Španělská občanská válka: Porovnání verzí

Ve válce se z nepřehledného společenského a politického spektra španělské společnosti vyprofilovaly dvě strany: převážně levicoví '''[[Republikáni (španělská občanská válka)|republikáni]]''' bojující na straně oficiální vlády [[druhá španělská republika|druhé španělské republiky]] (zejména [[socialismus|socialisté]], [[komunismus|komunisté]], [[trockismus|trockisté]] a [[anarchismus|anarchisté]], [[Baskicko|baskičtí]] a [[Katalánsko|katalánští]] [[nacionalismus|nacionalisté]]) a pravicoví '''povstalci''' ([[fašismus|fašisté]], španělští nacionalisté, [[křesťanská demokracie|křesťanští demokraté]] a [[roajalismus|roajalisté]]), kteří byli později nazýváni '''[[frankisté]]''' podle generála [[Francisco Franco|FrankaFranca]], který se v průběhu války vyprofiloval v hlavního povstaleckého vůdce.

Přestože válka trvala jen tři roky, poznamenala [[Španělsko]] na velmi dlouhou dobu a jeho [[ekonomika]] se vzpamatovávala ještě mnoho let. Ovlivnila politiku a veřejné mínění daleko za hranicemi Španělska a zažehla vášně mezi [[intelektuál]]y a politickými spolky. Republikánští stoupenci ji označovali za zápas mezi „tyranií a demokracií“, nebo „[[fašismus|fašismem]] a [[svoboda|svobodou]]“, a mnoho mladýchlevicových idealistů třicátých let vstoupilo k [[interbrigáda|interbrigadistům]]. Frankovi stoupenci zase tuto válku vnímali jako boj mezi „rudými hordami“ a „křesťanskou civilizací“.

Příčiny a počátky tohoto konfliktu lze hledat v dlouhodobé společenské a ekonomické krizi, která postihla [[Španělsko]] po [[první světová válka|první světové válce]] a vedla k takové radikalizaci společnosti, že ta své problémy již nebyla schopna řešit jinak než válkou. Španělsko bylo již dlouhodobě politicky nestabilní, nepřátelství rostlo velmi dlouho a obyvatelé se celou dobu jakoby „připravovali“ na válku.{{Doplňte zdroj}}

Vláda [[Santiago Casares Qiroga|Santiaga Casarese Quirogy]] na tuto situaci nebyla schopna reagovat a [[19. červenec|19. července]] odstoupila,. ještěJeště téhož dne sestavil vládu [[Diego Martinez Barrio]], který ale odmítl dát zbraně demonstrujícím dělníků, tento požadavek splnila [[20. červenec|20. července]] nová vláda, kterou už vedl republikán [[José Giralo y Pereira]]. Ten vyzbrojil dělnické milice a rozpustil armádu, a tak nastal jeden z prvních obratů v této válce. Tohoto dne také zahynul při letecké nehodě vůdce nacionalistů Sanjurjo.

Rozdání zbraní se ukázalo jako rozhodný krok jak čelit povstání. Hlavním problémem povstalců byla nemožnost přepravy vojska ze španělského Maroka do [[Španělsko|Španělska]] (námořní síly zůstaly loajální vůči republice), tento problém jim pomohlo vyřešit [[Německo]] a [[Itálie]], když [[30. červenec|30. července]] letecky přepravilipřepravily vojsko a cizineckou legii z [[Tetuán]]u do Španělska. Povstalci též nacházeli podporu v sousedním [[Portugalsko|Portugalsku]], kde byl u moci režim [[António de Oliveira Salazar|Antónia Salazara]]. Pomoc frankistům byla prováděna tajně, avšak tyto dodávky zbraní se nepodařilo utajit zvláště poté, co německá bojová letadla přistála na území, ovládané republikánskou vládou. Tato vláda požádala dne 20. července [[1936]] o dodávky zbraní [[Francie|Francii]], se kterou mělo Španělsko uzavřeno smlouvu. Francouzský socialistický premiér León Blum nejprve pomoc slíbil, avšak na nátlak francouzských pravicových stran a na nátlak [[Spojené království|Velké Británie]] tuto pomoc odvolal. Místo toho se snažil dotlačit Německo a Itálii k podpisu smlouvy, která zakazovala dodávky zbraní do Španělska. I přes podpis těchto smluv však pokračovaly i nadále dodávky německých a italských zbraní povstalcům. [[24. červenec|24. července]] 1936 vytvořili nacionalisté „vládu v Burgosu“, která zahájila nový útok. Úspěšný postup těchto vojsk vyvolal dne [[4. září]] pád Giralovy republikánské vlády, kterou nahradila vláda lidové fronty, složená především ze socialistů a komunistů (premiér [[Francisco Largo Caballero]]), fungování této vlády bylo velmi problematické, protože uvnitř vlády neexistovala shoda na dalším postupu. Přesto se tato vláda nakonec odhodlala k razantním krokům – [[1. říjen|1. října]] poskytla autonomii [[Baskicko|Baskicku]], [[7. říjen|7. října]] vyvlastnila půdu velkostatkářům a začala ji rozdávat malým rolníkům a konečně [[10. říjen|10. října]] spojila republikánskou armádu s milicemi.

