Neapol: Porovnání verzí

'''Castel dell'Ovo''' – své jméno odvozuje od středověké pověsti tvrdící, že antický básník [[Publius Vergilius Maro|Vergilius]] byl mimo jiné i velkým kouzelníkem a vlastnil čarovné vejce. To prý ukryl do základů stavby a ve chvíli, kdy by bylo rozbito, hrad by se zřítil a městu by to přineslo zkázu. Jádro nejstaršího osídlení zde založili v [[6. století př. n. l.]] osadníci z ostrova [[Rhodos|Rhodu]], kteří své obchodní osadě dali jméno Parthenopé<ref>odtud bylo odvozeno i jméno tzv. Parthenopské republiky, jedné ze „sesterských republik“ v Itálii zřízené Napoleonem Bonapartem r. 1799</ref> (viz výše). Později (v [[1. století|1. století n. l.]]) tam římský [[Římský konzul|konzul]] [[Lucius Licinius Lucullus|L. L. Lucullus]] zbudoval výstavnou ''villu'' (poté bylo místo zváno ''Castellum Lucullanum''), v 1. pol. [[5. století|5. století n. l.]] císařem [[Valentinianus III.|Valentinianem III.]] opevněnou. Roku [[476]] sem byl vykázán na dožití sesazený poslední císař římský, [[Romulus Augustus]], jenž tu o několik let později zemřel. Po různých peripetiích byl ve [[12. století]] [[Normané|Normany]] postaven středověký hrad, později přestavěný [[Seznam aragonských králů|aragonskými panovníky]]. V současnosti se tu konají výstavy a sympozia; vstup pro veřejnost je volný. Velmi působivá je rybářská vesnice, která vyrůstá na základech budovy.

'''Kapujský hrad''' (''Castel Capuano'') byl postaven v roce [[1153]] Vilémem I. Sicilským, a i když byl zamýšlen jako královské sídlo, zažil jen velmi málo z dvorního dění. Tehdejší [[Sicilské království]] mělo totiž své hlavní město v [[Palermo|Palermu]]. Římskoněmecký král a císař, [[Fridrich II. Štaufský]] se často v Neapoli zdržoval a hradu, strategicky umístěnému na hlavní přístupové cestě do města, věnoval svou péči. Po příchodu vládců z aragonské dynastie, byla [[Porta Capuana|Kapujská brána]] situována přímo před Kapujský hrad. Ta dnešní, renesanční, byla postavena nedaleko sochy krále [[Ferdinand I. Neapolský|Ferdinanda Aragonského]], díla mistra [[Giuliano da Maiano|Giuliana da Maiano]]. Za vlády španělského místokrále [[Don Pedro z Toleda|Dona Pedra z Toleda]], byly s hradem spojeny královské soudní budovy. Na dalších 500 let se jméno Kapujského hradu stalo synonymem soudního dvora. Teprve před několika lety započalo stěhování Úřadu spravedlnosti do moderních mrakodrapů Řídícího centra (Centro direzionale), obchodně-kancelářského okrsku, zbudovaného východně od starého centra města.

'''Hrad Maschio Angioino''' (správněji ''Castel Nuovo'') – zbudován mezi lety [[1279]]–[[1282]] [[Karel I. z Anjou|Karlem I. z Anjou]], který jej určil za hlavní palác své dynastie. Za dob jeho vnuka [[Robert I. Neapolský|Roberta Moudrého]] tam pobývali mimo jiné i básníci [[Francesco Petrarca]] a [[Giovanni Boccaccio]]. Po aragonském vpádu byl hrad zcela přestavěn a ze staré stavby nezbylo nic, s výjimkou kaple sv. Barbory. Mramorový vítězný oblouk, mezi středovou a rohovou věží, byl postaven v polovině 15. stol. [[Francesco Laurana|Francescem Lauranou]] jako připomínka proslulého vstupu [[Alfons V. Aragonský|Alfonse V. (I.) Aragonského]] do města [[26. únor]]a [[1443]]. Vodní příkop, dnes vysušený, podle jedné legendy prý hostil [[krokodýl]]a, který žral nešťastníky zavřené v kobkách hradu, a dnes se proto nazývá „Krokodýlí příkop“. Monumentální „Sál baronů“, kde se dnes konají schůze městské rady, býval také ústřední místností hradu. Byla takto pojmenována, protože v roce [[1487]] zde byli uvězněni [[baron]]i, kteří se spikli proti Ferdinandovi Aragonskému. Dnes zde sídlí Městské muzeum. V jeho hlavním sále Pietro da Morrone, později papež [[Celestin V.]], v prosinci [[1294]] „ze zbabělosti způsobil veliký odpor“ ([[Dante Alighieri|Dante]]), když otevřel cestu pro příjezd [[Bonifác VIII.|Bonifáce VIII.]], po [[konkláve]], jež se konalo ve stejné místnosti.

