikolajeviče Polikarpova]]. Jednalo se o samonosný [[jednoplošník]], který poháněl [[hvězdicový motor|hvězdicový]] [[válec (motor)|devítiválec]] M-22 o 450/480 koních. [[Prototyp]], zalétaný 31. prosince [[1933]] [[Valerij Čkalov|Valerijem Pavlovičem Čkalovem]], vykazoval na svou dobu dobré výkony, ale parametry prvních sériově vyráběných strojů byly srovnatelné s dvouplošníky [[I-15]]. Jejich výroba se začala roku [[1934]] jako '''I-16 typ I'''. Jednalo se o vůbec první dolnokřídlý stíhací letoun moderní koncepce, zavedený v sériové výrobě. Téhož roku 18. února poprvé vzlétl nový prototyp ('''CKB-12bis'''), který měl podstatně lepší technické parametry a vlastnosti. Pohon obstarával americký [[letecký motor|motor]] [[Wright R-1820]]-F-3 Cyclone o výkonu 532 kW. Ten byl do sériové výroby zaveden pod označením '''I-16 typ 4''', avšak nastal zde jeden významný problém - sovětská polní [[letiště]] neměla takové parametry, které by umožňovaly vzlet a přistání tohoto moderního letadla, které na to potřebovalo cca 250 m.

Tento problém se podařilo vyřešit až v roce [[1935]]. Od července tohoto roku byla zavedena výroba verze '''I-16 typ 5''' s modifikovaným krytem motoru typu Watter a výzbrojí dvěma kulomety [[ŠKAS]] [[ráže]] [[7,62 x 54 mm R|7,62 mm]]. V roce 1935 byl jeden stroj I-16 typ 1 přestavěn na [[bitevní letoun]] '''CKB-18'''. Byl vybaven [[pancéřování|pancéřovou]] kabinou, motorem M-22 a jeho hlavňovou výzbroj tvořila čtveřice kulometů PV-1 ráže 7,62 mm. Do sériové výroby nebyl zaveden.

Po zkouškách experimentálních prototypů '''I-16P''', které byly vybaveny dvěma kanony[[letecký kanón|kanóny]] ŠVAK ráže 20 mm zabudovanými v [[centroplán|centroplánu]] křídla (P jako pušečnyj, kanonový) a dvěma [[synchronizátor střelby|synchronizovanými]] kulomety ŠKAS nad motorem, přešla [[sériová výroba]] na produkci '''I-16 typ 12''' z roku [[1936]]. Dva kanóny ŠVAK zůstaly zachovány, avšak byly přemístěny do centroplánu vedle obou kulometů. Ve stejném roce vznikl na platformě I-16 rychlý střemhlavý letoun '''CKB-29''' (SPB) s motorem Wright Cyclone F-3 s pneumatickým ovládáním [[podvozek letadla|podvozku]] a vztlakových klapek. Ty byly na rozdíl od sériových strojů odděleny od křidélek a mohly se sklápět do většího úhlu jako [[aerodynamická brzda|aerodynamické brzdy]].

Na něj navazující '''I-16 typ 6''' z roku [[1937]] obdržel silnější motor [[M-25]]A (536 kW) a zesílenou konstrukci. [[Kokpit|Kabina]] již nebyla krytá jako u předešlých typů, zůstal pouze čelní štítek, používaný až do konce výroby I-16. Stalo se tak na žádost [[pilot|pilotů]].

Vývoj letadla I-16 však dále pokračoval, byly vyráběny nové typy s různými obměnami a zlepšeními. Rovněž roku [[1937]] se začal vyrábět '''I-16 typ 10''' s motorem M-25V o výkonu 552 kW. Výzbroj kulometů nesená prozatím jen v křídlech[[křídlo letadla|křídle]] byla doplněna o další dva synchronizované kulomety ŠKAS nad motorem. Kostra [[drak letadla|draku]] byla zesílena, standardem se stal kryt vrtulového náboje. Vlastnosti při vzletu a přistání zdokonalily [[vztlakové klapky]].

Snaha o zlepšení výkonu vyústila ve variantu '''I-16 typ 18''' s motorem M-62 opatřeným dvourychlostním kompresorem, který roztáčel dvoupolohovou stavitelnou [[vrtule|vrtuli]] VIŠ-6A, později nahrazenou AV-1. Zkoušky prvních strojů této nové verze započaly v Gorkém v létě roku 1938. Výzbroj odpovídala typu 10, avšak vyráběla se také kanónová verze '''I-16 typ 27'''.

Od roku [[1939]] byl vyráběn '''I-16 typ 24''', který byl stavěný v největším počtu ze všech uváděných obměn. Typ 24 byl osazován motory M-25E, M-62 i M-63 a měl značně posílenouzesílenou konstrukci draku. Pod [[křídlo]] bylo možno zavěsit šest raket RS-82 a dvě přídavné palivové nádrže po 93 l. Na typu 24 se objevily první rádiové přístroje a fotokulomet. Kanónová verze nesla označení '''I-16 typ 28'''. Ve stejném roce byl jeden sériový exemplář I-16 typ 10 s motorem M-25V opatřen dvěma turbokompresory TK-1, umístěnými na bocích [[trup letadla|trupu]] za motorem. Byly poháněny výfukovými plyny od této pohonné jednotky. Působily jako první stupeň stlačeného vzduchu, který byl od nich hnán do vlastního odstředivého mechanicky poháněného kompresoru. Tento '''I-16TK''' pak dosáhl letové hladiny plných 11 000 m.

Letoun I-16 byl poprvé nasazen ve [[španělská občanská válka|španělské občanské válce]], kde si na republikánské straně vysloužil přezdívku „Mosca“ (muška), zatímco na straně frankistů přezdívku „Rata“ (krysa). Zde se stal významným pomocníkem republikánských letců, kterým [[Sovětský svaz]] poskytoval pomoc, i když se projevovaly jeho některé nedostatky. Polikarpovy I-16 typ 5 a 10 připlouvaly na sovětských lodích Rostov, Něva a Volga do přístavu [[Cartagena]] a [[Alicante]]. Po zablokování těchto přístavů povstalci byly dováženy po železnici z francouzských přístavů [[Le Havre]] a [[Bordeaux]]. Sestavovaly se v [[Katalánsko|Katalánii]] a v případě dodání pouze draků se používaly k zabudování americké motory Wright Cyclone R-1820-F54. První I-16 zasáhly do bojů v listopadu 1936 při protiútoku v oblasti Valdemoro, Sasena a Esquivias. Na jaře 1937 vznikla slavná stíhací skupina 31, která měla sedm perutí po patnácti letounech.