Dne [[14. září]] dobyla armáda povstalců [[San Sebastián]] a na hlavní frontě pak [[27. září]] dobyli FrankoviFrankovy falangistéjednotky [[Toledo]], přičemž osvobodili i [[Obležení Alcázaru|obránce Toledského Alcázaru]], kteří se později stali jednou z legend frankistického režimu. Tímto krokem si fašistépovstalci otevřeli cestu na [[Madrid]], který v listopadu [[1936]] oblehli.

V květnu se situace ještě zkomplikovala vnitrorepublikánskými střety. Jejich největší gradaci představovaly májové nepokoje v Barceloně, které započaly tím, že se převážně komunistické oddíly pokusily násilím obsadit důležitá stanoviště anarchistů a [[Partido Obrero de Unificación Marxista|POUM]], což vyústilo v několik ozbrojených střetů. Socialisté a komunisté akci označili za anarchistický puč a reagovali odchodem z vlády, která tímto krokem padla ([[15. květen|15. května]]). Republikáni sestavili novou vládu, kterou vedl socialista [[Juan Negrín]]. Tato vláda se pokusila o zásadní kroky, které měly posílit hospodářskou situaci republikánů, dále se pokusila o některé změny v armádě (do těchto změn výrazně zasahovali sovětští poradci). Dne [[18. květen|18. května]] republikáni porazili frankisty v [[Bitva u Guadalajary|bitvě u Guadalajary]]. Po této bitvě si Franco uvědomil, že není schopen ani dobýt Madrid, ani přerušit jeho spojení s Valencií, a proto zaútočil na severu.

Po dobytí [[Gijón]]u došlo na obou stranách k přeskupování sil, ale již [[5. prosinec|5. prosince]] 1937 zahájila republikánská vojska protiofenzívu, na kterou frankisté bojově výrazně nereagovali a ustoupili, dne [[21. prosinec|21. prosince]] republikáni dobyli [[Teruel]] ([[Aragon]]), toto důležité město však ztratili již [[15. únor]]a [[1938]] v [[Bitva o Teruel|bitvě o Teruel]]. Tato bitva měla mimořádný dopad, neboť frankisté se přiblížili svému cíli rozdělit republikánské území na dvě části. V době relativního klidu vytvořil v [[Burgosu]] [[1. únor]]a generál Franco vojensko-civilní vládu. Dalším úspěchem frankistů bylo bombardování [[Barcelona|Barcelony]], ke kterému došlo [[16. březen|16. března]]. Při dalším postupu pronikli frankisté až k řece [[Ebro]], čímž se jim podařilo dostat k [[Středozemní moře|Středozemnímu moři]], čímža rozdělilirozdělit republikánské území na dvě části. Republikánská vláda se pokusila v květnu dojednat mír, ale jelikož Franco požadoval bezpodmínečnou kapitulaci, nezbylo republikánům nic jiného, než se soustředit na [[Bitva o Ebro|Bitvu o Ebro]]. Republikáni a [[Sovětský svaz|SSSR]] se pokusili [[13. květen|13. května]] přednést [[Rada Společnosti národů|Radě Společnosti národů]] návrh na ukončení politiky nezasahování, tento návrh byl odmítnut a [[28. červenec|28. července]] byl dohodnut odchod interbrigád ze Španělska.