'''Hrad sv. Eliáše''' (dříve zvaný ''Belforte''), stojící na vrcholku kopce Vomero, pochází z doby okolo r. [[1275]], kdy dal podnět k jeho stavbě Karel z Anjou. Zcela přestavěn byl v letech [[1538]]–[[1546]] [[místokrál]]em Pedrem z Toleda, jenž ale zachoval jeho hvězdicový půdorys. Hrad byl dějištěm posledního zoufalého odporu zastánců [[Parthenopská republika|Parthenopské republiky]] proti [[Bourboni|Bourbonům]] v roce [[1799]]. Dnes je, díky své prostornosti, impozantnosti a nádhernému výhledu na panoráma města dějištěm různých mezinárodních akcí.

'''[[Neapolský královský palác|Královský palác]]''' byl opěrným bodem neapolské moci od r. [[1600]] do r. [[1946]]. Vystavěn byl z vůle místokrále [[Fernando Ruíz de Castro|Fernanda Ruíze de Castra]], pod vedením architekta [[Domenico Fontana|Domenica Fontany]] a několikrát přebudován dalšími vládci. Sály jsou přepychově zařízené a zdobené freskami v různých stylech. Obzvláště nádherné je mramorové „Schodiště cti“. Exotická zahrada byla vysazena roku [[1841]]. Průčelí bylo na konci 19. stol. obohaceno o veliké sochy vládců Neapole: [[Roger II. Sicilský]], císař Fridrich II. Štaufský, [[Karel I. z Anjou]], [[Alfons V. Aragonský]], císař [[Karel V.]], [[Karel III. Španělský]], [[Joachim Murat]], [[Viktor Emanuel II. Savojský]].

'''Královská rezidence [[Muzeum a galerie Capodimonte|Capodimonte]]''' byla postavena za vlády Karla III. v [[18. století]] v již předtím existujícím loveckém revíru na stejnojmenném pahorku. Zde pobývali Ferdinand IV. a Joachim Murat; v roce [[1950]] byla budova zasvěcena Národnímu muzeu, jak bylo původně zamýšleno. Nacházejí se zde díla od [[Michelangelo Buonarroti|Michelangela]], [[Raffael Santi|Rafaella]], [[Sandro Botticelli|Botticelliho]], [[Caravaggio|Caravaggia]] a [[Tizian]]a, stejně jako významná sbírka porcelánu. Rozsáhlý park, který dokola obklopuje palác, je považován za zelené plíce města a zároveň je oblíbeným cílem místních rodin o víkendech.

'''[[Národní archeologické muzeum (Neapol)|Národní archeologické muzeum]]''' v Neapoli, původně Bourbonské královské muzeum, bylo nejdříve zamýšleno na pahorku Capodimonte jako výstavní síň pro sbírku tzv. farnesiánských mramorů (tj. římských soch – kopií řeckých bronzových originálů – sesbíraných během věků šlechtickým rodem [[Farnese]]), jež Karel III. zdědil po své matce [[Alžběta Parmská|Alžbětě]]. Při objevu měst zasypaných výbuchem [[Vesuv]]u, [[Pompeje|Pompejí]] a [[Herculaneum|Herculanea]], přimělo velké množství zachráněných nálezů a pozůstatků výbuchu panovníka k vytvoření tzv. Muzea posledního odpočinku v Largo delle Pigne, v budově ze 17. stol. (dříve sloužící jako kasárny kavalerie a poté dočasně jako sídlo [[Neapolská univerzita|Neapolské univerzity]]). Adaptační práce se protáhly až do roku [[1818]] a byl to tedy až [[Ferdinand IV. Neapolský|Ferdinand IV. (I.)]], kdo muzeum poprvé spatřil v celé kráse. V současnosti obsahuje tři rozsáhlé kolekce předmětů: krom zmíněných farnesiánských mramorů a artefaktů vykopaných z Pompejí a Herkulanea i jednu z nejvýznamnějších egyptských sbírek, včetně několika velmi dobře zachovalých [[mumie|mumií]]. Muzeum je považováno za vůbec nejvýznamnější archeologické muzeum v [[Evropa|Evropě]].

Divadlo'''[[Teatro sv.San KarlaCarlo]]''' (TeatroDivadlo Sansv. CarloKarla), slavnostně otevřené [[4. listopad]]u [[1737]] je dnes nejstarší činnou operní scénou v Evropě. Mezi umělecké šéfy divadla patřili např. skladatelé [[Gioacchino Rossini]] a [[Gaetano Donizetti]]. Svými rozměry a celkovým pojetím se stalo prototypem všech ostatních operních divadel. V roce [[1816]] muselo být v důsledku požáru restaurováno a částečně přestavěno v [[Klasicismus|klasicistním stylu]] (zejména průčelí a dvorana). Právě kolem tohoto divadla se utvořila celoevropsky proslulá [[neapolská operní škola]], jejíž členové zformovali žánr opery tak, jak ho známe dnes.