Od [[24. červenec|24. července]] do [[26. listopad]]u se republikáni pokoušeli udržet stav na řece Ebro, popř. dobýt ztracené území. Po vojenské stránce si vedli víceméně úspěšně, ale po podepsání [[Mnichovská dohoda|mnichovské dohody]] ([[30. září]] 1938) ztratili poslední zbytky naděje na vytvoření antifašistické koalice, a tím se jejich morálka definitivně zhroutila. Jelikož si však uvědomovali nutnost udržet tuto řeku, byla bráněna ze všech sil. Dne [[23. prosinec|23. prosince]] zahájili frankisté mohutnou invazi na [[Katalánsko]], které dobyli během dvou měsíců: [[Tarragona]] ([[14. leden|14. ledna]]), [[Barcelona]] ([[26. leden|26. ledna]]), [[Girona]] ([[5. únor]]a). [[10. únor]]a byl zlomen poslední odpor v Katalánsku. Následkem toho [[27. únor]]a vlády [[Anglie]] a [[Francie]] uznaly Frankův režim. Poté republikánům zůstal jen [[Madrid]] a několik pevností, [[28. únor]]a se vzdala [[Valencie]], poslední odpor byl zlomen [[1. duben|1. dubna]].

Do občanské války byly postupně vtaženy všechny politické strany. Nacionalistická strana zahrnovala fašisty z [[Falanga (Španělsko)|Falangy]], [[karlisté|karlisty]], monarchisty, španělské nacionalisty, a větší část konzervativců. Jejich primární základnou byl venkov, především pak vlastníci půdy, obchodníci. Podporovala je i většina katolického duchovenstva i katolíků (mimo Baskicko), větší část armády (především vyšších důstojníků).

Na straně Republikánů bojovala většina liberálů, [[Baskové]] a Katalánští nacionalisté, socialisté, [[Stalinismus|stalinističtí]] a [[Trockismus|trockističtí]] [[Komunismus|komunisté]] a [[Anarchismus|anarchisté]]. Minoritní součástí republikánských sil byli takzvaní centristé, kteří podporovali demokracii. Mnohé z těchto stran však v rámci jednotlivých stran měly vlastní cíle, a tak docházelo i k bojům mezi spojeneckými stranami. Jejich primární základnou byla nižší střední třída, především z velkých měst, dále pak rolníci a intelektuálové.

Republikánům posílal technickou a vojenskou pomoc [[Sovětský svaz]] a [[Mexiko]]. Republikáni za tuto pomoc platili zlatými rezervami. Na stranu republikánů přešlopřišlo mnoho (asi 40 000) antifašistických dobrovolníků, kteří se organizovali do mezinárodních brigád — odtud výraz [[interbrigadisté]]. Někteří další dobrovolníci bojovali jako členové milicí [[Confederación Nacional del Trabajo|CNT]] a [[POUM]].

Vzhledem k faktu, že mnoho významných osobností uměleckého života bojovalo ve Španělsku, především na straně republikánů, odrazila se tato válka poměrně masově v umění, především v literatuře. Pro velkou část spisovatelů, kteří přežili svoji činnost v interbrigádách, to znamenalo rozchod s jejich ideály. Mezi nejslavnější cizince, kteří bojovali na republikánské straně, patřili [[Ernest Hemingway]] a [[George Orwell]]. Orwella jeho činnost zde nakonec inspirovala k napsání jeho tří nejslavnějších knih [[Hold Katalánsku]]'', ''[[Farma zvířat]] a [[1984 (román)|1984]]. V Hemingwayově tvorbě se tato válka odrazila především v románu ''[[Komu zvoní hrana]]'' a dramatu ''[[Pátá kolona (kniha)|Pátá kolona]]''. Třetí část autobiografické trilogie ''Moment války'' od [[Laurie Lee]] je také založena na jeho civilních válečných zážitcích, ačkoli správnost některých jeho vzpomínek je velmi sporná. Přes většinově levicový postoj uměleckého světa lze najít slavné dobrovolníky či sympatizanty na Francově straně např. [[Ezra Pound]], [[Gertrude Steinová]] a [[Evelyn Waugh]]. Válka se také projevila v [[Guernica (obraz)|malířském díle]] [[Pablo Picasso|Pabla Picassa]], který zobrazil jeden z nejhorších okamžiků této občanské války, [[Bombardování Guerniky|bombardování]] města [[Guernica]].

Především v anarchisty kontrolovaných oblastech ([[Aragon]] a [[Katalánsko]]), došlo k obrovské sociální revoluci, při které došlo ke [[Kolektivizace|kolektivizaci]] půdy a průmyslu. S touto revolucí nesouhlasili ani sovětští komunisté ani demokratičtí republikáni. Poté, cokdy republikáni porazili anarchisty, byli anarchisté začleněni do oficiální republikánské armády a [[POUM]] byla zakázána jako údajný „nástroj fašistů“ – takto POUM označili komunisté řízení Kominternou.